castor

Pár epizod bylo výjimečně zrežírovaných a opravdu skvěle zahraných. Ale většinou se to celé nějak zaseklo, nehnulo z místa, bylo plné nevěrohodných momentů, přehrávaných dialogů i ječivých a útočných situací ze strany pacientů. Je tu finále: nejprve to celé začne u Sandry doma, aby skončilo u Dity, kde ze sebe terapeut vysype své pocity plné osobního i pracovního selhání. Upřímně se divím, že vznikly další série.

Kávovar, kopírka, telefon. Vyhoření po americku. Julia Garner má svěšená ramena i často stažený žaludek, kousá se do rtu, tu a tam něco šeptne a stojí za spoustou neviditelné práce. Čerstvě pracuje jako asistentka, kolegové ji přehlížejí či využívají, hlavně je pak svědkyní permanentně probíhajícího (ne)viditelného sexuálního zločinu. Jedná se totiž o velkou produkční společnost a není těžké pochopit, na koho se tu celou dobu ukazuje. I za jejím neustálým napětím stojí právě obávaný šéf, ač pro diváka vlastně celou dobu nepřítomný. A právě zlo – on samotný i to, co dělá – je skryto za zavřenými dveřmi. V místnosti, kde je ten velký chlapský svět i pořádný gauč, na který se nesedá. Řešení je v nedohlednu (rodiče na dálku a přes telefon nic „nepoznají“ a rozhodně ani nevyřeší, personalista potřebu změny systému necítí, respektive jen tiše přihlíží), celé je to nicméně úsporné, přehledné, pomalé a svým způsobem nervózní. Australská režisérka a scenáristka Kitty Green má za sebou už několik angažovaných dokumentů, tady se strefuje do korporátního kolosu, kdy každý řeší jen to své, za roh se nechce dívat a na ta mizerně placená místa přeci čekají desítky dalších zájemců. Víc pro kritiky než diváky. Přesto silné tři hvězdy.

Pár epizod bylo výjimečně zrežírovaných a opravdu skvěle zahraných. Ale většinou se to celé nějak zaseklo, nehnulo z místa, bylo plné nevěrohodných momentů, přehrávaných dialogů i ječivých a útočných stavů ze strany pacientů. Trochu se tak divím, že vznikly další série... Je tu předposlední epizoda – terapeutova konfrontace s jeho nejbližšími, a to po alternativním divadelním kusu, ve kterém jeho dcera vystupuje s mentálně postiženými a rovněž i nahá. A samozřejmě se propere také manželská krize rodičů.

Tihle dva si vzájemně nepřinášejí žádnou radost. Otázkou je, zda to vůbec někdy platilo. Uzavíráme další sezení. Nesourodý pár shodně tvrdí, že se chce rozvést. Jana je útočná, z neúspěchu viní terapeuta a Marek si to nenechává líbit („Baví vás mě neustále ponižovat?“). Michal ocení její profesní dráhu, je klidný a se situací zřejmě smířený. Role těch dvou se od začátku terapie vyměnily – za krávu je nyní Jana. Marek si přesto myslí, že by měli rozvod zvážit.

Na Districtu 9 mě bavilo, jak Neill Blomkamp „měnil“ žánry, nebál se tak ani ošoupaných béčkových vod, ve kterých lítaly lidské končetiny, a z řady na první pohled obyčejných scén často vysekl něco nadprůměrného. Netuším, co ho vedlo k tomu, aby se nechal zlákat k prvoplánovému áčkovému projektu, který je povrchní, kostrbatý, plný klišé a absolutně předvídatelný. A má toporného hlavního hrdinu. Pokud něco potěší, tak oldschoolově tradiční podání a neuvěřitelnost jednoho životního osudu. Mnohé je sice vycucané z prstu, ale to klíčové, že jistý Velšan Jann Mardenborough skutečně z pohodlí svého pokojíku skočil od simulovaného volantu až do sedačky závodního speciálu, je totiž pravda. Ve vypulírované reklamě na produkty několika značek jde o tradiční rockyovský příběh, kterak se podceňovaný outsider dostane na vrchol. Ale nic navíc k tomu nedostaneme. Chyběl mi nápad i energie, napětí se rovnalo asi tak tomu, zda si Pavlík z předškoláků už konečně sám zaváže tkaničky. Hry nepařím, Schumachera nebo Häkkinena jsem na zdi fakt nikdy neměl, a to, že je výsledek technicky bezchybný, by asi mělo být léta páně 2023 samozřejmostí.

