JitkaCardova

Existují dva dokonalé filmy, které činí tenhle tuctový filmový pokus zachytit nějak zapamatovatelně jalovou bezvýchodnost městské mládeže bez dobré budoucnosti, odsávání životní energie a potenciálu v daném prostředí, sklony k zahálce a konformitě a potlačení vlastního svědomí, těžkosti odolávání násilí a šikaně v přináležitosti k nějaké partě, naprosto zbytečným, i kdyby to samo o sobě nebylo tak titěrné, prachbídné a zaměnitelné, polovičaté a vůbec nevalné dílko, jaké to je. První z nich je Jednej správně od Spikea Lee, kde se řeší stejná zápletka, pizza-bistro dvou umanutých bílých uprostřed černošského ghetta, a sbírání se v žáru léta k nevyhnutné tragédii. A druhý je zcela neprávem zapadlý fascinující snímek Concrete Night (geniální už názvem: Noc v betonu alias Konkrétní noc) finské režisérky Pirjo Honkasalo o dvou bratrech polapených na betonovém sídlišti s živými emocemi, touhami a mizernými východisky... *** Tenhle nedomrlý a silně přeceňovaný pokus mi na rozdíl od obou jmenovaných rychle vyvane z paměti. Téma už bylo stokrát stejně či trochu jinak a lépe nebo stejně nedotaženě zpracované v nepřebernu filmů. Není nic pozoruhodného na tom, když někdo další zase zvládne natočit scény poflakování v partě, šikanování emigrantů v městské hromadné dopravě a vítězení konformismu nad svědomím a talentem jako ze života - těžko v tomhle někdo překoná třeba Ostlundovu Hru, což je vlastně třetí snímek, který tenhle film činí zcela zbytečným. Vzpomeňme ale třeba Je to jen vítr Benedeka Fleighofa, Můj pes Killer nebo Lištičky od Miry Fornay nebo konečně filmy s romskou tematikou od Petra Václava (Cesta ven, Marian, Nikdy nejsme sami)...  a napadá mě dlouhá řada dalších.  A pozor! - všechny jmenované jsou mnohem autentičtější a věrohodnější, mrazivější, než když se nám tady uprostřed filmu hlavní kašpar chvilku neústrojně sebedojímá nad vlastním životním příběhem, vztahy s matkou a otcem alkoholikem s rakovinou a ještě u toho slzí a pronáší něco o smetí spadlém do oka... A takových klišovitých nastrojených věcí tam bylo víc než dost, stejně trapně umělá je třeba i scéna u Tymka v pokoji (proč se tam vůbec zavírají?), kde ona by chtěla a on nechce, a celá řada dalších... Ta neústrojnost, nekonzistence, z toho vlastně čiší všude, ta rádoby gradace napětí a přituhování, kdy ale chování postav je spíš skokové, nekonzistentní a nepochopitelné - člověk se pořád ptá proč a pořád neví - proč se tady on ozve, a proč se tady neozve, proč tam jde, proč tam pak nejde, proč udělá tohle a neudělá tamto, a tak pořád u každého a u všeho... Proč se tenhle s nimi tahá, proč ho někdy šikanujou, když si režisér vzpomene, a pak zase ne, a proč s nimi teda vůbec je - žádné vazby je vnímatelně nepojí... ani prázdnota. Chování postav je zkrátka neintuitivní a šustí scénářem. S tím taky souvisí, že Kocúr nevěděl, jak vygradovat finále, protože mu to prostě samo nevyústilo... takže si trapně pomůže odhlédnutím... celý film sledujeme postavy zblízka, každé hnutí, gesto, slovo... a pak najednou změna, zpomalené nezřetelné záběry z průmyslové kamery (asi umělecký záměr) a pak střih a někde venku leží jeden z hrdinů a pod ním se roztéká kaluž krve... Ehm. ***  Ozvláštnění klavírními vstupy a motivickou linkou Nocturna a vážné hudby vůbec k tomu ve skutečnosti nic životného nepřidalo. Je to právě jen povrchní ozvláštnění, využitá příležitost. Mohli to být stejně dobře sportovci a házet kladivem. Ostatně, to by možná nakonec s tím násilím fungovalo líp - hudba se nadužívá. (S Lí, u Keplera, tak aspoň prostředí posledního letošního letňáku bylo fajn.) *~

