JitkaCardova

Provedení je perfektní, svrchovaný autorský rukopis, který proniká všemi složkami díla (autorka se propsala jak do podoby loutek, tak do jejich animace a sama je i snímala; zvlášť ty pohyby očí, jimiž postavy vyjadřují úzkost, váhavost, zklamání, očekávání ad. jsou fascinující, stejně jako formálně a strukturně hrubé, přesto neskutečně emočně jemné a dojemné je ztvárnění obličeje i rukou, obzvlášť v kontrastu k jemnému zachycení struktury látky aktovky, džínoviny a švů oblečení atd.; a pak ta nervní kamera, snímání zezadu, odcházení a utíkání od kamery, fascinující vystižení jak stavů mysli postav, včetně propadů a paniky, tak zkoumavého utkvívání kamery, která k nim proniká), téma silné a bytostně známé každému, kdo přirozeně touží po přijetí, napojeném vnímání a úlevném sdílení, po společném překonávání pocitu izolovanosti, nota bene u vlastního rodiče, a vyjádření emocí přiléhavé a věrohodné. Snad jen ta metafora s ptáčkem vylétajícím z dlaní je příliš otřepaná. Některé symboly (jak to vystihl Eco: růže je růže je růže) by se prostě užívat neměly, a zvlášť ne jako uzavření příběhu. *** Obzvlášť silně a jako součást příběhu i jako klíč k porozumění tomu, co znamenal, pak vyzní i prosté věnování, zvláště ten druhý řádek, který se objeví o nezbytnou vteřinu posečkání později. *~

Film k pasivnímu uspokojení líného diváka. Celou dobu víte, že musí jít o dvojitou hru, protože jinak by existence takového snímku od počátku ani nedávala smysl, ale přesto se celou dobu musíte jen dívat, jak se z té skutečné hry ani vám, divákovi, nic neprozrazuje. Až v poslední části si musíte nechat prozradit všechno, na co jste cca hodinu a půl jen pasivně čekali. Nebylo vám umožněno ani si postupně něco dovozovat, skládat si ze signálů vlastní pohled, rozvíjet a korigovat vlastní hypotézu, ani se těch příprav a realizací otevřeně spoluúčastnit. Nic. Je to nenápadně, zato jednoznačně vyděračský film, který diváka nejprve nechá pasivně a se spravedlivým rozhořčením sledovat, jak se někdo sobecký a bezcitný snaží využít, podvést a ožebračit někoho hodného a naivního, a pak divákovu potřebu satisfakce bez komplikovaných nuancí ukojí předvedením, že to celou dobu bylo ve skutečnosti naopak a že ten zdánlivě naivní byl nejen hodnější, ale i chytřejší a zkušenější a padouch dostal, oč si koledoval, a do vykopané jámy spadl sám. Skvělí herci z toho charakternější snímek, který by ctil náročnějšího diváka a přibral ho do hry tím, že by postupně odměňoval jeho vlastní intuici, rozum i cit, neudělají. Film v souladu se svým záměrem poskytnout povrchní katarzi pracuje i s jednoznačně definovanými postavami a odmítá cokoli problematizovat: všichni jsou - a to dokonce od malička, od dětství - buď stoprocentní good guys nebo bad guys, nic mezi tím. Je to tak banální a tuctové, že si to vůbec tak charakterní herce nezasloužilo, takže jejich angažmá může být matoucí. *** Jeden fascinující moment jsem ale přece jen vytěžila, kvůli kterému si tenhle snímek budu pamatovat přece jen se stopou vděku: když se Betty, která se opravdu celou dobu tváří jako kultivovaná středostavovská English lady, ocitne v Berlíně a stane poprvé před inkriminovaným domem, najednou má ve tváři, zblízka a ze zvláštního úhlu zabrané, tak úplně jiný, původní postavě natolik hluboce odcizený výraz a nadto tak specificky vyrýsovaný, že mi okamžitě blesklo hlavou - ona je Němka a tohle je její rodný dům. Klobouk dolů před takovým mistrovským herectvím, které se zhmotnilo v tomhle jediném kratičkém záběru, ne náhodou v závěrečné retrospektivě ještě jednou zopakovaném. *~

