Mefistofelle

Komentář obsahuje spoilery, byli jste varováni. Mám s tímhle filmem trochu problém. Stran scénáře, režie i hereckých výkonů nemám co vytknout, v tomto směru to bylo zvládnuté na jedničku. Horší už je to s poněkud černobílým vykreslením jednotlivých postav. Ředitel je prostě ten zlej a všichni ostatní jsou ti hodní, kteří se po vzoru Martina Luthera Kinga snaží dosáhnout spravedlnosti. Ne že by neexistovali chlapi jako je ten ředitel, ale v celkovém schématu mi postavy přišly jedna jako druhá podle nějaké archetypální šablony. Ředitel kruťas, učitel hipík bouřící se proti normám, dále nesmí chybět mladej rebel, kterýmu je celou dobu jenom křivděno atd. Plus všechna ta politika, která vystrkuje rypák v každé páté minutě. Ale nejabsurdnější na tom všem je samotný konec. Ředitel umře a děti nadšeně jásají, rodiče taky vypadají, že jsou s onou skutečností nadmíru spokojení. Co si z toho mám odnést já jako divák? Že si zasloužil umřít za to, že klukovi natrh ucho a pár jinejm dal pohlavek? Že jeho smrt je hodná nějakejch oslav a že je lepší mrtvej než živej? Nechci bejt moralista, normálně to opravdu nesnáším, ale v tomto případě se tomu nejde vyhnout. Necítím se tím nějak zvlášť pohoršená, jenom jsem posledních pár minut měla obočí vytažené nahoru, protože mi to přišlo neskutečně absurdní.

Seveřani jsou mistry psychologického dramatu, což potvrzuje i režisérka Susanne Bier a její film Efter brylluppet. Úvod v Indii, který je až překvapivě pozitivní, je velice slibný a dobře navnadí. Část odehrávající se v Dánsku sází na psychologii postav a jejich vyrovnávání se s novými skutečnostmi. Jejich reakce jsou uvěřitelné, takže nedělá problém se do jejich osudů vžít. Nejvýrazněji působí postava Madse Mikkelsena, která se musí doslova rozhodnout mezi dvěma rodinami - tou dánskou, se kterou ho pojí minulkost i přítomnost v podobě nově nalezené dcery, a tou indickou, kterou tvoří děti, kterým věnoval mnoho snahy v oblasti humanitární péče. Ztratit nechce ani jednu rodinu, ale čím víc film spěje ke konci, je víc a víc jasné, že neexistuje kompromis a bude se muset rozhodnout. Jednotlivé emocionálně vypjaté momenty nepůsobí kýčovitě, zejména díky výbornému scénáři a dobré kameře, která dokonale pomáhá hercům vyjádřit pocity jejich postav. Části odehrávající se v Indii se netlučou s těmi odehrávajícími se v Dánsku, ale prolínají se tak, že se navzájem neruší. A moji oblíbenci? Rozhodně Mads Mikkelsen, ale zejména pro mě dosud neznámý Rolf Lassgård, který je schopen na plátně vykouzli nejen arogantního podnikatele, ale i milujícího a něžného otce nebo muže na pokraji zhroucení a to tak, že mu každý aspekt jeho postavy dokonale věříte.

Tak za prvé, silně nedoporučuju tento film těm, kteří jsou momentálně bez práce, protože z něj budete mít ohromný depky. Jestli se něco Karismäkimu povedlo, tak je to právě pocit beznaděje, který provází takřka celou stopáž. Svět je krutý a pokud přijdete v jednom okamžiku o veškeré příjmy a okolí vám dává najevo, že jste už nepotřební, tak můžete udělat dvě věci - buď se dát na dráhu profesionálního alkoholika nebo se sebrat a zkusit zariskovat. Většina postav se přiklonila k první možnosti, ale ústřední postava, bývala hlavní servírka, se odmítá smířit s krutou realitou a podniká vše možné, aby se se svým manželem zvedla ze dna. Celou dobu jsem jim držela palce, jinak to koneckonců ani nejde když jsou hlavní postavy tak sympatické. Film je nejen depresivním průvodcem světem nezaměstnaných, ale zároveň příšlibem všem takovým, že když se budou dostatečně snažit a nenechají se zlomit, tak se mraky pravděpodobně jednou rozestoupí...

Jsem jedna z těch lidí, kteří nemohou vystát Charlieho Sheena. Ale i kdyby nebylo jeho, tak by mi ten seriál přišel tak trochu trapnej. Ty vtipy a hlášky jsou totiž většinou pěkně přitroublý. Zkrátka tohle není vůbec můj šálek čaje.

Líbilo se mi jak si pohráli s tématem cestování čase aniž by se dopouštěli logických paradoxů, které jsou k vidění v jiných filmech. Naopak je na tématu důsledků těchto paradoxů postaven a opravdu nenajdete jedinou logickou chybu, která by film shodila. Co začíná jako horor pokračuje po vysvětlení situace, ve které se hlavní hrdina nachází, jako thriller kde jde především o čas a provedení určitých úkonů ve správném pořadí. Přičemž si tvůrci vystačili pouze se čtyřmi postavami. Film je zkrátka minimalistický, atmosféricky silný a celkově velmi sympatický.

