piranha

Jake Gyllenhaal je skvělej detektiv, jemuž se od dob Zodiaca vyvinul tik v oku. Ale jinak do všeho strká nos, je zvědavej jako opice a všude vleze. A přitom to není žádnej Superman, ale docela normální člověk, kterýmu se občas taky něco nepovede. A poslední podmínkou úspěchu je to, že je zasazen do solidně strukturovaného, napínavého příběhu.

Dlouho jsem tápala, kterej ten Korejec je vlastně kterej, protože mi přišli všichni podobní jako vejce vejci. Když jsem ale překonala tyto počáteční obtíže, musím přiznat, že film se zajímavějším tématem jsem už dlouho neviděla.

"You fucked it up!" řekla dcera svému debilně se chovajícímu otci a tato věta se stala největší pravdou celého filmu.

Bývám k českým filmům posledních let dost skeptická, ale tenhle mě kupodivu docela příjemně překvapil. Obyčejným tématem, absencí drog a totalitních témat, absencí Pavla Lišky a tak.

Aby se asi divák nenudil, probíhá ve filmu téměř neustálá gradace. Když už to nestačí, tak dojde na gradaci gradace. Ve snaze nevynechat ani jednu postavu ze všeobecného neštěstí už pak asi bylo tvůrcům jedno, jakým způsobem k tomuto celkovému rozvratu dospějí, hlavně když se u toho bude hodně řvát.

Že to bude snůška kravin zasazená do čistě černobílého světa, to by tak nějak člověk čekal, ale ty nechutné a vulgární prvky už tam snad ani být nemusely, což?

Tak ono to s tím nadčasovým přesahem asi nebude tak horké, jako se píše v obsahu. A někdy by člověk ani neřekl, že tvůrci se drželi základních vlastností vtipu - třeba že by měl být vtipný. No a ten zbytek... ten tvoří tak těch 35 %.

To, co si zaslouží pár hvězdiček, je zejména výběr tématu. Příběh takovýchto extrémistů, kteří mají ještě k tomu tolik dětí, že již vyčerpali možnosti kalendáře, a proto se jejich nejmladší děti jmenují Perla, Rosa a Irenej, má jistě potenciál být divácky atraktivní, psychologicky výživný a nutící k zamyšlení. Jenže jak se má člověk nad něčím zamýšlet, když při sledování dokumentu vyvstává tolik otázek, na které se neobtěžují tvůrci odpovědět? Tato sonda nepronikla ani kousek pod povrch, záběry se střídají bez ladu a skladu, vše bohatě proloženo pofidérně předpřipraveným filozofováním otce rodiny, který je současně i jediným řečníkem v dokumentu, jelikož z dětí nelze vyrazit kloudného slova a manželka při všem, co řekne, tázavě hledí směrem na manžela, aby každé její slovo odsouhlasil. Jako psychologická sonda je to také zoufale málo. Přítomnost otce rodiny téměř u každého rozhovoru vnímám jako neodpustitelnou chybu režisérky, protože se tak připravila o potenciální názory ostatní členů rodiny, které možná mohly být vysloveny, kdyby se jim dopřála chvíle mimo otcův vliv. Bohužel chyběly i rozhovory s dalšími lidmi, které s členy rodiny přicházejí do styku – například by mě zajímal názor učitelky, která ve škole zkoušela jedno z dětí (o němž jsem si do té doby myslela, že je to holka, ale oslovován byl mužským rodem). Inu, tolik k dokumentu samotnému, rodinu radši komentovat nebudu. Snad jen jedna filozofická, nakousnutá ve filmu: Vnímáte v dnešní době samostatnost jako schopnost zajistit si bez mobilu a bez peněz obživu? Nebo spíš jako umění se bez problémů pohybovat v dnešní společnosti a zvládat nároky, které na nás klade současný styl života?

Trochu mi tu vadilo, jak byla odfláknutá ústřední zápletka filmu, tedy cesta domů. Stovky mil ubíhaly skokově, bez žádných překlenovacích záběrů. V jednom okamžiku jsme sledovali "týden na útěku", v dalším záběru už to byl "měsíc na útěku", aniž by byl divák do tohoto chápání času nějak zatažen. Což značně znesnadňuje moje vcítění do příběhu.

Ještě teď nevím, co mám vlastně panu de Winterovi věřit. Zatímco zpočátku skvěle rozehrával svou proměnu z okouzlujícího společníka na člověka, který má jisté potěšení v ponižování druhé osoby, konečné rozuzlení, respektive kriminální zápletka mě poněkud zklamala. Jako by se tam ani nehodila.