Adam Bernau

Martin Luther - neohrožený hrdina Západu s biblemi zavěšenými proklatě nízko. Veškerý kompars mu po celý film fandí ("Martin jim to natřel", "Rovnoprávnost!" atd.), ale skutečný vzmach Reformace i dobové bouře se odehrávají jakoby kdesi vzadu, daleko. Luther vystoupí proti odpustkům, pak je souzen, pak je zajat kurfiřtem, pak jsou nějaké rebelie a krveprolití, pak se Luther ožení a pak evangelická knížata předkládají vyznání víry v Augspurku. Aniž by tuto skládanku na druhé straně vyvažovalo niterné soustředění na Lutherovu osobnost (která si o to říká svým klíčovým významem pro evropskou civilizaci i svou nevšední povahou). Zkrátka všechno a nic. Vávrův komunistický Hus je působivější, uchopitelnější a ve své nepokryté ideologičnosti poctivější než tento chudý povrchní film, pro seznámení s historií Reformace příliš útržkovitý, pro cokoli hlubšího příliš plochý, zoufale se jen snažící dojmout osvědčenými hollywoodskými způsoby. Zápasy Lutherovy povahy nebývalé vnitřní urputnosti, přes vlastní pochybnosti jdoucí po podstatném, naznačeny srandovními nočními "boji s ďáblem", což sice odpovídá skutečnosti, ale zde vyznívá spíš parodicky a poněkud bez kontaktu s Lutherem dne. Vyložený průšvih tento film není, Lutherův vývoj je v konturách naznačen, přítomné historické motivy jsou v zásadě věrné (pokud vím), dobová města hezká, závěrečné sklánění hlav evangelických říšských knížat přece jen vzalo za srdce (ačkoli ve srovnání s působivostí Žižkovy přísahy v závěru zmiňovaního Jana Husa je i tato scéna chabá jako všechny). Dokonce některé Lutherovo kázáníčko (ať autentické nebo smyšlené) na mě zapůsobilo jako silná inspirace u srovnání s dobroduchou rozkecaností i vynikajících současných kazatelů mé církve. Ale celkově je to vývar z vyvařeného vývaru, s postavami co možná přizpůsobenými dnešnímu divákovi. Dále viz Subjektiv a Shushika (i když v kontextu Lutherova vystoupení moc nepobírám formulaci "...jednoho z nejvlivnějších proudů současného protestantizmu").

(spoilery mezi řádky, předem jen jednu větu: tento film doporučuji) V návaznosti na angersona vyzdvihuji, že scénář této skvěle gradující morality se ani neotře o náznak nějaké "socialistické morálky", ačkoli jak celý kriminální komplex, tak samotný problém hlavní postavy by se k tomu nabízely. Tento čistý dojem podporuje i herecké pokrytí, nehledě k jeho kvalitě o sobě (jako vždy krásný Čepek, ušlechtilá Hlaváčová); na postavě pěkného Somra je to obzvlášt patrné - dostat roli kamaráda a mravokárného kriminalisty v jedné osobě některý osvědčený kádr, celé by to vyznělo dost jinak. Nějaký ten folklór se sice najde, ale mile pobaví: Paní doktorka si čte výhradně německé dámské časopisy. A odzbrojující je skutková podstata "Pavelka pomáhal počítat peníze." Inscenace rozhodně stojí za vidění nejen pro milovníky zúčastněných herců. Divák je vtažen do účasti na otázkách, které ani po konečném rozuzlení nelze považovat za odstraněné. S hodnocením se držím při zemi, určitě lze jít výš.

