EastWicka

Krimi-seriál s výborným nápadem, díky němuž nikdy nevíte, v čí době a příběhu se ocitnete tentokrát. Miluju tu sekvenci na konci každé epizody, kdy se vysvobozená duše oběti objasněného zločinu přijde pousmát na vyšetřovatele. Vždycky mě to dojme.

Bylo by bývalo férovější přiznat to jako spin-off některé epizody Hvězdné brány, než budit chudáka Tutanchamóna, kterému se ze samého převracení v hrobce určitě zašmodrchaly fáče.

Rodinné drama ostré jako důkladně nabroušená dýka.

Tušila jsem, že mi Nabarvené ptáče neudělá dobře. Už trailer napovídal, ale co by jeden neudělal pro kamarády, že? Ano, svět je hnusnej, svět je zlej, takovým ho dělají lidi - a to nejhorší se z podstaty věci děje těm nejbezbrannějším. V tomto podání zlo a sadismus ovládají svět. Neříkám, že to tak nechodí, chodí, ale já potřebuji naději. Co bez ní? Ubíjející bezútěšnost 2/3 děje mě donutila stáhnout se do ulity, v níž jsem si jen paralyzovaně odškrtávala, co se ubožátku na plátně z možných hrůz ještě nestalo a co se tedy s pravděpodobností hraničící s jistotou dá očekávat v příští scéně. Mentálně jsem listovala v paralelách, až k té s nejvíce shodami. Tak já to teda napíšu (díky, Terez)... Kdysi, když jsem ještě četla, co mi přišlo pod ruku, jsem natrefila i na příběh jisté Justýny od jednoho úchylného markýze: nevinná mladá dívka vyleze z kláštera, putuje širým světem a kam přijde, tam narazí na zloduchy a zvrhlíky, kteří se na ni ihned vrhnou, s gustem ji všemožně týrají, načež ji vykopnou a ona putuje zase dál, k další obdobné epizodě. Už si nepamatuju, jak to dopadlo. Poslední třetina Ptáčete ale za vidění rozhodně stojí. Moment, kdy má hrdina filmu konečně šanci se vůči ostatním nějak svobodně projevit a my se zamrazením vidíme, jak ho cesta zformovala, je strhující.

Meditativní film, v němž jsou dechberoucí vesmírné dálavy jen jinými kulisami pro základní lidské situace: opuštění domova, pochyby, lítost nad poničenými rodinnými vztahy, artritidu, hledání úniku a smyslu... Budoucnost tu vyhlíží realisticky nevesele. Lidé jsou na Měsíci, na Marsu a z krásného verneovského snu mnoha generací vzhlížejících ke hvězdám je stejně syrové bojiště jako z každého kousku země, kde jde o zdroje. Nic se nezměnilo. Kdyby mu do toho nevlezl Joachim s Jokerovými psychózami, pro Brada už by nejspíš leštili Oscara.

Snad žádný jiný film nevystihuje tak dokonale tu důvěrně známou trapnost domáckých dialogů, rad do života a momentů, při nichž nevíte, jestli se příští vteřinu nepropálíte podlahou na opačný konec zeměkoule, anebo se spíš nerozřehtáte na celé kolo... a pak s vámi už nadosmrti nepromluví ani klika od dvéří.

Christian B. je DIVNEJ.

Krásný, palčivý film s přesahem tak aktuálním, že z toho jednomu není dobře po těle... Příběh Garetha Jonese, jeho cesty cizince do srdce temnoty stalinské říše a zpět - do světa, který hrůznou pravdu o hladomoru na Ukrajině nechce slyšet nebo ji přizpůsobuje vlastním zájmům a ideologiím - má velkoformátový rozmach Leanova Doktora Živaga a naléhavost thrilleru. Při putování hladem umírající zemí pak přechází v čistokrevný horor (záhrobní koleda malých sirotků mi v hlavě doznívala hodně dlouho). Orwellovský rámec, do kterého Agnieszka Holland svůj film zasadila, je dnes, v době vzestupu totalitarismu a dezinformačních médií stejně mrazivý jako v roce 1933. Ve 141 min. verzi promítané v Lucerně v rámci festivalu 3kino nebyla, alespoň pro mě, jediná minuta, jediný záběr, navíc.

Název Železná kláda je matoucí. Tohle není péčko. Jen takové béčko s rytíři...

"Proč Dánové tolik mluví? Buď moc mluví nebo jsou příšerně sentimentální. A mezitím se akorát smějou jako idioti."...."Zatracení Dánové! Jen tak se z toho nevykroutíte! Jste samé řeči. Z vašich ság ale víme tohle: Ten kdo vyjednává s podkoním, nevyjednává s nikým. Sbohem!" (z monologu islandského mogula Finnura Sigurdsona)