Adam Bernau

A ještě jeden wtf bonus k Djangovi, jsem nenapravitelný, tentokrát jde o antinostalgický návrat do doby, kdy jsme s klukama, nezkaženi znalostí pojmu „béčkový film“, sledovali na x-tých VHS kopiích s dnes už legendární kvalitou záznamu a legendárním dýchavičným monodabingem akční perly 80. a začátku 90. let. Tento exemplář je ale z roku 2012, je tedy nutno všimnout si některých odlišností. Za prvé: Všechno je to rychlejší, klipovitější a trošku méně přehledné, což ale bude spíš jenom mým problémem, nikoli problémem cílové věkové skupiny. Za druhé: Hlavní hrdina a zvláště tři hlavní záporáci (starý i nový šéf a paní produkční) se mnohem více podobají všedním reálným typům (byť jaksi „exkluzivním“), nejsou to ani monstra či hnusáci, ani načančaní panáci či slizouni, také jim však chybí jakákoli osobitost. Hlavně největší šmejd (nový šéf) a produkční vypadají docela jako typičtí silní úspěšní dneška, jak je známe z reklam proti pocení (kdežto starý šéf je přece jen trochu romantická postava, což je zdůrazněno jeho mafiánským kloboukem). Oproti zmíněným postavám lze u hrdinových protivníků i spolupracovníků v závodě konstatovat stejně směšnou přestylizovanou typologizaci jako za stara (jde o figurky ve hře, z nichž každá má nějaký jakože charakter). U ženských členů posádek (navigátorky) však konstatujeme podobný posun a pročištění jako u postav hlavních, byť jiným směrem: v souladu se svou čistě dekorativní funkcí vypadají v každém okamžiku zcela jako umělohmotné hostesky automobilových závodů či autosalónů, včetně hereckého projevu (a včetně scény, v níž si sekají hlavy a pálí se plamenometem), což se týká zejména té hlavní (partnerka hrdiny). Za třetí: Vedle největšího šmejda jsou ostatní dva záporáci sice taky svině, ale nakonec jakoby klaďasové („férová dohoda“, „respektování pravidel“, „dílo“ a spojenectví s hlavním hrdinou, když se potřebují zbavit hlavního šmejda). Nereflektovaná samozřejmost, s jakou tyto postavy přecházejí z jedné polohy do druhé (zvl. pí produkční: šmejdka – spojenkyně) je zarážející a alarmující, zvláště uvážíme-li, že se šmejdství ukazuje neokázale jen prostou praxí jejich podnikání. Za čtvrté a za nejdůležitější: Velmi kompaktní produkt sestávající ze složek: film pro zábavu – estetika a styl počítačových her – dojem realityšou. Totiž nejen film o realityšou jako byl třeba Arnoldův Runningmann, ale film lákající k realityšou – play the game, watch it. Domnívám se, že i u velmi pokleslých spotřebních produktů filmového průmyslu lze rozlišovat nějakou kvalitu. U produktů, jako jsou hispánské telenovely, to asi nejde. A právě tak na tomto filmu nevidím substrát, na kterém by se takové rozlišení dalo provést. Čistý brak, čisté svinstvo, čistý odpad.

Kolega mi přinesl nepopsané DVD jakože s Djangem (tím Nespoutaným) a když jsem kotouč strčil do stroje tak prý „The Tunnel horror 2011“ a já hovado jsem se na to podíval a až do konce. Celý ten film vypadá jako Klíče od pevnosti Boyard se zmutovaným otcem Furou. Vlastně se chci jen omluvit milovníkům žánru, že tady kazím hodnocení. Zvlášť proto, že skutečnost, kterou tento kvazireportážní film podle skutečných událostí z r. 2007 a výpovědí reálných reportérů objasňuje, je velmi zajímavá: V Austrálii je veliké město jménem Sidney a pod ním rozsáhlá síť podzemní dráhy. A z ní vede ještě podzemnější labyrint zakázaných chodeb, obývaných někdy bezdomovci toho města. A úplně nejpodzemněji se to sbíhá k obrovskému jezeru, které tam dávní obyvatelé města Sidney vybudovali pro strejčka příhodu jako zásobník pitnej vody. A do toho jezera tajemná zrůda odnáší lidi, které v těch chodbách ukořistí a zbaví je očí, aby je pak, slepce, snědla. Důkaz, že pohádky jsou pravda pravdoucí a inspirace pro odvážné brněnské novináře.

