JitkaCardova

Na prahu války jsem už nezvládla dokoukat až do úplného konce, vzpíralo se to ve mně. Malickovi žehnám napořád za Tenkou červenou linii a Strom života, jsou to pro mě fenomény, u kterých mi jde mráz po kůži. Ale přiznávám se, že od K zázraku (2012) dál už mu nerozumím, nebo mě totálně míjí, připadá mi doslovný, polopatický, přeslazený, triviální!, uhranutý vším od mravence po kosmos jako nějaký vymeditovaný poblázněný rádoby-buddhista, nebo jak to říct, ale bez osobního přesahu, autenticity. Zkoušela jsem každý další film, co pak natočil, a připadá mi to příliš adorační a banální zároveň. Moc se těším, že ho tohle období jednou pustí, a posune se někam, kde se na něj zase dokážu naladit. *~

Osobně mi dost překážela přílišná parodičnost, mohlo to jít ještě víc pod kůži, kdyby to bylo o fous civilnější, ale předpokládám, že právě s tím tvůrci kalkulovali a odměřovali to jako zcizující, a tím odlehčující prvek, aby to pro cílovou skupinu diváků bylo vůbec vydržitelné, takže nic nenamítám, jsem ráda, že tohle existuje a  finále je chtě nechtě velice působivé. Momenty jako modlitba u společné večeře a bubnující šaman se mi vryly. (Promítali jsme si s blízkými na Silvestra 2021, rezidence B12.) *~

A dost, už minutu se tu snažím jinými slovy popsat totéž, co lapidárně shrnul DaViD´82: "Drtivé vítězství (zpočátku) podmanivé (později pouze otravné) formy nad obsahem, emocemi, časem i divákem a jeho bdělostí." Cituju svého oblíbence, protože je jako tak často výstižný a protože žádnou další minutu už tomu počinu věnovat nehodlám. *~

Příliš jednorozměrné sledování toho, jak snadno se proti platnému členovi smečky můžou všichni obrátit. Na psychologické drama ale hodně podstatného zůstává vynecháno, zbývá banální a poněkud laciná ždímačka citů řemeslně zvládnutou atmosférou. *~

Film, který chce být zároveň feministický, protože to je cool a in, a zároveň historický a o intrikách u dvora, protože to táhne, a zároveň se věnovat problému subjektivní pravdy a fenoménu interpretace a sebeklamu, protože to je dostatečně intelektuální, a zároveň chce být o přátelství a o vazalství atd. atp., a při všech těch liniích, kterým se tak či onak věnuje, je vlastně obsahově rozpadlý a působí jalově, a navíc poněkud arogantně opomíjí fakt, že ve všech zvolených kategoriích už má kinematografie svoje opusy, takže takovéhle spojení by u slavného režiséra mohlo fungovat, jen pokud by všechna ta pole ovládl, jedinečně skloubil, aby se navzájem posilovala v nějakém uhrančivém, nesmlouvavě platném a originálním nasvícení našeho vztahu ke skutečnosti. To ale nebylo Scottovou ambicí, stačil mu divácky poutavý, ale vlastně nenáročný, nehluboký a ve všem průměrný počin, který potáhnou slavná jména a jistá kinosálová výpravnost. Nabízí sice zdánlivě celou řadu témat k zamyšlení, ale sám s nimi nijak objevně nepracuje. Je to vlastně nenáročný kýč. Tři různé perspektivy nejsou nijak do hloubky propracované, jejich odlišnosti pochopitelné jsou, to v čem se shodují, se naopak někdy opakuje zbytečně, nadbytečně, nebo dokonce bezmyšlenkovitě a lze rychle pochopit, že se nad tím nemá uvažovat příliš do hloubky, stejně jako nad těmi rozdíly - jejich součet netvoří ústrojný celek s vlastním významem, mají se interpretovat jen ad hoc, jednotlivě, odtržitě. Ostatně oslabující pro vyznění (zato méně autorsky náročné) je i to, že právě prožitky jednotlivých protagonistů nejsou natočené z osobní perspektivy, jejich očima, takže se pro diváka objektivně stírá, co režisér zamýšlel zdůraznit jako rozdíl, v čem měla být shoda, byť by to třeba do prožívání postavy zapadalo jinak, a co ho jen dostatečně nezajímalo, aby o tom uvažoval. Snímku chybí hloubka, kompaktnost, integrita a přesah. A humor, mimo jiné se tenhle film bere zbytečně vážně, na to, jak je vlastně povrchní. Musím bohužel konstatovat, že zatímco se s gustem dychtivě a po kdovíkolikáté vrátím ke Zneuctění, , které při vší vtipnosti na totéž téma zároveň dokáže i zastavit srdce a zazábst do morku kostí, než abych věnovala ještě další zlomek myšlenky tomuhle produktu, který se chce hlavně zavděčit širému mainstreamu. *~

