RickDeckard

Ten kvalitativní pád mě bolí víc než jump z tanečního sálu Hotelu Ukrajina oba McClaney dohromady. Nechtěl jsem tomu věřit a doufal až do návštěvy kina, ale pátá past je přesně tak špatná, jak se proslýchalo po premiéře a možná ještě o fous horší. Přepálená a naprosto tupá akce má zakrýt fakt, že děj nedává ani trochu smysl a veškeré zrady a zvraty jsou postaveny buď na úplné náhodě nebo popírají dosud viděné. I ten John McClane je překvapivě nevtipný, křečovitý a jeho motivace pro výlet do Moskvy je dost prapodivná (co chtěl vlastně u soudu dělat, kdyby se vše nezvrtlo, což nemohl vědět?). Nesmyslů a hloupostí je v vůbec ve filmu habaděj, jen namátkou: Černobyl je pár hodin jízdy od Moskvy, přičemž se tam po okreskách dostanete prakticky stejně rychle jako armádním vrtulníkem, radiaci je možno "neutralizovat" zvláštním sprejem, vodní nádrž hnedle vedle místa havárie nikdy radioaktivní ani nebyla, pád z výškové budovy nebo srážka z autem na dálnici vás zpomalí jen v řádu vteřin, auto po nárazu vybuchne kam až oko dohlédne, zatímco bedna s obohaceným uranem jen tak pšoukne atd. Zkrátka se jedná o naprosté popření toho, o čem Smrtonosné pasti (a to i včetně čtyřky) byly, a charakteru Johna McClanea - tj. o snaze zachránit sebe a blízké ze šlamastyky, se kterou nechce mít nic společného, o chytrém přístupu k situaci namísto bezmyšlenkovité destrukce. Bruce Willis samozřejmě zachraňuje co se dá a hudba dává filmu alespoň trochu tempo a řád, ale co je to platné, když Jai Courtney v roli McClanea juniora i mrkvožroutský záporák jsou mdlí jako kaše z prášku. Nejvíc ale filmu ubližuje to, že se jedná o pátý díl kultovní série a on sám svým pojetím narušuje právě tuto kultovnost (série, u jednotlivých dílů se mu to naštěstí nemůže podařit). Skip Woods by zasloužil pověsit za genitálie do ruského mrazu a šlehat přes ně kopřivou žahavkou, dokud by neslíbil, že už se nikdy nebude pokoušet psát scénáře. A pak hned poslat k cvokaři, který by s ním probral obsesi vrtulníky střílejícími do budov a řešení problémů skákáním z výšek do neznáma. My ostatní budeme tiše předstírat, že tento film nikdy nevznikl. 30%

Už teď vážný kandidát na WTF roku. První polovina je k uzoufání nudná a nezajímavá a když už se v té druhé začnou dít celkem zajímavé věci a je zaděláno na detektivní zápletku, postupně nám dochází, že si z nás buď De Palma dělá nehoráznou bžundu nebo u něj senilita dostoupila té fáze, kdy by měl přestat točit filmy a ničit svou filmografii. V závěrečné scéně možná někdo bude spatřovat sofistikované memento a pointu, která má diváka nutit přemýšlet a kombinovat, ale z mého pohledu je naprosto debilní, špatně natočená a vyloženě k smíchu. Navíc mi Noomi Rapace přišla v hlavní roli dost nesympatická (více než kdykoliv dříve) a v některých momentech svou postavu absolutně herecky nezvládala. Základní chybou ale spíš bylo, že se tomuhle filmu vůbec kdy upsala. Body si Vášeň připisuje víceméně jen za ukázkovou mrchu ztvárněnou Rachel McAdams. 20% (Febiofest 2013).

