JitkaCardova

Technicky bravurně nasnímaný i vyprávěný film o malosti, aroganci, nepochopení, krátkozrakosti, sobectví, zbabělosti, lpění, pseudohrdinství, netečnosti a vůbec všem špatném, co se v lidech může pod (ú)tlakem nastřádat na obou stranách bariér, což všem přivodí jen šílenství a zmar. *** Jenže stejně jako u ostatních filmů Claire Denis mě vlastně nepříjemně dráždí, že rezignuje na příběh, na přesnější vhled do myslí a niter postav a smyslu jejich konání, že si vystačí s "významným" mlčením a "významnými" pohledy, významně pronášenými nejasnými větami, s mlhavostí, neurčitostí, a tím to končí. Tajemství je přece atraktivní, každý si do něj vsune sám, co ho přitahuje, stačí nic neodhalit, a kouzlo funguje. A navíc u filmů z Afriky (či Střední Ameriky ve Hvězdách v poledne) se to přece dá pochopit, ono míjení kolonizací nebo i dnešním invazivním byznysem do sebe násilně propojených odlišných světů, kultur, zájmů možná nic jiného nedovolí. A je pravda, že Claire Denis umí podat ten pocit zmaru, zoufalství, zcizenosti a nevyslyšené nejasné lidské touhy po patření velice věrohodně. *~

Osobně a nejspíš i trochu sobecky mám raději, když Nolan vypráví exkluzivně. výlučně, když ku potěše a povznesení ducha posouvá možnosti narace, sdělování a žité reality za dosud myslitelné horizonty. Ale uznávám, zvlášť když tutéž tendenci pozoruji i u sebe, že tady a teď je mnohem smysluplnější hovořit inkluzivně, od srdce, jednoduše a zřetelně. *** Oppenheimer není ani tak film o muži, který sestrojil atomovou bombu, pronásledovaném výčitkami svědomí, jako je to historicky nejpůsobivější a Nolanem toliko přesně vyhmátnuté a vycizelované exemplum o různě dávkované, systémem poháněné ješitnosti, zaslepenosti, soutěživosti, pomstychtivosti, potřebě předvádět se, eskapismu, utíkání před odpovědností, sebelítosti a manipulaci, čili o všech nejhorších nešvarech patriarchátu, které do sebe zaklesnuté nepovolí, dokud nespustí řetězovou reakci, jež nakonec tak či onak zničí svět. *** Je to nenápadná, a přitom zároveň okázalá předváděčka a obžaloba všech nejhorších vlastností hrajících prim v mocenském, násilném systému řízeném pěstovanou mužskou ješitností a pýchou (což, opakujme, není nic proti mužům, naopak, ale všechno proti vychýlenému systému), ženoucím nás do záhuby, a i když to asi bude málokomu zřejmé, je to vlastně zatím nejzásadnější feministický film tohoto tisíciletí - protože nás vrací k samé podstatě hrozby kolapsu v důsledku mužsko-ženské nerovnováhy. *** Mimochodem není od věci, že zrovna Oppenheimer a Einstein opovrhovali matematikou - útěk do virtuálního světa dokonalé matematické abstrakce je útěkem před reálným světem a odpovědností za něj, je eskapismem par excellence. A Einstein je pro Oppenheimera pozdě rozluštěnou hádankou o osobní odpovědnosti za to, na čem se podílím. *** Po srovnání je pro mě jednoznačné, že 70mm projekce má i tentokrát své opodstatnění - i kdyby v tomhle případě hlavně proto, že je schopná nás mnohem autoritativněji vtáhnout, zaujmout, vyplnit naše smysly a učinit nás pokornějšími, odevzdanějšími a nepatrnějšími vůči svému sdělení - když je na nás hřímá z takové výšky a my zakláníme hlavy, ozývá se v tom zas něco prapodstatného, a v dnešní chaotické době změtení, postpravd a rovnostářského práva na jakýkoli názor je takovýhle pocit umenšení sám o sobě ozdravný.  (Viděno poprvé v IMAXU 70mm s R., O. a Lí, podruhé o samotě ve Velkém sále Světozoru.) *** PS: Jeden nečekaný spojovník mezi Barbie a Oppenheimerem přeci jenom je: koně ;) *~