Tentokrát ani nemám k ostatním komentářům mnoho co doplnit. Film opravdu nečekaně dobře fungoval, kluci 10 a 12 let se doptávali, jestli to tak skutečně bylo a co všechno je autentické, nechali si vyprávět další podrobnosti, díky záznamovým fotografiím na konci byli upřímně zasaženi, jak moc historicky a vizuálně věrné bylo převedení dobových reálií do animace. Osobně se mi hodně líbil akcent na to, že někteří lidé vždycky musí vyjít první a kráčet v čele, vstříc hrozbám, pokud chceme něco změnit, a že nesou s ničím nesrovnatelné riziko. Díky některým scénám z demonstrací a hlavně té závěrečné na hranicích bylo velice dobře možné se vcítit do jejich kůže a fungovalo to na děti i na nás dospělé. Husí kůže, dojetí. Výborně bylo zachyceno i to, jak pohraničníci bez rozkazů a kontaktu s velením v nové situaci, pod tlakem lidí i zpráv z rádia, váhají, jak hrozí, že podlehnou impulzu, neunesou emoce a vystřelí, jak je to celé na křehkých vahách, otázka života i smrti v tak zlomové chvíli. Napětí se dalo u nás doma krájet, když Sputnik běžel z jedné strany na druhou a když pak vykročili ti první lidé. *** Dalo se pak i celkem jednoduše dovyprávět, nebo se toho aspoň dotknout, kdo byli chuligáni a máničky, underground, jak to bylo s hudbou a kulturou, s kostely a náboženstvím, jak složité byly pozice obyčejných lidí v takovém systému, kdo byli udavači, jak při sobě někteří lidé drželi a jiní se navzájem podezírali, co bylo převlékání kabátů, co mezi lidmi dovedl nadělat strach z potíží, jak systém ničil životy nepřizpůsobivých... Jaká panovala atmosféra. A že nepohodlní lidé byli opravdu zavíráni do věznic, mučeni, že na hranicích se opravdu střílelo a stejně lidé utíkali, atd. ... *** Skvěle promyšlený scénář, sympatická animace a způsob vyprávění, který se zavděčil dětem i dospělým, zároveň naprosto přirozeně poučný a zvoucí k dalšímu výkladu a debataám. Nenápadně výjimečný počin. *~

Od první chvíle je nám jasně dáno najevo, že dospělé vyprávění o Janě z Arku bude - při zachování svobody zero-budget a téměř antifilmařských postupů - jiné než lehkonohá, okouzlující, úsměvná a dojemná muzikálová travestie Jeanette: Dětství Jany z Arku. *** Druhý film zpracovává téma střetu dogmatické církve zastoupené klikou starých seschlých mužských s mladičkou znejistělou dívkou, která už netuší, zda je či někdy byla vedená božím hlasem, když se odvážila s rozpačitými výsledky zasáhnout do velkých dějin, a přitom jí nikdo - ani král, ani armáda, ani rodina a přátelé, a nejméně ze všech paradoxně právě církev - nemůže být v jejím tázání a pochybách oporou. Přičemž tupé a kruté mechanismy systému středověké církve, vedení státu a armády neznají jiné řešení, než ji ze svých útrob jako neústrojné cizorodé těleso vyvrhnout. *** Obsah: téma střetu je silný, znázorněný citlivě, pádně, ale pro tentokrát jsem při dívání se nedokázala vstřebat formu, která mi i přes jízlivě parodické a sarkastické prvky připadala především ubíjející, jak byla záměrně a řízeně retardovaná. Vydat se tomu napospas na dvě hodiny bylo pro mě v každém dlouhém záběru protahované utrpení, a i když to zřetelně bylo režijním záměrem, připadalo mi, že to Dumont tentokrát úplně nevybalancoval a nechal se strhnout za hranu únosné sdělnosti. --- Čím víc dní nicméně od toho prožitku uplynulo, tím víc se mi to chce vychválit víc, a i když odmítám zapomenout, že jsem se v průběhu scén reálně nudila a otravovala a nemohla se dočkat, až to pokročí dál, zpětně se usmívám nad tou ďábelskostí, protože mám dojem, že bych si to dokázala pustit i podruhé. *~

