Marigold

Podobně jako lázeň mi i tenhle film mi vydatně pomohl s pravidelnou večerní hygienou ducha. Není exotický formou, naopak, jasně odkazuje k tradicím evropského narativního filmu. Zhang líčí pitoreskní prostředí čínských lázní se všemi pozoruhodnými figurkami a jejich historkami i malými (ale vlastně velkými) dramaty. Centrálním motivem je střetávání dvou světů – světa nového a světa starých tradic, který ztělesňují právě lázně a jejich majitel mistr Liu. Z nového světa se vrací "ztracený" syn Da Ming a pomalu ale jistě podléhá kouzlu pomalého, ale moudrého prostoru tradic očisty a lidské blízkosti. V něm nachází i cestu k retardovanému bratrovi Er Mingovi, a přestože je konec starého nevyhnutelný, katarze přetrvá i konec lázní (a rozchod jejich osazenstva). Zhang volí spíše pomalý, ale přesto šaramantní a půvabně komický vypravěčský přístup, kterým odlehčuje v tragický a melancholický podtón Čínské lázně a dodává všemu moudře humorný nádech. Škoda jen občasné hlušiny, kterou zaviní poněkud prudký střih do jiného časoprostoru...

Pozoruhodná upíří epopej, která se rozhodně neřadí do ranku vampire horrorů, ale s překvapivou elegancí balancuje na hraně dramatu a poměrně kontroverzní love story. Kvintesencí téhle podívané jsou přesvědčivé výkony dua Cruise a Pitt, jejiž homosexualitou zavánějící vztah se line celým filmem. A konec konců, mnohem víc než upíří rekvizity hrají v Interview roli právě vzájemné vztahy postav a jakýsi "realistický" pohled do upířího podsvětí. Rozhodně zajímavý snímek, kterému k dokonalosti chybí snad jen výrazná gradace a trochu lépe vystavěný příběh. Ale ten zase nahrazuje atmosféra a několik opravdu výborných a silných scén, které se zaháknou v paměti.

Vpodstatě dokonalá ukázka současného vývoje Kunderova mýtu. Od komplexního a hutného textu k řidkému a přežvýkanému příběhu, který je stylizován tak, aby byl "user friendly" pro západní publikum. Naprostá umělost prostředí by nebyla tak důležitá, kdyby právě před / po srpnová atmosféra nehrála v předloze tak důležitou roli. Kaufman evokuje atmosféru hjako klasický nezasvěcenec – všude vypichuje emblémy češství – vlajku, hymnu, Pražský hrad, ale pouhý pohled odhalí, že ve skutečnosti je vše umělé, nepochopené, překroucené. Vrcholem je závěr filmu, kdy je český venkov s nechtěnou ironií zobrazen jako na sorelových obrázcích z 50. let. Dalším problémem (alespoň pro mne) jsou herecké výkony, zejména prachmizerné vystoupení Daniela Day-Lewise, jehož Tomáš je naprosto bez jakéhokoli vnitřního napětí literární předlohy a vystačí si s jedním svůdným pohledem – přičemž únava, skepse a vnitřní exil se kamsi vytrácejí. A do třetice výtka – scénář se narozdíl od vyrovnané a mistrovsky stylizované předlohy zasekává na značné nesourodosti každodenní mluvy a hlubších myšlenek. Vyznívá to v důsledku neobyčejně pateticky a neorganicky. Pochvalu si tak zaslouží několik skvěle natočených okamžiků (vyzdvihnul bych zejména fotografování Sabininých aktů a pak působivě nastříhaný a ozvučený závěr), které mě však v žádném případě nepřesvědčily, že Kaufman natočil soudržný film, hodný Kunderova románu. Nebýt předlohy, byl bych asi shovívavější, ale tenhle film se zkrátka příliš nepovedl.

Chtě nechtě musím rýpat, vrtat, kritizovat. Formální stránka filmu zastiňuje určitou banalitu a nedokonalost obsahu... Pod slupkou dokonalé vizuality (střih i kamera na výbornou!) a vypravěčského kouzlení se krčí ničím výjimečný a psychologicky pouze letmo načrtnutý milostný příběh, kterému k hvězdným výšinám schází právě hloubka a ta těžko pojmenovatelná magie, která "udělala" Coppolové klenot Ztraceno v překladu. Carrey exceluje a s naprostou suverenitou propojuje civilně niterné i exhibicionistické manýry svého herectví, Winslet je do excentrické Clementine taktéž zanořena až po konečky vlasů, ale plochost charakterů a jejich značnou proklamativnost a dvojrozměrnost zakrýt nedokáží. Věčnému svitu tak jeho exkluzivitu dodává trochu prvoplánová zápletka s vymazáváním vzpomínek, která Gondrymu umožnila rozehrát audiovizuálně strhující drama útěku před nevyhnutelným zapomněním, který se takřka celý koná v hlavě hlavní postavy. Drama konce vztahu dvou lidí, bolestné deziluze a nenávratného návratu na počátek, který zastíní vše zlé, co se odehrálo po něm. Nenudí to, zahřeje to na duši, ale po skončení filmu mi nezbylo nic víc nežli hrstka pozitivních impresí a na kostru všednosti ohlodaný milostný příběh v exkluzivním balení. Přesto mi není než pochválit lehkost s jakou Gondry a spol. pracují s emotivními odstíny... I tak ale – čekal jsem víc.

