Segrestor

Animáků se zajímavou pointou a nádherným řemeslným zpracováním nebude nikdy dost a dosyta se na to nepůjde vynadívat. Za prohlídku stojí i krátký film o filmu.

Autorův humor je hned jasný a funguje. Figurky jsou nakonec směšné, ačkoliv mi chvilku trvalo přijít jim na chuť. Možná kdybych to dostal ještě navíc s promakaným pozadím a ještě o trochu pečlivějším zpracování, bylo by to jasných pět. Trhání ručiček se nikdy neochodí.

Až se mě někdo zeptá na vskutku hutný film, charakteristický pro sedmdesátá léta a to tak, aby byl bez světelných mečů a mluvících loutek, byl nervydrásající, nadupaný skvělými herci v nejlepší formě, disponoval alespoň jednou kozatou, ale i jinak naprosto fantastickou ženskou, měl politický podtext a zároveň byl i politicky nekorektní, prostě skvělý poctivý neamerický film, bez rozpaků bych mu doporučil právě Přejezd Kassandra.

Na základě virtuálního štengrování jsem se s uživatelem Wačice No.1 hecnul, že po zhlédnutí tohoto filmu, vymačkám ze sebe komentář přesně o jedno slovo delší, než má on. Takže ti, co neradi čtou dlouhé klády, mohou klidně sjet očima až na konec, kde v kostce vylíčím celý tento flák. Kdo přečte všechno, i lístek na vlak a tiráž na hajzlpapíru pětkrát dokola, než se kvalitně vysere… nebo dojede do stanice, má k dispozici i několik málo (přesně 1280) slov o Sylvesterově posledním postradatelném snímku. Tedy k věci. Tak nám opět zabili Ferdinanda. Ani se nebudu protentokrát ptát kerýho, paní Millerová, páč vono je to ouplně jedno. A byl hned hotovej. To víte, že s revolverem nejsou žádný hračky. Nedávno taky si hrál jeden pán u nás v Nuslích s revolverem a postřílel celou rodinu... Barney Ross, jehož krytí je malá letecká společnost, to s revolverem taky umí. Od boku střílí jako John Wayne ještě v dobách, kdy nemusel nosit růžové košile. A ten Ferdinand, ten Stonebanks, to dostal sedmkrát jako v Sarajevu. Ale zpět na začátek celého příběhu po čertech divoké bandy desperátů, kteří jsou v žoldu CIA a dělají ze světa trochu lepší místo. Kdysi jich bylo pouze pět, rozrostlo se jich na jednu menší gerilovou jednotku o dvaadvaceti členech, která by s prstem v nose ubránila třeba Galapágy… kdyby si na ně smlsnul nějaký tyran. Postupně umírali v lokálních válkách a tajných úkolech, kam byli často zváni. Příběh třetí zastihuje tyto hrdiny ve stavu více než prořídlém, kdy právě chtějí své řady obohatit o dávno ztraceného medika, zvaného jednoduše Doc. Doc, černoch démonického zevnějšku, má za sebou několik let těžkého žaláře v utajené věznici a dusí v sobě opravdu mnoho negativní energie. Aby ne. A také se s pořádnou vervou vrhá do akce. Ovšem vedoucí skupiny, Barney, po zjištění, že někdejší zakladatel Expendables jednotky, Stonebanks, je stále na živu, snaží se své přátele vyšachovat ze hry. Oni ty city mezi drsnými muži nejsou žádná legrace. Jak říct dvoumetrovému Vikingovi, že ho máte rádi a že o něj nechcete přijít? No? No, radši ho kopnete do prdele a najmete si tým nýmandů, které obětujete lehce a klidně jako lístek do kina právě na tento film. To je ale začarované, že? To je lístek do pekla, který by nechtěl ani Jack Slater, poslední akční hrdina. Takže, máte tým nýmandů. Respektive si myslíte, že jsou to nýmandi a to proto, že jsou to jen zelenáči. Potěr, omladina, bažanti. Barney, který rázem vypadá jako přerostlý skautský vedoucí, je nemilosrdně vmanipuluje do zdánlivě bezpečné mise, a zdá se, že vyplašenky mají novátorský přístup a moderní technologie, s kterými lze vše řešit efektivněji. Takže, podle všeho to vypadá, že svému „staršinovi“ vytřou zrak. Jeho původní plán, který by se s trochou nadsázky mohl klidně jmenovat: „Rozstřílíme to tam na sračky“ doslova přehlasují. Použijí drony, kamery, hackují síť a podobná kouzla. Co čert nechtěl, posere se to. A nyní se dostáváme k důležitému bodu, totiž k bodu, který vysvětluje, proč Stallone nacpal do scénáře mladé neznámé herce. A nejen je. V tomto duchu obsadil „mlaďase“ v oboru i do pozic tvůrců. Z jistého pohledu je to dobrý nápad a je to i milé. Asi tím předává štafetu. Mladé divochy tam narouboval proto, aby všichni viděli, že stejně je nakonec lepší, udělat to, jak už jsem psal, postaru. Tedy přichází na řadu plán bé, totiž