pepino

No nic moc. Odešel jsem ještě před koncem z kina. Možná na to měl vliv i velice nekvalitní simutální překlad. Určitě bude mít tento velice barvitý muzikál svoje kvality ale mě neoslnil. Škoda.

Upřímně jsem na něj čekal z jakousi divnou nejistotou. Komediální až satirická forma? Nějak mi to k Hitchcockovi nesedělo. Pak to začalo a já se naplno vrhl do mistrova perfektně vytvořeného světa který mě naprosto pohltil a až do konečných titulků nepustil. Tento film je neuvěřitelně svižný, poutavý a ani na okamžik nedovolí divákovi vydechnout. Sem asni nemohl si skočit v kině na záchod abych o něco nepřišel.

Jedna z těch inteligentních komedií která není jen komedií ale ukrývá v sobě mnohem mnohem víc a ještě dnes má divákovi co říct.

Film který se může rovnocenně pustit do boje s United 93. Jak svou působivostí, tak dopadem na diváka. Tím dopadem myslím opravdu dopad. Film který dokáže vzbudit obrovskou dávku emocí, smutku, radosti. Několikrát dokázal v průběhu dokonale zahubit poslední kapičku naděje na šťastný konec. Jen aby ji zase oživil nějakým neuvěřitelným a bezchybně promyšleným zvratem. Velice intenzivní pocity byly ještě zesíleny pefektním zvukem ( plus pro Cinestar) kdy se sedačky při detonacích na plátně skoro otřásaly a mě připadalo jako by to vybouchlo vedle mě. Ano Cuaron vsadil na efektivitu, ale narozdíl od hollywoodských kolegů mu tato sázka vyšla. Přiznávám že i trošku zabrnkal na divákovi city. Jenže kde je ta pomyslná hranice kdy to ještě nevadí a naopak kdy už to otravuje? Dost subjektivní tohle škatulkovat. To už si musí každý poznat sám. Cuaron to zvládl vlézt se ještě do té první skupiny a vytvořil film který dokáže dojmout a emotivně vycucnout takřka bez kapičky lacinosti a pověstného patosu, který všichni odsuzují a přesto se jím stále nechávají unést a vláčet sem a tam aby pak vyšli naprosto zdrcení, ale zdrcení jen uměle. Jenže Cuaron je jiný formát a dokáže to i bez toho. Přizval si perfektního kameramana který tento film natočil v naprosto úchvatné ale zároveň precizní formě kdy každý detail ( kapky krve na kameře) ještě zesiluje výsledný dojem. Všichni odvedli skvělou práci. Na závěr mě napadá srovnání s Letem 93. To je ale velice težký úkol. To by bylo na dlouho. Jen škoda že cenu FILM ROKU si nemůžou rozdělit dva režiséři. Však oni by se kluci už nějak domluvili a podělili se mezi sebe....

Tak tomuhle říkám kultovní film-se všemi klady i zápory co ke slovu kultovní patří. Škoda je, že se "starou" anarchistickou Chytilovou to má už pramálo společného.

Horor který staví na drsné atmosféře a který nerad otálí a jde hned na věc... Velice zajímavá pointa. Kdyby se ji trochu přizpůsobil scénář tak by to bylo skvěly. Ale bohužel scénárista to nějak nezvládl..

Velice syrově popsaný osud jednoho děvčete žijícího na polském sídlišti.

Skandinávskou kinematografii mám velice rád a to hlavně proto jak dokáží tito tvůrci ukázat svou zemi v pravém světle, klidně i nelichotivě. Hlavně jse o pravdivost a nepřikrášlenou skutenost. Toho si velice vážím. Nemíchají tu kýčovitost se zbytečnou a samoučelnou syrovostí, jen předkládájí ten skutečný obraz nebo chcete-li svědectví. Ne přímo o národu té či oné severské země, ale spíše tento obraz demostrují na obraze jednoho nebo skupiny lidí na určitém místě ( většinou sídliště), kteří si prožívají své denní radosti a strasti uprostřed nezáviděníhodné sociálí situace. Tak jak to dokázal právě Lukas Moodyson už ve svém dřívějším filmu Láska je láska, nebo polský režisér Glinski ve svém filmu Czesc Tereska. I v tomto filmu Moodyson ukazuje osud dívky vyrůstající právě na tomto místě ( i když ne přímo v některé ze skandinávských zemí ale v Rusku). Tuto dívku řada nešťastných situací přivede k Andrejovi který by měl být jakoby symbolem vysvobození z tohoto škaredého místa, vysvobození pryč odsud, hlavně co nejdál. Vše je ale jinak....

Pro mě jen snůška trapností...

Divadelní stylizace, komorní scénář, hrstka herců, jeden dům, jedna noc- z těchto na první pohled neatraktivních surovin dokázal Bergman "vytesat" velice silné a šokující drama o 3 sestrách, kterým v životě zkrátka chybí láska. Nic jiného v tom není. Každá je ale jiná, každá svůj nedostatek řeší jinak.....Celkově tento kousek patří k těm lepším bergmanovkám.... A ještě poznámka: při promitání si nedávejte moc nahlas zvuk protože někdy jsou ty "výkřiky" opravdu výkřiky.. Div že Harriet Anderssonové neupadly hlasivky.