JitkaCardova

Dokonalý! Nápravné a rehabilitační středisko pro mladé ženy v Íránu. Čili věznice pro mladistvé delikventky. Charismatický holky, chytrý, hravý, vtipný, moudrý, krutý, zneužitý, otrkaný, pod tvrdou slupkou citlivý a bolestiplný. Za každou je šílenej osud. Některá kradla auta, bodala lidi, tahala při sobě pistoli, prodávala drogy. Jiná zabila svýho otce. Jedna tloukla svojí mámu nebo babičku kvůli prachům na drogy, druhou ve dvanácti prodali a nechali otěhotnět, případně dělali, že nevidí, jak ji strejda znásilňuje. A stejně jsou to andělice. Básnířky s jizvami po sebezraňování, sešroubovanými prsty. Fandíš jim, jaký jsou. Jak kdyby vypadly z Tarantina Filipa Topola. To předstírané interview s hrnečkem místo mikrofonu, jak to mezi těmi dvěma proudí úplně smyslně, sesterským porozuměním a radostí z chytrosti, pohotovosti a osvobozující energie té druhé, je jedna z nejlepších scén, které jsem kdy vůbec v životě viděla. -- Bohužel už se to pak nestupňuje moc dál, a postava toho profesora, co film natáčí „pro univerzitu“, jeho věčně stejné, lacině a jen jakoby soucitné otázky, tohle začne být ke konci nesympatické. Nijak se tím natáčením on sám neproměnil, nepochopil víc, nepřilnul, a tak se ani nedozvěděl víc, přitom je jasné, při chytrosti a kráse a vnitřní síle a koánovitosti těch holek, že bylo kam vstupovat... Škoda. Ale ta jejich krása! *~~

(A ano, Vitex má také pravdu. Jeho hodnocení odráží skutečné kvality filmu, to moje pak zásadní rozpor mezi tím, o čem by fim chtěl být, a o čem doopravdy vypovídá. Ale výpověď je to podmanivá a výmluvná.) *** Není to o poškození matky a dcery soužitím s násilníkem. Resp. stalo se to, ale to není jádro problému. S dávkou ironie a odstupu se dá snímek považovat za dobrou ukázku typické dnešní norské hysterizované společnosti, aneb co se s lidmi stane, když jim dvě generace po sobě nahradí štědré sociální dávky, zábava, zapomnění v alkoholu a úřední a televizní návody na život zdravou sebefreflexi a vlastní životní zkušenost. Jak prázdné, větrem nesené slupky bez vnitřní sebejistoty se z nich stanou, když na ně nic a nikdo nevyvíjí tlak, aby něco uměli, aby rozuměli životu, uměli vzít věci do svých rukou - pak nevědí, co to s nimi je, ani jak jinak by to mělo být, motají se v depresích, hledají zapomnění v cestování, pitkách, náhražkách vztahů a střídavě upadají do letargie a emočních erupcí. Násilí je mezi lidmi v Norsku, hlavně v Oslu, častým jevem, je známkou bezradnosti a paniky neschopnosti si sebe uvědomovat. Podobný vhled do absence autentických vztahů, nejen osobních, ale třeba i pracovních, a potřeby ji formálně napravovat a zahlazovat dává stejně nechtěně i další snímek Jednoho světa - Rebelové. *~~

O trvajícím sebeurčení ve hmotném světě, kde se v čase všechno rozbíjí a pomíjí, a jen zkušenost, vědomí, náklonnost a láska napořád rostou, když člověk ví, kým je, a nenechá se zmást, uplatit ani zastrašit. *~~

Vlastně je to s dávkou ironie a odstupu dobrá ukázka dnešní norské sociálně úřednické společnosti, aneb když jednoocí vedou slepé a někdy naopak. Podobný vhled do absence autentických vztahů a sebereflexe v Norsku dává stejně nechtěně i snímek Say Something. *~~

