Adam Bernau

Něco strašnýho. Ale fakt strašnýho. Namátkou 10. díl, prvních 25 minut, s bonusem v podobě úvodní písně - víc jsem nedal. Ke komentáři Radek99 doplňuji poznatek, že nejen tank je kamarád, i náklaďákem se např. skvěle otvírají vrata.

Pěkný kozy. Naneštěstí jsem před spuštěním filmu nevypl zvuk. Proč takoví hezcí mladí lidé hrají takový blábol? Zápočet bych třídě dal, hvězdičku nikoli.

Aby bylo vidět, že jsem vlastenec, zkoušel jsem dát aspoň hvězdičku za příspěvek k národně-politické geografii "z Bruntálu až do Ementálu". Marně, hvězdička ne a ne držet. Vydřidušských ministrů, jak se mi zdá, je v současných pohádkách víc než za celou éru káesčé. No prosím, dobová angažovanost, proč ne. Ale Bambitka „barvy shnilého banánu“ je aktuální víc, než zamýšlí, jsouc výpotkem dnešního stavu masmédii a zábavním průmyslem určované kulturnosti české veřejnosti, která tak konečně nalezla svou artikulaci i v tomto žánru. Něco tak zoufalého, že jsem si s dosud nepoznanou sympatií vzpomněl na ideologii v pohádkách z 50. let – tam to aspoň uměli podat. Ba zastesklo se mi i po Troškově Z pekla štěstí, protože to byl aspoň pořádný opruz. Tohle je jen marná snaha, hra se zpěvy. Jednodílná pohádková telenovela, v níž jedno wtf překrývá druhé. O tom, že lze současné české poměry zobrazit i zajímavě, svědčí Čert ví proč. Podobné téma (zlý zlodějský správce) je i v miniatuře Císař a tambor, kterou Bambitka v lecčems připomíná, ale ač i ona je poněkud slabé kafe, přece jen stála za vidění a dlí vysoko nad touto. Bambitka je úplně nový level.

Moc pěkné ve všech složkách (včetně doprovodné hudby), ale spíš jen jako studie k něčemu, co by mohlo být opravdu zajímavým filmem, ať už mělo jít o tvůrčí hrátky s materiálem nebo o výpověď (či o obojí). Název a začátek hned vykládá karty na stůl, což je sice ospravedlněno velmi podařeným koncem (samotný závěr komentáře, závěrečné obrázky i propojení obojího), celkově mám však pocit nenaplněných devíti minut.

„V právu jsou Neuměřičtí! Zvoleněvští jim pomohou!“- aneb prvorepublikový útisk podle zakaldatele ROH Tondy Zápotockého, který vždycky stál na straně dělníků (měnová reforma nebude!) a psal o tom románky. Čs. státní film to natočil, soudruhu prezidentovi s úctou a láskou. „Podívej se, jak je to krásné, když je naše Kladno celé rudé.“ Pepíček Toníček se s jágrovskou vizáží dobrosrdečného zarostlého bojovníka vrací ze svého čtyřletého válčení za c.k. habsburské mocnářství a jediné, co ho zajímá, je: „co je se socializací?“. Jedna z jeho základních ctností je, že má pořád rád vdolky. Je jasné, že s takovým kádrem lid musí zvítězit, zvláště jde-li o tak nadaného řečníka: „..za hrdým praporem neposkvrněné proletářské Třetí internacionály, dnes slavně, muži i ženy, přísaháme!“ Ono je to vůbec jako tehdejší filmy o husitech: revoluční lid, jeho ideologie, jeho vůdci, jeho zrádci, jeho zavilí nepřátelé. Mimo čistý radikalismus je jen mravně zpustlý oportunismus. Tytéž charaktery, táž rétorika, týž průběh. Včetně takových nezbytných drobností, jako je zamilovaný revoluční pár, davová přísaha či burcující listy z vězení. „Ta pevná víra, že se bude žít dobře, i kdyby přítomnost byla nevím jak zlá, to je myslím nejzákladnější kámen, o který se opírá celá projektovaná výstavba socialismu.