Segrestor

Dva Dannyové, hispánský Chuck Norris Trejo a černošský mistr v sezení na zaminovaném hajzlu Glover, roztáčí soukolí osudu losangelského podsvětí tím, že rozdávají pěsti v tandemu, jaký filmový svět ještě neviděl. Ačkoliv se jedná o druhý díl, a o těch víme, že bývají slabšími, je tento mnohem dynamičtější, zajímavější a určitě lépe natočený. Zdá se, že Craig Moss ztratil chuť na amaťáky a zkusil konečně opravdový film.

Hloupý, až trapný obsah, který k filmu dodal Bontonfilm, mě velmi nalákal. Že ale dostanu filmařský moribundus nejhrubšího zrna, to jsem opravdu nečekal. Tvůrci věděli, že hlavní roli obsadilo herecké dřevo a to takové, že by si s ním nehrála ani Zápotockého Barunka, a tak ho přinejmenším do první poloviny filmu ani moc neukazují. No, přátelé, na to, že je to hlavní role, kurva, tak má docela málo prostoru. Když on například ani neumí plovat. On plove v řece, kde je voda po kotníky. No, těěě Zeus. Celé je to tak špatné, že Alcid, klidně to ale mohl být Charles nebo John, zvaný jinak Herkules, vůbec ničím nepřipomíná antického bájného hrdinu, ale kazí film ještě víc, než to svého času s grácií dělal Kevin "mám rybí oči" Sorbo. Zápletka, která je pochopitelně také špatná, plytká, trapná a strašně klišovitá, nezaujme ani tradiční divačky Tvajlajtové limonády. Vlastně nedovedu ani říct, komu je film určen a proč tvůrci vsadili na princip zvaný: Hamlet bez Hamleta. Herkules coby trapný upejpavý šašek s dobrou figurou (jeho jedinou devízou) se motá (pokud už je konečně v záběru) napříč špatně natočeným filmem ožralého scenáristy a nám divákům nezbývá, než odškrtnou další sračku v čekání na dokonalé zpracovaní klasické pověsti. Eduard Petiška musí dělat v hrobě ruletu. To není možný, tohleto.

Že by u Disneyho konečně přišli na to, jak dělat pohádku pro nejmenší holčičky? Ač se mi to osobně zdá naprosto strašné, kýčovité, užvaněné, náročné, příběhově slaboduché a motivačně zcela otřesné (ano, opět je hlavní postavou někdo nepředstavitelně bohatý a mocný), mou dceru dovede přikovat k LED obrazovce tak, že jsem rád, že nemám plazmu, bo by ji to ožahlo! Sofie je dobrosrdečná chudá dívka, která přišla k nesmírnému bohatství svatbou své matky s králem Nádhernie. Ten má dvě stejně staré děti. Na zápletku je zaděláno. Bohatí spratci nebudou chtít mezi sebe přijmout chudou holčičku. Bohužel není tomu tak. Půjde o něco úplně jiného, i když ta rivalita tam občas probleskuje. Z pohádky se nakonec vyklube fantasy, sice zjednodušené, ale ty prvky jsou markantní. Co říct víc, holku to dost vzalo, ačkoliv se divím "Déčku", že to nasadili v tuto dobu, dobu určenou spíše pro starší. No, to nechme Kubrickoňovi, ten má větší hlavu.

Když dávali tento seriál pro nejmenší poprvé, říkal jsem si: "Ty vole, co je to za fény?" Nešlo mi do hlavy, proč tvoří pohádky o fénech. Skutečnost byla ale mnohem děsivější, nejednalo se o fény, ale o prasátka, býky, antilopy, psy a další známá zvířátka. Seriál se brzy stal favoritem mé tříleté dcery a mně nezbylo, než si některé díly vychutnávat neustále dokolečka. Nakonec mohu říct, že: "je to strašná prdel, ty vole." Je to bezelstné, miloučké, bez násilí a "zla", nepoučuje tou vlezlou formou, ale spíše jednoduše vysvětluje, a hlavně baví. Dovede spolehlivě rozesmát malé i velké. Ano, a je triviální. Zápletky jak z nosu. Tatínek nemůže najít brýle a tak je Pepina s bratrem Tomem hledají a nakonec se zjistí, že na nich tatínek celou dobu seděl. Hihihihihihi. Pepiny rodina nakonec sebou třískne o zem a strašně se tomu hihňá. Je to blbé až je to dobré. No, a mě teď čeká jen namalovat ty fény po celém dětském pokojíčku.

