Mefistofelle

Je to asi trochu ostuda, ale prvního Ramba jsem skutečně viděla až teď, ve věku 24 let. Ptáte se proč? Akčňáky mě nikdy moc nebavily a v podstatě mě ke sledování přinutilo to, že ve stejné době jsem se rozhodla dát druhou šanci sérii Rocky, která mě doteď taktéž ukrutně nudila. Názor jsem nakonec změnila jak u Rockyho, tak u Ramba - vážně mě to baví. Nevím co se změnilo, ale konečně asi vidím to, co na tom vlasatým veteránovi všichni kluci v mým okolí vidí (přítel má dokonce jeho plakát v pokoji). Rambo je zkrátka drsňák, kterej se s tím nesere... svým způsobem je to hodně jednoduchý člověk, který reaguje jako zvíře chycené do pasti - brání se všemi způsoby proti nespravedlivé krutosti. Nedělá mu potěšení zabíjet hordy policajtů, jen se brání, je to zákon akce a reakce. Kdyby ho nechali bejt, tak je to vlastně docela milej týpek. Jasně, scénáři by se dalo leccos vytknout, ale od osmdesátkového akčního filmu člověk nemůže a ani nechce nic víc. Tři hvězdičky tomu dávám kvůli druhé polovině, která hledá způsob jak natáhnout tento od počátku jednoduchý příběh aniž by se vlastně dělo cokoliv podstatného. A taky proto, že druhej díl mě bavil o dost víc.

Jsem ráda, že se našel někdo kdo dokáže škodlivost některých potravin prezentovat tak, že to zaujme masy. Třeba se lidi konečně začnou zajímat o to, co mají na talíři, a ne o to kolik to stojí. Roman Vaněk je jednoduše řečeno lidovej týpek a na takového člověka dají lidi víc než na sebelepšího dietologa, který sype Éčka z rukávu, aniž by ale uměl zároveň pobavit nebo to podat srozumitelně. Myslím, že pro tenhle druh masové osvěty je Vaněk rozhodně ten pravej.

Zpětně vůbec netuším proč jsem se Rockymu tak vyhýbala, protože tohle je jedno z nejlepších sportovních dramat a právem vyneslo Stalloneho na výsluní, protože svoji postavu ztvárňuje způsobem, který je nezapomenutelný. A ani k tomu nepotřeboval kdovíjak složitý příběh... vlastně je to docela profláklé téma - chudý sportovec, kterýmu nikdo nedává šanci, zvítezí, všechny tím posadí na prdel a získá si nehynoucí slávu. V žánru sportovního dramatu nemůže být nic klasištějšího. Rocky ale není klasickej nasranej tvrďák, je to zároveň dobrák, kterýho prostě člověk musí mít rád. Filmu by se sice dal vyčítat jednodušší scénář, některé repliky jsou skoro až směšné, ale tak nějak to do celkového konceptu zvláštně zapadá, že mi to ani nevadilo. Trochu zklamáním byl finální zápas mezi Rockym a Apollo Creedem, protože jsem možná čekala něco mnohem epičtějšího, ale v zásadě nespokojená nejsem.

Uf, tohle teda byla solidní druhá polovina Trierova veledíla. Oproti prvnímu dílu je vidět posun k temnějším a depresivnějším kapitolám, stupňuje se erotické napětí, přibývá drsnějších scén, humoru je méně a postupně se film dere k velmi překvapivému a šokujícímu konci. Film je silnými scénami doslova prošpikován. Za sebe bych vyzdvihla scény kdy se Joe nechává brutálně seřezat, obhajobu pedofila (mimochodem, plně souhlasím s tím, co bylo řečeno), sendvič s dvěma černochy, nasranou Joe na skupinové terapii, scénu s dítětem na balkoně, která je parafrází na úvodní scénu z Antikrista (dokonce i se stejnou hudbou), a samozřejmě i vysvětlení toho jak se vlastně Joe dostala ke svému zachránci. Po skončení filmu jsem byla nadmíru spokojená, emočně lehce vyšťavená a měla jsem toho hodně na přemýšlení. Už teď jsem si však jistá, že oba díly si pustím ještě jednou. Gratuluji, pane Triere, opět jste mě dostal.