ten, kdy musí neodkladně dojít na „rozstřílení všeho na sračky“. A tak se na scénu vrací starý tým, do kterého se navíc vetřel v celku komický voják španělského původu Galgo. On ten Galgo měl vůbec co dělat, aby se do týmu dostal, a společně s ním se vlastně opravdu těšíme a užíváme si to. Jsme rádi, že tam je. Ukáže se, že to není jen pouhý kecal. Je to šaramantní muž, velmi hbitý, a jestli něco umí, tak je to zabíjení. Lepší posilu měli už jen v Chucku Norrisovi, ale to je, nebo byl, vyloženě superman, s ním se ani poměřovat nedá. Antonio Banderas je tím pádem nejvýraznější posilou báječných mužů se samopaly. Pointou toho všeho nakonec je, že nejde jen o to, že se akce řeší totální demolicí, právě jako zastara, jak vždy tvrdil Barney, nebo moderně, jak prosazovali mladí, ale právě v kooperaci obojího. V tu chvíli nám má docvaknout, jak efektivní to je. A řeknu vám jednu věc. Ta závěrečná modern warfáre, to, co vás vtáhne do pravé bitvy rychleji, než řeknete pancerfaust, byla asi ta největší palba, co jsme v trilogii mohli vidět. V kině byla ta detonace, ta totální zkáza, umocněna o to víc. A vůbec nevadilo, že si to šli kluci vyříkat za město, aby to asi bylo levnější, nebo aby těch ztrát nebylo tolik. (To vážně nevím.) Nevadilo to, spíš naopak. Scenérie zpustošeného hotelu byly skvělé. Jednotka se rozmístila kam se dalo a postupně likvidovala Stonebanksovu armádu. Učiněnou náhodou si každý mazák vzal do páru nováčka a navzájem si kryli prdel. Do toho přikvačil Han Solo, Dutch a šikmooký Romeo, kteří to čistili ze vzduchu. Ano, naprostá extáze. Hlášky se z hrdinů sypaly jedna za druhou a pravý fanoušek žánru si musel chtě nechtě přijít na své. Už jen z radosti, že opět vidí oblíbený tým, oblíbené legendy, na jednom plátně a v důstojné bitvě. Taková příležitost musí potěšit každého, kdo to očekává, a kdo říká, že ne, nepotěší, je jen škarohlíd nebo se někde minul s banány Woodyho Allena. Stallone měl zkrátka geniální plán a tak se i mohl revanšovat všem svým bývalým kolegům ze stříbrného plátna. Účast Banderase tuto myšlenku rozhodně potvrzuje. I skutečnost, že oslovil Kurta Russella, který prý odmítl. Snad příště osloví Toma Sizemorea, neřády umí skvěle. Skutečně je má z čeho vybírat a ví, kým i lačného diváka uspokojit. Nikdy to snad nepůsobilo jako násilné roubování náhodných svalovců do jednoho snímku, aby jich hlavně bylo hodně. Po třetím díle víme, že vše má svůj účel a smysl. A ti mladí, na které se sypou zlé řeči, byli fajn. Neměli opravdu záviděníhodnou pozici. Konkurovali králům filmové akce, harcovníkům daného žánru. Dopadlo to tak, že je nikdo nezastínil a bylo jim jaksi dopřáno důstojnosti. To musím vážně ocenit. Považuji to za největší úspěch filmu. Mohli z nich udělat šašky, ale neudělali. Závěr úplně srší pozitivizmem, prostě tak, jak jsme to u těch osmdesátkových filmů viděli a měli rádi. Konec dobrý, všechno dobré. Wáco, já tě nenávidím… už jsem na 1 063 slovech a už toho mám plný kejdy. Nuže dál. Přece to nevzdám takhle ve finiši. Velkým přínosem a vlastně i kladem třetích postradatelných je především herectví tzv. nových tváří. Mel Gibson nemůže Rossovým gorilám konkurovat svaly a postavou, či snad ultra drsným zevnějškem, je to takový seriozní pán, že ano, proto právě musí dobře zahrát. A dlužno dodat, že jeho záporák má opravdu hloubku. Jak se Gibson rozeřve, jeden hned neví, kam s očima. Bože, ten chlap, je fakt hustý. Je jedno, jestli jen tak mezi řečí odpráskne generála, jehož jednotka mu dělá zálohu, nebo někam plivne pumu či si prostě koupí obraz za tři mega a ani se mu nelíbí. Jo, je to mazák par excellence. Kamenné ksichty žoldáků, jak už jsem psal, trochu rozhýbe Banderas. Zas a znovu ho musím z pozice fanouška pochválit. A právě tahle příměs skutečného herectví skvěle nahrazuje přítomnost oněch nových a relativně nevýrazných tváří. Film má i svá slabší místa, zcela legitimně by se mohla kritizovat, ale přesto všechno a právě proto, že to mám rád a moc jsem se na ten nářez těšil, musím počin pochválit pěti hvězdami, jelikož je to, mimo jiné, důstojné pokračování dobře našlápnuté série, což je, ruku na srdce, vždycky trochu problém. Stallone si sám sobě laťku navyšuje a my se můžeme jen těšit, s čím přijde příště.