Pro čtenáře krátkých komentářů Brunhilda von Schaft. Pro čtenáře dlouhých komentářů zase blbý prozrazení u společného stolu, zase se všechno posírá, zase týž německý lovec lidí konspiračně mluví cizím jazykem, teď jsou ale karty jinak rozdány což nic nemění na tom že Tarantino je zmrd a dělá si z nás prdel romantik šašek megaloman kýčař a murderfil s obsedantní negrolálií tentokrát už to fakt přehnal nedotažená pubertální sebevariace nekonečný gangsta videoklip samý anachronismus zubař žvaní úplně jako Woody Allan taky se tak chová a to jeho „I could not resist“ to teda fakt neberu přešlap jako svině a co ta m.p. groteska se špatně ušitýma pytlama nebo ten cirkus na konci prostě přesahuje všecky meze taky je dost únavný skoro tři hodiny se dívat jak z různých těl exploduje červená Kurosawa to má delší nepotřebuje ani kapku a nic lepšího už nebylo. No ale v každém detailu black & white v každém okamžiku krása na krásu síla na sílu a jak odjíždí od té otevřené klece a vůbec všechno legenda o negerské Brunhildě a Siegfriedovi a když se SPOILER Siegfried vděčně loučí s Němčourem tak už jsem konečně klidnej protože teď je jistý že už to nemůže nedopadnout to by si ani Tarantino takže konec spoileru a taky je jasný jak to myslel s tím Adolfem v kině fakt jsem mu nechtěl dát i na potřetí pět a jak k tomu přijde ten Kurosawa nebo Leone ale zase jsem mu to sežral níž prostě nejdu takhle nějak by ty dějiny měly kráčet na polích s bavlnou protože čeho je moc toho je příliš tumáš čerte kropáč western bílá klasika D je neznělé vidláku prostě kašlu na interpunkci mám rád pohádky On existuje příběh o Brunhildě? Jo každý Němec ho zná. Až na to že zubař kecá Siegfried s Brunhildou nikdy nic nýbrž jeho švagr a nikdo nikoho nevysvobodil všichni zařvali na mě si nepřijde jsem totiž vzdělanec http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%ADse%C5%88_o_Nibelunz%C3%ADch takže počítám Broomhilda = Brunhilda + Kriemhilda ale co tim chtěl básník to vám kdybyste mě. Komentáře fmash a A-Fish nesouhlas ne a ne kdežto gojackill a Mi Nü-Chai uznávám ale netrápí kdežto verbal vom rechten Gesichtspunkt kdežto Radek99 kde to mám podepsat kdežto Astu. tři vykřičníky protože vo tom to je kdežto Shadwell mě zbavil všech pochybností takže odvolávám co píšu svrchu o přešlapu a chci tvoji fotku s autogramem kdežto největším oceněním jsou tři Artranovy hvězdičky přesto že Django nesaturuje potřebu znejistění etických samozřejmostí dík za Vitex dobrý čtení takže polemika předně k tomu přehnanýmu střílení a pohodlně naservírovaným zlotřilcům za prvé jak si QT správně povšiml western je že po sobě furt střílejí ti dobří s těmi zlými a v pohádce je dobro reprezentováno těma dobrýma kdežto zlo představují dycinky padouši za druhé doufám je jasný nejen u prvního odprásknutýho ale taky u toho wanted šerifa zdůrazňuju Druhý dodatek zcela adekvátní response with gun na ty jeho řeči kdepak kvůli odměně poslechni si tu scénu kdo chceš rozuměj takže potom po návštěvě Mississippi je to pořád ta samá válka totiž uplatnění nezadatelného práva na odpověď v diskusi víte přece co znamená nezadatelné a co je diskuse no a pokud jde o škodlivou korektnost zabalenou v pseudonekorektnosti tak o tom odmítám debatovat protože by se ještě mohlo stát že bych musel souhlasit a to nemám za potřebí. Pomovo expertíza zase nejlepčí moc čte ty kuloáry „zbytočná vsuvka s odvozom“ je vole zásadní takže všechno v pořádku až na ty obsahy že jo kdo to schvaloval nebo „chyba ve filmu: KKK ještě neexistoval“ dík za info SSM taky ještě neexistoval. Ještě vám vysvětlím jak je to s tim Stephanem hlavní čtveřice pěkně rozpárovaná bílý-bílý černý-černý segregace jak má bejt hoši si to takhle snáz vyříkají pohádka o černochovi co vsedl na kůň všichni čuměj jako krávy bílí nebo černí ale když vidí negr otrok majordomus negra na koni tak to teprve je čistá nenávist to je ten Candyland ale to ti dojde až na druhý vidění takže problém se Stephanovou motivací si klidně škrtněte to je tady jediná postava s opravdovou motivací. Dál interpunktováno: Moc rád bych věděl, co za účtenku či šek to Stephan vypisuje Candieho jménem (!) v tom prostřihu, když společnost přijíždí – je to jeho první výskyt v celém filmu. Dá se přečíst, ale nepochopil jsem, možná jde jen o to, ŽE vypisuje. Postřehy bystřejších hlav prosím sem do diskuse, stydlivější mohou do pošty. (PS: Teď už jsem ještě větší vzdělanec, takže zubař tak úplně nekecá, ale QT to má nejspíš od Wagnera, tudíž další chyba ve filmu. Pozitivnější je SPOILER, že to úplně poslední, co se ve filmu stane, je, že odjíždějící Brunhilda von Schaft vytáhne flintu. Takže se těším na závěrečný díl triptychu.)