Tak věrně je tu evokovaná soucit i odpor budící trapnost a nedostatek soudnosti, že jsem do poloviny přemítala, jestli se tohle dá zahrát a zrežírovat, a hodně váhala, zda to není mockument exponovaný na třetí (realita vydávaná za film vydávaný za realitu). Až v poslední třetině si film už úlevněji sedá do posunuté roviny, z níž nenápadně, zlehka, ale přece jen čitelně odkrývá karty a dovoluje vycítit hranost a linku scénáře, po níž diváka vyvede z rafinovaně inscenované dusivé reality s úlevou ven - ale moment, kam "ven"? A s jakou úlevou? Klobouk dolů za tu hutnou tíživou atmosféru, za zrcadlo nemilosrdně nastavené mnoha různým aspektům spodních proudů společnosti upadající do absurdních a hořkých extrémů. Neodbytně jsem přitom hlavně v první části myslela na amatérský film Svatba Jiřího Káry, který ale přece jen ukazuje své lidské trosky mnohem lidštější a laskavější, a je vlastně mnohem víc plný naděje, ač by to asi řekl málokdo. Jenže dnes jsme také ve vývoji společenského dění o dvacet let dál. Uff. *~

Tohle není animák, jen obrázková a zvuková kulisa agitačně posilující informační sdělení o katastrofálním stavu dětské ústavní péče v ČR. Je to vlezlé a spíš odpudivé a protivné (nijak s mým hodnocením nesouvisí, že o katastrofálním stavu veškeré ústavní péče v ČR vím své a není dne, kdy mě z něj nemrazí. Jenže prvoplánové doprovodné ilustrace se stříkačkami na letácích Dropinu o nebezpečí užívání drog nebo záměrně odpudivé obrázky na cigaretových krabičkách bych taky nevystavovala v galerii současného umění jako svébytná umělecká díla. Tady jsou navíc děti dost protismyslně ztvárněny jako beztvaré nesympatické fleky skoro ze záhrobí lkavě zpěvavě žadonící o pozornost jako smečka podvyživených olysalých kvílících štěňat. Skrz naskrz nepříjemné a dle mého soudu i nutně se míjející účinkem.

Překvapení. Film není ani trochu povrchní, to postava se tak chová, ale každá její zdánlivě povrchní snaha má svoji hloubku ve strachu ze života v opuštěnosti a samotě, v nejistotě, zda bude alespoň v nějaké - třeba i nevlastní - podobě přijatá, či v hrůze vědomí, že přijatá není a možná už nikdy nebude. **** Nepříjemně citlivě a dobře zahrané, každé to zacukání mimických svalů, nejisté zatěkání očima, zachvění brady, taková zranitelnost a zraněnost, že při pohledu na ni musí trnout v každé holce už od třiceti výš. **** A vynikající scénář. Je tam jeden záběr, to místo v metru - nad městem visící skleněná kukaň, slepá ulička, odkud nelze pokračovat dál. Místo, kvůli němuž lze natočit film, nechat jednu postavu zemřít a druhou zírat skrze skleněnou stěnu do nedosažitelna. **** Mohl by to být konec, ale je to jen první z možných konců. Bude zoufaleji, hůř, když si Claire ani v soukromých fantaziích nepřipustí, že by mohla být milováníhodná mladším mužem, či vůbec ještě někým, a přesto si nemůže pomoci, aby na osudu neškemrala o drobky ze stolu, bez ohledu na to, co zlého může objektu své rozporuplné touhy svou potřebou a váhavostí ve skutečném životě způsobit. **** "Všechno už je zase možné", dozvídá se - a jestli ho svým strachem nechat se milovat a současně závislostí na té svůdné představě nezničila napoprvé, může v druhém kole zničit o to víc, jeho samého i s mladou rodinou. **** Vynikající analýza mechanismu nezáměrné destrukce, kde zdánlivě nepatrné kumulované vstupy mohou mít nedozírně vážné výstupy, aniž by kdokoli vlastně chtěl způsobit něco zlého. *~