Sám o sobě překvapivě přitažlivý, nosný a chytrý motiv (hrdinové, kteří musí až trpkou zkušeností zjistit, že sudba byla správná a to mezi nimi je opravdu láska - a z toho plynoucí nerozhodnutelná otázka, zda to byla zbytečná zkušenost, která ukázala pravost sudby, nebo zda teprve tou zkušeností a neposlechnutím se láska zrodila a bez ní by se sudba nepotvrdila), který mohl nadchnout děti i dospělé, jenže po všech stránkách naprosto necharismaticky zbabraný (především chatrná logika, motivace a integrity postav, nudná výprava, bezradná kamera, nepřitažlivé postavy a nulová chemie mezi nimi v každém smyslu, nefunkční části i celek, špatná uvěřitelnost čehokoli atd.). Promrhaná příležitost, které se měl chopit spíš Ivan Pokorný (režisér naprosto vynikající, leč nedoceněné Slíbené princezny (https://www.csfd.cz/film/436486-slibena-princezna/recenze/?comment=10948525), nebo ještě možná Prušinovský (ten má na triku také jeden skvostný nedoceněný pohádkový počin, Kdyby byly ryby (https://www.csfd.cz/film/372901-kdyby-byly-ryby/recenze/?comment=10818167). **** Když teď vím, že Janák ve své minulé pohádce kompletně vykradl a o deset levelů trapněji zneužil Hvězdný prach, podezírám ho, že i tady možná jde o nepřiznanou a zmršenou výpůjčku nějakého cizího dobrého nápadu. *~

Naštěstí se Léto v K. nesnaží být ani druhý Život Adele, čehož jsem se dopředu trochu bála, ani se z toho nestala dívčí verze Dej mi své jméno, byť tyto dva filmy spolu v mnohém korelují. Snímek o zmatcích, strastech, neobratnostech i tetelivých chvěních pubertálního přerodu má vlastní jedinečné charisma, pro které rozhodně stojí za vidění. Na druhou stranu mi v mnohém přišel zbytečně doslovný (už ty housenky a motýli) a klišovitý (už ta neprokreslená tezovitá matka alkoholička nebo postavy všech chlapců, ale i kamarádek) a bez potřebné hloubky i dechberoucnosti, kterou oba výše zmíněné snímky disponovaly v nekonečné míře. V tomhle ohledu je škoda, že s nimi nemůže soupeřit. (Mezipatra, Světozor) *~