“ (Stejný mustr je i v jistém filmu o národním boji v dobách havlíčkovských. Bojovné schůze lidu i veselice, veřejné agitace i partizánské noční vylepování plakátů.) Jen to Rusko s Leninem je tady navíc (resp. cizí mocnost zde stojí na opačné straně, místo Římu Moskva, čímž kompenzována absence svatého mučednického idolu). Na druhé straně je to zase jako číst Javořickou – navazování na nejpokleslejší polohu prvorepublikových filmů, kdykoli se che dojemným humorem ilustrovat všední bodrost lidu. Přebírá se i brakový zářivý úsměv hlavních hrdinů (jenž v jiném převtělení vládne zase dnes – konečně s totální mocí). K Pepíčkovi Bekovi ta reklama na zubní pastu tak nějak patří – neslezla mu z tváře po celou kariéru. Zato pozorovat ji na Chramostové je velmi smutný zážitek. (Mimochodem, zmínka o ní v pozoruhodném komentáři NinydeL k Spalovači mrtvol byla hlavním motivem, proč jsem Rudou záři zatoužil vidět.) Alespoň že můj miláček Brodský působí coby proletář (s vizáží židovského trockisty) docela vkusně, dokonce i při své vstupní wtf hlášce „člověk už nemá co žrát a ještě z práce ho vyhoděj“. Sympatické je pak jeho harmonikářské „Občané a občanky, soudruzi a soudružky! Poslechněte si srdcervoucí píseň pro baby a panny, jak bolšáni na Kladně mordovat chtěj pány!“ Pozornosti nejvíce hodnou je Vlasta Fabiánová, která totiž jediná ze všech herců poněkud vyčnívá z umělé šablony, pod níž lze v jejím případě zahlédnout skrovné, ale působivé příznaky skutečného naturelu (nevím, jestli proto, že tak dobře hraje, nebo naopak paradoxně proto, že tuto polohu moc neumí), což v kontextu působí skoro až rušivě parodicky. Její postava stojí za zmínku: je zpodobněním přerodu od starého smýšlení k novému (v čemž strhává s sebou i svého Šádka). Od počátečního orgasmu z představy pořízení plyšového kanape se zrcadlem, kvůli němuž se nakonec vdává za starého dědka („Rézinko, když se vezmeme, to kanape tady stát bude a spořitelní knížka je vaše!“ „Jémináčku..., vy dovedete ženskou duši a její city tak pochopit...“), až po tzv. emancipovanou ženu, která se nadále odmítá nechat živit manželem a zuačne chodit do práce, aniž by ovšem polevila v radostné péči o něj a o domácnost – emancipovaná socialistická žena zvládne dvě šichty jako nic a s radostným úsměvem, to byl možná nejdůležitější propagační výtěžek tohoto filmu. Pozoruhodné je, že komunističtí političtí vězni pohodlně agitují i z vězení, odkud se ostatně, jak sami nepochybují, brzy dostanou, do kteréžto doby je jejich ženám vyplácena státní podpora. A při tom mají ty svině drzost mluvit o šibenicích (pro ně). Úmysly věšet kladenské bolševiky se ve filmu řeší celkem dvakrát a je příznačné, že jsou pokaždé atikulovány výhradně jimi samotnými a to bez jakékoli opory v konkrétech (rozuměj: ani film samotný žádné takové konkétní náznaky nenabízí). „Pijme všichni na kuráž pívo s rumem, čaj, pověsíme bolšány, ať nám pokoj daj“ – zní z filmových pláten veselá písnička nedlouho poté, co Tondova parta zvěšela mezi mnohými jinými i vlastní lidi. Ostatně jediná poctivá věc na tomto filmu je, že nijak nezastírá, že s komunisty se dá jednat jedině s kvérem v ruce. /// Komentáře: NinadeL, sportovec. Záslužná citáce dobové nekritiky: ripo.

Tomu se říká slovo do pranice.

