Marigold

Víc těkavý a uhýbavý než komplexní a vrstevnatý, víc rétorický než vnitřně přesvědčivý, víc karikující než bystře reflektující - Birdman je pro mě film plný neúnosných rozporů, neodstíněných tvůrčích gest a narcistního zalíbení v celkem primitivních anamnézách tvůrců / umělců / kritiků. Dojem sofistikovanosti vytváří tím, že ladně klouže od tématu k tématu, od fráze k frázi a jen málokdy se dostane pod slupku (nejen) broadwayské iluze. Tekutou formou bych se nechal do němoty opít tehdy, kdyby přechody mezi světy (realita / divadlo / scéna / zákulisí / vnitřek / vnějšek / subjektivní / objektivní) poskytovaly chytrý komentář, překvapivou změnu perpspektivy, výrazný emocionální dopad. Jenže Birdman od začátku do konce vypadá jako průhledné divadlo - někdy (chvála bohu) vtipné, většinou ale jenom fanfarónsky předvádějící vlastní erekci. Souhlasím s Mattyho postřehem o rozostření dělících linií, které jsou základním principem celé struktury. Ten film je z mého pohledu matný a anachronický. Myšlenkově, ale v důsledku vlastně i formálně. A bohužel nejde o ten druh matnosti, který by člověka vybičoval k větší reakci. Alespoň mě ne. [60%]

Je to jako Duel Frost / Nixon, kde proti sobě stojí Nixon a Nixon. Nejen strhující cvičení v rytmickém střihu, ale v pravých chvílích překvapivě nevypočitatelné - ani jedna z postav (učitel x žák) tu totiž nepředstavuje pozitivní, nebo negativní model, místo osvícení tu nastupuje kreativní šílenství. Chazelle proti sobě postavil dva posedlé a bezskrupolózní zmrdy, k jejichž lidským stránkám se chová podobně jako oni sami. Neomaleně je odhazuje jako zátěž a vrací se k nim jen okrajově. Whiplash mohl být kravina na mnoho způsobů, melodrama o klukovi, který docení sílu lásky, oslava génia, který povstane v těžkém zápasu se svým nedostižným vzorem, ale ve skutečnosti je to spíš strhující sólo o posedlosti a destruktivitě těch, kteří touží po dokonalosti za každou cenu. Vážím si toho, že Chazelle se v klíčových momentech vyhne otravným žánrovým schématům prostě proto, že si nevšímá jakýchkoli jiných témat a troufá si nekompromisně vypouštět scény, které bychom v jiných snímcích sledovali mnohem déle a které by postavy "více polidštily" a umožnily nám se s nimi identifikovat (např. příprava na finální koncert). Whiplash podobně jako Andrew a Terence jde tvrdě za svým - za euforií smíšenou s lehkým odporem a nikdy nenaplněným mírem mezi ústředním duem. Řečeno terminologií Star Wars: temná strana zas jednou zvítězila. Triumf sociopatů. Tak to má být. Určitě ne nejvrstevnatější film, ale rozhodně cosi jako Černá labuť udělaná bez snobské snahy působit démonicky. Od prvního taktu to tam je. V každém tónu a v každém záběru na fotogenicky setmělý New York. [85%] P. S. Karegoricky žádám Oscara pro jazzového Darthe Vadera.

Vzestup Planety psů natočený s důraznou artovou energií a bohužel i všemi klišé, logickými oslími můstky, banalitami a hrou na efekt, které se hodí spíš k hollywoodským katastrofickým schématům. Zamýšlené podobenství o xenofobii a dominanci "bílých bohů" nad "méněcennými rasami" se smrsklo na pár okatých symbolů, plochých postav a nepřesvědčivých replik. Práce s psími herci, energické vedení kamery a práce se zvukem v některých momentech vybočí, ale navzdory dynamickému pohybu postav po mizanscéně působí Bílý bůh spíš jako táhlé psí vytí. Zklamání, osobně bych od vítěze sekce Un certain regard očekával víc než jen průhledné psí oči.

Maximu Tropic Thunder NEVER GO FULL RETARD je v případě Václava třeba pozměnit: NEVER GO HALF RETARD.

Mistr jistě lehce měkne, sentimentální a sestupuje z nelítostných výšin druhého patra do přízemí, kde si jeho stárnoucí zoufalci začínají uvědomovat, že jejich poznání je banální, nikdo ho neposlouchá a nejspíš se za chvíli navždycky hasne. Dílem hořká existenční anekdota o světě, kde všichni říkají, že se mají dobře, přitom jsou v prdeli, o světě, v němž humor existuje jenom za sklem a také o světě, do kterého se promítají zklamané naděje a historické tragédie, které se mění ve frašku. Místy je cítit, že kdysi neobyčejně živelné a mimoběžné vize inklinují k archaickému absurdnímu divadlu, ale třeba všední (a nijak nepointované) výjevy běžného života jsou - nemám lepší slovo - krásné. Ukazují, že hranice mezi soucitem a tvrdostí se u Anderssona začíná bortit a některé výjevy (1943) jsou prostě a jednoduše jímavé, aniž by byly rozměkle uplakané. Jistá únava mistra a diváka už se může projevit i v tom, že pointy lze uhádnout dopředu a některé "skeče" jsou variací známých scén (buben s otroky připomene provokativní sekvenci s plynováním dětí z kraťasu Någonting har hänt atd.). Ale i tak tahle zaseknutá deska, věčně hrající šlágr o tom, kterak se v nebi setkáme se svými milovanými (což je děsivé), zní jako nic na tomhle světě. Před tím, ani potom. Roy Andersson je sám oním vycpaným holubem, který sedí na větvi a rozmýšli o životě. Muzeální exponát, který si úmyslně bělí tvář. Já na něj budu zírat i nadále. Jeho vrkání rozumím víc než čemukoli jinému. Jinak jsem rád, že se máte dobře. P. S. pro Apačku: na toho Aleše bych tak úplně nesázel. :-)

