HanaM.

Toto se totálně odklání i od zdání historické pravdy. Kleopatra se pořád jen předvádí na nějaké hostině. Burton a Taylorová navíc vypadají, že by jim spíš než historické kostýmy slušela cigareta a barová židle. Film je naprostou urážkou krásného historického příběhu.

Na tenhle film musíte mít tu správnou náladu, tedy melancholickou a zasněnou. Ja ji měla. Filmová esej mi ukázala krásnou, magickou Prahu plnou luceren, jazzové hudby a umělců. Prahu v děšti. Prahu bez turistů. Prahu, jakou neznám. Fíla sám řekl, že kdyby točil film o Praze dnes, vypadal by podstatně jinak. To je škoda, chtěla bych znát právě tu Prahu v mlze, kterou nám ukázal.

Říká se, že pro milovníky předlohy je to moc akční a potrhlé. Pro milovníky pořádných akčňáků zase moc intelektuální a plné narážek a metafor. Asi to tak je, ale pro mě to bylo přímo ideální. Rychlé tempo, zajímavé nápady a scény, vtipné nejen slovní přestřelky a krásně nevyzpytatelné, potrhlé postavy. Jen konec, nekonec mě trochu zklamal. Proč nás hned musí manipulativně lákat na druhý díl? Do kina jsem nešla na seriál.

Krásný film s jedinečným jemně černým humorem o dospívání mladého chlapce. Kári tvrdí, že příběh Noiho znal, ještě dřív než šel studovat. Tedy režisér nehledal téma svého filmu, ale potřeboval nějak ztvátnit příběh, který nosil v sobě. Možná si to sugeruju, ale myslím, že to jde z filmu jaksi vycítit. Konec mě sice dost překvapil a zarazil, ale nějak k filmu patří.

Jojo, film se pohybuje na pomezí naprosté blbosti a geniality. Pro mě stále převažuje ta blbost, byť parodující. Asi se na něj znovu podívám.

Tradičně magický Medem. Tentokrát až moc a na téma, které má racionální mysl naprosto nechápe. Během filmu jsem přemýšlela, jestli si lidé, kteří tomu i v reálném životě věří, mohou tak hloupě zničit vztah.

Když jsem četla obsah filmu, připadal mi, jako jeden z nejzajímavějších příběhů o nenaplněné lásce. Těšila jsem se na beznadějný minimalismus Soumraku dne, nebo Smrti v Benátkách. Skutečnost ale moje očekávání úplně nenaplnila. Možná vyjadřování citů odlišné od toho evropského zapříčinilo to, že jsem nepocítila vůbec nic. Nicméně je pro mne nezapomenutelný díky úžasné kameře a trefně vybrané hudbě Nat King Colea.

Perfektní scénář, zajímavé kontroverzní téma a hlavně snaha režiséra dělat si věci po svém. Film s na toto téma a s podobným přístupem se měl natočit už dávno. Bezvadný je konec, který se nesnaží ani o "hollywoodskou bombu", ani o nějakou existenciální amorálnost.

Takové rokoko ve filmu, člověk je okouzlen spoustu barev, jemných cingrlátek, laskavého humoru, zajímavých osudů a nějak ho ani nezajímá, že herci se spíš podobají loutkám, než skutečným lidem.

Dokud jsem se nezačala dívat na Big Bang, nerozuměla jsem spoustě věcí, které dělali mí kamarádi a spolužáci. Pořád někdo mluvil o mrtvých kočkách v krabici, divně třikrát klepal na dveře, snažil se třeba i v čajovně získat koktejl Saranče, nebo se začal učit klingonsky. Pak jsem tento potrhlý seriál začala sledovat a hned se zdál svět kolem mě jasnější. Jen teď občas používám Sheldonovy hlášky a mamka si myslí, že začínám šílet. No, všechno má své výhody a nevýhody.