Pro mě byly americké příběhy o svárech mezi kočkou a myší vždy cosi magického, co na staré Tesle vypadalo zvláštně blyštivě, exoticky a sympaticky. Něco ztřeštěného a drastického, co československá televize nikdy nenabídla ani nabídnout nemohla. Díky nedokonalé rušičce se nám dařilo docela solidně chytat západoněmecké stanice a tak mám u Toma a Jerryho asociaci ne na vlezlou písničku Haničky Zagorové, ale na luxusní schlager Vielen Dank für die Blumen, vielen Dank wie lieb von dir! Ale dost už o té nostalgii. Čím je vlastně tento animovaný seriál tak zajímavý? Ptám se tím spíš, že jsem nedávno viděl nové epizody a ty mi přišly s prominutím idiotské, příšerné. (Vintage styl prvních epizod je prostě nenapodobitelný, ale i příběhy jsou lepší, vtipnější a srdečnější. Nový Tom s Jerrym, jsou hektičtí hyperaktivní kokoti, kteří nemají co nabídnout.) Budu dál říkat jen "staré epizody", abych byl srozumitelnější. Tyto staré epizody nabízely až nekonvenční humor. Dělaly si bžundu z černochů, byly propagátorem komerčního životního stylu, utahovaly si z žebráků. Jako typickému socialistickému pionýrovi mi to přišlo tuze legrační, ale tomu hustému mezi řádky jsem stejně nerozuměl. Žasl jsem pouze nad výtvarným pojetím stavu, kdy kocour doslova vyletěl z kůže, kdy proběhl cihlovou zdí a zanechal po sobě čistý řez své siluety, kdy zbělal leknutím, kdy sebe praštil litinovou pánví a dokonale zdeformoval její dno dle tvaru svého obličeje, kdy sebou nechal procházet elektrický proud, zbytečně poštval na sebe agresivního buldoka apod. To bylo cosi nevídaného, nabízelo to násilí ve své nejčistší formě a hlavně to dětem ukazovalo, že malý nemusí být nikdy slabý. Vyložili vlastně klasický motiv Davida a Goliáše po svém a v podobě legračních postaviček, a za přítomnosti gejzíru nápadů a gagů, dali tak vzniknout moderní pohádkové legendě. Vždycky jsem měl za to, že je autorem paní Hanna Barbera, která později vystřílela formu na Bugs Bunnym a stovkách dalších postaviček včetně té rodiny z pravěku nebo mluvícího medvídka z parku Yellowstone, ale tady vidím, že jsou to dva chlapi, William Hanna a Joseph Barbera, no tak to mi potom dává vše víc smysl. Tom a Jerry se patrně po smrti tvůrců dostali do rukou nějakých bláznů, kteří vzali jenom jejich nevraživost a dovedli příběhy do trapného konce. Vše ostatní, co mezi těma dvěma bylo, je pryč a zbyla jen nostalgie a vzpomínky na nohy tlusté černošky tetelící se nervózně na vratké štokrli. To byl Tom a Jerry, kámoši jak hrom.