Erik Skjoldbjærg je brilantní všude tam, kde může uplatnit svou schopnost přesně popsat určitou dějovou proceduru a vystihnout atmosféru prostředí - prvních dvacet minut je proto bezmála strhujících a i když se liší poněkud konzervativnějším přístupem od skvělého doku-thrilleru NOKAS, má v nich Pioneer přinejmenším stejný drive. Jenže pak přijde spletitá konspirace a perspektiva hlavní postavy s narušeným vnímáním (vzpomínka na Insomnii) a tady se v Pioneerovi dostává do konfliktu solidní subjektivní rovina (přeludy, paranoia) s konspiračním thrillerem, který trpí dost neobratným dávkováním informací a místy taky trochu kostrbatou režií (scéna s autem v tunelu vypadá hodně útržkovitě). Ambice je tu dost vysoká - morální kritika "norského ekonomického zázraku", který z pohledu filmu stojí na porušování základních lidských práv. Výsledek? Rozpačitý. Jako milovník podmořských sekvencí ale nutně přihazuju hvězdu nahoru. Tohle se muselo líbit i Cameronovi.

Pilot je nesnesitelně prkenný a pohřbil i to, co Iva Procházková docela solidně načrtla v knižním prequelu: zvládnutou psychologii postav. Naopak vytáhl na světlo světa všechny jeho nedostatky, Je to nudné, strašlivě neobratné, mrtvolně zrežírované a neobjevné, nemám sílu a motivaci v tom pokračovat.

Retardovaný svět, retardovaná logika vyšetřování, retardovaně jednající postavy vyšetřovatelů, ale na rozdíl od geniální anti-krimi Malej Quinquin se tu čiperné retardování mění ve zhoubnou křeč, která zasahuje všechny složky seriálu (včetně poměrně konzervativního "whoddunit "jádra). Popravdě, retardovanější hudbu nejspíš letos neuslyšíte a tolik různých způsobů snímání by vystačilo na deset minisérií. Absurditě samozřejmě "počesku" chybí to, aby byla dotažená do konce. Tohle je polovičaté lavírování mezi vážností, smíchem a výsměchem, seriál, který se po dramaturgické i scenáristické stránce rozpadá do série více či méně vtipných skečů a WTF žánrových přechodů. Jasně, chápu, že tu byl pokus "neuchopitelně" těkat, ale výsledek je, jak správně poznamenala kolegyně Táňa Zabloudilová, "full retard" detektivka. I tak lepší než Clona, Vraždy v kruhu a další atentáty na detektivku. Ale jen proto, že se u toho člověk zasměje a místy má pocit, že to bylo ze strany tvůrců schválně. Hřebejkovo míjený se se žánrem už dlouho nebylo tak snesitelné. [Viděno poctivě celé na projekci. Těm, kteří po prvním díle žehrají na díry v logice tak doporučuji počkat na později. Je to stále výživnější.]

Vytahovat Jarmusche je u téhle nahodilé a neuvěřitelně povrchní a intuitivně nahodilé směsice tradic / žánrů / odkoukaných póz spíš smutnou ukázkou nedostatečné soudnosti. Zatímco Jarmusch vytvořil elektrizující, sevřené a mytologicky bohaté univerzum, Amirpourová jenom mechanicky staví na odiv potenciálně zajímavé motivy, kterými se lze plakátově kochat, ale nic víc. Její svět je mrtvolná teze, cinéma du look bez magnetismu a objevnosti (i přechody mezi žánry jsou tu spíš křečovité než elegantní). V něčem je to v zásadě ideově blízké raným filmům Xaviera Dolana, ale ty měly (pro mnohé iritující) dandyovský švih a narcistní zaujetí. Pomalost dokáže být magická, uhrančivá a vtahující. Nebo prostě jen snaživě ubíjející. To je z mého pohledu případ Sama nocí tmou.

Pokračování něčeho, co bych už pomalu začal nazývat "Britnoir". Podobně jako Broadchurch i The Missing přebírá koncept severské televizní detektivky Forbrydelsen, když se soustředí na komplexní psychologicko-společenské podhoubí vyšetřování jediného zločinu - v tomto případě únosu dítěte. Téma narušených rodin, úchylek a hlubokých traumat je tu rozpracované velmi důsledně a díky velmi civilně napsaným a zahraným postavám má dost silný emocionální vibe. Samotná detektivní rovina trpí syndromem "logika podřízená pointě", ale naštěstí v závěru převáží magnetismus hlavní postavy, kterou na hraně únosnosti vysekl zdevastovaný James Nesbitt. Jeho otec má ve tváři vepsáno tolik bolesti, že The Missing někdy balancuje na hraně křeče, ale vždycky má dost stability udržet se. I proto, že skvělý Tchéky Karyo je jako detektiv Jean-Baptiste ztělesněním moudrosti stáří, policejní verze Gandalfa Šedého, když už se nám tu míhají Bofur s Balinem. Střídání dvou časových rovin je výtečný nápad, vytváří dramatickou tenzi (víme, co se stane / nestane, ale nevíme proč), škoda, že dramaturgicky seriál ke konci působí nevyváženě (strhující 6. díl x statický 7. díl). The Missing je prostě další slibný koncept, který nabízí víc než jenom vzrušení.