"Schůzky." Život jako nekončící virtuální "šichta" v neustálé proměně identit, pod níž už není nic (v noci vyspat a ráno znovu, limuzíny v závěru totiž představují své uskladněné klienty). Nebo naopak: Při neslučitelnosti identit jsme něčím vzájemně identičtí. Nebo figury cosi symbolizující (třeba žebrající stařena by mohla být Paříž, pak většinou nějaké setkání muže a ženy). Tak určitě, Kmotr a Wewerush správně uvádějí, o čem to taky je, mně ale nedochází, proč to je. Vždycky jsem měl nejasný pocit, že ten druh umění pro umění, v němž si libuje francouzská rasa, je tím kýčovitější, čím je umělečtější. Tak i u tohoto filmu: intepretace pro interpretaci. Chvílemi to bylo silné. Naštěstí jsem si předem přečetl moto "pro krásu samotného gesta", které mi při sledování pomáhalo, takže nějaký zážitek by byl. To ale fungovalo jen první hodinu (paradoxně tedy zhruba do chvíle, kdy tato věta ve filmu zazní). Možná je problém v mé filmové negramotnosti (ano, zjistil jsem si dodatečně, kdo že to Oscara vozí, ale co z toho?), možná prostě tento druh nostalgie není mým šálkem (např. muzikálový zpěv na střeše byl pro mne něčím nestravitelným). Ano, dal jsem i méně zajímavým filmům víc, ale tento posuzuji podle toho, jak vysoko míří. Nebýt těch dvou krásně prasáckých epizod (virtuální sex a "kráska a zvíře"), bylo by asi ještě o hvězdu míň. Komentáře stojící za přečtení: Tuxedo, JFL nebo Starsfan tomu asi rozumějí, Marigold taky nekecá, ale já věřím zencitizenovi. /// (Jestli to někoho zajímá: jméno, jímž hlavní postavu oslovuje personál hotelu (Vogan), je před tím zřetelně vidět na náhrobku na hřbitově: Visitez mon site / www.vogan.fr.)

Pomalu začínám rozumět pořadí „nejlepších filmů“ na čsfd. Začínám tušit kánon, měřítko kvality. Až to někdo bude chtít probádat, měl by začít studiem komentářů a hodnocení Pane vy jste vdova, pointu ale prozradím už teď: opulence. Abych citoval jen ty nejbodovatější: „Film tak neuvěřitelně skvělý...Nejlepší český film v historii...“ (Oskar) „Tohle není český film. Vdova se na všechny české filmy dívá zvysoka, z piedestálu světových klasik. Všechno je na ní dokonalé.“ (woody). Podobně by se dalo pokračovat dlouho. Tento film skutečně připomíná např. o něco starší hýřivé, slavné a pitomoučké komedie francouzské (mimo jiné žalostnou logikou děje a jednání postav), u nichž si vždy připadám jako šíleně smutná princezna, kterou někdo nutí, aby se tomu smála. Celkem je ale z Pane vy jste vdova mnohem lepší dojem než z těchto, přičemž se obejde bez základní superkomické postavy, na níž by to viselo. (Zde musím doplnit ještě citát z Aiaxe, který netuší, jak pravdivě to vystihl: „I v kontextu celosvětové kinematografie se jen zřídkakdy vidí tak vypilovaná kombinace...“.) Chválím třemi hvězdičkami, ježto místy jsem se bavil velmi dobře, nudil po celou dobu jen lehce a i to lze přičíst na vrub mému už letitě nedostatečnému naladění pro podobnou tvorbu. Ano, ouha: Scénky jako úporné pižlání podvazku nožíkem, provázené rozhovorem (A: „Trochu masochistka, že?“ B: „Máte rád telecí?“ (...) A: „Popovídáme si až potom, ano? Něco tak vzrušujícího jsem už léta nezažil, milostivá paní.