Nečekaný majstrštyk. Vtahující důvěryhodné dílo, nabité emocemi, ale přitom zrežírované nevydíravě a s klidným rozmyslem. Úžas budí téměř neskutečný soulad herců s jejich rolemi, operní, pěvecké i hudební výkony, finální propojení Myslivečkova osudu s jeho dílem, ale též nenásilné, avšak nikterak okrajové vykreslení různých úskalí sociálních poměrů dané doby, a zejména postavení žen, jejichž inteligence a vlohy byly v lepším případě přehlíženy, ignorovány a podceňovány, v horším se pro ně stávaly terčem všemožných příkoří a násilí, a jež si pro své talenty a touhy musely nacházet spletité cestičky a mnohdy se smířit s nenaplněním a spokojit se s tím, že svou přízní a vynalézavostí pomohou nadanému muži, jehož úspěchů se mohou znale a porozumivě účastnit alespoň v pozadí... Vlastně mám dojem, že právě postavení schopných žen bylo při vší nenápadnosti jedním z hlavních motivů filmu, a dost možná i tím nejhlavnějším. *** Je asi možné, že dílo by stejně lehce uneslo i delší stopáž, pokud by dovolila sledovat srozumitelněji skladatelův pád a více podrobností z jeho životopisu, ale osobně vlastně nemám pocit, že by něco podstatného chybělo či bylo odbyto - nejspíš právě proto, že za hlavní linii a sdělení filmu nepovažuji Myslivečkův osud jako takový, ale osud různých žen, jež Myslivečka dokázaly tak či onak ocenit a snažily se samy uplatnit či osvobodit alespoň tím, že budou nápomocny jeho úspěchu a aktivně účastny jeho osudu. A právě tahle perspektiva, klíč a pointa vyprávění mi na filmu připadají suverénně geniální. (Třetí sál Světozoru, s R.) *~

Podmanivě natočené, jen postupně se vrství mezery víc než sdělení, a v mezerách to nakonec všechno zůstane viset. Jen nevíme, jak hluboké a široké to "všechno" je a mně to přišlo jako ne úplně šťastné rozhodnutí, nechat to jen tak, v míň než náznacích, v nejistotě, kolik reflektovaných vrstev existence této ženy má. Na Annu Kareninovou, její dětství a vztah s rodiči, její cestu k překladu, její místo ve společenských proměnách, její vztah s Petrem Kabešem a mnoho dalšího je možno oprávněně toužit vznést mnoho otázek, jak dokument ubíhá, ale upřímně, v jeho závěru jsem zůstala na pochybách, jestli by bylo možno dostat i cenné odpovědi, a přitom ani přesně nevím proč. Přijde mi to škoda, a zároveň uznávám, že si tenhle portrét budu pro pár silných míst a specifickou atmosféru pamatovat. *~

Vychválit v detailech by se dalo leccos, kdyby člověk hodně chtěl, ale cítila bych to jako umělou snahu. Ten film není živý, byť není hloupý, vyznívá především jako povýšený a zachycované realitě notně vzdálený komentář. Není ani extra chytrý nebo odvážný, ani ničím pozoruhodný, ani v příběhu, ani v tom, co chce zrcadlit a komentovat, ani ve zvolené formě... Není to ani drama, ani satira, a hlavně je to příliš prázdný a nanicovatý film, který nemá svých 87 minut jak naplnit, a nebyl by lepší ani zhuštěný - nemá toho zkrátka mnoho na srdci... Není to nezralé, což by se dalo u prvotiny osmadvacetiletého mladíka pochopit, spíš je protlačované sdělení či pohled na český venkov a lidi v něm povrchní a banální. Mnohem líp to samé zvládli jak Krobot s naprosto nedoceněnou Dírou u Hanušovic nebo Prušinovský v Posledním zápase Pepika Hnátka (ale myslím film, nikoli seriál). Zajímalo by mě snad jen, vzhledem k tomu, jaké lidové portréty tam autor vystřihl, co chtěl říct tím, že to věnoval svému otci. (Mat) *~