Ukázkové béčko v nejlepším slova smyslu, které se za své žánrové poklesky nestydí a navrch je šperkuje vydatnou porcí nadsázky a humoru. Holt nedobrovolné přecpávání perníkem v útlém věku vede k tomu, že se u vás v dospělosti záhy projeví cukrovka. Brát se smrtelně vážně by bylo vzhledem k námětu a stylizaci smrtící, takto ale funguje příběh bezproblémově. Hledat v ději nějakou větší logiku nemá smysl a zvraty odhalíte dlouho dopředu, ale vše příjemně ubíhá, akce i hlášek je dostatek a oboje má šmrnc, byť originálními nápady nehýří. Navíc rozpočet byl evidentně solidní, výprava a triky jsou působivé a vlastně o dost lepší, než byste podle názvu předpokládáli . I ty čarodějnice jsou správně nechutné a je jich tu požehnaně! Řemeslně má Wirkola celý film pevně v rukou a i díky úsporné stopáži pod hodinu a půl nikdy film nevykolejí ze své přímočarosti a nezačne nudit. Tvůrci se nebojí přitlačit na pilu, krev a vnitřnosti nejen čarodějnic létají vzduchem a Jeníček s Mařenkou nejdou pro sprosté slovo daleko (což je ještě umocněno v titulcích v kontrastu s českým překladem jmen titulní dvojice). Zejména ze začátku má film i solidní hororový nádech a na výsledku je vidět, že herecký ansámbl si natáčení téhle oddychové jednohubky náležitě užil. A hoši, pokud o vás holky nejeví zájem a říkají, že jste trol, buďte v klidu – i k vám může sympatiemi zahořet třeba Gemma Arterton. Dávám 70%, ale nikomu to neříkejte!

Režisér Sirotčince se pustil do rekonstrukce zničení pobřeží Thajska vlnou tsunami v roce 2004 zobrazené na skutečných osudech jedné z rodin, jež postihla, a opět ukázal, jak na výši je současná španělská kinematografie. „Nic nás nerozdělí“ je po dlouhatánské době snímek, který mě psychicky zcela semlel a po dvou hodinách útrap prožitých s jeho hrdiny stejně jako je vyplivnul naprosto zničeného a nevratně poznamenaného právě prožitým/viděným. Není to film příjemný na pohled a naturalistické scény zobrazující těch několik minut zkázy a dny následující bezprostředně poté, včetně zoufalého hledání příbuzných, nalézání mrtvých, často marné boje o život zmrzačených osob v nemocnicích, shromažďování lidí bez jakýchkoliv prostředků v táborech a všudypřítomné paniky, můžou citlivějším jedincům způsobovat intenzivní nevolnost. V téhle atmosféře zároveň jakýkoliv posun k lepšímu, a vlastně i obyčejná pomoc od cizího člověka nebo pouhé pohlazení vyvolávají v divákovi stavy dojetí. Až jsem byl sám překvapen, jak silně a jak nenuceně na mě film po emoční stránce fungoval. Je třeba vypíchnout zvukovou složku filmu, která se podřizuje subjektivnímu vnímání celé trágedie hlavními hrdiny a úmyslně zesiluje či naopak potlačuje zvuky okolí. Právě díky hřmotu proudící vody a všemožnému praskotu úderů a nárazů mi veškerá zranění, jež členové rodiny utrpěli, působila utrpení, jako bych byl na jejich místě. Společně s kongeniální hudbou (SPOILER: mimochodem zajímavě vystavěnou, kdy jednu polovinu rodiny doprovází piano, druhou smyčce, přičemž oba motivy se v logickém okamžiku spojí v nejlepší skladbu soundtracku) šponují citový zážitek do hvězdných výšin. Výprava i triky jsou ohromující, nikde nejde poznat, kde končí precizně postavené lokace a kde už začínají digitální úpravy. Osudová vlna je zachycena s realistickou surovostí, záměrně je snímána tak, aby divák měl pocit, že i on bude každou vteřinou pohlcen vodou, vtažen do nepředstavitelně silných proudů a rozmlácen o cokoliv, co tsunami stojí v cestě. Všichni herci včetně dětských představitelů jsou výborní , neselhávající Ewan McGregor a Naomi Wattsová byli nicméně zastíněni Tomem Hollandem, který se v roli