“) mě velmi pobavily, ale nerozesmály. Hleděl jsem s uznáním na opracovanost a křišťálovost jejich humornosti a nic. Jakkoli jeden z nejlepších svého druhu, zůstává tento film přece jen filmem svého druhu, totiž macourkovsko-vorlíčkovskou komedií, a tedy filmem bez jakékoli přidané hodnoty (snad vyjma těch několik právem kultovních momentů). Jako asi nic z dílny M+V, nemůže ani tento film obstát ve srovnání nejen třeba s parodiemi dvojice Brdečka+Lipský, ale ani např. s dnes už málo známými komediemi režiséra Hobla. Pokud jde o logičnost, myslím je dobře patrné, že Macourkovi nejlépe hoví formát řekněme Bornem ilustrovaných Macha a Šebestové, kde takové starosti vem čert (neodvažuji se ale konečného soudu, protože třeba Arabelu nebo Čestmíra jsem od dětství neviděl). Daly by se prominout takové drobnosti, jako že major Štajner ukazuje lejstro strážnému u katru chodby ve vězeňské nemocnici a při tom oznamuje divákovi: „Povolení ke vstupu do vězeňské nemocnice“. Ale co třeba v Janžurčině podobě omylem znovuzrozený Hample, každým projevem prozrazující, že není Stubová a – nic? Proč se tomu ale divit, když domnělou Stubovou Štajner tajně ubytoval přímo v sousedství vily dublované herečky (a pak se rozčiluje, že má otevřené okno vedoucí do její zahrady)? Na rozpacích jsem i z dospělého muže, který neví, že podprsenka se obléká pod šaty, nikoli na ně. Přitom by nemělo chybu, kdyby se tvůrci byli spokojili s jeho problémy s předlouhými korálovými náhrdelníky (které Janžurová nosí coby Kelétiová naprosto samozřejmě, coby Hample tak, že se zdá skutečně nemožné s něčím takovým chodit). Nebo král reagující na informaci o spiknutí tím, že o tom řekne veliteli armády, již hodlá zrušit. Jestli snad jsou ty nelogičnosti záměrné, tak je špatně něco jiného, protože filmům jako je tento podobné věci nemohu věřit. V parodii budiž, ale na to se Vorlíčkova komedie příliš zhlíží sama v sobě. Bláznivé střele se musím smát, protože je to Bláznivá střela, Mr. Beanovi, protože je to Mr. Bean, Přednostovi stanice, protože je to Přednosta stanice. Ale drtivá většina existujících komedií musí přesvědčit buď alespoň základní uvěřitelností volby stávajících alternativ, které děj předpokládá, nebo odůvodněním volby jiné, nebo rámcem, v němž to není třeba, protože platí zákonitosti zcela jiného typu. Komedie M+V jsou z těch, které si s tím nevědí rady, potácejíce se ani ryba, ani rak. Tady máme dva naivisticky postavené sci-fi pilíře: astrolog čtoucí budoucnost osob („atentát, něco s výtahem, čtvrté patro“) a chirurg transplantující mozky do cizích těl. Z toho se udělá zápletka, vymyslí scénky legrando grando a ten dějový posun už nějak uplácáme. Ukazuje se, že to nestačí, aspoň mně ne. Svoje kvality však Pane vy jste vdova nesporně má. Různé kapitloly z politické geografie působivě smíchány do nereálného, leč provokativně kvazireálného tvaru. Úvodní scéna na letišti je okouzlující v každém ohledu, finále v divadle kolosální. Mezi tím spousta podařených hlášek a velkoryse vystavěný film. Už jen ten od okamžiku useknuté královské ruky nekončící, sympaticky stylizovaný seriál zločinu, vražd a skandálů. Lze konstatovat dokonalé využití některých okrajových postav, třeba omdlévající přítelkyně nebo (coby šokující protipól Stubové) řezník – Hamplův kat (jestli je v Pane vy jste vdova nějaké poselství pro nás humanisty, tak ho nese právě tato postava). Ke kvalitám filmu zajisté patří úderné řazení scén (a střihy mezi nimi), jehož promyšlenost je patrná už na první zhlédnutí. No a samozřejmě osobité podání špičkových populárních