Rovnou spoilery. Stejně jako servírka zachraňuje situaci packanou ctitelem, zachraňuje její postava i film packaný postavou ctitele. Čímž nemířím na herecké výkony ani na celkové pojetí postav, nýbrž na zarputilou komičnost jeho vnitřních hlášek, obšlehnutou z us. sitcomů a napasovanou na havelkovskou postavu starosvětsky sympatického "nešikovného inteligentního mladého muže". Kdežto servírka není koncipována nijak, takže je v pohodě. Paroubek boduje pouhým výskytem a momentem překvapení, ale celá jeho zbytečná scénka body zase odebírá (kdyby aspoň mlčel). Jinak samá pozitiva: Jedna hvězdička za celkovou příjemnost, jedna hvězdička za Písecké postřehy a nejstarší most ve vlastech, jedna hvězdička za to, jak se hrnek kafe nese ke stolu (to nemá ani Jarmush!). Takže jestli umím počítat, celkem jedna hvězdička.

Krásný začátek, ale to spící očičko zbytečně kazí dojem. Krásná postava. Mnohovýznamový závěr - nezávěr. Z podstatné části jen pěkně provedená okoukaná manýra. (Výstižně Verbal: „kdejakého Švankmajera“, ačkoli lze souhlasit i se Segrestorem. Kulyk rmoutí dalším smutným pokusem o cosi jako volnomyšlenkářský humor.)

V průběhu sledování druhého viděného autorova filmu (prvním byl Zmrd pod autorovým profilem Ondřej Pavliš) mi naskočilo dvojí k charakterizování obou těchto děl. Za prvé: Jak to ten člověk dělá, že jeho herci nevypadají ani jako dobří herci, ani jako špatní herci, nýbrž jako skrytou kamerou zaznamenané reálné osoby? Se vší nejapností, trapností, zbytečností, reálnou komunikační potratovostí a „proč se sakra mám na to dívat“ efektem – což není výtka, ale pochvala. Totální autenticismus - prostě ložený, ne jako "tvůrčí záměr". Přitom jde ale o postavy typově vyplněné, žádné prázdné mátohy. Prázdné sice jsou - ale je to anekdoticky opční prázdnota sociologicky určitelných nositelů obecných dobových charakteristik. Drobné i závažnější scénářové naivitky, jež by bylo lze označit za nerealistické až hloupé, popsaný dojem kupodivu posilují, místo aby ho oslabovaly, dotvářejíce tak osobitou poetiku, jakkoli mi slovo „poetika“ s těmito filmy nejde vůbec dohromady. Celé je to dokonale zastřešeno dojmem, že nesleduji „umělecké dílo“, ale zbytečnou impotentní hříčku - ani toto neříkám jako výtku. (Výtka je jiná: kamera a střih nedělají nic proto, abych měl chuť či důvod podívat se na některý z těch filmů znovu. Pozoruhodnou - a snad i v tomto ohledu autorsky reflektovanou - vyjímkou jsou v Ježovi krásné temné sekvence "záznamů".) A za druhé: Příběh je pokaždé budován na jakémsi trapném konfliktu „dobra a zla“, kteréžto protiklady jsou zde v několikamocné konfůzi. Ve Zmrdovi máme hrdinu s posláním, které může být situačně definováno a subjektivně hodnoceno různě – buď jako zlé nebo jako dobré. V každém případě je ale hrdinovo počínání v rozporu. Druhá část („rodinný oběd“) tuto problematiku jen dimenzionalizuje. V Ježovi je dojem z molární polarizace opačný: jednající mužská dvojice má jakýsi dobrý záměr, ale nejedná dobře – jakožto někdejšímu asistentovi imobilních osob mi bylo trapně z toho, jak je paralyzovaný kamarád lidsky ignorován ve všech ohledech. Morální problematika je zde tedy dvouúrovňová – na jedné úrovni je „dilema“ (problém cíle jednání), na jiné úrovni je „praxe“ (problém způsobu jednání). Ženské postavy zde slouží k zrcadlové komplikaci celého morálního komplexu, což se ale silněji začíná projevovat až poté, co se TO začíná dít. A vše, co jsem dosud napsal, reflektuje mé dojmy právě do doby, než se TO začíná dít. TO však, aniž by nastíněný koncept rušilo, vystřeluje diváka do úplně jiné dimenze. A co je TO? O tom pomlčím.

