Maq

Zaujalo mě, jak nerozporně je zde přijímáno tvrzení, že třicátníci už mají nejlepší léta za sebou. Dovolím si oponovat. V tom věku jsme stále ještě velmi nehotovým tovarem. Pokud, pravda, někam směřujeme...

Hallström... aha, už vím. Obsah cukru max. 110%.

Neuráželo mě to, jen mně to přišlo málo zábavné.

S přiměřeně štíhlým rozpočtem, nedomrlým scénářem a vrtákem režisérem i dobří herci dokáží odbýt svou práci.

Nefunguje to, absolutně ne.

Jako mladý jsem docela podobné vztahy zažil. Jako starý vysloužilec říkám: tohle nikdy, ani náhodou! Takhle láska nefunguje, takový pár prostě nemá šanci. Howgh.

Jako příběh do televizních Bakalářů budiž, ale na celovečerní film příliš řídké.(27.4.2015) --- Po šesti letetch jsem se na film podíval znovu a přemýšlel, proč vlastně se mi tolik nelíbí. Myslím, že je pro mě nestravitelný ten vlídný, promíjející a idealizující pohled na vrtáky, šupáky, ztroskotance a lemply. Nemyslím, že je pravdivé jejich životy líčit jako idylu. Tihle lidi mohou zažít hezké chvíle, dobrou pijatiku a tak. Ale šťastní nejsou, všechna moje zkušenost mi říká, že ne. Tendle film prostě kecá...

Netrpím antiamerikanismem, takže se na film mohu podívat střízlivěji. Nejprve postranní poznámku o muslimech: Lidičky, nedělejte si iluze o nevinných a mírumilovných muslimech. Pacifismus a humanismus jsou těm lidem cizí právě tak, jako nám jsou vlastní. Mírnost a slušnost jsou západní vynálezy a nikdo jiný se je ještě nenaučil; umějí je jen zneužívat proti nám. Muslimové se neuvěřitelně chvástají, běžně vám do očí tvrdí absurdní lži, a vůbec nemusí jít o politiku (nejčastěji jde o ženské). Za křivé slovo vám zapálí dům, za urážku se vraždí. Západ z duše nenávidí skoro každý, mají ze Západu mindrák. Když Usáma zbořil Dvojčata, na celém Blízkém východě se oslavovalo. Když ti miloučcí mírumilovní alžírští fotbalisté (vesměs hrající za evropské kluby) dostali prémie za úspěch na MS, jako jeden muž je poslali Hamasu (to jsou ti, co střílejí rakety na Izrael). --- Tenhle film neřeší smysluplnost americké politiky na Blízkém východě. Na mušce je spíš vztah mezi politikou a vojáky, kteří nasazují krk. Tady se někomu z nějakých snad diplomatických důvodů hodilo nedokázat, že užití síly bylo oprávněné, nýbrž vycouvat, omluvit se a předhodit obětního beránka. Je to dilema, ke kterému vůbec nepotřebujeme "zločinnou" Ameriku, ani muslimy takové nebo makové. Může to potkat policajta, který přetáhne pendrekem demonstranta! (Nebo se blbec zapomene a zůstane mu příliš dlouho klečet na krku, že?) --- Film to řeší po americku, tedy dosti polopatisticky, i s tím otravným heroismem. Pouze když tyhle podružnosti přijmeme s nadhledem, vyloupne se z toho drama s náramně závažným a zapeklitým obsahem. Určitě to šlo udělat líp. (Onehdy jsem viděl jakýsi dánský film, kde to bylo prokresleno mnohem jemněji.)

Jakpak asi se podařilo Marianě Solčanské vyštudovat režii a sehnat peníze na její filmové projekty? Ptám se docela vážně. Od někoho, kdo projde sítem a stane se graduovaným tvůrčím umělcem, například tedy režisérem, totiž očekávám jistou, a to nemalou kulturní úroveň. Solčanská žádnou nemá. --- Její opus je vybudován na zcela triviální šabloně. Vezmeme polozbořený klášter kdesi na konci světa a vložíme tam příběh zbojníka, který projde duchovní obrodou. Tečka. Na to přijde i popkulturní vrták, a přesně na tom také Solčanská skončila. Nezná reálie, neumí vystavět drama a nemá vkus. Nemá tušení, jak taková "duchovní obroda" probíhá (její hrdina ji nastupuje s prohlášením "mně už je všechno jedno") a co obnáší, takže z ní nic - NIC - neuvidíme. Chlap prostě zůstal v zavšiveném klášteře a složil slib mlčení. Jak se proměnil v cosi, snad vynikajícího ranhojiče, se nedozvíme. Kdy a jak se naučil číst, mimochodem? A naučil se vůbec? Jak se velikost jeho ducha projevovala? Nedozvíme se. Musíme si domyslet, tetelit se v námětu atraktivním zejména pro ty, kteří žádný duchovní život neznají. Pro mě - milovníka hudby - nejpříšernějším gólem je hudba Vladimíra Martinky. Naprostá sračka, nevkusná, popkulturní představa o "duchovní hudbě". Fidlá to skoro nepřetržitě, beze změny, a barbarovi to vnucuje pocit, že je v kontaktu s "duchovnem". Solčanská rezignuje na scénickou hudbu, která by skutečně mohla podbarvovat a umocňovat vizuál, a už vůbec nezvládá ticho. V tom příběhu přece mělo ticho hrát hlavní roli! --- Už dost nadávání, je to prostě KÝČ. Dejte na má slova, že tahle ženská nikdy nic dobrého nevytvoří.

Redford patří k té generaci lidí, kteří se celý život programově bouřili proti zavedeným pořádkům. Vícekrát se smočil v nechutnostech 60./70. let. O dekády později dospěl a rehabilituje se chirurgickou přesností a vyvážeností v analýze. Základní paradigma ale zůstává - pořád má potřebu vyjadřovat se kriticky. Jak autentická je však jeho kritika? Redford je mediální hvězda par excellence. Zrovinka on nás bude poučovat o zlech mediální manipulace??? Vyrovnává se tak i se svými vlastními hříchy? --- Tak či tak, film je to velmi dobrý, až mistrovsky zrobený.