Vlastně čím víc minut ubíhá po skončení filmu, tím víc ve mně roste jistota, že než to tu dopíšu, přidám i pátou hvězdu. A pozor, dále poměrně spoiluji. *** Žánr "home invasion" s jistou repetetivností absurdních, nesnesitelných, neakceptovatelných, veškeré meze překračujících domácích překvápek počítá, a tady to ve správnou chvíli začne zlehounka nabírat zcela nečekané obrátky. Postupně mě nadchlo (jen chvilku trvalo, než jsem tomu přišla na chuť, ale pak jsem si ten obrat zamilovala), jak se původní (zdánlivě) oprávněné pobouření mladého páru začíná měnit na pobavený nadhled a postupně se zároveň i otočí perspektiva celé situace do velice příjemné (nebo nepříjemné, to už jak pro kterého diváka) relativizace všech rádoby daností: navzdory tomu, jak nehorázně a prospěchářsky to matka servíruje: mají opravdu mladí právo na zděděný luxus velkého bytu v dobré čtvrti? možná nelétají do resortů, ale je úplně v pořádku, a nikoli ekologicky, objednávat si módní jinokulturní předražené jídlo donáškou z restaurace? je ten jejich domácí klid u okrajové literatury na 100 m2 zadlužených možná nepotřebnou drahou rekonstrukcí opravdu životem víc než nevyžádané vaření při umcárara tydli bum? je vlezlá matka opravdu tak strašně mimo svými poukazy na nutnost užívat chvil dosyta, i když u toho vyhrožuje prděním a obnažováním? má syn právo se v dospělosti zlobit na matku za to, že se rozhodla ho jako děcko opustit a žít jiný život? nemá matka pravdu, že jim s otcem možná chyběla, ale nepotřebovali ji? že ji mezi sebe prvorepubliková honorace nepřijala? že je ok nechtít děti? a že je ok i přijít na to až ve chvíli, kdy už je dítě nějaký čas na světě? ten moment, kdy se s mladým párem přeneseme přes první pocit absolutního bezpráví, konsternovaní, že s tím vlastně nic moc nedělají, a posuneme se s nimi po jemných stupních až k nadhledu, poklidu, odstupu a pobavení, nás otevře, aby do nás mohly začít volně, bez zaťatých křečí předsudků a pseudo-oprávněností a pseudo-nároků, proudit i všechny tyto otázky bez hodnocení, a také např. všímavě oceníme, že Kocour je ve filmu první postava, která si nesplete litevštinu s lotyštinou, a navíc má poměrně případné poznámky k životu v luxusu a v chudobě i k realitě bezpráví a absurdního božího úradku, a doceníme i všechny ty velice dobré vtipy na téma hladu a bídy, co ve filmu postupně padnou, nebo matčin přehled při výčtu italských režisérů i grácii, s níž Viscontimu velkoryse přidá slabiku... A můžeme si pak v dobré náladě zálibně vychutnat i ten poklidný, smířlivý konec, kdy mladí matku hledají, protože přece jen, a v rekonstruovaném, kdysi příliš prázdném a tichém bytě se jim místo vlastního mimina usídlil alkoholovou i morální kocovinou rozežraný někdejší disent - a všechno to v tónech harmoniky s ruským přízvukem česko-anglického popěvku o marihuaně začíná trochu vonět po pokorně akceptované absurditě života, jak ji uměl vylíčit snad jen Dostojevskij. ***  Parádní scénář, režie, přesah, vtip, šarm i filosofie, herecké projevy, kamera i zvuk. Bez jediné vady na kráse. A taky plakát se hodně povedl (ten bez obrázku), evokuje doby androše a disentu, kdy takovéhle zdařilé typografické československé vizuály pořád ještě hojně vznikaly. *** Viděno v předpremiéře v Letním kině u Keplera, s milou účastí Jana Vejnara, a bylo to i moc fajn promítání. *~

