bleskaMeryl

Tři dny kondora, Elektrický jezdec, Vzpomínky na Afriku, Tootsie

Mám ráda jeho filmy z mnoha důvodů. Hlavními postavami jsou převážně obyčejní lidé. Lidé, kteří chtějí jen žít své obyčejné životy, které se někdy mění v komedii, někdy v tragédii. Nejsou to žádní úchylové, maniaci a jiné „zrůdy“ kterými se filmy hlavně v poslední době jenom hemží. A které se nám snaží vnutit představu postmoderního světa jako místa plného zrůdnosti, sadismu, nebo démonického zla. Ale ve skutečném světě zlo nepůsobí vůbec démonicky (v tom je jeho skutečná zrůdnost a nebezpečnost). Je spíš vlastně nechtěné, obyčejné, přízemní, nudně stejné, někdy trapné a někdy směšné. A člověk si ho vůbec nemusí všimnout, pokud se ho nedotkne přímo osobně. Hodně mě zajímá Woodyho téma - zlo, které unikne trestu, alespoň tomu, v lidských rozměrech. Jeho film Match Point s nenasytným hlavním hrdinou, který bere vše, co se mu nabízí. Jako by se Woody chtěl zeptat: „Smíme všechno, co můžeme?“ Nebo podobná otázka ve filmu Vicky Cristina Barcelona: „Když je všechno dovoleno, mám takto žít?“ V životech jeho filmových hrdinů, v jejich vztazích, láskách, sexu, se prolíná věčná touha člověka po Štěstí. Podávaná nepateticky, civilně, jakoby mimochodem. Otázka „Umíme vlastně žít? Nebo si to jenom myslíme?“