nejstaršího syna Lucase musí postarat o zraněnou matku a naučit se postavit veškeré zkáze kolem. Posun od kluka na počátku puberty, jenž je nucen ze hodiny na hodinu dospět a plně si uvědomuje závažnost a důsledky toho, co se kolem něj děje, ztvárnil s přirozeností a vzhledem k svému věku nečekanou hereckou suverenitou. Režírující Bayona navíc během celého děje vytahuje z rukávu řadu vizuálních nápadů, snímá události z originálních míst (co tsunami udělá s člověkem pod vodou!), a nebojí se film stříhat od velkých dramaturgických celků na začátku až po rychlé střídání dějových linií s blížící se katarzí. Málokterý film si zaslouží velké plátno a ohromující zvuk tak jako tento. Nestydím se přiznat, že jsem během něj uronil slzu, a ne jednou. 90%

Patetické, šablonovité, demagogické - a ve výsledku nudné. Náboženský fanatismus z toho čiší na hony daleko a ztrácí se v něm jakýkoliv pokus o zajímavou výpověď o občanské válce v Súdánu. Proměna hlavního hrdiny ze zfetované násilnické trosky v uvědomělého a pomáhajícího klaďase působí na plátně nevěrohodně, ačkoliv se to možná ve skutečnosti takhle nějak stalo. Tam kde chtěl Forster budovat emoce, většinou vládne jen rádoby slzopudný kalkul. Navíc více jak dvouhodinová stopáž je vzhledem k řídkému ději skutečně smrtící. 40%

Epické, rozmáchlé, dechberoucí, výpravné. A přesto intimní, zaměřené na obyčejné lidi, jejich individuální osudy a strasti. Je úchvatné, jaké tempo, napětí a gradaci Atlasu mraků dává geniální střih, prolínání šesti na první pohled nesouvisejících příběhů (historické drama, tragická romance, detektivní thriller, černá komedie, akční sci-fi, postapokalyptické dobrodružství), přeskakování mezi nimi tu po několika vteřinách, jindy po větších celcích. A jak se přes myšlenkově hutné voiceovery, ovlivňování budoucnosti minulostí (a vlastně i naopak) vše uzavře do jediného logického celku a emocionální katarze. Atlas mraků je film, který leckoho může otupit svým nestřídmým záběrem a který bude asi plně doceněn až za několik let (i když aktuální CSFD rating vypovídá o pravém opaku a jsem za to rád). Rozhodně jde o dílo, které vás spolehlivě donutí o něm přemýšlet a diskutovat, pokud dáte jeho filosofickému přesahu šanci a zapojíte při sledování šedou kůru mozkovou. Podobný film se v dnešní vysokorozpočtové hollywoodské produkci jen tak nevidí. Tipuji, že Oscaři za masky a střih našli svého letošního vítěze. 90%.

Temný rytíř před 4 lety vytřel všem diváků i kritikům zrak, redefinoval pojem „komiksový film“ a získal téměř okamžitě status kultovního díla. Nyní se Christopher Nolan vrací, aby završil svoji trilogii o Batmanovi a pokusil se dostát neúměrně vyšponovaným očekáváním. A ono se mu to v podstatě podařilo. Nechápu, jak můžou někteří tvrdit, že TRP není tak dokonalý film jako TR (o čemž by se dalo polemizovat), aniž by druhých dechem nedodali, že je zároveň mnohem lepší než jakýkoliv blockbuster od... no asi od Nolanova Počátku. TRP se na rozdíl od minulého dílu rozkročil v prostoru i čase (pomineme-li posun o 8 let na začátku, tak se děj odehrává v průběhu několika měsíců a kromě Gothamu se podíváme i do exotických lokalit) a získal v pravdě epickou šíři. O příběhu se schválně podrobněji rozepisovat nebudu, jen předestřu, že obsahuje několik povedených zvratů a překvapení, které jsou sice logické, ale rozhodně je neuhodnete předem a budete je chvíli vydýchávat. Ono vůbec cokoliv se děje, je podáváno mnohem chytřeji a nápaditěji, než bývá zvykem i u jiných šikovných tvůrců, a je znát, že scénáristické duo bratrů Nolanových má potřebu domýšlet zápletky do detailu. To pochopíte už v úvodní