Nikoli bez obav přijal jsem pozvání do kina na nejnovější film mně dosud neznámého zábavného tvůrce. Naštěstí se ukázalo, že tišnovské kino je převelice příjemné místo, relativně úspěšně se snažící zbrzdit čas. Také s filmem to dopadlo nad očekávání a zase si připadám jako Arbiter (což je na pováženou). Že je Budapešť lepším a zajímavějším filmem než Menzelův pokus o adaptaci Obsluhoval jsem..., netřeba zdůrazňovat. Srovnání, které mě napadlo bezprostředně po skončení filmu, je však toto: Lepší, zajímavější (a zábavnější) než Big Lebowski. Vypravěčskou vrstvovitost nejdůrazněji pojednává Traffic, jehož komentář jediný z nalezených stojí za bližší pozornost: Není to vlastně film "o" Gustavovi či "Nulovi", ale "o" tom, jak si jakási dívka čte knihu u pomníku spisovatele (který je ostatně přítomen ve všech vrstvách, kromě té nejvnitřnější). Aniž bych se pokoušel toto formální schéma nějak uchopit, harmonizuje mi s tím, co na mne dělalo a udělalo dojem nejsilnější: Zubrowka jako hybridní eklektát "Středoevropy". Zubrowka je křížencem Švýcarska s čímsi mezi řekněme Ukrajinou a Ruskem, přičemž obyvatel pravděpodobně kterékoli země ležící mezi nimi může zažívat to, co já, totiž příležitostně se vracející pocit, že dějiny a civilizace Zubrowky jsou dějinami a civilizací jeho vlasti, kterýžto dojem je přinejmenším obrazově přítomen ve všech čtyřech narativních slupkách. Hybridní skládačka je koncipována nejen horizontálně (prostorově), ale i vertikálně (časově - srov. např. uniformy klasických policistů a "zetzetáků", srov. různé typy převratů a násilných politických aktů v pozadí), doplňována příhodnými obskurními prvky. V této souvislosti je obzvlášť sympatická myšlenka "společenstva zkřížených klíčů", tvořeného vrstvou těch, kteří stojí přesně mezi panstvem a otroky, sami nikoli svobodnými od obou poloh, ale naopak jsouce noblesně obojím. V tomto bodě se také prvek "politické dějiny" spojuje s prvkem "zašlý svět noblesního hoteliérství", tématický kruh se uzavírá a kruh je, jak známo, dokonalost. Co říci závěrem? Každý hrdý Středoevropan ví, že Američané jsou nevzdělaným arogantním národem povrchních hlupáčků. Grandhotel Budapešť jakožto pohled jednoho takového texaského balíka na (střední) Evropu nelze než každému hrdému Středoevropanovi co nejdůrazněji doporučit. Koneckonců, žádný Čech nemůže přehlédnout jednoznačnou šifru odkazující na film, jímž jistý středoevropský národ pohlíží na dějiny civilizace USA: "kakaová skvrna velikosti mexického dolaru" (která hrdinovu vyvolenou určuje tím, že ji jako jediná nemá) - "skvrna tvaru Mexika přes půl tváře" (...naopak tím, že ji jako jediná má). /// Ještě něco zcela od věci: Snad stojí za pozornost, že film vznikal ve stejném roce jako Trierova Nymfomaniac. Oba snímky jsou vyprávěním jedné postavy druhé o svých osudech, členěným do kapitol s ilustračními záhlavími. Zajisté namítnete, že shoda je nic moc, když Budapešť má čtyři vrstvy, kdežto Nymfomanka jen dvě. Opravdu dvě? Jaká je nejsvrchnější vrstva v Budapešti? Kult autora. No a u Nymfomanky? No nejsem chlapík? Já si snad dám bod.

Jsem jediný, kdo pochopil, že je to o lásce? Dávám hvězdičku velkou jak nikdy.

Dalo by se rozjímat o sestupování k tomu nejohrožujícnějšímu do nejzazších uzavřených hlubin za účelem poznání, o směsi nejfajnovějšího s nejhrůznějším, o zahrávání si s tím, o opatrnosti, o ceně atd. atd. Ale to by to nesmělo být v rámci tuctové, byť slušně zahrané hollywoodské kriminálky, povrchní stejně jako zbytečná dceruška senátorčina, kriminálky, jejíž přidaná hodnota dr. Lecter je sice precizně vymazlený prototyp, ale je to vlastně lhostejná postava jen na efekt. Hopkins a Fosterová pěkní, jejich postavy si to rozdávají obstojně, ale ty jeho anagramy, ach jo. Snad jsem opravdu zaspal dobu. Příště se mainstreamovým ikonám raději vyhnu a na Příjezd vlaku vlastně taky nejsem zvědav.