Patrně výborný námět je převzat z povídky a jeho filmové provedení je břídilské a ani náhodou nemá co dělat s noirem. **** Noir má krystalická pravidla, srozumitelně a nevyhnutně gradující napětí a styl, kdežto tohle je jen rozbředlý, upachtěně stylizovaný a únavně narůstající chaos, a to rozhodně není totéž. **** Osobně navíc považuji za vrcholnou nedovolenost a známku nejnižší úrovně a podlosti, když si autor svoji neschopnost kvalitně a funkčně vyprávět (a to dokonce dle vypůjčené předlohy, což by mělo představovat přinejmenším morální závazek) kompenzuje zahlušujícími, zbytečně vypjatými, záměrně zastřenými a útržkovitými scénami, jimiž se diváka snaží násilně zabavit, zahltit, šokovat, zmást či jjinak z něj nezaslouženě ždímat emoce či pozornost, aniž by ta nepříjemná lopota nakonec aspoň vedla ke katarzi, osvětlení a vyššímu formativnímu prožitku či úvaze. Tady si bohužel režisér z diváka, který by měl být partnerem ve sledovatelném dialogu s tvůrcem/dílem, dělá jen pasivní oběť svých nepovedených pokusů něco vyjádřit, přičemž je jasné, že mimo pár základních bodů nejspíš ani sám přesně nepochopil, proč držela pohromadě povídka (pokud tedy držela) a co všechno zachycovala. Chudák Matulevicius je v tom od začátku úplně ztracený, přerostlo mu to přes hlavu, ale tak už tedy ten nahodilý materiál postříhali, nakonec to nějak dopadlo, a protože při veškeré nejasnosti obrazové, střihové i vyprávěcí (a potřebě malého litevského kinematografického rybníčku ukázat výsledky, zvlášť jestli na to byl od státu grant - a on byl!) se to dalo hajzlíkovsky prosazovat jako "umělecký" (zde to slovo používám s veškerou sarkastičností, jaká těmhle průhledným pokusům využít neurčité hranice umění i tenký přechod mezi genialitou a neschopností v pragmatický prospěch nedoukův, náleží) počin, který není přístupný každému, tak to filištínsky předhodili uměleckým porotám s větší hlavou. A o těch netřeba mít iluze, že si s tou citlivou hranicí umí vždycky správně poradit, navíc mají taky svoje kolonky a statistiky a úředního šimla a grantové a kvótové požadavky). Tady ve vší parádě selhali, tenhle nepodařený paskvil patří do stoupy, a ne do evropských kin. Tím spíš, že si "bere do huby" ta k vážná a velká společenská a lidská témata, jako je vyvražďování, kolektivní obluzení a subjektivní vina atd. To vyjadřovací nedostatečnost filmu nejenže neomlouvá, to z něj dělá přímo spolupachatele. (Febiofest 2020, Slovanský dům) *~

