buzzwoody

Z DC filmů se oficiálně stala katastrofa, kterou Justice League završuje nudnou, nezáživnou akcí, hloupým scénářem, trapně vynuceným humorem, záporákem jako vystřiženým z tuctové videohry, počítačovým bordelem a překombinovaností po střetu práce dvou režisérů. Když drsný a temný podtón nefunguje, nacpěte tam fórů, kolik můžete. DC chce být jako Marvel, jenže zkrátka v kompletně všech směrech zaostává o tři a půl třídy. A Justice League ví, že jí hoří koudel ve studiu, a tak šíleně křečovitě se snaží být cool a kvalitním filmem, až to bolí do očí. Ale nezoufejte, přestože snímku chybí jakékoli emoce, mám pro vás tip, jak se v kině opravdu rozbrečet - zkuste dabovanou verzi.

Hugh Jackman se loučí s Wolverinem a posledním snímkem o hrdinovi z adamantia se postaral o to, aby se nám po něm zatraceně stýskalo. James Mangold musel výsledný film naředit trochu delší stopáží a pozvolným tempem, aby vichřice jménem Logan, složená z toho nejbrutálnějšího, nejdepresivnějšího a nejsyrovějšího materiálu, co kdy jaká komiksovka viděla, nesmetla diváky ze sedadel i s popcornem. U Logana nejde o příběh, a nakonec ani o tu akci (byť je fantastická a konečně správně autenticky krvavá), ale o postavy, o hlavní dvě postavy, jejichž osudy nabírají ke konci tragické směry. Hugh Jackman exceluje jako stárnoucí a zlomený Wolverine, na němž je znát, čím si ve svém skoro 200 let dlouhém trpkém životě prošel a Patrick Stewart zase jako nemocný a blouznící Charles Xavier, na němž se vydatně podepsala tragédie z nedávné minulosti. Nemít Akademie předsudky ohledně filmových žánrů, viděli bychom se s těmito pány na příštím předávání Oscarů. Smutné odchody obou postav pak tak nějak patří k důstojnému zakončení jejich příběhů, na jejichž konci je symbolicky poetický poslední záběr s převráceným křížem jako tečka za slovem dokonalost.

Ty psychedelické, deptavé a nervydrásající dvě hodiny jsem ohromeně, znechuceně a vyděšeně protrpěl jen proto, abych na konci nedostal absolutně žádné vysvětlení. Zbytek kina odcházel bez výjimky se zmateným a nervózním úsměvem na rtech. Přesto je to svým způsobem zvláštně uhrančivé a přemýšlím, jestli bych zvýšil hodnocení, kdybych od začátku věděl, že je to zatraceně zajímavě zpracovaná biblická alegorie. Pokud si divák musí rozuzlení přečíst na internetu, není to pro film dobrá vizitka, ale naprosto chápu, že se to nevysvětluje lehce. Zpětně si nejsem jist, jestli jsem při sledování počítal každou vteřinu z nudy, nebo z té nepříjemné atmosféry, která v závěru vygradovala v drtivou úzkost. Když nad tím tak přemýšlím, chtě nechtě musím přece jen přidat na hvězdách.

Z pohledu vítězů a nominovaných povedený ročník a narozdíl od hloupého loňského ceremoniálu měl tento nějaký náboj. Co mi však na letošní Oscary hodilo trochu špíny bylo finální faux pas, a politika - uvádějící/vítězové, kteří do svých proslovů cpou kecy o uprchlíkách a proti Trumpovi, které tam nemají co dělat.

Pozoruhodně prázdný film, který nebýt o BDSM, neštěkne po něm ani pes. Některé momenty vyloženě zavání amatérskou filmařinou, jako by na určité pasáže najali zaučujícího se scénáristu/režiséra. Chemie mezi oběma protagonisty příliš nefunguje, přestože se pořád pokouší dokazovat jejich nesmrtelnou lásku. Dramatická vložka v podobě šéfa, Christianovy bývalky, naprosto odpudivé Kim Basinger, jejíž jediná práce zde je rozkecávat hlavním hrdinům vztah a tvářit se vážně a naprostý vrchol zhovadilosti je epizodka s nehodou vrtulníku ...