I'd rather be a hammer than a nail... Aneb lze si zachovat život, důstojnost, morální i fyzickou integritu a novou nadějí dýchající milostný vztah s cizincem v podobně ožehavém postavení v nejisté politické i ekonomické situaci ve zrádné cizí zemi? (A která země není zrádná, máme-li globalizaci dosahu moci?) A navíc a hlavně, zní tu v podtextu, jak to udělat, jste-li přitažlivá žena ve svízelném postavení, ve světě strukturálního násilí, kde se moc, peníze a rozhodování automaticky pojí s muži a kde muži vědí, co od přitažlivé ženy ve svízelném postavení chtít a jak s ní zacházet? A co když v takové situaci vstoupí takovému člověku do života něco, co září ryzostí a probouzí - nejspíše marnou - naději? *** Velice krásný, přitažlivý a vtahující film o křehkosti existence a prchavých iluzivních momentů důvěry a vzájemnosti ve světě, kde moc jsou peníze a špína a podezíravost, všichni se musí nějak uživit a chtějí přežít a všude je nevolnost... *** Precizně, inteligentně a immerzivně natočený snímek, v němž vůbec nejde o vyřešení zápletky či odhalení identit, ale o to navození pocitu bezvýchodnosti a frustrace ve chvíli, kdy dvěma lidem, kteří si chtě nechtě zadali, začne komplikovat život naděje na ryzí vztah, jaký v dané realitě nelze udržet, jaký vlastně nejspíš ani nemůže existovat (je to jen sen, který nás vábí, dokud o sobě navzájem ještě skoro nic nevíme, jak se zpívá v ústřední písni, sen krásný a neskutečný jako hvězdy v poledne). *~

"Na počátku každého zla je strach." *** Nesmírně (nesmířlivě) dobrý film o zlých věcech způsobených malostí a špinavostí člověka, strachem a slabostí.  Stejnou měrou opravdově krásný, jako trýznivě nepříjemný. *~

V komediálním hávu se tu ve skutečnosti odvíjí celkem drsná moralitka, ale logika příběhu příliš volně povlává a konec je pro anti/hrdinu příliš easy, než aby se to divákům zarylo nějak nebezpečně hluboko do s/vědomí. Těžko se mi ale věří, že pouhé dva roky předtím Verneuil natočil Tisíc miliard dolarů, novinářský krimi thriller servírující divákům syrově a natvrdo svíravou analýzu role peněz v destruktivním mechanismu dnešní globální ekonomiky, sdělení, před kterým už nejde tak snadno uniknout jako tu. Teprve nad tím u tohohle filmu kroutím pobaveně hlavou. *~

Mnohem spíš než western je to zdařilá psychologická črta chování lidí na maloměstě a nevděku a malosti, které vládnou světem a uprostřed nichž se jako diamanty zaskví jedinci s pevným a vybroušeným charakterem, muži i ženy, jakmile se naskytne ta správná příležitost. Film silně prozrazuje kvalitní literární předlohu a zpracování se i proto nese spíše v divadelním duchu, což ale není v žádném smyslu výtka. Naopak, westernový podklad je tu perfektně využit pro jednotu času, místa a děje a rozpětí jedné neúprosně se krátící hodiny je pořád dost dlouhé na to, aby se všichni zainteresovaní o sobě i o druhých dozvěděli to zásadní a vyřešila se jednou pro vždy všechna stará dilemata, nejistoty a pochyby - což tomu dodává právě ten podstatný filosofický životní rozměr. Trochu mi překážela teprve jistá topornost či schematičnost v samotném finále, které na mě nepůsobilo o chloupek dost přesvědčivě, špinavě a prožitě. Ale s chutí se přes to kdykoli přenesu. *~

