piranha

Nemůžu říct, že by mě konec překvapil. Odhalení to bylo ve stylu „za vše může zahradník“ a zápletku si zřejmě pracně vycucali z prstu, aby mohli obsadit všechny ty herce. Ale spisovatelova duchapřítomnost mě srazila do kolen.

Uprostřed polární noci, která způsobuje, že je celý film „tajemně“ modrošedý, se potácí partička tragédů s holkou v kleci, která má sice sílu jako Superman, nicméně není schopná se sama osvobodit, po cestách, kudy zřejmě nikdy nikdo nechodí a nejsilnějším článkem je tu nejmíň tři sta let starý most, který se po styku s lidskou nohou okamžitě sype, a po nocích vedou nadmíru duchaplné rozhovory. A vlci! Hlavně nesmí chybět krvelační vlci, kteří samozřejmě žerou lidské maso a doskočí si pro něj klidně i desetimetrovým skokem. Ne že bych se jim divila, v místních lesích jsem totiž neobjevila ani stopu po jiné živé zvěři. A přitom pro změnu takový útočný jelen řvoucí jako smečka gestapáckých psů by byl po všech těch vlcích osvěžujícím zpestřením. Aspoň vidíte, čím jsem se během filmu bavila... Americké představy nadpřirozených postav jsou pořád stejné, od ET mimozemšťana až po mumii, hlavně vydávají pořád stejné zvuky a pohybují se tak trhaně, že tohle kdyby dělalo moje „low definition“ video na foťáku, šla bych ho okamžitě reklamovat! Ale zřejmě začínám mít ráda Nicolase Cage, protože se zdá být jediným světlým bodem mnoha mizerných filmů (možná jedině kvůli němu ta kulhající jedna hvězdička). Ale proč to dělá, to je mi záhadou...

Kdyby to skončilo tak, jak jsem odhadovala už na začátku, připomínalo by mi to mistrovské dílo Sidneyho Sheldona Řekni mi svůj sen. Skončilo to jinak, byť těžko uvěřitelně, ale je to bod k dobru. Takže jsem si vlastně celý film užívala Edwarda Nortona bez pocitu, že by byl Sidney Sheldon připraven o své prvenství.

Když jsem si užuž říkala, že ten Colin Firth hraje skvěle a příběh není vůbec k zahození, tak se buď objevila nicneříkající těla plavající ve vodě, nebo začali vést pseudoduchaplné rozhovory. A pak si pro něj přišla. Mimochodem, tak mě napadá, jak musí být asi příjemné probudit se na návštěvě s mrtvolou hostitele v baráku. Tuhle scénu už bohužel film nezahrnoval.

Na začátku vypadalo docela nadějně, že to tímhle podivně sestřihaným vyprávěcím stylem dotáhnou ve slušným tempu do konce. Jenže pak se to zvrhlo v pouhou snůšku „of bulshit“ (ani nevím, jak to vyjádřit česky), kde nás měly v napětí udržovat nějaký diamanty, který mě ovšem vůbec nezajímaly už v době, kdy se o nich mluvilo podruhý. Ovšem je třeba přiznat, že název filmu je naprosto přesnej. Všude tma, jenom v epicentru září jedinej výbuch – Antonio Banderas.

Tvůrci se zřejmě nemohli dlouho rozhodnout, o čem nebo o kom to vlastně bude. Úloha postavy, kterou hrál Max Minghella, mi nebyla dlouho jasná, teda až na to, že aspoň chvílema bylo na kom okem spočinout.

Tenhle film stojí a padá s Al Pacinem. Nebýt jeho, nepřipadalo by mi na něm asi nic zvláštního. Cha!

Spousta partyzánských detailů a vychytávek tenhle film zpestřuje pro ty, které takové věci baví, tudíž pro mě. Zároveň je to asi první film, kde se střílí a na diváka plně doléhá fakt, že se střílí do lidí! A konec tomu nasadil korunku. Tak stručně, věcně a působivě pojatou smrt Che Guevary jsem nečekala a můžu říct, že jsem byla mile překvapena. Méně partyzánské zpracování by tomuhle filmu jenom uškodilo.

Když nezmíním krásnou práci s hloubkou ostrosti, která mě skutečně nadchla, pořád tu ještě ve prospěch tohohle snímku mluví přívětivé ztvárnění postav, slušný námět – řekla bych přiměřený tomu, že je to krátkometrážní film. Něco tak obyčejného, přesně takový detail, výřez z běžného života by se měl podle mě v takových počinech objevovat. Tohle je asi první krátkometrážní film, který si nebere příliš velké sousto.

Svět zločinu v ulicích Ria, svět zkorumpované policie, svět elitního komanda BOPE, svět obyčejné rodiny a svět univerzitních studentů, postupný střet všech těchto světů a na závěr tušené odhalení, že tyto světy tvoří jediný celek a jeden bez druhého nejsou v Riu schopné existovat. Násilí, násilí jako odpověď na násilí a násilí vzešlé z nemožnosti oprostit se od násilí a nakonec zjištění, že z tohoto kruhu se nelze vymanit. Nejasná hranice mezi hrdinou a zločincem. Krásně nám tohle všechno představili ve střípcích složených do kompaktního celku a vždycky, když bych se jako divák mohla začít potenciálně nudit, změnili téma na ještě zajímavější záležitost. Film byl prostý všeho, co nemám ráda na amerických filmech, a obohacený, kupodivu, o úhel pohledu brazilských tvůrců. Nic zajímavějšího jsem si nedokázala představit, bez ohledu na to, jestli s každým detailem jejich podání souhlasím nebo nesouhlasím. Jediná moje výtka směřuje ke kameře, která snad ve snaze vtáhnout diváka do děje až příliš lítala a natřásala se, což působilo dost nadbytečně a rušivě.