V rámci festivalu Jeden svět spolu s filmem The Longest Run asi nejlepší dokument na téma uprchlíků na cestě, o strázních, které jsou nuceni podstupovat, o nevlídnosti, nejistotě a nahodilosti, které jsou vydáni všanc, o ztrátě kontaktu, o nespravedlnostech a tlaku, který musejí trpělivě snášet, o jejich zmrazeném životě v detenčních střediscích a přestupních stanicích, zatímco všechno ostatní plyne dál. *~~

Největší potíž je v Retině licoměrnosti. Je moderní být eko, a když to může být i zábavné a člověk je jednou módní návrhář, proč to nespojit a nepokusit se uspět u velkých korporací alternativně? Takhle by se Retiny pokusy daly popsat přiléhavěji, už to ale nebude tak dobře vypadat. *** Vedle jejího nákladného pokusu proniknout letecky ke kořenům výroby džín i ona sama žije nákladně a neekologicky, jak se ke konci dokumentu ukáže: v moderním a "cool" bydlení, s elektrickými zubními kartáčky, drahými obklady, ikea-style doplňky v domácnosti, všechno se leskne novotou, neopotřebované, rozhodně ne up-cyklované. *** Celý dokument prozrazuje na návrhářku nedůslednost a polovičatost a ve skutečnosti lhostejnost vůči skutečným problémům, které jí nestojí za to domýšlet. Radši dělá, co ji baví, a důsledky odfiltrovává. Z původní cesty sešla hned, místo natáčení a šíření informací o tom, co se děje, když v třetím světě vyrábějí naše západní oblečky, začala spolupracovat s vedeními tamních firem a nechala se zlákat vnitřně rozporným nápadem, že bude "upcyklovat" pro masovou produkci. Co tím přesně chce zlepšit, když nadprodukci jen podpoří zužitkováním přebytků a posílí ji o další produkt, požehná jí tím a pomůže ji udržet? Podmínky dělníků, kteří to s dalším stejným byznysem jen víc odnesou? A po tomhle prvním kroku se už v dalších jen ztrácí a sebeomlouvá dál. *** Ani její velkorysé počty o tom, kolik čeho zachránili, nesedí. Záměrně například vůbec nepočítá velikášské náklady na tyhle tzv. "záchrany", a nejen to. Jak přesně že to například zachránili 82 milionů litrů vody tím, že za trojnásobně ukrutného trápení stovek šiček v Bangladéši komplikovaně přestříhali a přešili 70.000 už chemicky obarvených (čili ta hrůza vody a chemie byla dávno spotřebována) nadbytečných triček do poměrně děsivých "modelů" z nouze a prodali je belgickému festivalu, kam je museli expresně mezikontinentálně letecky dopravovat? (Do ceny letecké přepravy se ničení planety také nepočítá.) Pokud na tom něco vůbec vydělali, tak šlo o zachráněný zisk do kapes majitelů, a ne o redukci nákladů a šetrnost vůči prostředí a dělníkům! Naopak, ještě na úkor šiček, které prostě dostaly neuvěřitelný nápor práce navíc, aniž by to mohly odmítnout. Že jim vlastně jen enormně ztížila existenci a už tak nesnesitelné pracovní podmínky, si nepřipouští. Dělníky, jejichž mizerná mzda a vykořisťování především můžou za ta kvanta levných kolekcí, které se pak prodávají na Západě, Reta velkoryse přehlíží jako vzduch a domlouvá se snaživě právě s těmi, kteří tenhle systém využívají - s řediteli textilek, kteří si rádi nechají ukázat, jak ještě mohou zaměstnance potrápit, budou-li z toho mít zisk, a s manažery obchodních módních řetězců, jimž se takhle vpodstatě jenom snaží prodat další sexy produkt, tzv. eko, kterým by mohli získat nové zákazníky a celý ten cirkus jen ještě podpořit. Protože ne, nebyli jsme svědky toho, že by ředitelé textilek Retu objímali proto, že jim otevřela oči, ale proto, že se jim vyplatí - na Západě by to možné nebylo, tam by se musely stavět nové výrobní linky, ale tady v Indii prostě jenom přinutí ty nešťastné ženské, aby se věnovaly navíc i těm haldám vyházených zmetků a neprodaných zásob a složitě z existenční nutnosti ručně přestříhávaly a přešívaly, co si ona za drahou výplatu usmyslí. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči, jak říká moje maminka. *** A PS: jestli ten stejně levně střižený prvoplánově upcyklovaný hudební doprovod k filmu bude někdo chtít chápat jako interesantní a cool, pak najel na správnou optiku, aby si mohl tímhle filmem nechat vyprávět pohádku o užitečné práci pro zachraňování planety. *~~