Překvapeně objevuji nadčasovou tvorbu Henri Verneuila! Nikdy by mě nenapadlo, že za politickým či novinářským thrillerem klasické staré francouzské školy se bude skrývat tak perfektní a místné rozkrývání mocenských uzurpačních praktik růstové ekonomiky a globalizace trhu pro sociální politiku států a občanů, pro lidská práva, pro morálku a etiku a povšechně pro tzv. demokracii.*** Co bylo Verneuilovi nad slunce jasné už v roce 1982, o tom se dneska, kdy už je ve jménu trhu rozvrácená celá planeta a většina chudých lidí neúprosně chudne na úkor několika nejbohatších mocipánů, hádají novináři obhajující růstovou ekonomiku stále pofidérnějšími argumenty dnes. To je fakt blbý vývoj, každopádně film je perfektní - atmosférou, tempem, herectvím, vizuální stránkou, a hlavně to tentokrát ve scénáři ani nezaskřípne, a tak je tím vyznění třikrát podtrženo, kde to dnes už máme sečteno. Doporučuju tenhle parádní biják jednoznačně i ve jménu všeobecného kulturního i společenského rozhledu všem. *~

Klasický konspirační thriller s podmanivým přesahem k sociologii moci. Jako thriller to odsýpá, přistoupíme-li na pro potřeby scénáře hodně zjednodušené a místy nelogické schéma shromažďování důkazů a vyvozování souvislostí. Působivá vsuvka s experimenty s podléháním 69 % lidí vyšší autoritě a zbavováním se vlastní odpovědnosti při plnění úkolů, i když jsou amorální a ubližující, je nicméně silná, včetně toho, co se z ní dovozuje o roli státu a třeba i demokratickém zřízení, v němž ovšem platí autoritativní zákony a hierarchie moci při jejich dodržování, a o zaujímání rolí a pozic v sociálních hierarchických strukturách. *** Čili ano, tři hvězdy, ale tentokrát s dodatkem, že je pro kulturní rozhled i osobní rozvoj rozhodně lepší tenhle film zařadit mezi viděné, než nikoli. *~

Tři s bídou. Film je povrchně laskavý, překapávající touhou mile uspokojit všechny diváky osciluje mezi místy značně trapnou (nikoli správně ujetou) komedií a nostalgií (drama se tu ve skutečnosti žádné nekoná), přičemž ve všech polohách mu místy ujíždí základní logika (nebo ji neřeší, což ale není sympatické). Scénky utkané z prověřených klišé se k sobě řadí na střídačku bez pevnější struktury i širšího kontextu a do ničeho s hlubším přesahem se nespojí, postavičky, chvílemi karikatury, chvílemi ani to ne, zůstávají dostatečně obecné a málo prokreslené, aby člověku nepřirostly k srdci a mohly tak bezpečně ilustrovat paušální věčné uklidňující pravdy lidového pfilosophování, jako že jsme všichni specifickým tónem v souzvuku všehomíra. Po celou dobu sledování mě tahle utilitární, nezávazná a nejistě rozkolísaná nota filmu především iritovala, a to tak moc, že bych mu čistě za osobní dojem z fleku dala hvězdy jen dvě. Autora předlohy, slavného spisovatele přezývaného islandským McCarthym, jsem nečetla, ale tenhle film má k McCarthymu stejně daleko jako Krteček k Erbenovým baladám a působí spíš jako něco narychlo zflikovaného lehce podroušeným Hřebejkem. *** Mnohem krásnější a silnější islandské filmy, které přesvědčivě sledují existenciální rozměr lidské existence i specifika islandské přírody a společnosti, jež v něm hrají zásadní roli, a mají tím rozhodně blíž i k McCarthymu, jsou např. filmy nově vycházející hvězdy režiséra Guðmundssona, od něhož speciálně doporučuju krátkometrážní Údolí velryb  (ke shlédnutí zde) a první celovečerák Krásné bytosti (2022), nebo pro mě zatím ničím nepřekonaný vrcholný islandský snímek Ada, nádherná a fantaskní balada o všem, o čem Letní světlo chtělo být, ale nebylo. Odlehčenější a komediálnější převedení islandské existence a současné společnosti do filmu, které ale vůbec nepostrádá hloubku ani konzistenci ani ilustraci tíživé bezvýchodnosti, pak přináší Žena na válečné stezce. Při vědomí síly těchhle kvalitních filmů pak Letní světlo ztrácí ze svého iluzorního lesku zábavné cetky jen o to víc. *~