Milovníkům českého filmu 60. let rozhodně doporučuji, Velká neznámá patří do této epochy, nikoli do už započaté normalizace. Neprávem zapomenutý film, jak je ostatně u Hobla zvykem. (Ačkoli: není pro takové filmy okrasou, že je člověk musí nalézt v zapomenutosti? Byly by stejně "dobré", kdyby si je hýčkalo obecné povědomí televizních diváků?) Povrchně připomíná triptych s detektivem Borůvkou (ač nejde o detektivky), nepostrádá komiku (ač nejde, vyjma druhé povídky, o komedie) ani krásné hlášky, rovněž nabízí umělecká lákadla pro mužskou část publika. Velká neznámá má však mnohem hlubší záběr i vyšší ambice. Proč tedy hodnotím tak nízko? Buď že jsem primitivnější divák, než jsem si myslel, nebo se Hoblovi nepodařilo dát oněm povídkam náležitý tvar. Vnímám deficit patřičné atmosféry (v kterémžto ohledu paradoxně vyznívá nejlépe povídka druhá, ač zrovna ta to nepotřebuje tolik jako ostatní dvě). Celkový dojem z Velké neznámé je znatelně slabší než z jiných Hoblových filmů, přestože v každém detailu je velmi sympatická, má silnou koncepci a vynikající pointy (které nepřicházejí zcela náhle, ale příprava na ně je zcela náhlá, takže dochází k působivému "zrychlení" závěru). Záhadno ve všech povídkách působí poněkud násilně, přespříliš strojeně. V prvých dvou je to dostatečně omluveno pointou, v poslední však pointa onu násilnost dovádí do krajnosti - ledaže Hobl prostě klade na diváka větší nárok, než jaký jsem z pohodlnosti ochoten přijmout - ba: divák je vyzván, aby celý dosavadní příběh interpretoval podle pointy; že to nesedí? je tedy divák ve stejné situaci jako hrdina. Ba víc: divák je nehorázně nucen nejen interpretovat, ale od základu re-konstruovat neznámý příběh, jejž povídka pouze zrcadlí. Teď po pořádku (SE SPOILERY): Všem povídkám rozhodně prospívá, že záhadno není "odvysvětleno", nadpřirozené či nevysvětlitelné dění má vždy interpretace hodný charakter buď proroctví, buď symbolického vyjádření, každopádně v těsném vztahu s přirozeným "bytováním" dotčených postav, ač hned prvá povídka se téměř celou dobu tváří jinak; od začátku působí umělým dojmem tragické verze Čapkových Kapes, nicméně velmi silný závěr ukáže, o čí "thanatos" celou dobu šlo: vůbec nejde o záhadologickou ¨"dvojnickou" smrt dívky: celý příběh je příběhem smrti starého profesora. Můžeme také, chceme-li, vzít čtenou promluvu k Alkibiadovi jako programní nikoli pro zemřelou, ale právě pro něj (v tom případě nechávám na každém, ať si profesorovo "víc" doplní sám); pak také může být táž promluva komicky programní i pro následující povídku, v níž chybí smrt, pokud ovšem akceptujeme, že osoba vstoupivší do výtahové šachty se nezřítí, nýbrž se vznese do nejvyššího patra. Poslední povídka je z tohoto hlediska (a také z hlediska duality slečen, což v obou prvních povídkách zajímavě pokaždé zcela jinak, pokaždé však principielně) nezařaditelná, skýtá však závěr triptychu: motiv smrti (prvá povídka) a motiv milenky (druhá povídka) se prazvláštně spojuje v jakési nezbadatelné metafyzické vině, spojené jaksi s tím, že hrdina "ví" a "neví". Všimněme si ještě některých souvislostí: Jak se s každou povídkou generačně snižuje věk hrdiny (penzionovaný profesor, "vznášející se docent", blíže neurčený Kačer), snižuje se také podstatně počet slečen a zároveň se zintenzivňuje vztah (profesor se sice zabývá případem spřízněnosti dvou slečen, ale přichází mu jich postupně do cesty celá řada, přičemž lze nejapně spekulovat o jejich možném, ostatně neuvědomovaném, významu pro něj; staromládenecký docent má dilema mezi dvěma adeptkami manželství (správně řečeno: dilema má docenta); s Kačerem je jediná, zato už jeho milenka). To je též provázeno motivem staré ženy (ta je vždy jediná), s opačným postupem: profesor pečuje o nemocnou uplakanou manželku, docent žije se starou přející matkou (ktrá mu nosí do vany kafíčko), nahý Kačer potkává starou paní na chodbě hotelu. Zdá se, že dichotomie vědět-nevědět je konstitučním motivem celého triptychu. A lze-li program Alkibiadés z prvé povídky pohodlně použít i pro druhou, nemusí být od věci implementovat jej i pro tu závěrečnou. Rozhodně zkusím časem druhé zhlédnutí, jestli tu čtvrtou hvězdu přece jen nedám. Ostatně, Velká neznámá by zasloužila důkladnou exegezi, ne pouhý zde podaný náčrt.