Příjemně tělesná a dynamická kamera nejprve vtáhne, ukáže nám laskavé a laskající prostředí útulného domu lásky, vstřícné a bezpečné zóny nejen pro zákazníky, ale i pro milostnice. V kontrastu k tomu se svět venku, mimo vždy připravené hřejivé úsměvy, krajky a objímání, i mezi děvčaty navzájem, vždy k sobě lehounce milými, jeví problematický a nevlídný, tam je svět Sašiny minulosti, v němž měla jiné jméno, pro ni odpudivý svět "venkovských buranů", komplikovaný svět, v němž Sašina synka vychovává jeho otec, zatímco ona si ho tu a tam půjčuje, jen aby ho provezla po pouťových atrakcích a koupila mu zbytečného plyšového plameňáka, odtamtud si přicházejí pro placené nekomplikované objetí upracovaní manažeři a uštvaní otcové a manželé, tam se ale také odehrává všechno to těžké, co dává váhu skutečnému štěstí. Mezi Sašou a mladou Maríou se odehrává bezpečný nenáročný románek, téměř pubertální flirtování, k němuž stačí doteky, náruče, hřejivé usmívání, prvotní okouzlená zamilovanost, která ale na starší Saše vypadá od počátku dost nepatřičně, ten bláhový úsměv v očích s vějířky vrásek, který říká, že tohle je ono, že tohle a takhle to stačí... Měla-li by se zamilovanost prohloubit, přijít láska, muselo by vtrhnout všechno to zvenčí, zminula, to složité, co si Saša drží od těla... to, co odmítá, když od sebe odhání muže, nabídku sňatku, nového domova v Portugalsku. Když se nezajímá o syna, o jeho otce... V Saše vře konflikt, chtěla by víc, něco, co má váhu, ale nechce to těžké, ty těžkosti. A tak Maríu, jejíž jméno a možná osud "performerky" jí připomíná mladou sebe samu, zároveň prosí, aby zůstala, i vyhání. Ale obě to táhne k sobě, do hřejivých náručí a útulného bezpečí, které si jako profesionálky umí poskytnout. Vždyť i María raději obelhává otce vtipnými zprávami, a vyhýbá se mu, aby nemusela čelit těžkostem reality. Možná proto se do sebe zamilovávají. A film končí otevřeně, nedozvíme se, jestli spolu zůstanou nebo ne, a pokud ano, jestli zůstanou u toho, že si budou vzájemně domem lásky, třpytivým a hřejivým, ale nenáročným azylem od světa těžkostí - a od váhy štěstí. *** Film nicméně všechno to, co zmiňuji, vypráví nenápadně, vlastně to z něj jen vyplývá, když se divák zamýšlí nad viděným a pociťovaným, když si navnímá Sašino za úsměvy dokonale skryté hořké zoufalství a vyprahlost. Teprve hodiny po shlédnutí mi dochází, že je naprosto minuciózně bravurně zahraný i zrežírovaný, až tak, že řadu diváků svede všemi těmi krajkami, objetími a hřejivostí na scestí - dokáže i jim předstírat, že štěstí je to, co dívky mají, nikoli to, před čím se tím vším právě chrání. (Mezipatra, Světozor). *~

