castor

Pomalé, napínavé, tísnivé. Andy a Laurie Barber. Vzdělaní a úspěšní manželé. Rodiče jediného syna Jacoba. On deset let pracuje jako zástupce okresního prokurátora. Vážený a uznávaný. Sám však momentálně sedí u vyšetřovacího procesu, který rozhodne o tom, zda případ postoupí k Nejvyššímu soudu. A my se postupně (vrácením v ději) dozvíme, proč se u něho – zlomený a rezignovaný – nachází. Nicméně tenhle díl patří nalezené mrtvole dospívajícího chlapce, spolužáka Jacoba, kterého někdo ubodal v parku. S atmosférou a představením ústředních hráčů jsem spokojený.

Přijmout prosbu půvabné dámy v nesnázích by asi měla být pro každého muže povinnost, ovšem tahle Tomu Hiddlestonovi pořádně zamíchá životem. Noční manažer káhirského hotelu se tak zaplete do nebezpečné sítě mezinárodního obchodu se zbraněmi. Snaží se vytěsnit to, co se jedné osudné noci v hotelovém pokoji stane, ovšem po čtyřech letech se mu v jiném (švýcarském) hotelu vzpomínky vrátí – s příjezdem vychytralého obchodníka s ksichtem Hugha Laurieho. Nicméně choulostivé dokumenty, které získal, už jsou v rukou britské tajné služby. Korupce v MI6 nicméně sahá do vyšších pater. První problém nastává prakticky záhy: a to, že utajenému Hiddlestonovi jsem žádnou válku na Blízkém východě nevěřil ani náhodou. Všichni jsou tu drsní a tajuplní, každý se tváří, že je o krok dopředu před protihráčem. Ovšem spousta momentů je únavných a nevěrohodných. A najednou se náš hrdina stává pravou rukou ilegálního obchodníka. Chodí s jeho synkem na zmrzlinu, maže partnerkám vlivných mužů záda, jiné před ním shazují šaty nebo tajně brečí do peřin. Gradace se divák nedočká ani v závěru, který je slabý a děravý. Nechápu to oslavování scénáře. Mnohdy je to hodně samoúčelné a hodně chtěné. Ačkoliv Susanne Bier málokdy zklamává, tady překvapivě vaří z vody. Hra s divákem jí vždy šla poměrně znamenitě, její postavy v minulosti dýchali autenticitou, tady nečekaně selhává. Laurie je nakonec jen bezmocná kočka. A Hiddleston v roli agenta v utajení působí jako pěst na oko. A ta jeho nekonečná přehlídka široce sladkých úsměvů… Ajaj.

Nechci lakonicky říct, že závěrečná skladba islandské post-rockové skupiny Sigur Rós byla tím nejlepším, nicméně tenhle projekt hudebního souznění napříč Evropou byl vždycky docela průšvih. Vnímám jej jako průměrnou estrádu s nenápaditými popovými songy, ve kterém hraje značnou roli politika a jsou v něm patrné historické i jiné sympatie. Komika Willa Ferrella, jehož manželka je Švédka, prý tenhle eurovizí guláš zaujal a protlačil ho (snadné to prý nebylo) u zaoceánských producentů. A vlastně proč ne? Dva prosté vesničany z islandského pobřeží drží jisté hodnoty, mají své sny, srdce na správném místě a najednou jsou jednou nohou ve velkém světě. Právě na tom (a na islandském mnohé parodujícím úvodu) to solidně ubíhá, těží to z až satirického potenciálu, jenže pak měl přijít někdo povolaný a minimálně čtvrt hodinu vystříhat, nakopat ty, kteří vymysleli množství debilních vtipů, a nechat tam to, aby byl výsledek svižný, nápaditý a vtipný. Bohužel není. Vaty je moc, vysvětlování už vysvětleného zrovna tak. David Dobkin (Nesvatbovi, Soudce) řemeslo zvládá, ale nic navíc nepřidává a asi měl do výsledné podoby (a Ferrellova scénáře) víc mluvit. Právě Ferrell nijak nepřekvapí, Rachel McAdams je tradičně skvělá (ač částečně přezpívaná), neheterosexuální Rus Dan Stevens s rozepnutou košilí výborný a Melissanthi Mahut kočkoidní.

