JitkaCardova

Člověk se na to musí naladit, ale pak to má svoje ztřeštěné a ryzí kouzlo, nekomplikované, jednoduché a v zásadě pravdivé, a určitě není fér tomu vyčítat nedostatek detailní promyšlenosti zrcadlených problémů či jejich řešení. *~

Velice nahraditelné, lacině  vyděračské video na hraně odpadu, působící jako balast vyprodukovaný AI na první pokus podle banálního zadání. *** Recenze následuje po drobném úvodu: Dostala jsem do pošty zprávu ode mně neznámé Lucie B. s prosbou o ohodnocení filmu jejího kamaráda, a protože snímek má jen 5 minut, rozhodla jsem se to rychle vyřídit. Napsala jsem pak zpětnou vazbu do soukromé odpovědi, s tím, že to dotyčná může kamarádovi přeposlat. A že předpokládám, že veřejné hodnocení ode mě asi chtít nebudou. Odepsala mi nějakou frází v tom smyslu, že jsou vděční za každé hodnocení, že přece co člověk to názor. Stejně jsem to chtěla nechat být, zprávy byly stejné klišé jako to video-cvičení, až jsem pojala podezření, že oboje je produktem neinvenční AI. No, ale po dvou dnech mi do pošty přišel úplně stejný zkopírovaný spam s prosbou o hodnocení, a tak ho sem tedy dávám, i proto, že si vůbec nemyslím, že taková videa  a takové spamovací praktiky mají co dělat ve filmové databázi, a také proto, že tím dopisem obtěžovaných lidí tu bude jistě víc, tak ať o tom aspoň vědí. *** Cituji, co jsem napsala do pošty: Pěkně Vás zdravím, Lucie, na to video jsem se podívala rovnou, ale dojem z něj upřímně vůbec nemám dobrý, je to ztělesněné tuctové klišé natočené jako zastaralá reklama na časopis Chvilka pro Tebe. Na úrovni průměrné školní slohové práce, bez invence a originality. Jste si jistá, že takovéhle hodnocení ode mě chcete veřejně, nebo Vám a Vašemu kamarádovi stačí takto do soukromé zprávy? Je mi líto, ale je to tak. Doporučuji také změnit popis na stránce "filmu" - není k ničemu dobré všechno, co se za pět minut odehraje, podrobně popsat v obsahu i s tím, jak to má divák chápat - pak už se fakt ani není proč na to podívat. Stačila by jedna věta: "Krátké video vtahující diváka do mezigeneračních propastí a odlišných pohledů na to, čemu a komu by měl dospívající syn věnovat pozornost, nebo co si má matka počít s touhou po synovské lásce a společných zážitcích." Nebo zkrátka něco podobného. Mějte se fajn, ale upřímně - tohle nepovedené cvičení bych na čsfd vůbec nezveřejňovala. Kamaráda zdravím, určitě mu to dejte přečíst, ať zváží, že by měl úplně změnit přístup. Chybí tomu jakákoli poctivost, vnitřní prožitost, opravdovost, autenticita, nezbytnost sdělení. j.*~

Tohle nám s maminkou ani nestálo za komentář, jen za několikeré pokrčení ramen a obočí. *~