Ať se na to koukám z jakéhokoliv úhlu, nevidím na tom absolutně nic výjimečného. Možná kromě té nechtěné směšnosti, která mi bránila se plně ponořit do atmosféry. Příklad: týpek se snaží sundat klaunský kostým jakousi elektrickou pilou a nedaří se mu to. Má u toho barevné vlasy, make-up a klaunský nos. Působilo to na mě tak nějak divně, jako kdyby to ani nebylo bráno vážně. A podobných divných scén je více. Taková nechtěná parodie na horory s klauny. Působí to neskutečně směšně, nikoliv děsivě. Neumím ani pořádně vysvětlit svou averzi, ale doufám, že nejsem jediná komu na tom něco nehrálo.

Mám ráda prostředí opuštěné zamrzlé přírody kde není lidská noha, tudíž mi v tomto směru kraťas velmi vyhovoval. V tomto případě zmrzlou pustinu obývá chlápek se svým psem. Asi se hodně nudí a navíc je to alkáč, tak tráví své dny tím, že vykrádá přilehlé chaty a po nocích chlastá. Jenže jednou se mu jeho výlet šeredně nevyplatí, protože v jedné z chat narazí na něco, na co by nejradši hned zapomněl. A rozhodně od toho neuteče, protože ono místo ho k sobě nakonec opět přitáhne. SPOILER!: Trochu mi bylo líto toho psa, ten k tomu přišel dost nevinně. A připomnělo mi to trochu jednu scénu v jedné z knih od Stephena Kinga kde je dítě, které skončí zavřené ve staré ledničce a nemůže se dostat ven. Je to jedna z nejhorších smrtí, kterou si umím představit, a už od přečtení té knihy mě ta představa děsí, tudíž i v tomto kraťas udeřil na mou notu. Tma, těsný prostor a pomalá smrt žízní. Fuj.

Fuj, z tý ženský mi celou dobu běhal mráz po zádech. A za to mohu děkovat Macareně Gomez, která ji ztvárnila opravdu dokonale. Ostatní postavy vedle té její poněkud zanikaly, ovšem role je to tak dobrá, že mi to ani trochu nevadilo. Víceméně už od začátku příběhu je jisté, že nic zdaleka nepůjde podle plánu, protože Montse je tak neskutečně narušená, že to z ní leze každým jejím pórem. A odnáší to chudák ségra i týpek, kterého Montse drží ve svém bytě a chová se k němu jak k nějakému poraněnému domácímu mazlíčkovi. Jenže její umělá idylka nemůže trvat věčně a pak... shit hits the fan a nakonec se dočkáme velice slušnýho psychoušskýho bordelu. A celou tu dobu jsem vůbec nevěděla, má-li mi Montse být líto nebo jestli si zaslouží zhebnout. Zkrátka, nic není černobílé a některé motivace za šílenými činy se zdají být skoro logické. Na konci navíc dojdeme k pointě, která je pro příběh sice trochu zbytečná, zato docela příjemná. Španělům a jejich tvorbě hodně fandím a ještě se mi snad nestalo, že by mě španělský horor nebo thriller zklamal. Doufám, že podobných kousků uvidím ještě hodně.

Velmi příjemné překvapení v podobě ženy, která má na kontě teprve první film. A na prvotinu je to velice zdařilé. Lecjaká větší režisérská hvězda by nejradši své prvotiny schovala do skříně spolu s Babadookem, ale myslím, že Jennifer Kent nic takového dělat nemusí. Svůj film postavila na psychologii postav a podařilo se jí vykreslit dokonale napjaté prostředí. Matka Amelia působí vyčerpaně a psychicky v prdeli v podstatě od první minuty a její heperaktivní malej poděs jí v tom příliš nepomáhá. Což je příjemná změna oproti těm šťastnejm dokonalejm rodinkám, které vídáme v podobných filmech. Nakonec Amelia zcela podléhá tomu, co dost dobře může být reálný bubák, ale vzhledem k tomu, že protagonistka samotná není v dobrém stavu, můžeme se zároveň domnívat, že by se mohlo jednat i o halucinace. Můžete si vybrat sami, mně sedí obě verze. Posledních patnáct minut sice podléhá silně žánrovému klišé a konec je takový divný, ale pořád to není nic, co by film absolutně shodilo. I dětský herec odvedl dobrou práci. A já jen doufám, že režisérka bude pokračovat v cestě, kterou si tak dobře vyšlapala tímto psycho hororem.

Moc jsem od toho nečekala a moc jsem ani nedostala. Kde jsou to časy kdy jediný G. I. Joe byl plastový vojáček, se kterym jsem se hrála jako harant (jo, na panenky jsem moc nebyla). Tohle s ním nemá společného vůbec nic, ale to vem čert... nízké hodnocení dávám, protože je to přesně takový typ akčňáku, který opravdu nemusím. Debilní scénář se tvůrci snaží překrýt tunou počítačový akce, která rychle omrzí, a postavy jsou tak kýčovitě archetypální, až je z toho člověku šoufl (šílený profesor).