českých komiků té doby, z nichž si všimnu alespoň některých: Především Janžurová hrající postupně sebe, Hrzána a Růžičkovou, to je položka, kterou by si milovník českých komedií neměl nechat ujít. I Cupák je coby Hrzán přesvědčivý. Hrzán samotný, jehož titulní postava (která v titulu oslovuje sebe samu) je skoro furt na scéně, si chudák trochu zahrál jen v několika scénách od 7. do 16. minuty (v prvním záběru sahá po flašce s rumem, v posledním odevzdaně čeká ránu palicí). Růžičkové ovšem k jedné z nejlepších kreací kariéry stačí jediná krátká scéna, během níž neopustí nemocniční lůžko. Menšík ve své typické poloze tentokrát skvěle padnoucí. O Filipovském zde platí „vyjde na scénu a aplaus“, to když se v kadáfiovské uniformě (k níž neodmyslitelně patří sluneční brýle) objeví na schůdcích letadla jakožto všemi očekávaný Oscar XV. Poněkud jsem si nevěděl rady se sympatickým králem v roli suchého glosátora, ač jeho představitel Sovák tomu hověl dobře a zrovna tento motiv bych moc rád ocenil – nemám jak. Divadelní kritici Svěrák se Smoljakem přerozkošní, jako ostatně vždy, když ztvárňují marginální postavy v ne svých filmech (tady mají dohromady pět slov). (Spolu s Růžičkové Stubovou je považuji za nejcenější perly celého filmu, ač nejsou ani v titulcích.) Též ostatní velmi příjemní, nepřehlédnutelný je např. Kopřiva. Sdostatek přesvědčivá je netalentovaná herečka v podání andělské Olgy Goodman Schoberové (v titulcích „Olinka Bérová“). Pokud jde o komentáře, ty od Oskara a woodyho (z nichž cituji v úvodu) jsou mi sice pohoršením, ale uprostřed toho všeobecného vrkání oni něco vyjadřují a mohu je tedy doporučit. Sám však upřednostňuji komentář phobie, k níž bych se asi určitě nechal pozvat na bramborový salát. Trochu statistiky: Ve filmu končícím slovy „Počkej, mrcho, já tě roztrhnu!“ zemře celkem sedm lidí, z toho tři účastníci spiknutí, jedna sériová vražedkyně (ta dvakrát), jeden soukromý vrah vlastní manželky a dvě nevinné oběti (Kelétiová, dirigent). Nepočítám zemřelého, ale přeživšího Hampla; ani Goga, který snad zahynul také, což ale zpochybněno jeho pronesením posledních slov celého filmu. V různých interiérech (královský palác, Steinerův byt, Kelétiho dům, Somrova klinika) dominují na pozadí ženské akty. Na závěr něco nesouvislých výtěžků pro milovníky spikleneckých teorií: Ve scéně s Růžičkovou čte Gogo Štajnerovo jméno nahlas z navštívenky, ale po chvilce ho oslovuje „pane Štraus“, kterážto chyba není nijak reflektována (a na rozdíl od Šestého pěšího z Ivančic je dosti nenápadná). Strauss i Steiner jsou (také) židovská jména a je to právě Steiner, kdo provede volbu (scénářem i režií silně zdůrazněnou, ač jde o zcela zbytný motiv) mezi telecím a vepřovým. Stuart Hample byl v té době známý americký židovský kreslíř – humorista, královo anglické jméno Rosebud má názvuk německých židovských magnátských příjmení (ale jiná možná inspirace zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Citizen_Kane). Záhadné je Omar Otis (přičemž manželka je Mary), roztomilé etymologizace slyšíme u jmen Kuckenheim a Steuerwerk (generál, co se ženil v ponorce). Sanitku dvanáctsettrojku, nad níž se Radek99 pozastavuje jako nad jediným nedopatřením v jinak dokonalé aranži, budeme vnímat úplně jinak, všimneme-li si pražské SPZ na voze uhlířů (AB 74 74) ve scéně, v níž se lumpenproletář Menšík hrabe v