ainny

Už dlouho jsem se tak nezasmála. Korejci jsou patetičtí ve věcech lásky, ale Amíci, to je vyšší level. U nich se patos týká zásadně pana prezidenta. Ta jedna hvězda je za toho laponskýho kluka a za tu nádhernou krajinu.

Viděno pět dílů a stačilo. A to jsem to kdysi chtěla přeložit. Dneska jsem ráda, že jsem se tomu vyhnula. V tom, co jsem viděla, byly dva světlé momenty. Sukkieho dirigování a Óda na radost, kterou hrál v obchodním domě. A to je trochu málo. Jinak se omílala pořád ta samá situace dokola a mě prostě vůbec nezajímá, co bude dál.

Když se mi něco líbí, tak nelogičnosti celkem přehlížím, ale tady mě čtrnáctý díl, tak praštil do očí, že to ani přehlédnout nešlo. Když je někdo rozstřílený jako řešeto a za chvilku běhá po špitále s rukou v gypsu, odskočí si zahrát na super přesného odstřelovače, aby si pak tu ruku zase do toho gypsu narval, tak to je už moc i na tak nekritického diváka, jako jsem já. Poslední dva díly to ale zachránily, protože ty mě bavily hodně a ještě v nich bylo kupodivu minimum flashbacků. Scéna s duchem v tom posledním mě rozesmála nahlas, takže jo. Ty čtyři dám a nebýt toho kiksu, tak šli Songovci do plnejch.

Skvělý začátek, utrápený střed a konec přeplněný flashbacky. Přesný návod na to, jak zabít očekávanou pecku. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale nebýt tam Shin Min-a, tak byla Venuše jenom průměrným seriálem. Liška ho přece jenom posunula o něco výš. Druhou skvělou postavou byl Henry. A tím to asi tak končí. So Ji-sub podal svůj standardní výkon a Yu In-young mě vyloženě zklamala. Tedy ne ona, ale její role. Když nemá oči plné slz hlavní hrdinka, tak je holt musí mít ta druhá. Abych ale tvůrcům nekřivdila, občas jsem se zasmála. Lišky scéna v nemocnici byla skvělá a srdcervoucí. Soundtrack tradičně dobrý. Možná si to i ještě někdy dám znovu, ale teď převažuje mírné zklamání.

Ne, není to dokonalé, ale když s překladem nějakého seriálu strávíte víc než rok a nepřestane vás to bavit, tak se vám prostě dostane pod kůži. Když má navíc dobře napsaný nejenom příběh, ale i charaktery jednotlivých postav tak tuplem. Nikdo tu nebyl jenom černý nebo bílý. Každá z postav měla chvilku, kdy jsem jí fandila, a kdy bych ji naopak nejraději neviděla. Škoda jenom dokonale zabitého Wang Yua. Z jeho postavy se toho dalo vytřískat víc. A taky se ukázalo, že když dva dělají totéž, není to totéž. Jeho protipólem byl Tal Tal s kamennou tváří a přesto tak výrazný a charismatický. On byl pro mě druhým hlavním hrdinou. Že je Ji Chang-wook dobrý herec, to jsem věděla, ale že je až tak skvělý, to bylo překvapení. Fracka dokáže zahrát skoro každý, ale dospělý císař, to byl herecký koncert. Korejci na seriálu ani v nejmenším nešetřili. Výprava byla nádherná a skvělou kamerou dovedená k dokonalosti. Hodně mě překvapilo, že na rozdíl od mnohem kratších seriálů se tady šetřilo flashbacky, což byla paráda. No a soundtrack. I ten mě dostal. Hlavně melodie patřící Nyang a Wang Yuovi byla nádherná a kolikrát jsem si nějakou scénu vrátila kvůli ní. Na jednu stranu jsem ráda, že mám tuhle dlouhou "práci" za sebou. Na druhou je mi to líto. Císařovna mi bude chybět.

Vydržela jsem asi hodinu. Ale jenom díky tomu, že jsem nechtěla budit kocoura, který si na mně ustlal a nedosáhla na ovladač... Něco tak trapnýho jsem už dlouho neviděla.

Já trochu zvednu průměr, protože mně se Algernon moc líbil. Asi bych dala čtyři hvězdy, ale za ten poslední díl a za Yamapiho výkon musím jít do plnejch. Hrozně se mi líbilo, jak to Japonci zpracovali. Jsem ostuda a původní předlohu neznám, ale znovu mi prostě dokázali, že když je konec udělaný dobře, tak je úplně jedno jak celý seriál dopadne. Většina postav je skvěle napsaná i zahraná. Ti, co mi na začátku přišli na pár facek, se na konci stali lidmi, které jsem dokázala pochopit. A mezi všemi vyčnívali dva herci. Jednak Kubota, kterého jsem do teď spíš nesnášela. V téhle roli byl ale skvělý, a i když se chvilkami objevila ta antipatie, kterou jsem k němu měla, tak jeho světlé chvilky ji dokonale převálcovaly. Tím druhým je pochopitelně Yamapi. Od prvního dílu jsem na něho zírala, jako když ho vidím poprvé. Od Nobuty, kde byl také skvělý, hrál pořád ty samé nafrněné a ubulené chlápky, na které se ovšem dobře kouká. Role v Algernovi pro něho musela být výzva a on se jí zhostil se ctí. Doufám, že je tohle pro jeho kariéru zlomová role a zase někdy se předvede v roli, která se posunuje někam dál tak, jako to bylo tady.

Není to žádné veledílo, ale... Kočky jsou moje velká slabost a Bok Gil je prostě kočka. V osmi půlhodinových částech je všechno, co v dvacetidílném hodinovém seriálu. Láska, dojetí, přátelství, smutek, smích i pláč. Vešel se sem i příjemný soundtrack. Nesedly mi vlastně jenom dvě věci. Hlas Bok Gil, který k flegmatické (a téměř nehrající) čičině moc neseděl a hlavní hrdinka. Nevím, co je pravdy na tom, že se k roli dostala díky svému slavnému otci (herec Jo Jae Hyun), ale místy mi nepřišla moc přesvědčivá. Místy až protivná a hlavně strašně vlezlá. Zaujalo mě na ní spíš to, že je navzdory věku ještě dětsky oplácaná a do Korejci tak milované dokonalosti má poměrně daleko. 3,5*

Seriálům, které nedokoukám vyšší hodnocení dát nemůžu, i kdybych chtěla. Po prvotním nadšení nastoupilo zklamání a silná antipatie k hlavní hrdince. Co na tom, že Ji Sung je famózní, když mám tendenci vřískat jako ona, kdykoliv se objeví na skle. Nerada bych nakonec přešla k hysterickému smíchu, takže to šestým dílem balím. Víc strávit nedokážu. Pokud někdy najdu sílu Kill Me, Heal Me dokoukat, tak třeba hodnocení i upravím.

Skvělá ústřední dvojice, nádherný soundtrack s chytlavým Vem ven psisko (ehm San Francisco). Totálně zabitý posledními dvěma díly. Ten předposlední byl přeplácaný flashbacky a poslední stupidní poslední čtvrt hodinou. Ach jo. Proč tohle klišé Korejci tak milují? 3,5*