Chtěl jsem původně napsat, co je na tomto seriálu skvělého a proč byste jej měli vidět. Když jsem ale narazil na komentáře několika chytřejších, konkrétně na komentář hobitího trolla Bluntmana (Eru, ty víš, že ho od srdce nesnáším), pochopil jsem, že větší službu lidstvu udělám, když jeho fundovaný komentář plný exatní erudice přeložím do lidštiny, tak, aby ho pochopil i debil mého či snad horšího formátu. Vezměme to po(s)tupně. Hobitovy věty budiž kurzívou, překlad tučně. Pilot FARGA je ozvláštňující tím, že oba coenovské přístupy... Pilot jménem Farga činí vše jiným, zvláštním a to tím, že dva vztahy - přístupy někdejších režisérů, bratrů Coenů... (příčinně provázanou sérii černohumorných epizod a spíše umělecky odvyprávěnou a žánrově obtížně kategorizovatelnou tragikomickou existenciální nálož) Tohle se fakt blbě vysvětluje, mno, zkusím to: Seriál, který je plný černého humoru a je z nějaké příčiny provázaný, je vyprávěn uměleckou formou, lze jej těžko zařadit mezi žánry, určit kategorii... bytostná nálož... Nevím, zde možná chybí kus původního textu. Záleží asi na každém, jak to zkusí přeložit. A poslední věta ze Dna pytle: spojuje do jednoho soudržného celku, jenž nejvíc potěší ty, kteří mají filmografii bratří nakoukanou horem spodem. Tedy, na konci vám připomene seriál jakýsi celek, který bude pravděpodobně nějak soudržný... Opět trochu tápu... Tento seriál jakožto tedy soudržný celek potěší nejvíc asi ty, kteří od režisérů původního Farga, bratrů Coenů, viděli všechny jejich další filmy. Doufám, že jsem Vám byl tímto nápomocen. Kdybyste později náhodou narazili na komentář od dalšího ufona, jehož galakčtině nerozumíte, obraťte se na starého dobrého Segrouše.