Zoufale nedopečené, i když to mělo potenciál. Fůra svěžích nápadů, důvtipných vedlejších motivů a linek, náběhy k reflexi společenských uspořádání a objevů. Jen to vůbec nedrží pohromadě a selhává i v základní logice. Jako by si tvůrci jen načrtli, o čem to má být a jaká má být atmosféra, a pak už to z hrubého storyboardu nedotáhli nikam dál. Nejbolestivější byla taková přehlédnutí - zvlášť v pohádce, která se ohání např. tím, že máme vědět, kdy upálili Giordana Bruna za heretické teorie o nebeských tělesech - jako to nesmyslně pomalé přibývání Měsíce od čtvrti k úplňku, takže technicky vzato by panna Julie u Jury na salaši strávila max. dvě noci a dva dny (za které se ovšem naučila vařit, nosit vodu, uklízet, obstarat domácnost a vůbec všechno další potřebné ke službě na zámku a během kterých se s Jurou celkem dost sžili, jako by spolu strávili aspoň dva měsíce). Nebo ignorování podstatných informací - odkud se písař mohl dozvědět přesné znění kletby, když ji mimo přímé účastníky nikdo neslyšel? Proč se panna Julie chvílemi chová, jako by jí vůbec nedocházelo, že uběhlo tři sta let od jejího prokletí, a trvá např. na tom, že Jura a ostatní lidé by měli vědět, že ona je v kraji jejich paní a všichni by ji měli znát, opakuje mu, že bydlí na zámku, nechápe, proč se on posmívá jejím tři sta let starým šatům, ignoruje dějinné společenské posuny... S tím souvisí i podivná logika celé kletby a podmínky jejího zrušení (to, že někdo vrátí darovaný zlaťák, by musel být čistě slabomyslný akt náhody, když obdarovaný netuší, že by tím dotyčné nějak prospěl) i zkonstruovaná a nevysvětlitelná okolnost, že musel existovat písař, který kletbu a celý příběh zapsal, aby se o tom Jura mohl z písemného zdroje po třech stech letech dozvědět. Trapné jsou i další momenty, např. když střih bez komentáře přeskočí tanec Jury s Kateřinou a zůstane pouze u zahajovací nepatřičně lascivní scény, zato v dalším záběru je Jura chválen jako výborný tanečník, nebo moment, kdy kamera okatě zabírá nepřirozeně steroidové svaly polonahého Jury. V řadě scén se postavy chovají spíš jako ne úplně logicky jednající karikatury (hned v úvodu, kdy Kateřina děkuje Jurovi, že ji zachránil před vlkem, poté, co na ni jen roztomile dorážel jeho vlastní pes, kterého navíc musela dlouho znát) - celé to působí nesjednoceně, rozpadnuté do izolovaných momentů, které sledují jen vlastní záměr, nikoli to, jak vytvořit kompaktní celek s pointou. Celkem škoda. *** O Vánocích tradičně u TV s maminkou. *~

Kouzelně komplexní reflexe hořkosladce prokletého života tvůrců a spolutvůrců, se všemi paradoxy, tragédiemi, ústupky, zmařenostmi, sebeobětováním, míjením - a osudovou fascinací a zaujetím v procesu zrodu díla, jež všechny nevyhnutně pudí to přestoproto podstupovat zas a znovu. *** Pomalý rozjezd je v řádu železné logiky tvůrčího procesu, dynamika, oddanost, semknutost i kreativita, stejně jako napětí, se na všech souběžných frontách uhrančivě stupňují s blížícím se termínem dokončení a bobtnajícím rozpočtem. A pak je konec - *** Nenadála bych se, o kolik silnější bude celkový prožitek, když projekci nostalgičtější a ponornější Americké noci tematicky doplníte Trhákem, který se trefuje do stejného černého, jen mnohem ironičtěji broušenými, bleskurychle létajícími šípy - ta doplňující se dvojkombinace přináší vrcholnou slast. *** Na B12 s O., Lí, J., Š. a Bí. *~

Vrcholný požitek je pustit si tenhle film po Americké noci. *** (Na B12 s O. J. a Lí.) *~

Zdánlivě pomalý rozjezd se plně zhodnotí, když k rozpracované perspektivě, v níž jsme ponořeni, začnou přibývat další a postupně se rozvine celé spektrum možných pohledů na životní situaci lidí po čtyřicítce, bez ohledu na to, zda mají partnera a rodinu, zda jsou rozvedení či nezadaní nebo jaký vztah mají ke své profesi a jakou roli v jejich životech hrají přátelé. Některé životní možnosti jsou už passé, jiné přestávají být lákavé, některá velká rozhodnutí nelze vzít zpátky, jiná - možná - ano, do některých dveří už člověk nevstoupí a do jiných vstoupit nechce, ale musí... a teprve když se přes ně jako vlny přelijí blížící se nevyhnutelné životní zkušenosti, ať vítané nebo ne, lidé chtě nechtě o něco víc dozrávají, na něco trochu víc rezignují a něčemu trochu víc porozumí... něco se upevní, něco rozpadne, na něčem přestane tak strašně záležet, aby něco jiného mohlo vydržet... přestože nikdo nikdy nedá ruku do ohně za to, co z toho všeho je správné, co za to stojí, a co ne... *** Svíravé, ironické a smířlivé. *** S O. na B12. Za životních okolností, kdy nám to vrtalo v játrech a trhalo žíly ještě o dost víc, než by jinak nutně muselo. *~