Kdyby se smíchalo to nejlepší z Anthropoidu a Smrtihlava, vznikl by dokonalý film. Takhle je HHhH jen slabší odvar prvního zmíněného. První polovina, soustředící se na Heydricha, je o dost lépe zvládnutá, než trochu uspěchaný závěr s parašutisty. Vyskytly se tam velmi kvalitní momenty, které ale vždycky bohužel vyprchaly dříve, než scéna skončila. Film ale nenudil, hodně rychle utekl a nebýt Anthropoidu, možná by se dočkal lepšího přijetí.

První půlhodina působila dojmem, že se bude jednat o klidného nástupce Force Awakens, možná o stupínek slabšího. Pak si Leia zahrála na Supermana, a mě to vytrhlo z děje natolik, že jsem se do konce pořádně nechytil. Takhle ne, vážení. Přežil jsem Jar Jara Binkse, přežil jsem Haydena Christensena, ale až u Last Jedi jsem musel schovávat hlavu v dlaních. A hned dvakrát za sebou, nechutné podojení modrého mléka byla další zbytečná cringe scéna. Když se navrch vezme v potaz nudná první polovina, kterou usilovně tahají ke dnu Finn s nudnou číňankou, jejichž dějová linka vznikla pravděpodobně jen kvůli návštěvnosti asijských kin, aby měl Finn co dělat, a propagaci toho, jak je špatné ubližovat zvířátkům. Jako přidaná hodnota je tu ještě bullshit konflikt s náhodnou důstojnicí Povstalců a divák se modlí, aby aspoň třetina s Lukem a Rey stála trošku za to. Obrovský potenciál látky pak pramení z povedenější druhé poloviny, kdy jsem dostal husí kůži jen ze zmínky o tajemné jeskyni. Jenže ten zůstává nenaplněn, je pouze sem tam připomenut, a pak zase fanoušek dostane tvrdou facku, viz teasnutý souboj Luka s Kylem a následný Skywalkerův ničemný odchod. Slyšel jsem chválu na Johnsona, psalo se tam něco o osobitém stylu a že nám servíruje jiné SW. To je nepochybně pravda, ale režisér, který buduje očekávání, které je pak zbytečné, není dobrý režisér. To mi připomíná, že jestli si fanoušci stěžovali, že Force Awakens je obšlehlá čtyřka, Last Jedi je obšlehlá pětka s nějakými prvky z šestky, a snad i víc jako přes kopírák, než v předloňském případě. I přesto je to ale Star Wars film, který má svoje dobré momenty, viz scéna s hyperpohonem/Benicio del Toro/plot twist se Snokem/závěrečný fight proti červeným strážím/rudá sůl a já tak balancuju mezi hodnocením 3/4*. Mám ale sto chutí jim za Supermana Leiu dát z fleku třeba odpad, a vůbec bych se za to nestyděl.

Některé filmy balancují na velmi tenké hraně mezi vtipností a trapností a je obdivuhodné, jak tenhle tuto situaci s naprostým přehledem zvládá, dusíc člověka vlastním smíchem.

Příjemné překvapení a na poměry současné české komedie velice nadprůměrné. Krátká stopáž je ideální a celkový snímek je naplněn krásnou lehkostí, a i hloupé vtípky pak dokážou být zábavné. Čermák a Liška perfektní, Langmajer sice hraje trochu přitrouble, ale to se dá přičítat jeho postavě. 70%

Jak se dá zákulisí natáčení nejhoršího filmu světa udělat kvalitní film, který scénáristicky šlape, jehož vtipy baví, kdy mají a který vzbudí emoce, jakmile je potřeba? James Franco vám odpoví. Přestože si mnohem raději libuje v bláznivých komediích, Disaster Artist dokazuje, že je ho na ně škoda. Ve 127 hodinách dokázal, že hrát umí. Co ale předvádí tady... on Wiseaua nehraje, on jím JE. Naprosto neuvěřitelný výkon, naprosto dokonalá obličejová mimika, perfektní práce s hlasem a přízvukem.. dlouho mi ze sledování hereckého výkonu neběhal mráz po zádech. Tommy Wiseau je neskutečný magor, a James Franco je neskutečný herec. Že je to všechno podle pravdy, je další věc a posouvá hranici němého úžasu o trochu výš.