odpadkovém koši. (Jinak se čs. espézetky dají vidět jen při zastavování obrazu na bezvýznamných automobilech, kdežto vozy „hrající“ mají SPZ ve formátu na první pohled smyšleném.) Velmi působivé je podání (a ochotné přijetí) smrtící pilulky na zlaťáčku (Steiner, Stubová). Už zmíněnou volbu telecího vidíme v záhadném světle toho, co bezprostředně následuje: Prof. Somr (Sommer = „Léto“, letní měsíc je např. srpen) se stopkami v ruce vymačká na ovládacím panelu číslo 68 (rok uvedení filmu je 1970) a zmáčknutím zvláštního tlačítka zavře sarkofág s korpusem z telecího, jenž po chvíli otevřen a hle, spící kráska uvnitř. Jiný motiv z novodobých čs. dějin viz v komentáři Amirgal. Král si v lóži divadla čte jako program cosi s podivně vyvedeným nápisem Recital – snad dobový kulturní časopisek, jehož totožnost by bylo záhodno vyšetřit. Hra začíná slovy „Modleme se k Bohu přátelé. Jsme ztraceni.“ Později zazní: „Chcete nás obětovat svému božstvu? Vzpamatujte se.“ a replika Stubové/Keletiové („keleti" = „východní“): „Za vaši krev nám sešle déšť, kterej svlaží naši věčně vyprahlou zem“, do čehož sněží za zvuku rolniček nějaké ruské trojky. Což komentováno tímto dialogem v královské lóži: Král: „Já jsem se domníval, že se to odehrává v Egyptě.“ Generál: „Možná, že tím chtěl režisér něco vyjádřit.“ Král: „Těžko.“ Že by tím chtěl režisér opravdu něco vyjádřit? Těžko.

Roku 1999 budou uvědomělé členky Svazu žen rozhořčeně žádat (a za to i demonstrovat), aby světová vláda zatočila s teroristy („skupina nukleárních fanatiků“) a jejich zlovolnými pokusy. I přes tuto takřka verneovskou prozíravost se mi však potvrzuje, že faktor rozhodující o trvalé jakosti někdejších z reality unikajících českých komedií nese jméno Brdečka (3x s Lipským, mimo téma srov. i Vorlíčkem natočenou pohádku Princ a Večernice). Je sice fakt, že Brdečka to měl poněkud „snazší“ tím, že se čistě parodicky vtěsnával do různých už existujících (byt třeba jen v kolektivním po(d)vědomí cílového publika) formálních rámců, kdežto Macourek pracuje s rámcem teprve vykombinovávaným. Jeho výsledky jsou žel rozpačité. Lipského crazy sci-fi Zabil jsem Einsteina pánové je vcelku stejně průměrná, přihlouplá a nechytací jako Vorlíčkova Pane vy jste vdova (přes řadu skvělých momentů, což platí pro obě). Silnější než ona snad v náladě a té trošce dadaičnosti, slabší v rasanci a kadenci scén. Žádná z nich nemá to esenciální charisma, které by omlouvalo nejapnosti scénáře a rádoby rafinovanou naivní komiku (jež si naopak mohou bohatě dovolit nesmrtelní Hofmanovi a Polákovi Návštěvníci, které nepřipomínám náhodou: budoucí vedoucí epochální expedice Bláha se objevuje i zde, zatím jen v roli asistenta startu stroje času; nabízející se srovnání prof. Moora s akademikem Richardem (Filipem) pak nedopadá pro Sováka vůbec dobře). Jakkoli sympatická je Macourkova místy až vyzývavá nekompromisně šestáková krvákovost (doplněná zde např. Zázvorčiným „no konečník“), obě právě viděné komedie potěšily (pobavily) spíše jen v izolovaných jednotlivostech, tu i tam často závislých na konkrétních hercích. Zde Čepkův Einstein („hihihihehe“), ale i Brejchová („To znamená, že za tři roky a dva měsíce vypukne první světová válka. Čáau.