ainny

Doháním vánoční resty a něco takhle příšernýho jsem už dlouho neviděla. Dyk mi přijde permanentně pod vlivem, písničky tak stupidní, že bych je líp napsala a nazpívala i já. V dnešní ajťácký době příšerný vlk, který nemá tlamu, ale zobák. Jo, a až bude Karkulka v rozpuku, on ji požádá o ruku. Co na to Štěpán Šafránek, který byl hotový z toho, že měla kukadla jak zrcadla? Zlatý včera večer po šťourání... Normálně mě z toho rozbolela hlava.

Godzilla + klony vetřelce a predátora? A k tomu oblíbený Ken Watanabe? Ale jo, jako kulisa se to dalo vidět a ajťáci taky odvedli slušnou práci. :^)

Tohle je přesně ten typ historického filmu, které u Korejců tak miluju. Krásná výprava, dokonalá kamera, úžasná hudba a neotřelý příběh vycházející z hodně netradičního milostného trojúhelníku. Jediné, čeho bylo přes okraj poháru, byla, jak už tu přede mnou psali jiní, erotika. Nemusela být tak detailní, ale střihači bylo asi líto to vyhodit, když už se herci tak snažili. Mám i režisérskou verzi, ale bojím se, že ty minuty navíc budou patřit právě jí. K příběhu jako takovému bych nepřidávala ani neubírala vůbec nic. Pro mě byl dokonalý. 4,5*

Korejské dějiny a můj nejoblíbenější režisér Lee Joon-ik je pro mě neodolatelné sousto. A pochutnala jsem si. Tím spíš, že film je svým způsobem prequelem The Fatal Encounter a v podstatě mu přímo předchází. To, co TFE jenom naznačuje, Sado rozvíjí a princův tragický osud ukazuje v plné šíři. Cesta filmu do kin byla hodně dlouhá a je to na něm znát. Je vymazlený od začátku do konce. Počínaje hereckým obsazením, přes hudbu, kostýmy a dobové reálie vůbec. Další z filmů, které uvidím nejednou, a v kterých nepřestanu stále objevovat něco nového.

Jsem ráda, že nejsem intelektuál a nemusím na filmech hledat chyby, abych pak mohla psát sáhodlouhé a chytré komentáře, protože rejža mi prostě nesahá ani po kotníky. Osobně by mi stačily hvězdy tři. Líbí, nic moc, nelíbí. A Crossing se mi prostě líbil, a když se mi něco líbí, tak chyby nehledám a je mi celkem šumák, kolik jich v tom či onom je. Tenhle film není jednoduchá záležitost a chvilku trvá, než divákovi začnou docházet souvislosti, a i když hlavně ze začátku působí trochu zmateně, tak prostě John Woo je typ režiséra, který tenhle typ vyprávění umí ukočírovat. A že jde o kombinaci slaďárny, války a neklidné druhé poloviny 40. let v Číně? Proč ne? Války bohužel byly jsou a budou. Stejně jako láska, která umí ovládnout lidská srdce kdekoliv a kdykoliv.

Tolik hluchých míst, tolik opakujících se situací. Tolik křiku, tolik uklízení. Tolik ústní hygieny, tolik... dosaďte si, co chcete. Nebýt tam sympatická ústřední čtveřice a příjemný soundtrack, tak bych to asi nedokoukala. Buď už jsem tak zmlsaná, nebo je Full House naprostý průměr. Nevím, ale jsem ráda, že už ho mám za sebou.

Zklamání na entou. Jediné, co si asi ze seriálu budu pamatovat je ta spousta vaty, do které ho tvůrci zabalili. Kdyby ji vynechali a seriál zkrátili o osm dílů, tak by to byla jiná písnička. Tak jak jsem se na Chuno těšila, tak moc mě to nebavilo. Několik dílů jsem proklimbala a přesto jsem nikdy neztratila nit, nemusela děj vracet. Ono proč taky, když jedna scéna trvá víc než minutu, protože kamera ji musí zabrat zleva, zprava i kolem dokola. Docela se divím, že jsem byla schopná těch 24 dílů dokoukat. Nejhorší bylo, že mě nenudily jenom vedlejší linie, ale i ty hlavní. Jednou stačilo.

Dalo by se říct, že Jotaro začal tam, kde Takemoto skončil. A Ikuta Toma se vrátil do kůže někoho, kdo neví, co má dělat. Nebo spíš, čeho by chtěl v životě dosáhnout. Jeho cesta za hledáním snu je krásně civilní. Tempo seriálu je spíš pozvolné a přesto tvůrci dokázali do těch deseti dílů dostat několik lidských osudů, které začnou diváka zajímat a je zvědavý na to, co která z postav v sobě ukrývá, kdy to odhalí, a nakonec jak se s tím vypořádá. To všechno spěje k reálnému a svým způsobem nečekanému konci, který byl pro mě naprosto dokonalý. To všechno rámuje nádherná krajina okolo Shimanta a víc než povedený opening, který jsem schopná si pustit klidně několikrát za sebou. Pokud nikam nespěcháte, máte rádi Japonsko a zajímá vás, jak se žije v jeho odlehlých koutech, pak je to seriál právě pro vás.

Začátek byl stejně zmatený jako Páralova knížka, ale chytla jsem se celkem slušně. Navíc ty písničky. Na fláky z šedesátých let mě utáhne kdokoliv, takže proto tři. Jinak by to bylo za dvě, protože ta druhá hodina byla totálně mimo mísu a nechápu, co tvůrce vedlo k tomu, že natočili Milence a vrahy po letech.

Možná, kdyby Comrades nebyli moje srdcovka, tak bych hodnotila jinak. Takhle z toho srovnání Road No. 1 vychází dost mizerně. Ano, ukazuje sílu přátelství, jaké může vzniknout jenom ve válce a v boji. Ukazuje lásku až za hrob. Jsou v něm silné scény. Dokonce naznačí i osudy těch, kteří byli válkou rozděleni. Ale zároveň má seriál spoustu hluchých a až příliš patetických míst, které mě prostě nebavily. Většinou nepřetáčím, takže jsem je s pohledem na hodiny přetrpěla, ale kdyby měl seriál o pár dílů míň a tím i větší spád, bylo by to ku prospěchu věci. Oba mužští hlavní hrdinové byli excelentní a So Jisub ukázal, že umí víc než jenom jeden výraz v našpulené tváři. Hlavní hrdinka oproti svým kolegům působila jako šedá myška a nebavila mě. Ještě že aspoň soundtrack byl jaký byl. Tedy výborný a ústřední píseň Same Heart královny korejského soundracku Baek Jiyoung je tak nádherná, že mi bude ještě nějakou dobu znít v uších. Nic víc mi ale seriál nedal. Škoda, čekala jsem víc.