Susanne Bier hra s divákem šla vždy poměrně znamenitě, její postavy v minulosti dýchali autenticitou, herci zase pro film, tady ale bývalá signatářka Dogmy s realistickým pohledem na svět nečekaně selhává. Přijmout prosbu půvabné dámy v nesnázích by asi měla být pro každého muže povinnost, ovšem tahle Tomu Hiddlestonovi pořádně zamíchá životem. Noční manažer káhirského hotelu se tak zaplete do nebezpečné sítě mezinárodního obchodu se zbraněmi. Snaží se vytěsnit to, co se jedné osudné noci v hotelovém pokoji stane, ovšem po čtyřech letech se mu v jiném (švýcarském) hotelu vzpomínky vrátí – s příjezdem vychytralého obchodníka s ksichtem Hugha Laurieho. Nicméně choulostivé dokumenty, které získal, už jsou v rukou britské tajné služby. Korupce v MI6 nicméně sahá do vyšších pater. První problém nastává prakticky záhy: a to, že utajenému Hiddlestonovi jsem žádnou válku na Blízkém východě nevěřil ani náhodou. Všichni jsou tu drsní a tajuplní, každý se tváří, že je o krok dopředu před protihráčem. Ovšem spousta momentů je únavných a nevěrohodných. A najednou se náš hrdina stává pravou rukou ilegálního obchodníka. Chodí s jeho synkem na zmrzlinu, maže partnerkám vlivných mužů záda, jiné před ním shazují šaty nebo tajně brečí do peřin. Gradace se divák nedočká ani v závěru, který je slabý a děravý. Nechápu to oslavování scénáře. Mnohdy je to hodně samoúčelné a hodně chtěné. Laurie je nakonec jen bezmocná kočka. A Hiddleston v roli agenta v utajení působí jako pěst na oko. A ta jeho nekonečná přehlídka široce sladkých úsměvů… Ajaj.

Australské pobřeží, láska k surfařským prknům i nezávazným radovánkám. Jednu takovou připraví místní mladík pro surfařskou legendu, která se vrací do města. Jenže party se zvrtne a hlavní hrdina je svědkem skupinového znásilnění na pláži. Ještě tu noc je navíc dívka nalezená mrtvá. Stojí tak před těžkým rozhodnutím: má mlčet nebo zradit přítele? Z dnešního pohledu se kromě solidního vykreslení života mladých lidí jeví nejzajímavější role jednoho z násilníků, kterého ztvárnil Heath Ledger. Místy je obtížné si ho na plátně vůbec povšimnout, zdaleka tak ještě neměl příležitost prokázat svou všestrannost. Každopádně šlo o úlohu před jeho průlomem v krimikomedii Two Hands, kde naplno prokázal své herecké kvality. Nicméně Blackrock natočil australský režisér Steven Vidler (mimochodem právě v Two Hands hrál Ledgerova zesnulého staršího bratra) podle skutečné události.

„Nesnáším tuhle zemi. Je to jen snůška velkých myšlenek a příběhů, umírajících lidí a lidí jako jsi ty. Pojď se mnou do nemocnice a ukážu ti Ameriku. Smrtelně nemocnou, šílenou a krutou.“ Postavy melou a melou. Jsou hysterické, teatrální, frustrované. Hned zpočátku je patrné, že buď na tuhle (nepřímočarou) hru přistoupíme, nebo budeme dalších 300 minut trpět. Respektive to mnohem dřív vzdáme. Těžko budeme zároveň hledat postavu, ke které bychom měli blízko. Amerika je jiná, Amerika je svá. AIDS, homosexualita, víra, rasismus, korupce, politika, samota, vztahy. V Bílém domě sedí Ronald Reagan, za oceánem dokulhávají jevy jako adorace drog nebo promiskuity, mnozí se bojí být odlišnými (homosexualita), jiným je zřejmě jedno úplně všechno (uřvaný a skvělý právník Al Pacino). Nejen u dvou hlavních vztahových krizí – dva homosexuálové a manželský pár – je patrné vrzání divadelních prken. A divák se obtížně prokousává vším tím teologizováním, narážkami, dialogovým smrštím. A hlavně všechny ty halucinační stavy postav mírně drhnou, respektive vyžadují hodně divácké velkorysosti. Tvůrci jsou jízliví a škodolibí a vyloženě to chtějí svým ovečkám pořádně nandat. Ve výsledku seriál, který má několik skvostných detailů, ale jako celek úplně nefunguje. Exhibující herecké osazenstvo (kromě Pacina mě asi nejvíc bavili Justin Kirk a Mary-Louise Parker) naopak velmi slušné.

Tak jo, finále je tady. Slabé a nevěrohodné. Všechno započalo v Káhiře a vše v ní také skončí. Do Egypta se přesouvá i značně osekaný vyšetřovací tým Angely. Roper je dál podezřívavý k Jed (bacha, má na to své špehy), ta dál vysílá (ne)nápadné romantické pohledy k Jonathanovi/Andrewovi, zatímco ten se jí (ne)nápadně letmo dotýká. Bože. Každopádně se musíme prokousat ke spravedlnosti a potrestat darebáky, jenže..!? Ano, Andrew pronikl do Roperových obchodních aktivit, ale že by mu nechali volné ruce (žádné další zabezpečení) s tučným bankovním účtem? Proč sype starému známému cosi do whisky, když ho pak stejně uškrtí (kdyby jeho akce nevyšla, na koho by asi padlo podezření)? Proč zůstane Angela jen u postřelení nohy (dotyčný přece může dál páchat zlo)? A co to divadlo s kódem od sejfu a snídaní? A proč Roper odhalí zrádce ve svém týmu před veledůležitým obchodem? A proč vlastně Jonathan nesdělil hlavní důvod, proč to celé podstoupil? Nuda, šeď. Gradace se divák nedočká ani v závěru. Nechápu to oslavování scénáře. Hugh Laurie je nakonec jen bezmocná kočka. Celkově je to nemilé překvapení, protože hra s divákem šla Susanne Bier vždy poměrně znamenitě, její postavy v minulosti dýchali autenticitou, herci zase pro film, tady ale bývalá signatářka Dogmy s realistickým pohledem na svět nečekaně selhává. Vím, že ty dvě hvězdy jsou kruté, ale prostě to tak cítím.