Film zkoumá (přesně naopak než Hanekeho Láska, která sleduje složitý závěr celoživotního důvěrného vztahu a jeho vyrovnávání se se ztrátou důstojnosti a soběstačnosti ve stáří způsobenou selháváním těla i mysli a neschopností se o sebe, i o sebe navzájem, dobře postarat) svazek, do něhož vstoupili oba neznámí příliš rychle, ještě napůl jako cizinci, a takoví si už i zůstanou, až do konce, což ale nic nemění na poutu, jež mezi nimi vzniklo a kterému Anna nakonec nemůže nedostát, přestože ve vztahu právě chybí jistota i důvěra - nestačila se vytvořit, Anna od začátku tápe, co Marcovo chování znamená, pátravě ho sleduje, řeší to s přítelkyní - nicméně se musí vypořádat s vědomím, že dala slib a vnitřně v sobě nalézá vlastní jistotu, že ho nechce či nedokáže porušit.... To je jedinečná povaha vztahové situace, kterou nám snímek předkládá, a je mi velice sympatická. **** Aha moment: U mě se dostavil ke konci filmu, kdy jsem si uvědomila, že oni oba už při odjezdu z nemocnice, už po operaci, věděli, že to nedopadlo dobře ("Já jsem ti to říkal." - a její úsměv přecházející ve štkavý pláč), a když se pak smáli v autě za prozpěvování písničky What Is Love (Baby Don't Hurt Me No More), věděli, že jejich vztah čeká už jen těžká terminální fáze, dokončení něčeho, co ani pořádně nezačali, a jen ještě nevěděli, jakým to proběhne způsobem a že na to vůbec nejsou připravení. Samozřejmě že nebyli, nemohli být. ***** Film mimochodem nemá šťastně zvolený český ani anglický název. Originál znamená "tři zimy", neboli tři léta, jara, tři roky, a jde tu právě o tohle vymezení, jak v koloběhu ročních období, jež tu řídí osudy zvířat i lidí, tak v délce jejich vztahu tolik nepoměrné ke křivce dramatického oblouku, který za tu dobu od začátku do konce vykreslí. ***** Po Marcově prvním roce v horách se vezmou, aniž by si mohli být jistí, že ví, do čeho jdou, na což poukazují starostliví Annini přátelé (vážně jsi si tentokrát jistá, Anno?), a další dva roky sledujeme jejich těžkosti dané nejen Marcovou nemocí, ale i vzájemnou nejistotou, co od sebe mohou čekat a žádat. Třetí rok Marco umírá a Anna je na konci opět sama s dcerkou a před další kapitolou svého života, který se zatím odehrává v nenaplněných vztazích. **** Film je v mnohém působivý, scény odklízení sesouvajících se kamenů, shazování balíků sena lanovkou, z mlhy se vynořujících hor, senoseče v prudkém svahu, připouštění jalovice, odvozu krávy na jatka atd. mi zůstanou vypálené v paměti už asi napořád. Nicméně je přese všechno zároveň nepřesvědčivý - je mi rozumově průzračně jasné, o co režisérovi šlo, a imponuje mi to, ale shodli jsme se všichni tři, že během sledování nás o tom většinou nedokázal přesvědčit. Záběry byly především příliš často neúnosně protahované, sbor (byť chápu jeho anticipační funkci) byl příliš často k nevydržení, k neposlouchání, a příliš často jsem se přistihovala, že jen trpně čekám, až nějaký záběr skončí a snímek se posune k dalšímu... **** (Be2Can, Malý sál Lucerny s Lí a R.) *~

Vznikání efemérních souručenství, poetických a křehkých, která mnohdy stojí na vodě a nemusejí přežít napořád, ale díky nimž mohou své dětství a dospívání přežít kluci z mizerných sociálních a rodinných poměrů, pakliže si dovolí nechat aspoň občas vyplout na povrch sklony k solidaritě, přejícnosti, vzájemnosti. Vzájemnost, vnímavost a otevřená komunikace jako cesta k přežití a možná i smyslu života, ať už na drsném venkově, nebo ve městě, je zřejmě nosným tématem tvorby tohoto nového islandského režiséra. Nebude nejspíš náhoda, že jak starší bratr v Údolí velryb, tak jeden ze zdejších hlavních hrdinů se jmenují Arnar (Addi), což je režisérovo prostřední jméno. *** Vedle bravurní práce s herci, s kamerou, se střízlivostí a poetikou v obraze i zvuku stojí za to zvlášť ocenit i rytmus, vědomou pozvolnost budování dramatu, kdy skutečně musí uplynout nějaký sledovací čas, než se změní počáteční dojem, že sledujeme depresivní konstelaci zoufalých kluků, kteří se osaměle smaží každý sám ve svém pekle, děj postupně nabere všechny kvality a zahustí se sítí vznikajících mikrovztahů a mikropřátelství a pronikne do něho v mnoha podobách i prokazované dobro, vznikající důvěra, bezpečí vzájemného vedení, laskavost, prožívaná krása a s tím vším také vědomí, že prožívaný život má smysl a hodnotu, i když nikdy nelze zaručit, že něco přetrvá. (Malý sál Lucerny, 19. září, s Lídou.) *~