Po uplynutí třetiny filmu jsem tomu začal rozumět, což je zajímavý doklad divácké tuposti: Jistá postava odhalí svůj záměr, který dává implementovaný smysl předešlému dění a rozoumek je rázem spokojen. Pak vidím: civilizační podobenství. Po uplynutí druhé třetiny jsem tomu rozumět přestal. "Ha, mohl by mi najít těch pokladů víc!" Pak říkám: alchymie. Alchymie! Narozdíl od Marigolda jsem naštěstí nedotčen vědomostmi, o autorech nevím nic, takže nemusím Pole v Anglii vnímat jako něčí produkt, nýbrž vycházet při jeho sledování z čirého faktu jeho existence - a věřit mu. Ba právě. Existuje tak, jako se bezvýznamný příběh pěti "přátel" odehrává na pozadí světodějných bitev posledního století tradičního kosmu. Tři nebo čtyři hvězdičky? Pět. A přidám si do topky každého, kdo mi v diskusi nebo v poště podá přesvědčivé poučené zdůvodnění jména Whitehead.

Horor, který svou hrůznost zakládá na přirozeném procesu stárnutí. Bohužel se Herz, jak se zdá, příliš spolehl na (vlastní) jakž takž solidní scénař a působivé obrazy ze zásvětního prostoru - jinak bída, ačkoli pro děti to opravdu mohl být zážitek na celý život. Jestli mě kromě Kukurovy věru hororové přehazovačky něco silněji zaujalo, tak (k mému podivu) především klasik Filipovský v clasicissime pojaté roli dvorního šaška. Spolu s rovněž dobrým Kemrem - principálem tvoří zajímavou tématickou dvojici, ač se v příběhu nikdy nesetkají. Mimo to je Devaté srdce nepostradatelné pro fanoušky Tóny Hluchoněmce. /// P.s. po dvou dnech, znovu a lépe (se spoilery): Při pozornějším pozastavení se nad dílem nelze nevidět tématickou koncepci: Zmíněné postavy (Filipovský, Kemr) jsou v jakémsi vztahu k "princezně" - principál kočovné herecké společnosti má mladou vnučku, dvorní šašek má starost o dceru arcivévodovu ("když byla malá, měla mě ráda"). Martin pálí za oběma slečnami (za každou svým způsobem) a na to konto se spřátelí postupně s principálem i šaškem. Adrianin případ je týž, o němž Kemrova společnost hraje klasické pimprlové divadlo. Posléze tedy vyjde na jevo, že problémem toho, v jehož moci Adriana je, je problém věčného zachování života, což ovšem lze realizovat jen jaksi záhrobně a finální hrůza není ničím jiným než zhuštěným procesem stárnutí (v různých polohách: hrozba v síni času, astrologův konec), na druhé straně šašek a principál jsou především - starci. Z jejich princezen nakonec jedna zůstává dobrovolně v realitě zahrnující obluzenost a virtuálnost (vrací se pod moc manipulativní mocnosti), kdežto druhá, milující trpělivě čeká a dočká se. Tento protiklad však nemá paralelu ve dvojici šašek - principál (a to je dobře), oba představují cosi, co nejsem s to verbalizovat, co bývá však s "herci" klasicky spojováno - jakási komentátorská pozice na pomezí lidského života a toho, co je za ním, nad ním či pod ním, a co normálně nevidíme - jsouť tedy náležitým antipodem temné moci astrologovy i profánní moci světské (to v pohádce rovněž traktováno). Rozjímat lze i skutečnost, že hrdinou je zde "potulný student". Sevřenost této koncepce (mnou jen hrubě rozepsaná ve své prvky) je dosti nenápadná, nejde však o nenápadnost toho druhu, z níž se (u dobrých filmů) radujeme. Celkový výraz lze označit za typicky herzovský, zajímavá je podobnost v dílčích, ale důležitých motivech se Strakou v hrsti, jejíhož natočení se Herz ujal několik let poté.

Bezprostředně po prvním vidění (12.9. 2012) jsem film ohodnotil pěti hvězdami a opatřil dvouslovným komentářem "moje diagnóza". Když jsem si ho však po více než roce pustil znovu, čekalo mě nepříjemné zjištění, že ona pro jeho vyznění zásadní úhlopříčná jakoby kazová čtverečková přepážka, jevící se jakoby před nasnímanými obrazy a zároveň v nich, chybí a byla tedy asi jen poruchou na mém přijímači nebo youtube přehrávači. Než i když si ji přimyslím, nemohu se zbavit dojmu, že to není ten film, jak si ho pamatuji. O nové hodnocení se nepokouším.

Do třetice všeho zlého, aniž bych musel přihlížet k tomu, jak se tvůrci ztrapňují adaptačními nápady pro ztvárnění těch asi sedmi stran, které jsem z předlohy přečetl, nebo k dalšímu vstupnímu obohacení látky o netušené motivy (tentokrát Edmund snažící se narukovat do armády). Utěšuje mě vědomí, že za nějakých dvacet let bude tento film jasným "must see" pro každého milovníka béčkového fantasy.