Tři blýskavice za totální realismus v pojetí postav.

Na spící krásce je zajímavé především to, že je spící – totiž pořád, nejenom při kšeftech. Ta dívka spí. Nemá žádný vztah k svému tělu, k svému nitru ani k okolnímu světu. Není ani prázdná ani plná, není dávající ani beroucí. Není hluboká a není ani povrchní. Je spící. Nezávazně solidární sympatičnost je ještě tak „nejžhavější“ cit, který může chovat k jinému člověku. Pokud by někdo čtoucí tyto řádky nevěděl, o jaký film jde, mohl by se domnívat, že se jedná o nějakou psychologizující sociální baladu ze života prostitutky. Není tomu tak. Je chybou vnímat postavu Lucy jako „prostituující studentku a kam až to vede“. Spící kráska je pohádková figura, archetypální objekt. Jaký div, že je sama vždy už předem v rezignaci na svou subjektivitu? Jako subjekt se teprve má (možná) probudit, film ji ukazuje coby předmět zájmu, nositelku jistého žádaného určení – mladické krásy. Ne náhodou odpovídá vzhledem typově dysneyovskému zvířátku, panence sotva čtrnáctileté, jejíž pochva je pod ochranou mocné víly (zde kuplířky) – jakkoli jde o dospělou studentku, u níž autorka co nejdůrazněji ukazuje, že veškerý takový protektorát je apriorní marnost („moje vagína není chrám“). Dál spoilery. Spící scény se staříky jsou celkem tři (vyjma tu finální) – a každý z těch tří staříků přistupuje k bezvědomému kolouškovi po svém, každý z nich ale nějak typicky: první se k ní přivine, druhý „vymrdám tě, děvko“, třetí ji používá k tomu, aby ji jako chrabrý jonák nosil v náručí. Všem třem je nejen lékem na stáří, ale i věčnou náhražkou a ovšemže pro něco, na co už je beztak pozdě. Ne, není tady nic perverzního, nic šokantního, spíše se v provokativní konstelaci ukazují typické mužské sexuální postoje. (A právě přímočaře antiintimní nakládání hrdinky s tím, co bývá eufemisticky označováno jako "intimní život", ukazuje druhou stránku zásadní iluzornosti celé transakce.) Skomírající nemohoucnost přestárlých mužů, hojících se iluzorní erotikou, je však až druhé dějství. V tom prvním je vidíme jako bohatou smetánku, vládnoucí třídu, která si může koupit cokoli, kdežto ostatní se musejí prodávat. Jejich protějškem je mladý přítel/kamarád Lucy – mladý, nemocný, snad drogově závislý, nic nechtějící, nepracující – neprodávající se. Nicméně skomírající, chorobný. A spící kráska? Střídá brigády, v nichž je levnou manuální silou, bydlí v podnájmu s protivnými společníky. Poté, co to vezme za správný konec, nastěhuje se do exkluzivního izolovaného bytu vysoko nad městem. Ale není to ten starosvětský luxus jejích klientů – ten je společenský. No zkrátka – pěkně roztříděné to autorka má, lze nad tím dumat do různých stran. Vlastní předností jejího filmu je právě průzračnost, úplná separovanost jednotlivých složek sdělného komplexu. Za hlubší rozbor mi ale tento film nestojí. Vizuálně vytříbený, ponoukající k zamyšlení o našem světě, tématicky promyšlený, odvážný, s originálním jádrem – vcelku film nikoli nezajímavý. Přesto film plochý, umělecky tuctový, k jednomu zhlédnutí dobrý. Film, jemuž podráží nohy mdlost jeho originality, poslušnost, s jakou dostává konvenčnímu požadavku „být nekonvenční“. Chce něco naznačit, v čemž si vede skvěle (co do obsahu i formy) – ale nad to nic. Navíc se některé momenty, zvláště v závěru, zdají být ne právě šťastně řešené. Na druhé straně je to především závěr, který nastoluje otázku, jak je to tedy dnes s námi, k čemuž je záhodno pojmout Lucy a jejího mladého přítele jako dvousložkovou jednotu, a k tomu ještě přibrat tu high society jako starobní klub. Doporučená četba: Scaevola, asLoeReed. Pokud jde o libidózní vztah starého muže k věčně mladému ženství, tak z jiné strany (totiž zevnitř) viz Švankmajerův Přežít svůj život.