scéně s únosem letadla, která je sice komiksově nadsazená, ale únosci se skutečně chovají tak, jak by musel postupovat kdokoliv, kdo by chtěl zcela nenápadně unést někoho za letu, aby si současně celý svět po připraveném zřícení stroje myslel, že tento při nehodě zemřel. Dialogy všech postav jsou úderné, vždy někam cíleně směřují a nepostrádají ani vtip ani tíživou osudovost. Navíc je pronášejí kvalitní herci a i když hlavních postav je tentokrát více než v předešlých dílech, každý se dočká té své scény, kde má možnost zazářit. Hvězdami jsou samozřejmě Christian Bale, jenž už je v roli Bruce Wayna plně usazen a věříte mu zatrpklého muže zlomeného vším protrpěným i v sobě znovunalezeného zapáleného hrdinu, a především Tom Hardy jako Bane. Tomu pomáhá nejen jeho ohromující zápasnický fyzický zjev, ale i v postprodukci upravený hlasový projev. Kombinací těchto faktorů získal Bane charisma, které dodává jeho hřímavým projevům na přesvědčivosti. Navíc jeho záporák není na rozdíl od Jokera magorem bez příčiny, zde víme, co Banea formovalo, proč nenávidí Gothamskou elitu a že cílevědomě realizuje svůj promyšlený plán. Jedinou výtkou z mé strany je, že jsem celý film marně přemýšlel, jak vlastně Bane přes svou masku, kterou nemůže sejmout, přijímá potravu. I všichni ostatní (Oldman, Gordon-Levitt, Cottilard, Freeman, Caine) hrají výborně včetně Anne Hathaway, u jejíhož castingu jsem pochyboval. Vzhledem k nečekanému posunu postavy Catwoman (tak velkému, že vlastně ani nevíte, jestli to je ještě Catwoman) ale do role zapadla báječně. Film si navzdory takřka tříhodinové stopáži drží výborné tempo, snad až na zhruba dvacetiminový úsek po Waynově uvěznění. U řady scén mi vysloveně plesalo srdce, jak jsou krásně zahrané / zrežírované / sestříhané – v podstatě kdykoliv, kdy si Bruce Wayne nasadil oblek Batmana a vyrazil navzdory zničenému zdraví i vůli do akce. Batman je mimochodem v TRP na plátně mnohem méně než byste čekali, čímž je dokreslováno Nolanovo maximálně civilní pojetí netopýřího muže. Triky jsou opět bezchybné, zejména proto, že maximum scén bylo natočeno v reálných kulisách a se skutečnými rekvizitami a co šlo, se digitálně jen retušovalo, nikoliv vytvářelo. Výsledek tím pádem vypadá navzdory komiksové předloze ukotveně v povědomé realitě a Gotham je v podstatě ukázkovým současným americkým velkoměstem. Finále osudu Bruce Wayna doprovázené bezchybnou burácející a tepající hudbou Hanse Zimmera (který se o soundtrack tentokrát postaral sólo) je emocionálním vyvrcholením nejvyššího kalibru, které dojímá a těší zároveň. Navíc si i tentokrát Nolan neodpustil začlenit do něj odhalení, které ve vás navzdory zakončení osudů všech postav vyvolá pocit, že byste chtěli vědět, co se bude dít dál (a u něhož vlastně nedokážu doteď říct, jestli chci, aby nějaké pokračování vzniklo nebo ne). Nedá mi nezmínit se o tom, že Temný rytíř povstal obsahuje i celkem jednoznačné poselství, že dnešní uspořádání společnosti produkující elity (politické, finanční) má svůj smysl a snaha o jeho zrušení a rovnostářské vyrovnání by nutně vedla k vládě nemyslící manipulovatelné lůzi a morálnímu úpadku. A touhle myšlenkou dost možná proto leckomu levicově smýšlejícímu nebude po chuti. Budu se závěrem asi opakovat – Christopher Nolan je v dnešní době s přehledem nejlepším a nejtalentovanějším režisérem v Hollywoodu, který dokáže filmy naplnit napínavým dějem, myšlenkou, vizuální originalitou a posunout i spotřební komiksové téma k ryzímu umění. Jakým fenoménem pro mě je, dokládá nejlépe to, že i u jeho pátého filmu v řadě za sebou nedokážu dát jiné hodnocení než plných 100%.