Tak obrovský propad v kvalitě mezi první a druhou řadou byl nečekaným překvapením a velkým zklamáním. Zatímco v první, géniem jiskřící sérii mj. skvěle vyzní, co vlastně holistický přístup a spolehnutí se na něj znamená, a všechny hlavní postavy projdou dost neotřelou iniciací a vývojem, v němž se upevní i pojivo mezi nimi, druhá série je pouhá spatlanina, která si vystačí s povrchní nápodobou a laciným papundeklovým světem. Člověku je chvílemi vyloženě trapné přistihovat Elijaha Wooda, ale i ostatní, kteří v jedničce pomohli vytvořit něco naprosto unikátního, najednou lapené v takovém nijakém přešlapu. Od půlky druhé řady už jsme si vyloženě přáli mít to za sebou a ke konci jsme doslova počítali minuty. Věčná škoda toho ve dvojce promrhaného potenciálu, nicméně jednička je skvost, který stojí za vidění sám o sobě. *~

Tak obrovský propad v kvalitě mezi první a druhou řadou byl nečekaným překvapením a velkým zklamáním. Zatímco v první, géniem jiskřící sérii mj. skvěle vyzní, co vlastně holistický přístup a spolehnutí se na něj znamená, a všechny hlavní postavy projdou dost neotřelou iniciací a vývojem, v němž se upevní i pojivo mezi nimi, druhá série je pouhá spatlanina, která si vystačí s povrchní nápodobou a laciným papundeklovým světem. Člověku je chvílemi vyloženě trapné přistihovat Elijaha Wooda, ale i ostatní, kteří v jedničce pomohli vytvořit něco naprosto unikátního, najednou lapené v takovém nijakém přešlapu. Od půlky druhé řady už jsme si vyloženě přáli mít to za sebou a ke konci jsme doslova počítali minuty. Věčná škoda toho ve dvojce promrhaného potenciálu, nicméně jednička je skvost, který stojí za vidění sám o sobě. *~

Děsně plytký a na informační background skoupý kýč, který úplně zahladil skutečnou kontroverznost premiérky, plný záběrů na uslzené oči a dalších nefunkčních mechanických prvků - asi nejhorší a prozrazující, že si s tím nikdo moc hlavu nelámal, je, že je to rámováno jako výpověď před komisí, ale jednak chybí i voiceover a jednak je těžko uvěřitelné, že co pak sledujeme, by jim Mairová skutečně sdělovala - detaily, jak odmítá jíst, chrchlá krev, slzí, co se jí zdá, co si říká s asistentkou o smrti a sebevraždě, vidiny ptáků atd. Takže ten formát vůbec nedrží, příchod před komisi a odchod jsou jen mechanicky a protismyslně přilepené k příběhu, který nevypráví Golda ani nikdo jiný.) *** Půl filmu jsem se aspoň trochu bavila tím, že jsem si v roli Goldy představovala Toma Hankse a fungovalo to taky. *** Ale s těmi dvěma hvězdami beru velkoryse v potaz, že to natočil nějaký zapálený "native guy". *** Viděno s OLí v kinosále Městské knihovny, kam jsme to ještě zašli shlédnout, protože Lí to slíbila bráchovi basáka z Kiss a my ji v tom nechtěli nechat (vy jste mimochodem věděli, že "kissáci" jsou původem z Izraele?). *~