Scaevola

Dejme tomu, že se spíše než o skutečný film jedná o volnou ilustraci ke knihám E. Štorcha, o ilustraci bez větších ambicí, efektů i výpravy (soudím, že jinak to v době vzniku ani nešlo) určenou primárně pro vzdělávání mládeže. Jenže vzdor svému určení i minimální práci s postavami jde o dílko povedené, dovedně kouzlící onu správnou atmosféru, a dokonce křesající jakési emoce.

Namísto odpočinkové, řekněme "řachandové" komedie tvůrci servírují místy mrazivou, jindy bohužel nudící podívanou ze světa moderních matek, které neustále dokola řeší stále stejné, skoro odvěké problémy. Sympatičnosti jednotlivé postavy nepobraly stávajíce se spíše typologizovanými karikaturami a nucený happy-end bez jakékoli katarze ničí i možnost vnímat snímek jako sociální drama. Výsledek je tedy naneštěstí plytký vzdor námětu, z něhož by bylo bývalo možné získat alespoň vtípky zemitější podstaty.

Film klame tělem - láká na nevázanou taškařici, která se však poměrně rychle změní na solidní drama podle klasické poučky, že válka je nejsyrovější očima dítěte. Až potud by vše fungovalo poměrně dobře, přimhouřím-li oči nad strmou změnou rytmu i žánru, ale posléze do přemítání o fanatismu vstupuje sám režisér, jehož kreace A. Hitlera je bohužel nejen trapná, ale především zcela samoúčelná a dějově zbytečná. Zjevení, které nedává smysl a není ani nijak vysvětleno (kupříkladu alespoň úderem granátu do hlavy), sráží snímek o třídu níž a nepřináší nic navíc, což je škoda. Nutno však říci, že při závěrečných bojích v ulicích i díky skvěle vypointovaným postavám člověku naskočí husí kůže.

Po nedávném Boss Level se zdá, že se protnutí počítačových her a filmu odehraje trochu jinak, než by se jeden nadál... Každopádně tohle byla neskutečná hloupost, naivní, postřelená jak kejhající husa, poučená zkušenostmi hráčů a se strašidelným poselstvím na závěr (opravdu jí umělá inteligence řekla, koho miluje?), nicméně vzdor všemu také zábavná a odpovídající svému určení oddechnout si jednoho večera. Víc jsem nežádal.

Neoznačil bych snímek za horror, byť se zde zdánlivě najdou všechny potřebné komponenty; v mých očích se jedná spíše o mysteriózní úvahu, přičemž se snímek cele spoléhá na atmosféru, pocity stísněnosti a chtivého očekávání, pracuje s pečlivě vykresleným prostředím poválečného Berlína včetně všech přízraků minulosti i neblahé dobovosti, s odkazy na fanatismus a sexualitu, které prolíná i staví proti sobě, a konečně buduje zápletku na vině, přestože v rozporu s křesťanským učením a v souladu se svým fikčním světem překonává vinu nikoli odpuštěním, ale silou. Vyplývá, že nezáleží na tom, o co vlastně jde, a že naivní děj kolem mocenských třenic v sabatu čarodějnic nevystupuje do popředí, protože v takovém případě by byl film pouze dlouhým čekáním na jednu rudě podbarvenou scénu. Ne, jde právě o onu směsici náznaků, odkazů a aluzí, které teprve dohromady splétají působivé, ač nutně dekadentní umělecké dílo, pročež netuším, zdali se ještě někdy znovu odvážím si film pustit.

Film mate - alespoň z mého pohledu - tělem. Slibuje fantasy v artušovském hávu se silným akcentem středověké mystiky, ale nabízí vlastně na jednotlivé scény rozbitou road-movie, jejíž výsledná myšlenka není ani zdaleka tak silná, jak by mohla být. Soudím, že je to způsobeno především formou vyprávění, jež zachovává schéma klasického dramatu, ačkoli těžiště příběhu leží na úplném konci, který je vlastně začátkem vší rozvahy. Proto působí první dvě třetiny snímku tak unyle (a herecký výkon D. Patela dojem unylosti spíše znásobuje, nežli naopak) a finále naproti tomu třeskutě skáče kupředu, aniž by se ohlíželo na rytmus čehokoli. Též idea úplného se odevzdání do rukou Božích, která je ústředním bodem všech tradičních artušovských mýtů, splývá do prázdna vzdor faktu, že je pro plné vyznění fabule nepostradatelná. Výsledek tak stojí na půli cesty ve snaze převyprávět středověký mýtus moderně, neboť na původní vyznění je příliš málo odvážná a na moderní zpracování zbytečně doslovná.

Snímek nestaví na leknutích ani na krvavosti, ale cele se spoléhá na zápletku, což je u nízkorozpočtových horrorů vítaný prvek. Zasazení do jižanských bažin navíc dodává příběhu slibnou atmosféru, kterou se daří využívat, byť by mohlo být strašení s húdú i vúdú podstatně více. Po herecké stránce též není co vytknout, protože K. Hudson věříte každý okamžik. Z mého pohledu se tedy jedná o nečekaně příjemnou záležitost, byť je nepravděpodobné, že bych se k ní kdy vrátil.

Snímek rozpačitý po všech stránkách. Hrdinové mění své názory jediným mrknutím, scénář má někdy švih a jindy se k uzoufání táhne, motivy se vrší v nepřehledném sledu a lehká komediálnost se tříská s pokleslou vulgaritou. Výsledek tak vachrlatě přešlapuje na místě, aniž by mohl, či vůbec chtěl překročit dosah svého cílového publika.

Pokračujeme dále, avšak vzdor nostalgii už nemá snímek, co by nabídl. Stále stejné opakování honiček, siláckých prupovídek a upocených výbuchů nevylepší ani digitální animace a padající letadla, zvlášť když základní myšlenka je pořád fyzikálně nelogická a banda hrdinů nesympatická, vyjmu-li z toho nehrajícího A. Schwarzeneggra. Pokud navíc přidáte jakousi snahu o genderový zvrat dějin, zbyde pouze jediná suchá hláška "Jsem nesmírně zábavný," a to je málo.

Už uplynulo poměrně mnoho času od dob, kdy jsem tento díl shléžel neustále dokola, protože mne akční báchorka o časovém paradoxu, který se znovu a znovu vyřeší, okouzlila. A okouzlila nejen akcí, ženským terminátorem a osudovým závěrem, ale především faktem, že Arnold se ke stáru naučil i hrát.