Podbízivý reklamní šot, pečlivě zrežírovaná sada klišé, navíc i drsně kontraproduktivních, v žádném smyslu dokument. Krátkých snímků ze stejné produkční firmy (doslova, stejný mustr, stejní tvůrci, zřejmě stejná objednávka, zakázka) se na festival JS bohužel nepochopitelně dostalo několik. Dalším takovým je například skeč "A Year Without My Parents". *~~

Mladé děvče si ukrojilo příliš velké sousto, chce z důvodů rodinné historie (babička se přivdala do muslimské rodiny v Serbenici, kde pak došlo k masakru), kterým sama nerozumí a jsou nejasné, konfrontovat RD s jeho slepotou vůči zločinům proti lidskosti, jichž se měl dopustit v Serberenici generál Mladic, jehož RD hrdě prohlašuje za osobního přítele. Stařík, akademicky a publikačně stále činný, už žije plně ve vlastním zafixovaném světě, který si urputně střeží, aniž by ho toužil vystavovat nebezpečným ovlivněním realitou, a Kristýna nemá dost zkušeností, lstivosti, a konečně ani pochopení, aby mu to dokázala narušit. Vzniká tak bezzubý a bezmocný medailonek o samolibém, nervózně přisprostlém, ješitném akademikovi, který už dávno – pokud někdy vůbec – necítí rozpory v tom, co zkratkovitě hlásá, s chorobnou pečlivostí a s nerudnou žárlivostí udržuje a posiluje svůj obraz a přesvědčení a svou oblíbenost ve stejně senilnějících kruzích a všechny nevhodné podněty ucvakává v zárodku. Přemoudřelý tam, kde o nic nejde, a kde jde do tuhého, mává ležérně a přezíravě rukou. Protože na svém sebepojetí už do smrti nehodlá nic změnit, tak to je. Není ale jasné, co jiného vlastně autorka čekala, čeho chtěla dosáhnout, v co naivně věřila – že ho promění? Otevře, donutí prozřít, přiznat něco, co v sobě hluboko pohřbil, pokud to v něm vůbec ještě je? Ona? Jeho? Pána s reputací na sklonku života, který už nemá čas ani sílu na to nechat si zhroutit představu, na které založil svoji existenci? Haleluja? Končí to také očekávaně, do ztracena a fiaskem. Možná i proto, že děvče si ve skutečnosti potřebuje rodinný příběh vyřešit v sobě, pro sebe, a nechápe, že starého pána k tomu nepotřebuje, že její vnější cíl je zástupný, stejně sobecký jako Dolečkova nevůle, a její tudy napřená snaha předem marná. *~~