Naprostý souhlas Caligarim... knižní předloha je schematická a předvídatelná až hrůza a jediné, co ji tlačí do nadprůměru je slušná Kingova stylistika a práce s atmosférou. Z tohoto pohledu patří dílko Mary Lambert do skupiny těch lepších filmových zpracování Kingova díla – neprzní, drží se předlohy, uchovává celkem působivou paranoidní atmosféru a divákovi se nijak zvláště nevzpouzí – zkrátka, příjemně se na to dívá. Rozhodně si nemyslím, že by byl Stephen King autorem literárně přelomových knih a Hřbitov dokonale vystihuje jak mistrův standard literární, tak standard filmových předělávek jeho díla.

Velice staromilská a pozvolná konverzační detektivka, ve které se Sequensovi podařilo vytvořit výjimečné panoptikum figurek z luxusního hotelu Excelsior. Brilantní herecké výkony a lehký nadhled rady Vacátka činí z poklidného vyšetřování mordu zábavnou, byť tuze pomale plynoucí podívanou. Škoda otravné titulní písně, která mě ke konci přiváděla do mdlob. Ale pokud se chce člověk pobavit inteligentní detektivkou bez zbytečné brutality a akce, vychutnat si skvěle napsané postavy a dobře rozehraný příběh, pak nechť navštíví hotel Excelsior, ostrov klidu a míru...

Velká lekce z vnímání, to je Lynchův Mulholland Drive. Stejně tak velká lekce z moci vyprávěče. Nad fikčním světem, jeho obyvateli, ale i nad těmi, kteří se ho snáží rozkódovat. V první části filmu láká režisér do pasti tradičního narativního vnímání, do svěrací kazajky jednot času, děje a postav. Odvíjí před divákem zdánlivě jednoznačnou thrillerovou zápletku o ženě, která ztratla paměť během automobilové nehody a s pomocí začínající hollywoodské herečky Betty se snaží hledat indicie. Nalézá tři materiální konstanty, která záhy zůstanou jedinými konstantami v chaotickém víření snu i reality – dům číslo 17, modrý klíč a 25 000 dolarů. Následující zemětřesení, které zničí divákem pečlivě budovanou a rekonstruovanou zápletku je typicky lynchovské. Postavy změní jména, děj souvislosti a čas se stane relativním... A v rukou zůstává klíč, který divákovi nic neodmyká, dům číslo 17, jehož obyvatelka je nám známá a přece neznámá, a 25 000 dolarů, jejichž určení tušíme, ale nedostává se nám pro to opory. Co je skutečné a co je horečným sněním? Jak zapadají do fabule filmu podivné a zneklidňující epizody, které Lynch jakoby asociativně vkládá do toku vyprávění? Co je vlastně Mulholland Drive? Odpověď neznám. Je to klasická mentální časovaná bomba, která vás zmate, naštve, ale vlastně nemyslíte na nic jiného. Lynch vytvořil znepokojivý labyrint, ve kterém zrcadla tříští klasickou narativní strukturu, ve kterém se pitoreskně odráží pokrytecký a prázdný svět Hollywoodu (mistrovská scéna s oživování nesmyslného a prázdného textu na castingu), ve které se divák nutně ztratí, pokud vnímá naučeně – materiálně, kauzálně. Labyrintem s geniálním a takřka schizofrenickým hereckým výkonem Naomi Watts... Lynch je velkým mágem snů, náznaků a hádanek. Kapelníkem, který tvoří iluze nástrojů, aby vzápětí odhalil, že vše pouští jen z pásky – falešné, umělé... matoucí. Nedám body, dokud film neuvidím podruhé, potřetí... přiznám se bez mučení, že vlastně nevím, jestli jaký film jsem viděl. Po formální stránce bezesporu mistrovský (zvuk, střih, kamera, hudba a celková atmosféra z nich plynoucí je mrazivá, temná, uhrančivá...), ale po stránce jeho vnitřku jsem stále příliš vzdálen jeho jádra, než abych vynášel soudy.

K čertu, mně se tahle trhlá pohádka o tlustém panu žabákovi docela líbí. Hlavně z hlediska vizuálního – protože pojetí není ani příliš pohádkové, ani příliš vážné... je prostě směšně karikaturní. A tím mi připomíná poetiku "MPFC"... Humor je sice slabší, ale "pošukané" herecké výkony hodně zachrání a činí z klasické britské pohádky poměrně humornou a trhlou podívanou (nejen) pro Python positive. Rozhodně není dobré od filmu očekávat plnotučný pythonovský humor, ale svoje kouzlo bezesporu má.

Velice slušná válečná podívaná o dobývání-nedobývání – ničení-neničení klíčového mostu přes Rýn. V kontextu americké tvorby podívaná spíše komorní a úsporná co se výpravy i komparzu týče, i přesto však působivá, zajímavá a dramatická. Slušné vykreslení postav, několik zvratů a solidní vypravěčské tempo, které si vystačí i bez přehnaně monumentálních a patetických berliček, toť hlavní klady "Mostu u Remagenu". A že byl film natáčen v rozbouřené atmosféře posrpnové ČSSR, to už je jen pikantní paprička na slušně ochuceném válečném guláši.

Dosti netypický Lynch, alespoň co se povrchového doteku týká... Jímavý příběh o tvrdohlavém dědulovi, který se jednoho krásného dne sebere, popadne traktůrek a jede dlouhý lán světa usmířit se se svým bratrem. Typická forma road movie v Lynchově podání nenudí ani trochu, sled poetických a vtipných historek má obrovskou vnitřní sílu a bodré moudro starého a samorostlého staříka, kterého skvěle zahrál Richard Farnsworth. Nechybí ale ani tradiční "lynchovinky" (viz scéna se srnami). Příjemné, hladivé, poetické. Krásný snímek.