Tři s bídou. Film je povrchně laskavý, překapávající touhou mile uspokojit všechny diváky osciluje mezi místy značně trapnou (nikoli správně ujetou) komedií a nostalgií (drama se tu ve skutečnosti žádné nekoná), přičemž ve všech polohách mu místy ujíždí základní logika (nebo ji neřeší, což ale není sympatické). Scénky utkané z prověřených klišé se k sobě řadí na střídačku bez pevnější struktury i širšího kontextu a do ničeho s hlubším přesahem se nespojí, postavičky, chvílemi karikatury, chvílemi ani to ne, zůstávají dostatečně obecné a málo prokreslené, aby člověku nepřirostly k srdci a mohly tak bezpečně ilustrovat paušální věčné uklidňující pravdy lidového pfilosophování, jako že jsme všichni specifickým tónem v souzvuku všehomíra. Po celou dobu sledování mě tahle utilitární, nezávazná a nejistě rozkolísaná nota filmu především iritovala, a to tak moc, že bych mu čistě za osobní dojem z fleku dala hvězdy jen dvě. Autora předlohy, slavného spisovatele přezývaného islandským McCarthym, jsem nečetla, ale tenhle film má k McCarthymu stejně daleko jako Krteček k Erbenovým baladám a působí spíš jako něco narychlo zflikovaného lehce podroušeným Hřebejkem. *** Mnohem krásnější a silnější islandské filmy, které přesvědčivě sledují existenciální rozměr lidské existence i specifika islandské přírody a společnosti, jež v něm hrají zásadní roli, a mají tím rozhodně blíž i k McCarthymu, jsou např. filmy nově vycházející hvězdy režiséra Guðmundssona, od něhož speciálně doporučuju krátkometrážní Údolí velryb  (ke shlédnutí zde) a první celovečerák Krásné bytosti (2022), nebo pro mě zatím ničím nepřekonaný vrcholný islandský snímek Ada, nádherná a fantaskní balada o všem, o čem Letní světlo chtělo být, ale nebylo. Odlehčenější a komediálnější převedení islandské existence a současné společnosti do filmu, které ale vůbec nepostrádá hloubku ani konzistenci ani ilustraci tíživé bezvýchodnosti, pak přináší Žena na válečné stezce. Při vědomí síly těchhle kvalitních filmů pak Letní světlo ztrácí ze svého iluzorního lesku zábavné cetky jen o to víc. *~

Satira, karikatura, pár plonkových míst, ale jinak trefná, zdařilá i v meta-rovině. Jen mi připadá, že na tohle už Jiří Havelka mrhá talentem hluboko pod svoji úroveň, nevidím v tom posmívání se vyšší smysl, než že si uleví a k tomu pobaví i lid, který se v tom zrcadle v životě neuvidí, filmem, který se dostane i mezi televizní zábavu. Když tyhle hořko-směšné lidové vrstvy neotřele zrcadlili Forman a Papoušek v 60. a 70. letech, v Hoří, má panenko a pak v Taking Off, později v Homolkových, mělo to ještě smysl, byla v tom naděje i odvaha, ale k čemu je natočená Mimořádná událost skutečně dobrá dnes? V kině Mat vedle mě během projekce dvojice spořádala velké balení slaných tyčinek a hodně se nasmála. A já z toho, byť bych se ráda pletla, hlavně cítím jakousi autorskou rezignovanost.... *~

Dvě hvězdy dávám za to dílčí vypodobení paranoie a absurdity, jinak je to nedomyšlená šroubovaná nejapnost, která zřejmě nemá větší ambice než toporně ilustrovat starou známou pravdu, že pokud se ze strachu izolujeme před okolím, stejný strach nás časem rozežere zevnitř. *** V Edisonu v rámci Be2Can, s ORL. *~

Přemrštěné emoce i činy, osudové události, jak jen je mladí jako osudové vnímají, lehkovážnosti, strachy i rozvernosti, rozevlátosti, odpovědnosti absolutní nebo žádné, adrenalin, AIDS, drogy, potraty, porody, vykolejené psychiky, naděje i zklamání, dynamická přátelství a družnosti, i chvíle neodvratné samoty, všechno v jednom košíku... Atmosféra je taková, že se fyzicky sytíte, plynete s časem, který jen nechává všechno proměňovat, a díváte se, jak si to ještě neuvědomují, anebo trochu... jak to mají těžké i krásné, tenhle nabitý čas plného prožívání.... Dvě hodiny plynete s nimi, a pak to skončí a ten konec mi nesedl. Prostě to v jednu chvíli skončí, ačkoli by to mohlo ještě pokračovat dál, dívala bych se i čtyři další hodiny, ale ten konec, zrovna tam mi přišel umístěný trochu nešťastně... *~