Zřídka se vidí v komentářích k jednomu filmu taková hustota výskytu jednoho slova, jakou má u Noci nevěsty „fanatismus“ (komunistický a náboženský). Jediný Báďa místo toho mluví o pýše, což je lepší trefa. Fanatismus? Kde? Jaký? Co to je? Maže se to na chleba? Picin je Picin („odhlasovalo se s kšírama“). A Slečna je především erotický idol každého cudného masochisty – dokonalejší si lze jen těžko představit. (Už proto nelze stran obsazení Brejchové souhlasit s jitrnicem, jehož komentář je přesto asi prvním akceptovatelným z řad čsfd „kritik“ nové vlny - NinadeL promine, té se to samozřejmě netýká.) Vlastní erotismus Slečny však směřuje jinam – od začátku působí divně podezřele, že nikdy neřekne „Ježíš“ nebo „Pán“, ale vždy mluví o „Něm“ – o svém nebeském ženichovi. Nastává noc Jeho narození a Nevěsta ho musí náležitě uvítat. Tohle je i na velebníčka příliš (byť jde o zcela legitimní segment katolické zbožnosti, vyhrazený arci blahoslaveným mystičkám; Slečna však jako každý kacíř přespříliš zveličuje jeden prvek na úkor ostatních a filmu jen prospívá, že si těchto náležitostí tvůrci zřejmě nebyli vědomi). Kdepak, tomuto faráři se kříž v kostele jistě nepohne. Svíčkové baby jsou však impozantní světicí nadšeny. Jejich manželé a synové pohrdají jak náboženstvím, tak politickou ideologií, podrobují se ale silnější ruce vždy, vyjma momenty, v nichž zavětří její ochabnutí. Kachyňův film skýtá velmi odlišný zážitek, vnímám-li ho zcela separátně nebo v kontextu dějin československého filmu za čtyřicetileté vlády KSČ. Příliš vyznívá jako účelová korekce vlastních minulých postojů, což lze vztáhnout na autory, na celý kontext tehdejší naší kinematografie i na diváctvo. (A herecké obsazení obzvlášť vtipně dokumentuje, jak naši umělci vždy bezvadně plnili tvůrčí záměry aktuální Pětiletky.) Sotva ale lze mít čs. filmu z roku 67 za zlé, že slouží autorstvu i diváctvu za aktuální příkrý komentář vlastní nedávné minulosti. Dobově účelová schématičnost, jejíž kořen bychom mohli nazvat třeba „kohoutovským mindrákem“, navíc postihuje jen základní koncepci, je konec konců pravdivá, aktuálně přínosná i nadčasová a hlavně není tak docela jednoznačná. Scéna, v níž se bývalí sedláci domáhají v kostele svých předních míst, jako by patřila do filmů nejméně o deset let starších (což asi, na rozdíl od zřetelně parodických vsuvek, nebylo záměrem). Morální kritika prohnilé sedlácké obce, provedená na pozadí apokalyptických poměrů, v nichž se zdá být nasnadě pantátům spíše fandit, spojuje Noc nevěsty s polistopadovým Je třeba zabít Sekala (s přihmouřenýma očima by pak bylo možno dvojici Sekal – kovář evangelík srovnat s dvojicí Picin – Slečna – právě vztah sedláctva k nim k tomu nabádá). Dobově se dá Kachyňův příspěvek zařadit někam mezi symbolisticko-realistickou Sirového Smuteční slavnost a freskovitě fraškovitý Schormův Farářův konec. Je však jiný a starší než oba jmenované. V Noci nevěsty se snoubí velkolepá magičnost s jasnou fenomenografičností. Nejsilnější dojem a nejdůležitější sdělení tohoto filmu (o to cennější, že asi nezáměrné), čímž se vymyká i ze všech šedesátkových vypořádávání se s padesátkami, je toto: kořenem všeho zla dvacátého století je vláda lidu - demokracie. Autoři sledují věčné zažívání lidu v době střídající se nadvlády dvou nesmiřitelných ideologií, což vysvětluje i nerealistickou Picinovu osamocenost, mírně korigovanou až v závěru – tato postava má být asi stejně zástupná jako postava Slečny. Sedláci posmívající se chvilkově oslabenému Picinovi se nijak neliší od svých dětí, posmívajících se svatému Ambrožovi. Proto chvalme svíčkové báby („Která to byla?