Plíživé, tlumené, znepokojivé, atmosférické. Kdykoliv se objeví kriminálka podobného (místy až skandinávského) střihu, okamžitě sem s ní. Detektiv Benicia Del Tora se „škraloupem“ z minulosti vyšetřuje vraždu realitní makléřky. Atraktivní blondýnka měla partnera, k tomu stále ještě manžela i podivné realitní praktiky. A po těle desítky ran, kdy ta poslední byla natolik silná, že se nůž zasekl v její pánvi. Benicio kromě kousání Alicii Silverstone do ruky, sledování útrpného výrazu Justina Timberlakea a pochopitelně rozplétání případu navíc zjišťuje, že jeho malé policejní oddělení je mnohem zkorumpovanější, než si vůbec dokázal představit. Výsledek se snaží mít hlubší význam i vysoké ambice, sází na špinavý vizuál, ale postrádá větší kreativitu, protože si v průběhu pozvolna ubíhajících minut nejeden divák řekne, že něco podobného viděl už tucetkrát. A že se debutující režisér popíkových videoklipů neměl bát místy víc přitlačit na pilu. Přesto převládá spokojenost: za utahané čtyři hvězdy.

Tradiční předávání, tentokrát poměrně zdlouhavé, nicméně i proto, že Ceny Thálie byly letos jubilejní, a tak více bilancovaly. Ovšem bilancovaly dost, těch návratů do minulosti a vzletných výjevů bylo přespříliš, k tomu přidejme škrobený jazyk medailonků, a tvůrci se nemůžou divit, že si běžné televizní publikum sotva získají. Každopádně Hana Holišová spontánní, zrovna dnes dvaadevadesátiletý Jiří Suchý stručný a odlehčený.

Cink! Pokud jsem měl s druhou sérií potíž, tak hlavně v tom, že neustále přešlapujeme okolo toho, že Skyler pokládá otázky, ale nedostává na ně smysluplné odpovědi a celé manželství je vlastně založené na (milosrdných) lžích. Ta Waltova průhlednost musí vadit i divákovi. Místy milující táta od rodiny, místy sobec, místy absolutní idiot (tak to cítím a tuším, že to bude sílit). Tenká hranice mezi oběma Waltovými světy se holt poměrně rychle stírá. Nicméně psychopat Tuco, který nesnáší chilli, je ze hry venku, je tudíž potřeba modrou dobrotu distribuovat výhradně po své linii. Druhá řada má řadu vrcholů: kupříkladu „nehodu“ s bankomatem, kdykoliv Jesse „přemýšlí“, Danny Trejo a želví polévka, nástup pochybného právníka Saula, klíčky od karavanu, růžový méďa, sličná a manipulativní brunetka Jane a její noční „nehoda“, taťka leteckým dispečerem... Mimochodem právě na fantastické předfinále (epizoda 12) navázalo velmi solidní finále. Rozehrané je to pořád solidně, uvidíme, co nabídne třetí série.

„Oh, Walte, jsi to vůbec ty?“ Je. Jeho nová verze. Dosud platil za nejnudnějšího člověka široko daleko. A možná i nejzbytečnějšího. Přitom na tamní střední škole promarňoval své schopnosti a znalosti. Čerstvý padesátník, učitel chemie. Dále pak syn trpící mozkovou obrnou, (neplánovaně) těhotná a postupně frustrovaná manželka, která ho tak trochu řídí, chvástal-švagr, který je agentem DEA, a navrch mu právě diagnostikovali pokročilou rakovinu plic. A do toho přichází setkání s bývalým studentem – toho času drobným dealerem drog. Dvojici drogových kumpánů je třeba rozpustit v silné kyselině, následně začít vařit modrý zázrak, aby získal prostředky na lékařskou péči, i vypořádat se s labilním kupcem Tucem. A u toho lhát a vymýšlet si krkolomné historky. Není důležitý cíl, ale cesta. Zaměřeno na postavy. Vince Gilligan, který byl jedním z předních tvůrců legendárních Akta X, to celé postupně náramně vymyslel. Je hlavně kouzelné sledovat, jak se postavy postupně vyvíjejí a jak nebezpečně posouvají svůj morální limit. Černý humor, napětí a skvělí herci v balení, kterak se z naprosto obyčejného člověka stává velké zvíře.

Boj proti pověrám, předsudkům i osudu, a občas i nástrahám manželství. Skvěle vytrénovaný chlapík, který své tělo používá jako smrtící zbraň. Přesně dvacet let po jeho (záhadné) smrti (a ve zvláštním kontextu s toho času aktuální tragickou smrtí jeho syna Brandona) přichází listování autobiografickou knihou jeho ženy Lindy pojednávající o cílevědomém a houževnatém muži, jehož herecká hvězda ovšem zářila jen velmi krátce. I tak v mnohém změnil tvář akčního filmu. Stal se zároveň uznávaným autorem svého vlastního stylu Jeet Kune Do, spojujícího mentální průpravu s bojovou technikou. Zvládl pár druhořadých titulů, aby se víc ukázal rolí sluhy a řidiče v průměrném televizním seriálu. A pak to konečně přišlo. A záhy skončilo. Touhle nelehkou cestou nás provází rutinér Rob Cohen, kterému nicméně bojové scény docela jdou, místy to ovšem působí uskákaně a nerozhodně. Jason Scott Lee je každopádně ve své roli velmi dobrý.