Útěk z MS-1 by byl rád poctou béčkovým drsňáckým filmům let osmdesátých, namísto toho je ale spíš sám ukázkovým béčkem současnosti. Vlastní nápad s obří a ultradrahou orbitální stanicí, jejímž jediným oficiálním účelem je stázové vězení pro ty nejhorší trestance, je naprosto pošahaný, jak jsme koneckonců u většiny akčňáků z dílny Luca Bessona zvyklí. Zvlášť když zjistíte, že o stázi se ví, že rapidně zvyšuje agresivitu vězňů, a přesto je dozorci „rozmrazují“ ostošest a o průšvih si koledují, a to co tvůrci stanice s vězni podnikají, by mohli levněji a bezpečněji dělat kdekoliv na planetě. Nu dobrá. Tvůrci aspoň hloupost příběhu nemaskují a naopak na ni v rámci žánru hrdě upozorňují. Motivace hlavního hrdiny k (vy)nucené návštěvě stanice po vypuknutí hromadné vzpoury je nepřesvědčivě vachrlatá a celý komplot kolem něj je příkladně idiotský (jako obvykle si po odhalení pravdy uvědomíte, že namísto složitě budovaných intrik by záporákům stačilo zbavit se nepohodlné osoby a měli by navždy klid). Naštěstí snímek zachraňuje Guy Pearce, který si kvůli své roli namakal muskulaturu, postavu bývalého agenta Snowa si námarně užívá a trousí hlášky jednu za druhou. Maggie Grace funguje jako adekvátní přívěšek při úniku, který dlouho trucovitě nespolupracuje, z čehož plyne příjemný náboj mezi těmi dvěma. Všichni ostatní jsou tu jen za unylé úředníky nebo přehrávající magory, jak se na pokleslý žánr sluší. Akce nepřináší nic nového, ale ani výrazněji nenudí a kulisy vcelku umně maskují nepříliš štědrý rozpočet (až na ohavně digitální jízdu na motorce na začátku, která vypadá jako z 10 let staré videohry pro playstation). Na návtěvu kina to rozhodně není, ale s vypnutým přemýšlením poslouží jako jednorázová odpočinková kulisa k libovolné smysluplnější činnosti Útěk z MS-1 dobře. 40%

Základní otázka, která při hodnocení nového Spider-Mana vyskočí na mysl, je, zda jste ochotni skousnout, že vám 10 let od vzniku prvního dílu Raimiho trilogie nabízí totéž studio v podstatě stejný superhrdinský origin, v němž se jede podle podobného mustru – kousnutí pavoukem, nabytí a uvědomění si nových schopností, smrt strýčka Bena, honba za pomstou, pochopení odpovědnosti za své činy a nezbytný souboj se záporákem a milostné dobývání školní lásky. To vše se opakuje a bohužel v méně vydařené inkarnaci než minule. Především se nemohu zbavit dojmu, že výsledný film potkalo v průběhu vzniku dost nepěkných věcí. Těžko říct, jestli byl nevydařený už scénář, během natáčení došly finance nebo se při finálním sestřihu brutálně krátilo, ale děj Amazing Spider-Mana sotva drží pohromadě, většina dějových linek není nijak dořešena a zničehonič zmizí (aniž by tu byl příslib, že se více dozvíme příště). Jednání postav pak postrádá motivaci i základní logiku a mnohokrát za film jsem měl pocit, že něco zásadního ve filmu chybí. Několik mírně spoileroidních příkladů: 1) Hlavním novým motivem mělo být pátrání Petera Parkera o pravdě kolem zmizení/smrti jeho rodičů, jakmile zjistí, že by něco mohl vědět dr. Connors, kontaktuje ho, ten mu nic neprozradí a Peter jakkoliv přestane dál pátrat. 2) Peter se rozhodne vypátrat vraha svého strýčka (jemuž svou laxností a z pomstychtivosti umožnil předtím utéct z místa krádeže a tudíž zná jeho podobu), poté co chytí nepravého, se na další pátrání úplně vykašle. 