Pítrs85

Předloha tohoto filmu od anglického spisovatele Nicka Hornbyho je pro mě něco jako osobní bible, každý fotbalový fanoušek se určitě nad nejedným odstavcem pousměje, když se ve všech těch pro nechápající okolí „bláznivinách“ najde. Snímek režiséra Davida Evanse, pro který napsal scénář sám Nick Hornby a přetvořil pro film těžce uchopitelný knižní materiál spíše směrem k romantické komedii o dvou lidech a jejich velmi rozdílných světech, těží z charismatu hlavního hrdiny (alter-ego Hornbyho) v podání Colina Firtha. Přestože Fever Pitch- film za Fever Pitch- knížka pokulhává, nedá se mu upřít tah na branku a časté skórování, navíc citlivě zobrazená scéna tragédie na stadionu Hillsborough a dobové zápasy Arsenalu dávají nahlédnout, jak to vypadalo v době, kdy na fotbal v Anglii chodili opravdový fotbalový šílenci a ne byznysmeni v kravatách.

Krásný atmosférický film o hrdinovi, jemuž jeho motorické neurony ztěžují život a které se snaží potlačit (nevědomky) „kouzelnými“ kopačkami. Angličané opět natočili skvělý film z fotbalového prostředí, kde samotný fotbal ustupuje do pozadí a v centru pozornosti se více řeší rodinné vztahy, šikana (spíše „komického“ ražení) nebo nízké sebevědomí. Lewis McKenzie se své titulní role zhostil na výbornou, navíc mu skvěle sekunduje (jak jinak) výborný Robert Carlyle. A nebyl by to anglický film, aby jej nedoprovázel nadupaný soundtrack (The Stone Roses, The Chemical Brothers, Fatboy Slim aj.). Přestože jsem fanoušek toho –opravdového- týmu z Manchesteru (tedy United), film o fanouškovi City jsem si užil naprosto dokonale.

looKING for ERIC aneb největší hvězda Manchesteru United jako filozofický poradce pro tak trochu životem odepsaného fotbalového fanouška Erica Bishopa (btw příjmení Bishop nebylo vybráno náhodně, zasvěcení vědí své). Nekonvenční snímek, který svou atmosférou připomene spíše francouzskou filmovou tvorbu, než tu britskou, překvapí dramatickou linkou (především problémy synů hlavního hrdiny) a který vsází na charisma Erica Cantony, v sobě mísí mix komedie, dramatu i romantiky a jehož závěrečná scénka „Operace Cantona“ ve mně zůstane ještě na hodně dlouho. A konečně k sobě dostal Cantona rovnocennějšího partnera, než jakým byl mluvící šimpanz…

Na tomto filmu je nakrásně vidět, co pro Angličany znamená fenomén fotbal. Stejně tak pro dvojici zapomenutých existencí Gerryho a Sewella, které jejich touha, vidět alespoň jednou v akci naživo svůj milovaný Newcastle United, přivede až na hranu zákona (no, spíše těsně za ní). Atmosférický film těží z industriální nálady chladného a šedivého Newcastlu, připomíná, jak obtížné je pro všechny příslušníky dělnické třídy a sociálně slabší jedince (paradoxně nejzarytější a nejnadšenější fanoušci na stadionech) dostat se v této době na zápasy svého klubu. Nikterak se nesnaží moralizovat, naopak přítomnost hrdinů filmu ukazuje v humorné formě, s nadhledem (scéna na pohřbu otce, lístky na největšího rivala- tým Sunderland, Gerryho ve škole, nebo krádež auta fotbalového boha Alana Shearera). Konečné vyústění celé zápletky jen podtrhuje kvalitu tohoto malého filmu.

Danny Dyer ve své (nejspíš) nejvýraznější roli ztvárnil (velmi sugestivně) fanouška z tvrdého jádra fotbalového klubu FC Chelsea jménem Tommy Johnson, jenž je jakýmsi alter-egem Johna Kinga, autora knižní předlohy. Přestože film nemá víceméně žádnou výpovědní hodnotu (a ani se nesnaží mít), jeho akční tempo a vtipné hlášky všech zúčastněných z něj dělají pravděpodobně nejpovedenější snímek z prostředí fotbalových chuligánů. Bitky jsou natočené celkem přehledně a „líbivě“, děj filmu vás tak vtáhne do tohoto sugestivního světa, jehož středobodem je rozbít držku fanouškům konkurenčního týmu. Pro všechny ostatní, které tato problematika (a fotbal celkově) nechává chladným, nejspíš průměrný film, pro mě osobně však jeden z těch nejoblíbenějších. Danny Dyer je prostě borec (jenž své zkušenosti, jakožto letitý fanoušek West Ham United, prodal i v zajímavém dokumentárním cyklu „The Real Football Factories“).