GilEstel

Poklad dětství několika generací. Fenomén. Poklona.

Legendy zlaté generace českého hokeje vzpomínají po dvaceti letech na náš největší úspěch. Oceňuji rozhovory s tehdejšími hvězdnými protihráči z USA a Kanady. Co jméno, to hokejový pojem. Nagano - turnaj století. Tak se mu říkalo. Pro mě krásná vzpomínka na sledování hokeje ze školních lavic a celonárodní poblouznění. Důstojné ohlédnutí do zářivých dějin, které byly přepsány zlatým písmem našeho olympijského týmu pod vedením Ivana Hlinky.

Svět šílí. Náhle se probudil z mrákot vlastního nevědomí. Ze skrytých zákoutí lidské mysli se derou napovrch zděšené otázky. „Kdo jste? Proč jste tady?“ Nejisté tápání přináší znepokojivou pravdu. Skutečný svět je jiný, než jsme si vysnili. Vesmírný koráb je přízrakem nekonečna třpytící se zlatým leskem jarní rosy v úpatí hor – zrcadlo, jenž popírá lidskou jedinečnost. Tajemné galéry strachu, nejistoty a esence poznání připluly řekou věčnosti. Stojí před tebou v labutí kráse. Naším světem se rozléhá nepoznaná píseň nového božstva. Slyš, to andělé promlouvají k tobě. Tvůj osud není dán. Ty sama ho napíšeš a s ním osud nás všech. Žensky jemnou aristokratickou dlaní se snažíš popsat nejsubtilnější tahy obrazců nové vesmírné malby. Stále jen ty táhlé hluboké zvuky. Jak napsat ze souzvuku těch nejhlubších molových tónů melodii pro jeden hlas? Toť řeč beze slov a rovnice bez čísel. Tvá mysl přeplněná touhou burcuje vědomí k trvalé nespavosti. Ty delikátní chvíle únavy a nejistého očekávání navozují prazvláštní povznesenou náladu a jemné mdloby. Tvé nevědomí bloudí ve snech, co ukrývají pravdu před závratí pozemské reality. Tíživé proudy vzpomínek se noc co noc zjevují ve snech jako řeky smutku, po kterých pluje tvá malá lodička bez vesla a kormidla. Ty stojíš na břehu a noc co noc jí máváš a dáváš své poslední sbohem. S každým dalším probuzením si blíže prozření, že klíč k poznání je melodie tvého srdce. Teď už odemkneš ty tajemné dveře vesmírných maleb, co se rozlévají jak čas všemi směry.

profesor Tuřík: „Mazánku, pročpak zde okouníte?“ Mazánek: „Prosím, pane profesore, já nemám slečnu.“ profesor Tuřík: „Tričko jste neměl vyprané. Trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku. Jděte tančit valčík!“ Mazánek: „Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku.“ profesor Tuřík: „To vás neomlouvá. Chopte se slečny a nastupte!“ __________Nezapomenutelná klasika, co nikdy nezestárne. Vzácné chvíle radosti a bezstarostnosti, které se zjevily na filmovém plátně v dobách těžké lidské beznaděje.

Čirá voda dětských slz. Příkop strachu a nejistoty. Zrcadlo žárlivosti, vinny a sebeklamu. Noc co noc vnímáš silněji nevyslovitelné. Jsi zajatcem invaze cizích bludů, loutkou okolní hysterie, obětí anarchie citů. V té drzé naléhavosti je cítit krutý zápach absurdnosti. Jak šťastný by byl člověk bez potřeby vynalézat nová slova, nové řeči, nové pravdy. Kdo rozehrál ten ohnivý běs, co pohltí věci, zvířata i lidi. V hrdosti je pevnost odporu, co se zbortí jak středověká hradba pod dělostřeleckou palbou. Plameny požírají kus po kuse celý tvůj vnitřek. Raněná zvěř na honu neunikne ohnivým vlnám. V tichosti lesa čeká na ránu z milosti. Scénář, co nikdo nepřepíše.

Svět bláznů. Tvůj nový domov. Cizí a chladný svět plný přízraků zabalených do bílých prostěradel, co čekají než je vyvedeš z údolí zatracených. Je tvým údělem být jim spasitelem. Sám však bloudíš po klikaté cestě. Tvou mysl čeří neklid a zlo pokouší tvou pýchu. Tohle je tvá životní zkouška, tak na chvíli vypni emoce. Jsi starý bojovník, co dávno poznal svět. Není kam spěchat. Hoď se do klidu, vždyť o to tu jde. Žena v bílém tě sleduje. Má růžové líce a oči plné bezedného milosrdenství. Ta bezduchá hříčka omylu, ta prázdná nádoba soucitu, to její věčné ženství.....Pojď na můj klín a ukaž, jak se to u vás dělá. Ne, ne. Je čas si vzít medicínu. Jsi přeci voják a víš, jak na to. Dost bylo těch co s mozkem plným plamenů a slávy, dnes leží v prachu ulice. Jedna bitva válku nevyhraje. Tvůj anděl smrti horlivě káže za sklem. Je čas připravit se na modlitbu. Ukaž, jak umíš Otče náš. Promluvme si. Však ty už dávno píšeš vlastní verše. Pravda? Jsi dítě Sodomy, marně zbloudilé ve smrtelné únavě. Jsi jako kluk, co zapálí požár a uteče. Přízrak temnoty, co uvěznil hříchy v žaláři svého srdce. V tomto domě jsi došel na konec sil. Moc času ti nezbývá. Jen neochvějná jistota, že poslední rána bude patřit tobě.