Má si divák uvědomit, že obsah filmu nepodporuje premisu o Motleyové záslužném konání, ale naopak ji soustavně vyvrací? Název filmu i výmluvné foto na plakátu by tomu napovídaly. A nebo dokumentaristka ve skutečnosti neví, jak nesympatická její postava vlastně je? Je jejím rafinovaným záměrem představit M. v její obnažené sobeckosti, pokus o nastavení krutého zrcadla, nebo je za výsledným tvarem snímku jen autorská slepota? Anotace mě také mate, protože takového člověka, jakého popisuje - světici -, ve filmu určitě neuvidíte. *** M. je normální drahá soukromá právnička, v Afghánistánu podniká pět let, poslední roky jako obhájkyně u soudu, a protože je jedinou cizinkou s přístupem k soudním jednáním, hledí toho využívat ke svému nemalému finančnímu a jinému prospěchu. Tvrdí, i sama sobě, že prosazuje právo, ale pozor, nikoli afghánské, ale prostě právo - že by americké? Nebo má vlastní představu? Právo Motleyové? Ano, obhajuje "práva afghánských žen", to dělává zadarmo, respektive výměnou za reputaci, slávu, jsou-li chudé, a bere případy zadržovaných cizinců, a to tedy za veliké peníze – o ty jí jde víc, ačkoli ráda tvrdí, že za práva se bere raději. Kerá žena by ale ráda nevypadala dobře, že? Práci nevzala z žádných humánních důvodů, ale pro peníze, původně na rok, ale peníze pak potřebovala dál, říká to sama a působí jako sebepřesvědčená nesympatická mrcha. Ostatně stačí se podívat na plakát. -- Vážně má tak málo empatie, že před dětmi v ženské věznici říká, že čokoládu zapomněla přinést! Dokázali byste projevit tak malou míru obyčejného lidského vnímání? -- Je sprostá jako dlaždič, záštiplná, nesoucitná, bez porozumění cizí kultuře, chová se jako pravá Američanka, někdo, kdo si myslí, že kam vkročí, přinese vlastní zákon, může hulákat a původní kultura ani křehká situace ho nemusí zajímat. Rovnou křičí, dřív než by poslouchala zorientovala se, pochopila komplikované poměry. *** Potud by to bylo fajn, divák pronikne tezi o tom, jak by chtěla Motleyová vypadat před světem, i její popření, když se podíváme, jak skutečně jedná, chová se a uvažuje, a dokument si užije. -- Druhá potíž ale je, že ani dokument sám nemá ucelenou formu, tvar, zcelující výpověď, je to jen nakupený materiál, řada nesrozumitelných výsečí, v první části z rozličných nejasných jednání s místními autoritami v Afghánistánu, kdy M. pokaždé nad někým arogantně a nafrněně kroutí očima a nadává, anebo z jejího stěžování si u večerní sklenice vína v jejím lokálním bytě, kdy je s mírou alkoholu bezdůvodně čím dál sprostější... V druhé části pak následují stejně chaoticky nakupené scény z jejího života v USA, kam se periodicky vrací k manželovi a dětem, které už jen dotvrzují její založení: typická konzumní americká rodina s nekomplikovanými názory, nákladný dům, auto, zařízení, rozjívené děti bez vnímavé a pečující matky, rozmazlované sladkostmi, mikiny, baseballky, makeupy, sousedské barbecues, sobectví, zášť a ochota si svět vykládat podle příhodných teorií, které jsou zrovna po ruce... V životě M. není nic opravdového, vlastního, jen kopie kopií postojů, názorů, bezmyšlenkovitá reprodukce, nápodoba... a předražená laciná cinkrlátka, na která vydělává v Afghánistánu. *** Ocitla se v pozoruhodných podmínkách, v čase a v zemi, které si zaslouží pozornost, pochopení a přístup, jaký by skutečně mohl v reálných situacích konkrétním lidem pomoci, ale ona je hloupá a ani my se nemůžeme přes její sebestřednost o Afghánistánu, o formální právní situaci a postavení místních žen a o způsobech, jak jim pomoci, nic podstatného dozvědět. *** Dokument se tak proměňuje v "pouhé" osobní odzrcadlení nepěkné nátury jakési americké právničky, která se považuje za dobročinnou světici. Není to málo, ale ta nepřehlednost a zřejmě formální nezvládnutost je únavná a iritující. *~~

V rámci festivalu Jeden svět spolu s filmem The Crossing (Plavba) asi nejlepší dokument na téma uprchlíků na cestě, o strázních, které jsou nuceni podstupovat, o nevlídnosti, nejistotě a nahodilosti, které jsou vydáni všanc, a o jejich zmrazeném životě v detenčních střediscích a přestupních stanicích, zatímco všechno ostatní běží dál. *~~