Thorův růžový svět je pouze komiksový film pro holky. Epickou bitvu napříč vesmírem totiž sledujeme prostřednictvím dívky. To stačí. Proto je to taky celé tak žužu jemné. Jen doufám, že to brzy zrestartují jako u spajdrprágprájda a Thor bude konečně dospělý a skutečně temný kladivář pro chlapy.

Kdo si už jednou kupoval od Vietnamců airbrushový snový obraz plný fialových papoušků, fosforeskujících vodopádů, Višny, plakajících holčiček nebo tygrů hledících na úplněk, musel prožít u této Píoviny naprostou transcendentální extázi. Kýčovité obrazy se na sebe vrství v takovém množství, že je to snad až na škodu. Díky mírnému nádechu dobrodružství se to ale dá jakžtakž sledovat. Vyprávění vám zpočátku připomene Big Fish, možná i Milionáře z chatrče, ale je poměrně zábavné, možná i lepší, než pozdější samotné dobrodružství na moři. Pointu survivalu někdo odhalí už tehdy v palubní jídelně, někdo ne a nechá se ohromit opravdu šokujícím vysvětlením. Ač bych nevěřil, že se mi něco takového může vůbec líbit, líbilo se mi to. Kdo chce reálnou verzi, nechť si pustí All is lost s Robertem Redfordem, snílky spíše potěší tato krišnaverze.

Tenhle kraťas je natočen naprosto správně. Krátce, úderně a efektivně, prostě tak, jak má být. Bez zdlouhavých zbytečných záběrů, které jinak prozrazují neumětely z řad jiných amatérských tvůrců...                      A když jsme u amatérů, nemohl mi neuniknout komentář zdejšího mistra natáčení o ničem, pana režiséra Korbera zvaného Korbič22. Celý ho věnuje své osobě a tvorbě a tak si říkám, že bych ten svůj také mohl věnovat jemu a jeho (jinak interesantní) tvorbě. Je to skvělý renesanční člověk, postavou úplný Adonis. Jakmile se chopí kamery, ihned víte, že se začne dít něco tajuplného, něco fantastického, že vznikne film, ta malá oáza pohody a naprosté souznělé myšlenkové transcendence mezi fanoušky uměleckého projevu. Mistr narativu tak dokládá svědectví doby, rezonuje na hraně mezi existencionalismem a fantasií, doslova krmí diváka neskutečnými imaginativními obrazy s nadpřirozeným přesahem, vycházející z jeho rozervané duše. Přesto píše: "dostávám tunu odpudivých recenzí, které mi připadají spíš jako urážky upocených a osamělých pc maniaků a závistivých imbecilů a té pravé krtiky a té hlavně užitečné kritiky najdete minimum." Přičemž dodávám, že svým svébytným a částečně i malebným neologismem "krtika" označuje reakci nespokojeného diváka. Myslím, že tento až bolestný režisérův postoj podléhá vládě zdejšího hněvivého kritického diskurzu, ale konkrétní argumentace, nebo alespoň mírného náznaku divácké erudice, se mu nedostává. Takový divák (závistivý imbecil či upocený a osamělý pc maniak) režisérův sensitivismus pro umění nemůže nikdy pochopit právě pro své postižení imbecilitou a pofidérní schopností jeho veledílo vůbec dokoukat do konce. Kde došlo k tomu vyhrocenému střetu, kdy imbecilové narazili na velikost Korberova génia? Kdy začali ti tzv. upocenci analyzovat vztah mezi obrazem a narativem v Korberových filmových podobenstvích? Nespravedlnost světem vládne a homo hominilupus se rve o slovo a zcela opomíjí do očí bijící kvalitu, kterou nekompromisně diktuje právě pan režisér Korber, jak sám o sobě tvrdí. Snímek Lights Out, jakéhosi nevýznamného Sandberga, ač jinak skvělý, zkrátka koukatelný, Korberovým dílům může sotva konkurovat a osamělí pc maniaci by se měli chytit za čuráka a jít si sami něco natočit, aby viděli, jak neskutečná mravenčí práce to je, jak nesmírně náročné je natočit takový magnum opus, vycházející ze svého jsoucna, jako právě z dílny pana režiséra Korbera, našeho druhého Maciunase či (s trochou nadsázky) Warholy.