Možná jsem po letech podlehl jisté deziluzi, ale pořád nechápu ta nadšená hodnocení. Je to mírou nostalgie? Je to tím, že do ospalého Československa po 40 letech masírování úděsnou ruskou televizní kulturou vtrhl do obýváků pravý Disney se svými zkazkami o potrhlém miliardáři a my jsme vyjekli nadšením, že vidíme Ameriku a to nadšení přes to všechno přetrvalo celé ta léta? Snad jedině tím, protože je to jinak naprosto příšerný. Seriál jasně nenaznačuje, jaká je cílová věková hranice diváka. Pro nejmenší není ale určitě. Pro velké také ne, protože předkládá mnoho chyb, které pak znalého diváka jen odrazují. Mezi markantní chyby počítám třeba liknavost tvůrců při snaze vysvětlit skoky v časoprostorovém kontinuu. Jednou totiž Scrooge McDuck alias Strýček Skrblík pečuje o své synovce v naší přítomnosti (přinejmenším v roce 1987) a v okamžiku se příběh ocitá v polovině devatenáctého století, v době tzv. Zlaté horečky, kde je opět on, jen o trochu mladší. Pro tvůrce prostě 100 - 150 let nic neznamená. Dále tvůrci nerespektují základy chování materiálů, zejména zlata. Tomu přisuzují vlastnosti jiných prvků či sloučenin. V příbězích se zlato chová mnohdy naprosto nereálně. Tato pohádka naruby pak ale nejvíce trpí po stránce příběhové. Zatímco je každý odkojen na klasickém schématu, kterak chudý ke štěstí přišel, odkazují nás Kačeří příběhy zcela nelogicky do problematiky nám dosud (výhledově už však daleko bližší) neznámé, totiž té, kdy bohatý, ještě více získal. Tvůrci si přitom nelámou hlavu s tím, aby alespoň trochu dětskému divákovi nastínili problematiku kapitálu, ekonomicky orientovaný životní styl, složitosti tržních mechanismů či zákeřnost Paretova optima při militarizaci cyklické nezaměstnanosti jednotlivých mikroekonomik světa. Vůbec ne. Prostě jejich hlavní postava je dítětem štěstěny, která sama o sobě přitahuje peníze. Peníze, kterými je přitom posedlá a stává se jejich otrokem. Nemocný ten člověk (zde pohádkový kačer, který mluví a odívá se a žije v opulentním sídle ve tvaru obrovského trezoru), jenž střeží každičkou minci. Happy endem tedy pokaždé je, nikoliv poučení, ale jen další zisk majetku nebo jeho opětovné nabytí. V seriálu se pak objeví mnoho dalších postav, které nabízí různé archetypy jako nešika, idiot, starostlivá máma, děvka, kurva, kripl, dobráček, kutil, rasista, submisiv a další. Do podvědomí dětí se zkrátka snaží zasadit jednoduché schéma kapitalistického světa a vědomí, že bohatý je lepší a důležitější člověk. Svět za tímto pokřiveným zrcadlem nabízí fantazii vykoupenou samými nesmysly, které se tváří opravdově, proto více klamou. Že je to akční a dobrodružné je příliš málo, aby se to dalo zaníceně sledovat. Akce sama nestačí. Časem si bedlivý divák všimne, že té akci chybí klíčové scény a málokdy to celé dává smysl. Deus ex machina je skoro pravidlem. Ne, považuji to za nehorázný šlendrián, nepoctivou práci a nevkusnou mystifikaci nevinných dětí, věřících na poctivé investice a čestný obchod.

Vynikající. Takhle to mám rád. Ale pozor, v patnácté vteřině dojde k nečekanému zvratu.

Chápu to, že si Lennon a s tou Mongolkou udělali z lidí srandu, solidní výron zfetované mysli, které přijde legrační jen opravdu bizarní mišunk dementních záběrů na sebe překrývaných ksichtů. To je boj proti čemu, Johnny? Co vás rozhněvalo tentokrát? Vy umělci jste všichni stejný! Narval bych vás do Mišelinky tahat pneumatiky, hajzli intelektuálský!

Strašnej humus. To je teaser k Saw IX, ne?

Třináct minut sračkoidní a nepochopitelné akce v postapo městě s lehce likvidovatelnými zombie, než naběhnou úvodní titulky a vy si říkáte: "co to kurva jeeee?" Dál je film jen pro vyloženě otrlé masochisty nebo nadšené fanoušky Dolpha "já nejsem robot z Německa" Lundgrena.