Derny

Když pominu, že jsem do svých dvanácti zhlédl na videu Sedm statečných snad padesátkrát, musím říct, že jsem si k westernům nikdy nějaký zvláštní vztah nevypracoval. Toto je však typ seriálu, který mi přesně padl do noty. Dostatečně dlouhá stopáž pro plynulé vybudování příběhu a jeho zázemí, přesto natolik omezená, že bychom marně hledali účelové natahování. Stejně tak bychom zde marně hledali vyloženě hlavní postavu a přece jich je zde několik výrazných, avšak lidsky reálných. Danielsův psychopatický gangster budiž vyzdvihnut. Příběh a události točící se okolo řádění jedné krvavé bandy, osobní vendetě, všedních i nevšedních starostech a radostech amerických usedlíků a obnovy hornického města v Bohem zapomenuté krajině jsou poutavé a vtahující, zároveň však možné. Nechybí idyla, napětí ani pořádná přestřelka. Prostě a jednoduše zde máme nepřekořeněný, realistický a zábavný western seriál, kterému opravdu stojí za to odevzdat sedm hodin drahocenného života.

V první polovině filmu je dost na tělo přiblížena problematika rasismu a jeho konkrétní podoby u Laponců ve Švédsku. Zároveň je pak, stejně jako na konci filmu, poukázáno na nutnost zpřetrhání vazeb s původními komunitami při touze o začlenění do konformní většinové společnosti. Je ale relativizována správnost tohoto rozhodnutí. Sice vítězí nezávislý duch toužící po rozletu, který se v přírodních komunitách příliš nenosí, nicméně ony komunity si udržují svoji hrdost a hýčkají si své způsoby, přestože jsou většinou všemožně perzekvováni. Druhá polovina filmu, od odklonu a útěku Elle-Marie, však byla na můj vkus dosti vláčná, atmosférou polevující a od rasistické problematiky ustupující. Už to bylo čistě jen o protloukávání se životem. Ale aspoň, že to stále mělo ten severský šmrnc. Dobrý film.

Lze povyprávět dva srdceryvné příběhy z různých časových období prolnuté do jednoho s hlubokými významy. Opět nelze vše vypovědět a je třeba nechat na sebe film působit. Krom silné lidské roviny se během celého příběhu objevuje idea, že aby bylo možno se s minulostí vyrovnat, je třeba ji nejprve znát. Stejně tak to platí o pravdě. Jak je ukázáno psychická obranyschopnost volí pohodlnou nevědomost. Nicméně úleva přichází až s poznáním a vyrovnáním se s často i těžkou pravdou. A důvody proč? Neuchopitelné, podle mě je ale vždy lepší vědět více než méně.

Máme tu perfektní plynulý film nic nezanedbávající na své cestě k cíli. Tím je dokumentace jednoho politicko-žurnalistického sporu v jedné pohnuté době plné obav. Vidíme, jak může někdo, politik bez skrupulí, s dostatečně agresivní rétorikou a nabídkou radikálních řešení problémů, pomocí umného trefování se do citlivých míst obyčejného člověka rozdmýchávat jeho obavy a tímto se stát mocnou veřejnou osobností a vůdcem. Osobností, která za tichého i hlasitého souhlasu a podpory obávajících se mas ve svých rukou nahromadí takový mandát moci, že jím může destruovat demokratickou společnost v jejích základech. A to už jen tím, že ve svých rukou nahromadí tolik té moci. Takový člověk může mít ryze osobní cíle, ale i hluboké přesvědčení o své pravdě. Tak jako tak, pokud je přesvědčení dostatečně radikální, rétorika dostatečně agresivní a obavy veřejnosti dostatečně silné, může se dostat k moci a jí pak logicky disponovat. Přestože je Good Night, and Good Luck velmi konkrétním obrazem velmi konkrétní události, je neskutečně nadčasový. Model, kdy člověk ovládal masy skrze jejich obavy z něčeho jim odlišného, čas od času to přiživil vykonstruovanými tvrzeními a bohužel i nevinnými obětními beránky, v historii světa již mnohokrát zafungoval a očividně ve své ani nepříliš modifikované podobě funguje i dnes. Stačí se podívat na domácí politickou scénu a názory většiny z nás. Želbohu. Aspoň, že ve většině dob a míst existují lidé, kteří si nadevše váží práv na vlastní názor a svobodu projevu a ještěže tací často stanou v mediálních redakcích, kde se snaží podat co nejobjektivnější zprávy o pravdě. A ať na mě kurva nikdo nechodí s těma konspiračníma teoriema, že každý, kdo vleze do médií začne automaticky hájit čistě zájmy majitele. O cenzuře médií a cenzuře médii je tento film patrně ještě více než o populismu, taktéž o principech novinařiny a informovanosti společnosti. Vše spolu tak nějak souvisí. Však podívejte se sami.