Tleskám panu Trierovi, protože se mu podařilo natočit film, který se jen tak nevidí. Nymfomanii jako takové sice bylo věnováno více filmů (kterými záhy doplním své filmové "konto", abych měla s čím srovnávat), ovšem už předem je mi jasné, že tento bude co se týče explicitní sexuality ten nejvýživnější. Trier se nebojí ukázat vše to, čeho se jiní bojí, sex přímo srší z každé scény a to i z takových, kde momentálně nic sexuálního neprobíhá. Přesto se nejedná jen o sexuální tématiku a povrchní rozebírání eskapád jedné hypersexuální ženštiny. Prolínají se zde zároveň témata sebeobviňování, frustrace, touhy navazovat normální kontakty s lidmi, snahy vyrovnat se se světem, který nikdy mladou nymfomanku plně nepřijal. Samozřejmě by to nebylo možné bez kvalitního hereckého obsazení a Trier zřejmě věděl, že se svou dvorní herečkou Charlotte Gainsbourg neudělá chybu, a tak se i stalo. Šanci však dal i jiné neméně zajímavé herečce, a tou je Stacy Martin, která si nepochybně svou rolí mladší verze nymfomanky otevřela dveře k dalším příležitostem dokořán. Někomu může vadit přehnané filosofování během rozhovorů s mužem, který hraje úlohu zpovědníka nymfomanky, ovšem dle mého názoru by se bez toho Trierovy filmy neobešly, šlo to očekávat. Přesto v tomhle ohledu mohli trochu ubrat. Ale to je jen drobná chybička na kráse celého filmu. P. S.: Musím pochválit plakát k filmu... vlastně oba plakáty, z nichž jeden je ryze minimalistický a druhý jednoduchý, ale fascinující.

Asylum Blackout je příjemná oddechovka z prostředí blázince s celkem dobrým gore. Pro mě osobně byla dobrá změna i to, že hlavním hrdinou byl pro změnu muž a ne žena jako tomu obvykle bývá. Navíc jsou tam všechny ty postavy docela sympaťáci, někteří blázni jsou taky zajímaví. Škoda jen, že ten konec je takový... divný. Moc jsem těch posledních pět minut nepochopila.

Už od začátku je zřejmé, že tvůrci Wrestlemaniaca se rozhodli striktně se nacpat do škatulky typického béčkového slasheru. A jejich snaha je tak očividná, že z toho mám poněkud rozpačité pocity. Má to všechno, co má takový správný béčko mít: brutální zabiják, který nemluví, kozatý baby (a 5% z celkové stopáže tvoří záběry na jejich spoře oděné zadky), další klasické archetypy jako je zhulenec, macho, chytrej týpek, kterej je trochu outsider, ale přijde na řešení problému, a oslizlý buran, který hlavní hrdiny důrazně varuje, že by někam opravdu neměli chodit (což samozřejmě udělají). Nechybí nějaké to gore, v tomto případě hlavně strhávání ksichtů zaživa. Wrestlemaniac by skutečně mohl být ve slovníku uveden pod pojmem slasher, typičtější už být nemohl. Ale přesto, nebo možná právě proto, si to nedokázalo získat mou plnou pozornost, místy mě to dokonce nudilo a to i v těch pasážích, které měly být nejnapínavější. Možná je to jenom tím, že jsem podobných záležitostí viděla už spoustu, ale Wrestlemaniac si mě nezískal.

Vzhledem k tomu, že jsem si o tomhle filmu nepřečetla nic než jsem si ho pustila, očekávala jsem nějaký duchařsko-vymítačský horor. Vylezl z toho nakonec však velmi příjemný thriller (i když s pár hororovými prvky), který mě příjemně překvapil. Předně bych vyzdvihla Sigourney Weaverovou. Pro ni mám zkrátka slabost a opět se potvrdilo, že ta ženská hrát opravdu umí a to nejen prostřednictvím slov, ale i výrazem tváře. /SPOILER!/ Proto je škoda, že ji v půlce filmu voddělali a veškeré řešení záhad okolo paranormálního performera Silvera nechali na jejím hereckém kolegovi. Je to jedna z těch mála chyb, které podlě mě udělali. /SPOILER!/ Konečně rozuzlení mi dalo zabrat, napoprvé jsem nepochopila o co jde a musela jsem si inkriminovanou scénu přehrát znovu. Ale pointa byla dobrá a rozhodně jsem ji nečekala, což se ne u všech filmů stává.

Film značně připomíná zde již mnohokrát zmiňovaný Přelet nad kukaččím hnízdem. Ačkoliv nedosahuje jeho kvalit co se scénáře týče a postrádá výraznou osobu Jacka Nicholsona, dá se počítat mezi velmi počiny na toto téma. Osobně se mi líbil přístup k popisu rozvoje škaredé nemoci jménem schiozfrenie. Ve filmech obyčejně nevidíme postupný rozvoj (zkrátka tak jak to ve skutečnosti opravdu je), ale náhlé rupnutí v kouli. Postava Paula se nejdřív začne chovat trochu divně, posléze si toho všímá jeho okolí a nakonec je soužití s ním absolutně nesnesitelné, což vede k jeho umístění do blázince. Zde ho dají dohromady, vrátí se domů, po čase vysadí medikaci a vše začíná znovu. Dokonale realistické. A herec, který Paula zosobňuje a jehož jméno nejsem schopna ani napsat, by si určitě zasloužil nějakou islandskou filmovou cenu (pokud jí už nemá), protože jsem mu toho schizofrenika opravdu věřila. Rozhodně bych film doporučila všem těm, kteří se chtěji dozvědět něco o schizofrenii, protože je to zatím nejlepší snímek, který se touhle nemocí zabývá.

Jednoduchá a samoúčelná prasárna na téma chlast, nic víc, nic míň, ale mě holt tyhle věci baví... :).