“ „Ta, kterou poslal.“) a malá děvčátka („Ambroži, dneska se narodí Ježíšek.“). A protože pohanský konec světa selhal, cituji nejhezčí Nevěstinu hlášku: „Ježíši blesku věčného světla.“ (Jako od Pavla Zajíčka, co říkáte, osvícenci? Parádních hlášek různého druhu je ale v tomto filmu plno.) Možná je to taky jediný film té doby, který prorocky objasňuje netušenou, leč blízkou budoucnost: snadnost husákovské normalizace. Co se zpracování týká: film je převelice pěkný, kamerózně nádherný, jen jsem měl pořád dojem něčeho nepůvodního, v čemž možná křivdím, ale možná taky ne, přihodím-li k tomu ten úvodní rádoby vančurózní text s přebytkem interpunkce. A Kachyňa přece jen není Vláčil. Něco mi v jeho filmu brání, abych se jím prostě nekriticky kochal - což nejednou lze i u mnohem slabších snímků. Nicméně disponuje krom kontinuální estetické síly i několika momenty, které "tě seberou" (následují SPOILERY: pro mne byla nejsilnějším takovým náhlá kulometná palba po sporadických furiantsých flintových výstřelech; nebo viz gesto, jímž Slečna odmítá pomoc Ambrože a kyne mladému, ideově lhostejnému ctitelovi - celé její aranžmá cesty k jesličkám je navenek grandiózní směsí spektáklu a pragmatičnosti, uvnitř však bytostně horoucí a náležité). Je zde také mnohé, co je radost vidět, např. celá sekvence s hrobníkovou ženou, končící dialogem: "Co jsem dlužnej?" "Dáš mi to až s hrobem." Slabou složkou je hudba: nikoli nepěkná, ale většinou netrefná, výraz filmu na mnohých místech oslabuje. Herecké podání všech zůčastněných dobré až vynikající, krásný je zvláště Ambrož. Cenným exponátem je vedle jeptišky Brejchové Kemrův farář, raritou jsou soudruzi Moučka, Řanda, Větrovec jako protisocialistické živly. S většinou musím souhlasit v tom, že závěr vyznívá jaksi zbořeně, nevidím však důvod, proč by neměl být jako takový akceptován coby dílotvorný: Dojem zboření děje vyvstal v povážlivém momentě, kdy Slečna sahá po kalichu (a zůstal až do konce). Ale kdo trochu ví, o co v kostelích jde, ten uzná, že teprve tento nanejvýš vzpurný akt je opravdu skandál - není tedy divu, že okamžitě po něm se dění bortí do trapného splasknutí. Onen akt je natolik význačný, že právě odtud lze definovat průběh celého děje (dotud a poté), odtud lze také počínat metaforické spekulace: kdo sahá po nejsvětější svátosti? Až dosud vše postupovalo v kontinuální působivé eskalaci, pak jediný moment a krach. Připomínám, že je to film o komunistické kolektivisaci. Následuje Picin s flintou. Jedno vykládá druhé. Baví mě, že jsem dost těžko rozpoznával, kdo to tam leží a v jednu chvíli jsem si skoro myslel, že jsem tam viděl Slečnu i Picina vedle sebe. Takže jsem na tom asi jako Romadoor. Hvězdičkově čtyři a půl. Doporučená četba: NinadeL („vhled do mystického spiritualismu 50. let“), Marthos, JFL, Radek99. Kdežto Mortak, jehož komentář je vedle mého jediný ideově na výši, je blbec i se svým Comtem – a jestli má pravdu, tak i s Kachyňou a Procházkou. (PS: z nových komentářů musím doporučit Karnifexův, jakkoli se s ním nemohu zcela ztotožnit. Stručné, ale cenné osobní srovnání s předlohou podává ferdisek. Vančura cituje znalecké posouzení Žalmanovo, jehož kritiku ovšem nepovažuji za zcela trefnou či spravedlivou.)

veselý film s pointou