Mnohdy je to hodně samoúčelné a hodně chtěné. Je mi jasné, že nahoru už se nevydrápeme. Tom Hiddleston mi nesedí. Místy zoufale. V souvislosti s oslavnými komentáři tady jsem čekal něco úplně jiného. Roper rozjetý obchod odvolávat nechce, ale netuší, kdo je zrádcem. Agentura je dál zoufalá, vodítek má málo, navíc ztratila „svého muže“. Noční velkolepá ukázka arzenálu divná, stejně jako Andrewovi křečovité úsměvy. Linie s houževnatou Olivií Colman, která obstarává londýnské zázemí tajných služeb, dál nestrhává. Korupce v MI6 sahá do vyšších pater, Ropera nejen na ostrovech, ale i ve Spojených státech evidentně „potřebují“. Na světě je totiž seznam lidí, kteří investovali do Roperova nelegálního obchodu se zbraněmi, a který by mnohé nepotěšil. Corkyho finále nevýrazné. Celkově je to nemilé překvapení, protože Susanne Bier hra s divákem šla vždy poměrně znamenitě, její postavy v minulosti dýchali autenticitou, herci zase pro film, tady ale bývalá signatářka Dogmy s realistickým pohledem na svět nečekaně selhává.

Tak nově je z něj Andrew Birch. Dál k němu všichni mají až podezřele vřelou důvěru, zejména náklonost Jed je hmatatelná. Jen Corky je nadále skeptický a zoufalý, že jeho dosud neotřesitelnou pozici zaujímá někdo jiný (jeho fajn výstup v rybí restauraci je světlým okamžikem další z průměrných epizod). Tajní agenti vědí, že Roperovi pomáhá s nákupem z amerických a britských zbrojovek někdo zevnitř. Blízko ale zdaleka nejsou. A Andrew/Jonathan má poprvé zazářit. Roper ho postupně (kvapně) zasvětil do pravidel fungování jeho obchodů, podpis smluv v Istanbulu je nicméně úsměvný, ostatně jako celá tahle rádoby zašmodrchaná zápletka. Události skrze houževnatou Olivii Colman (ač hraje velmi dobře) mě nebaví. Nekonečně natahování už unavuje. Mnohdy je to hodně samoúčelné a hodně chtěné. Obávám se, že nahoru už se nevydrápeme. Za sebe si staromódní špionážní thriller představuju jinak.

Dánský provokatér Thomas Vinterberg tu a tam šlápnul vedle, především nám ale dal skvosty jako Rodinná oslava, Submarino nebo Hon. Nejen oslavy narozenin, páteční posezení s kamarády nebo Silvestr jsou plné alkoholu. Jistá podivná vědecká teze tvrdí, že člověk může žít mnohem kreativněji a sebevědoměji, pokud si bude udržovat stálou hladinku půl promile alkoholu v krvi. Do šíleného experimentu se pustí životem ošlehaná čtveřice kamarádů – středoškolských učitelů. A najednou to jde za katedrou i v rodinném zázemí tak nějak líp. Jenže zápletka tomu chtěla, aby si pánové tu a tam navýšili (samozřejmě v rámci experimentu 😊) denní dávku. Tvůrci se nicméně od alkoholického tématu opakovaně odvracejí, respektive se o téma, že chlast je zlý pán, jen tak otírají. Ten spíš bourá hranice a společenská pravidla a kamsi posouvá minipříběhy čtyř vyhořelých kamarádů. Výteční jsou všichni čtyři, Vinterberg se nicméně zaměřuje hlavně na Madse Mikkelsena (vyhledávám ho od dob působivého dramatu Po svatbě) v roli nejvýraznějšího ze čtyř kantorů s pocitem méněcennosti. Jeho otrávený učitel dějepisu prožívá krizi středního věku, doma to neklape, děti jsou v tom nejhorším možném věku a s manželkou se prakticky jen míjí. I pro něj je tak alkohol vítaným zpestřením. Zadarmo to ovšem nebude. Dynamický Chlast nikdy vyloženě nestrhne, těží ale z dobře uchopeného příběhu, sebevědomé režie, nezapomíná na černý humor, a tak nějak mimochodem připomíná, že alkohol je prostě naší součástí, jen se to s ním místy nebezpečně zvrtne.