Špionážní thriller trochu jinak. Musím říct, že ve chvíli, kdy jsem překonal tu táhlost, pohltila mě zvláštně melancholická poetika filmu. Ta byla dílem především mdlé a statické animace (v pozitivním slova smyslu), zároveň i temnotou příběhu a jeho osudovostí. Působivé byly úderné zvraty, které díky oné statice a pomalosti o to více vynikly.

Podmanivé myšlenky, ani krásné, ani depresivní. Podmanivé ale jsou. A jejich spousta. V okruhu římské nejen smetánky, která povrchně prožívá den za dnem ve víru hříchu a životního bezcestí, se jeden stárnoucí spisovatel pozastavuje nad smyslem a nesmylem žití a jeho alternativami. A my se nad ním zamýšlíme skrze něj. Je to polemika nad správností jakékoli žité zkušenosti, kdy ve všech bodech časové osy může dojít k zastavení se a bilancování, ale i k pohledu dopředu s otevřenýma očima. Můžeme opustit vlak a rozhlédnout se po okolí. A nastoupit do jiného. Ale je tu i možnost bezmyšlenkovitě nastoupit opět do toho samého. Vzpomínání, kritika a sebekritika, hledání cesty. Smutek, radost či smíření. Nebo nový impulz. Anebo vše dohromady či postupně. V tomhle díle se objevuje spousta myšlenek, které si každý může osvojit, přebrat po svém a vztáhnout na svůj život. Je to veliké kouzlo tohoto filmu, vidíme příběh bez příběhu, který nám sdělí, cokoliv dolehne k našemu srdci. Nemůžu se rozhodnout, jestli vyřčené myšlenky doplňuje zvláštní, nepopsatelná obrazová stránka filmu anebo je tomu naopak. Dílo se ale do paměti vryje každopádně.

Dost dobrá autoakce se spoustou odkazů na filmové klasiky. Zajímavé využití hudby. Na druhou stranu zvláštní a neuvěřitelný vnitřní přerod hlavního hrdiny i protiřečící si chování vedlejších postav, hlavně Spaceyho.

Ač je film vizuálně stylový, ve skutečnosti se jedná hlavně o mozaiku nudných scén a bezpředmětného tlachání.

Fantasy pohádka motivy čerpající z klasické pohádky o Sněhurce. Mohlo to být příjemnější koukání bez Kristen Stewart, jejíž herectví je mi až protivné. Filmu bych ještě vytkl to zvláštní skákání od temného středověku do hippie native atp. Tady je problém, že průvodkyní těmito bipóly je vždy Sněhurka jako čistota i účelovost, což přeci nejde dohromady. U Zloby to aspoň byly dva různé světy s různými postavami a čistota i nenávist hrdinky měly své opodstatnění a co především, vývoj postavy ve filmu proběhl. Zde je to už trochu tvůrčí schizofrenie, projevující se v rozmnoženosti osobností i aspektů hrdinky.

Ač všichni seriál kritizujete za natahovanost, vězte, že žádný "skutečný" příběh není tak přímý a spádný, jak byste chtěli. Seriálové vyprávění příběhu o konspiraci by ani být nemělo. Přece nechcete lámat zvrat za zvratem, až byste se v nich ztratili a ony by pozbyly smyslu. Lépe si jejich smysl a plynulost vychutnat. Nakonec i vyústění si díky tomu užijete více. Mystika v příběhu je příjemné osvěžení. Komentář po první sérii.