Asi proto, že i díky letitému napojení na festival Jeden svět a své umanutě důkladné obeznámenosti se stovkami celovečerních dokumentů, které JS každoročně vybírá k uvedení (psávala jsem během příprav festivalu anotace k filmům, pomáhala dobrovolně dramaturgické sekci s "nakoukáváním" a mívala tak vždy na několik měsíců přístup k celé interní filmotéce, celé měsíce od rána do večera nasávala dokumenty z celého světa, s nimi různé úhly pohledu, souvislosti a vztahy mezi problematikami, stejně jako dílčí či komplexní řešení - a škoda, že tohle už padlo -, takže jsem si svědomitě mapovala síť strastí a bolestí světa, i když to pohltilo vždycky celé tři měsíce života a znamenalo celkem drastické psychické vypětí), uvažuji celistvěji o tématu globalizace, externalizace nákladů, vyvádění produktů, peněz, péče, práce a životní energie z regionů otevřenými žilami, jsem si předem mylně představovala dokument zobrazující lidi, kteří skutečně našli cestu k harmonizaci života ve své oblasti navzdory stále dravějším a násilnějším nátlakovým metodám zobchodovávání lidskosti a tvůrčího ducha tíhnoucího k vzájemnostnímu dobrému soužití. **** Marianna Economou však žádné takové magické místo neobjevila, jen pár starších lidí v jedné vymírající řecké vesnici, kteří se všemi zbylými silami snaží nějak protlouct světem se svým lokálním produktem, a přesto s teskným pohledem vědí, že to není dobrá cesta a že po nich, až už nebudou moci, bude všechno jen ještě horší. Globalizace tyhle obyčejné laskavé tetky v šátcích nutí zemědělčit ve své liduprázdné vsi na rozlehlých lánech, maximalizovat výrobu (výrobu! rajčat), přizpůsobovat produkty z nich trendy světové poptávce (dejte tam místo své rýže bio quinou z Kolumbie), posílat své výrobky děsivě neekonomickou lodní dopravou na několik kontinentů, a přežívat takhle s vědomím, že to není dobře, ale že oni sami, bezmocně okleštění od poctivějších možností potřebou se uživit, splnit ekonomickou poptávku šíleného trhu, nic lepšího nesvedou. Krásné portréty laskavých, veselých duší s vláčnýma, slzavýma očima, kdykoli se zamyslí nad životní cestou, po níž je nemilosrdné nastavení systému tlačí se ubírat, ač jim ze vsi odešli všichni mladí i téměř všichni muži, ač to, co dělají, nezapadá to žádné přesahující mozaiky, ač jsou z ní jen izolované střípky vládnoucího světového chaosu... **** Film je tak ve své pozorující jemnosti mnohem silnější, srdeční kritikou globalizace, než kdyby odborně argumentoval a vysvětloval... Marianna Economou (jaké to nomen omen!) opět prokázala (její první film uvedený na Jednom světě - https://www.csfd.cz/film/426231-utek-bez-konce/komentare/ - byl za mě výrazně nejlepším snímkem, který se věnoval tehdy festivalem vytyčené problematice uprchlictví a migrace), že přes empatické splynutí s postavami dokumentu nejlépe přiblíží diváky vědomí, či alespoň tušení, že takovéhle zacházení se svěřenými statky a s lidmi o ně pečujícími bychom světové ani tuzemské ekonomice dovolit neměli. Že tahle cesta vede k zoufalému rozpadu a výprodeji hodnot, k bolesti a žalu, jakkoli hrdinně skrývaným, a vůbec k vysílenému tichému zanikání všeho lidského, laskavého a milosrdného, na čem jediném doopravdy záleží. **** Že peníze možná bývaly celkem dobrým nástrojem, ale je velmi zle od chvíle, kdy se z nich stal nenažraný tyran a svrchovaný pán. (Jeden svět 2020, Atlas) *~

Zdánlivě jednoduše a náznakovitě vyprávěný, celkem nesložitý příběh jednoho přerušeného intimního vztahu, s nímž nám do vědomí bez varování vtrhává veškerá filosofická a osudová komplikovanost rozlehlosti času a prostoru a tím i danosti mezilidské vzdálenosti a blízkosti a diskontinuit, již způsobuje nejen odluka, ale i shledání. *** Film navozuje konejšivě spolehlivý způsob vyprávění, jak se přítomná chvíle shledání obou zralých žen ve svém významu klidně rozšiřuje a rozlévá novým navazováním intimity a zároveň doplňuje a prohlubuje střídavě vnášenými vzpomínkami ze společného dospívání - zdá se, že nyní je dost času si všechno doplnit, přehlédnout a pak i nově, zrale navázat. K tomu přispívá i vtahující, pomalá kamera, obrazově naplňující, vstřebávající a stejně upřímně odhalující jako diskrétní. --- Díky tomuhle falešnému uklidnění se ale snímku podaří zaskočit a podvést upokojeného diváka stejně zákeřně, jako byly obě nezkušené dívky zaskočeny a podvedeny protahující se odlukou na svém vztahu a na svých navždy už propojených i oddělených životech. Vyprávěný příběh pro nás byl poskládán a v úplnosti nenápadně dokončen dřív, než jsme to my diváci věděli - nemohli jsme vůbec předpokládat, tušit, že nás příští vzpomínka vyvede ze sledovaného děje úplně ven, abychom se k němu už nemohli nijak vrátit, nikudy... **** Zato jsme díky tak subtilně připravenému prožitku mohli o to přesněji procítit a pochopit, co se to stalo Naně s Irinou - a co se to dennodenně do jisté míry děje se životem a s druhými každému z nás. Jakou vzácností je každé pokračování a jak pracně si musíme střežit na čase a prostoru vzájemně vydobyté, silně těkavé poklady, bez nichž ale neznamenáme vůbec nic. Máme potenciál komet, naše bytí může dlouho doznívat, nejdřív ale musí - iniciováno, zažehnuto - silně vyzářit. (Febiofest 2020, Slovanský dům) *~