3) Dr. Connors proměněný v Lizarda vtrhne na most, v němž je v zácpě někdo, komu se chce pomstít, způsobí tam paniku, při čemž ho vidí stovky lidí. Následně je zahnán Spider-Manem, pomstít se nestihne, a Spidey hrdinně zachrání malého chlapce. Connors opět na pomstu zcela rezignuje a druhý den je ve zprávách za viníka škod a nehod na mostě označen šéfem policie Spider-Man, což nikdo krom něj nerozporuje. 4) Lizard promění jednotku policistů ve stejné ještěry jako je on sám, aby způsobil paniku a postupně plánuje (zřejmě) přeměnit celé lidstvo. Proměnění policisté nikde nic nezpůsobí a nikdo o nich nemluví, přesto Spidey vymýšlí postup, jak proměnu zvrátit nejen u dr. Connorse, ale v celém městě atd. Jako akční sci-fi velkofilm je Amazing Spider-Man tudíž dost při elementárním přemýšlení nad dějem nefunční. Navíc veškerá akce není nasmínána nebo sestříhána nijak nápaditě a v dnešním době jde spíš o podprůměr. Kde naopak funguje, je intimní rovina tokání se zbožňovanou Gwen Stacy, kde nechybí několik povedených dialogů. Tady se režisér Marc Webb mohl vyřádit na jemu důvěrně známém poli. Emma Stone je navíc opravdu neodolatelná jako víceméně vždy. Bohužel Andrew Garfield jakoby nevěděl, jak Petera Parkera/Spider-Mana uchopit a přeskakuje rušivě mezi drsným frajerem (s nepříliš vtipnými pokusy o hlášky) a bázlivým nesmělým klučinou, aniž by v tom mělo vliv, zda je zrovna v kostýmu, a mělo se jednat o záměrnou ochranu před prozrazením identity. A Rhys Ifans je jako záporák nedostatečně výrazný a démonický. Spider-Manovo poletování New Yorkem vypadá pravda o chlup lépe než posledně, ale Lizard působí příliš digitálně a je podivně umělohmotně nevěrohodný, což při výši rozpočtu zarazí. Neodpustím si poznámku, že Hornerova hudba je nepovedenou vykrádačkou postupů, které zvolil Danny Elfman, jež postrádá jakýkoliv výrazný motiv nebo hudební nápad a slouží jen jako adekvátní řemeslně zvládnutá kulisa k dění na plátně. Zůstává jen lehce nadprůměrná komiksová adaptace, která zůstala o několik kroků pozadu za starším bratříčkem, a pocit zbytečně uspěchaného restartu pavoučí série. 60%

Sudé díly Doby ledové jakoby jely jen na půl plynu. Napočtvrté už začíná navíc chtě nechtě partičce prehistorických zvířat (která se díl od dílu rozrůstá o partnerky, manželky, potomky a nejnověji i rodiče a prarodiče) citelně docházet dech a nápady se opakují. Už poněkolikáté je třeba dát zpět dohromady rozdělenou rodinu/partu, tentokrát vinou pohybu kontinentů. Digitální animace ani 3D už dneska nikoho neohromí, humor je stále více recyklovaný a určený na rozdíl od starších dílů viditelně těm nejmenším. Jediný, kdo se neokouká a baví dál, je praveverka Scrat. Ta je ale jako vždy spíš takovým zpestřením a nemá nijak velký prostor (nehledě na to, že velká část jejích eskapád byla opět zveřejněna v podobě kraťasů dávno před premiérou). Zvýšený důraz na rodinné hodnoty a opravdové kamarádství mi byl místy až otravný a jako celek je film pro odrostlého diváka příliš předvídatelný. S ohledem na cílovou skupinu (děti budou myslím spokojené) a těch pár fungujících vizuálních nebo sebeshazujících gagů dám 60%.