Jelikož jsem díky náhlému osvícení objevil návod na nejlepší komentář ČSFD, zkusím to hned na prvním filmu, který jsem se rozhodl okomentovat. (Pro přesnost nejdříve uvedu ten návod: 1. Nepsat vůbec o daném filmu. Zážitek ze života líbí se nejvíc. Případně kritika společnosti obecně. Lidi chtějí mít názor. 2. Použít co nejvíce zkomolenin, neologismů a "dvojsyslů". To je nejvíce vtipné. 3. Pro jistotu převzít něco od Verbala. - Jen pro silné žaludky, ale je to terno, lidem se totiž líbí napodobeniny.) Tedy i já chci mít nejlepší komentář. Dejte mi šanci. Tedy: 1. To jsem takhle jednou jel do Prahy na Judas Priest. Lidí jak psů, všude samej žužu depešák. Po hodině jinak skvělého koncertu jsem už potřeboval strašně chcát. Deset minut jsem hledal hajzly, ale to není důležité. Prostě stojím zády ke dveřím a chčiju do mušle, když tu náhle někdo vešel a hned na mě spustil: "Vodkaď, vole!" Já na to: "Ze Sokolova, vole." "Jaký to tam je?" von na mě a já pohotově odpovídám: "Dobrý, až na ty cigány!" Dál nevím, co se dělo, pač mi ten cikán rozbil hubu tak, že jsem ani nevěděl, jakou písničku zrovna hrajou, ale asi to bylo Turbo lover. Ten divergentní útočník měl sílu jako hovado a já si zrovna držel pinďoura, tak jsem se nemohl ani bránit. Prostě blbý. 2. Co dodat k tomuto flipu? Disturbní svlečna neví, kterou mušli si vybrat a tak se dá ke švestkám. Záhy zjistí, že škola je tvrdá jako pyj jejího instrkala. Jo, instrkala, přesně tak, jak to píču. Nevím ale, jak to hovnotit. Je to děvčí Roman a pi-fi jen okrajově. Takové rádoby posrapo, ale pro holky. Sysel unikne hned záhy a pak jen nuda jak na abadondním večírku pro překročilé, hihihihi 3. Eklatantní paralela Vorlíčkovy tvorby s giganty žánru jako Tarkovský, Von Trier či Buňuel je flagrantní již od prvních minut tohoto elaborátu adespotonu orální kultury. Především afiliativní symbol sovy (ať už mající jakýkoliv signus) představuje edukovaného telebedekra, který významně asistuje divákovi prožít smysl všech mistrových metafor a navodit tak signifikantní inverzivní tendence.

Je pravdou, že po dobu sledování budete mít pachuť hořkých vzpomínek na kdysi zábavnou Lásku nebeskou i vám přijde, že režisér opakuje osvědčené motivy. Místy se člověk docela ale pobaví i zasměje. Ostatně, každý, kdo chová náklonost k jemným britským komediím, musí. Pak tu ale máme sci-fi prvek, který je samozřejmě dokonale špatně, ale to nevadí, je to jen cestička k neobvykle pojatému příběhu, který by jinak byl nudný jako nedělní ráno na pracáku. Bohužel, celou dobu jsem čekal nějaké záludnosti, klacky pod nohy "hrdinům", čachry s časoprostorem a ono tak nějak pořád nic, prostě to doklouzalo do normálního konce jako dojede auto na volnoběch do cíle. Pomalu a ztěžka. Ale ten Londýn, milá Ráchel a vlastně docela legrační Nighy, udělali pro romantický večer své. Čtyři, ať za noci nežeru led.