Lidé vždy potřebovali mít své hrdiny a vzory, potkávat šťastné konce velkých dramat. Snad aby sami neztratili naději na to, že svět kolem není tak zlý a špatný, a že i na ně tam někde venku čeká velká chvíle, malý zázrak co převrátí jejich vlastní životy k lepšímu, dobro co je ochrání od všeho zlého. Sully je typickým příkladem lidového hrdiny, co dokázal nalézt klíč k miliónům lidských srdcí, aniž by si je přivlastňoval. Eastwood to vystihl velmi přesně.

Seš ty vůbec ještě člověk? Jsi šťastná? Žiješ ještě? Život je fraška, v níž hraje kde kdo kostky. Tak proč hrát podle pravidel a nenapsat si sama svůj vysněný osud? Ale je tohle skutečně tvá vůle? Tvá pravá motivace? Ta vylhaná nevinnost mě rozplakala. Stará pravda říká, že život vzkvétá prací. Ale může s ní i umírat. V bohatství nelze mít klidný spánek. Štěstí z bohatství bylo vždy veřejným majetkem. Napila ses pančovaného lihu z Ďáblovy továrny, a tak ses stala onucí korporátního slizu. Sbohem sny a ideály. Zaprodala si svou duši a tvé utrpení roste každým dalším krokem. Až k nesnesitelnosti. Ta bolest tě sžírá zevnitř jako mor a postupně zavírá jedno po druhém všechna okna tvé poklidné minulosti. Zpěv andělů zaznívá ze záchranné lodi. Je to láska, která vyvede tvou duši z nekonečného utrpení a smích je klíčem k poznání. Ale ty už neslyšíš. Přežíváš uvězněná v ulitě přeludů a omylů vlastního bytí. Prozři a slyš. Ještě není vše ztraceno. Já tě mohu zachránit. Vím, že to dokážu. Jsem Toni Erdmann a nemám co ztratit. Vyvedu tě ze slepé nicoty zbytků vlastní existence._______________________________Podobný film: Klaunovy názory

Úžasně příjemné překvapení. Město zvířat ozářilo scénu dětského filmu pronikavým světlem jako slunce při úsvitu. Přineslo nám jeden z nejkrásnějších animáků za poslední roky. Disney dokázal, že i v dnešní době lze úspěšně točit pro široké publikum bez přemíry sprosťáren, násilí a zbrklé akce, nebo trapné potřeby otírat se o symboly konzumu a popkultury. Je to ten těžší způsob, ale výsledek je pak o to cennější. Krásně vypointovaný detektivní příběh Zootropolis má v sobě tolik vtipu a pozitivní energie, jako málokterý film. Úspěšně čelí předsudkům vůči odlišnosti a vlastní méněcennosti. Vše je podáno v moderním kabátě od Armaniho, jelikož animace je jedním slovem dokonalá. Široká plejáda zvířecích postav s jejich emocionálním rozvrstvením nastavuje přímé zrcadlo životu v reálném světě. I hlavní postavy zde mají své chyby a dopouští se přešlapů s jejichž následky se musí potýkat. Ne vždy totiž existují jednoduchá řešení a hledání pravdy bývá někdy složité. Disney se po čase posouvá zpět do pozic, které mu historicky patří.

Láska. Jen závrať tvé nevinnosti na cestě k věčnosti. Pět písmen, nekonečno otázek, žádné odpovědi. Slepá cesta v útěku před tvou bezmocí. Prchavý záblesk naděje a nadlidské rozkoše má být lékem tvého zoufalství. A tak ses ochotně stala otrokem okolnosti a děvkou svědomí. Teď zbývá poslední krok. Dům zla. V něm úval se sluncem, jež ztrácí svůj žár. Do dveří si vstoupila jako chráněnec Anděla, než ho zabil vyděděnec. Tvůj šálek čaje už stojí na stole. Za ním dva temné stíny. Tvoje tělesná stráž na cestě k věčnému zapomnění. Už znáš tu cenu za cestu k vykoupení. Nyní jsi ochotná jí zaplatit. Ležíš sama v temnotě cizího pokoje a čekáš na konec. Tvůj šátek z Miami odnesl proud vzpomínek a Rio je tak nudné město k žití.