Svěží a důvtipné posouvání se od žánru k žánru, tak jak je tu naprosto věrně a přiléhavě vylíčil Matty, a také eskalování a přebarvování atmosféry i celá audiovizuální stránka Wrightova posledního podniku mě skoro do poslední chvíle těšily, bavily a zároveň napínaly, protože i při tom všem důsledném přepeřování držel ve hře slibně se vyvíjející scénář - jenže banální, pramálo promyšlené finále s triviálním happy endem pro mě celou tu rafičenou parádu dokonale shodilo, splasklo a zabilo. Hlavně proto, že totálně vyšuměla od začátku silně akcentovaná, tajemstvím opředená rodová ženská linie babičky-matky-dcery, stejně jako motiv psychicky narušené matky. A nakonec i motiv neznámého otce, s nímž se tam operuje, zůstal ležet na stole jako vynesená, ale nezahraná karta. Čímž pádem se všechny ty různé zdánlivě významné průpovídky o matce, ať už od babičky nebo od Ellie, jeví jako povrchní žvanění bez obsahu a bez hloubky, nedozvíme se, co se matce v Londýně stalo, ani s kým měla dceru, ani proč se zabila, přestože je-li Ellie tak citlivá a zvláštní, určitě by to všechno muselo hrát svou roli v jejím pobytu, stejně jako to, kdo je, nebo byl, jejím otcem. Ale ne, ona místo toho nacítí jen příběh relativně náhodně potkané a pro ni cizí Londýňanky, a její vlastní naznačená rodová story zůstane filmem nepochopitelně, nelogicky nezapracovaná, úplně pominutá. Samotný happy-end, který by sám o sobě byl jen odskokem do dalšího žánru (tentokrát asi do self-made woman story a romantického slaďáku), by vůbec nevadil, naopak, ale to přehlíživé odignorování vlastnoručně zasazených motivů, které by měly být zákonitě důležitější, takže divák (já) celou dobu čeká, jak se nakonec kongeniálně propojí s příběhem Alexandry-Sandie (byl Elliin otec Lindsey? Jack? děly se matce podobné věci jako jí? co neustála? a jak to souvisí s babičkou, evidentně velkého světa znalou, ale žijící daleko od Londýna?), je nakonec krutě zklamaný: aha, takže babička prostě jenom ničemu nerozumí a těší ji, že se vnučka prosadila jako návrhářka a má hodného kluka, aha, takže matka byla asi jenom psychicky labilní vesničanka, jejíž důvod pro sebevraždu ani nestojí za zmínku, aha, takže kdo je Eloisiným otcem, jsme se vůbec nepotřebovali dozvědět - nehledě na to, že nedává valný smysl ani jedna možnost, a zbytečně to divákovi (mně) vrtá hlavou, kdy ji vůbec stihla mít. Před etapou v Londýně, v rodné vsi, by to s neznámým otcem byl úplně jiný příběh na úplně jiný film, a v Londýně, když se v něm zabila ve chvíli, kdy Eloise bylo sedm let a přitom se do Londýna s matkou podívala jako malá jen jednou, je to taky krapet překombinované. Tak či tak je nutné hodně a bezvýsledně spekulovat (možná byla v Londýně promiskuitní, možná nedobrovolně, aby se prosadila, možná nechtěnou dceru odložila u babičky, a zase se do města vrátila jako můra k plameni - ale proč? a proč by na ni dcera i matka vzpomínaly tak milounce, nezakaleně?), nebo se na to zpětně radši vykašlat - tak ani tak ale nejde zakrývat zklamání, scénář ve finále naprosto pohořel a srazil celý film do stoupy, nemluvě o tom, že pak i jeho morální vyznění, o které v poslední fázi (posledním tažení) ještě ke všemu zausiloval, zbanální, zprůměrní a samo se odkope. Škoda. A víceméně souhlas s DaViD'82, který to, co je na filmu nejvíc tristní, navíc popsal výstižněji než já a méně slovy. (kino Atlas, ČSFD projekce) *~

Ryzí balada, kde nakonec všechno dává smysl. Balada o trestu, jenž na sebe zákonitě přivoláme, když třeba kvůli veliké vlastní bolesti přehlédneme, že si přivlastňujeme jako dar něco, co nebylo určeno nám, co nám nepatří, co přivodí jinou bolest někomu jinému. Když něco ze světa znásilníme, nesnažíme se lépe jej číst, porozumět mu, kvůli vlastní falešné úlevě. Balada, jejíž tragičnost toliko nedosažením štěstí, jež jim z nepozornosti unikne, jež zamění za jeho mylnou vidinu, pro kterou se nechají svést na scestí, jinak vyjevuje krásu a vznešenost světa a života přesahujícího jejich prostřední vnímání, jejich nedostatečnou schopnost pokory, krásu a vznešenost, které si zakrývají zpupností, s níž se brání svému pravému, syrovému a nelehkému údělu. *** Snímek tak silný a krásný, že jsem z něj odcházela téměř paradoxně naplněná radostí, nadšením, rozjařená naladěním, ochotou dýchat a splývat, rozumět a ctít, neporušovat... jak to jen... *** Vytrhly mě trochu jenom dvě scény, ta se sledováním zápasu a ta s následnou opilostí, jež mi připadaly přepjatě přehrávané... ale tím není třeba se nechat rušit a odvádět od tak výjimečného a ryzího prožitku. Celkem chápu, že za tenhle film se jako spoluproducent zaručil osobně Béla Tarr. (Kino 35.) *~