“) a ovšem nástup nukleárního fanatika Libíčka s punčochou přes hlavu. Kemr i na půl plynu dobrý, žel zcela zabitý svým jakože komickým vynálezem. Ač ani ostatní nejsou špatní, podaný výčet těch, kteří zaujali, je přeskrovný, zvláště přihlédnu-li k tomu, že Čepek pracuje pouhým násobkem vah své osobnosti a hrané postavy a Brejchová to naopak seč může ždímá téměř z ničeho. (Abych nekřivdil, lze ještě upozornit na obě staré dámy na večírku, malého tatínka Frantíka Pecha a konec konců i Zázvorkovou, která je zde dokonale ve svém živlu.) Opakované Proč bychom se netěšili (napoprvé s raketou) národně milé, striptýzový bonus světově úchvatný - jakkoli je to úplně mimomísová scéna, jde zároveň o nejcennější moment celého filmu, v čemž může konkurovat jen Čepkův Einstein. Pod celkovou povrchností celé předložené zábavy nelze arci nevidět solidní, postupem děje se projevující, výstavbu: od nekonečných machinací kolem jediného kritického předmětu (lustr), přes neustálé splašené dramatické zvraty (vrcholící tím, že při „nepatrném“ zásahu do historie zařvou místo Einsteina skoro všichni přítomní), až po fatální a vtipně angažované finále (počínající už skvělým Sovákovým proslovem nad domnělou Einsteinovou mrtvolou). K těmto věcem lze přidat i trefnost, s níž si tvůrci dobírají jisté společenské kruhy. Nesporná přítomnost všech těchto kvalit však jen zdůrazňuje, že používat v souvislosti s Macourkovými filmovými scénáři slovo „geniální“ je slovní inflací a rouháním svatému Brdečkovi (alespoň pokud jde o klasický formát tzv. celovečerního filmu). Což právě potvrzuje Lipský coby rejža, na jehož přehledu realizovaných filmů je patrné, jak velmi je jeho dílo závislé na tvůrčích osobnostech scénáristů. Pro pořádek upozorňuji, že pod scénářem jsou podepsáni vedle Macourka též sám Lipský a autor předlohy Nesvadba, takže nevím, co z toho všeho, co automaticky připisuji Macourkovi, náleží skutečně jemu. Kvalitativní nevyváženost lze myslím nejlépe ilustrovat "nekalými úmysly proti jistému Adolfu Hitlerovi", což je velmi podařený zápich, ovšem dialog, jímž se k němu dospělo, je naprosto zoufalý a jako autor bych si za něj dal facku. /// V návaznosti na své vyšetřování jmen v Pane vy jste vdova zde jen jmenuji firmy objevující se na pražských domech: vetešník Pollak (Trödel Pollak!), Hans Liebig. K čemuž Kopeckého postava bankéře Quida Wertheima. (O Einsteinovi nemluvě.) Z jiného soudku Frank Pech (Lub. Lipský) narozen 1959 v Kalifornii, otec František Pech z Prahy. /// Komentáře: Poněkud jiné náhledy než můj (ale stejně hodné pozornosti) nabízejí Šandík, Radek99 nebo Oskar. NinadeL mě svým komentářem nalákala na reprízu po mnoha letech, podobně jako porůznu jiní (např. právě Šandík) na Pane vy jste vdova. V obou případech konstatuji zklamání, ačkoli úplně marné to nebylo. Jestli ale chcete vidět zajímavou komedii dle Nesvadby, tak rozhodně Hoblovu Ztracenou tvář. K významu Alberta Einsteina zde (http://bandzone.cz/skrytypuvabbyrokracie). Tamtéž se má brzy objevit (jak mám přislíbeno) i skladba Termonukleární exploze, v níž je řečeno vše, pokud jde o spásnou bombu.

Macourek a jeho krváky s povolenou dávkou čuňačinek. Po Vdově a Einsteinovi sestupuji ještě o patro níž, ke Čtyřem vraždám. Ukrutná třeskutost. V nějakých patnácti letech mě to ohromně bavilo („Dej fem ten fek!“), dnes mohu jen podepsat, co píše Amirgal. Patlanina i ve srovnání s jinými soudobými macourkovštinami. „Reálie“ jsou sice stejně čupr jako v nejlepších Lipského parodiích, komiksový Kája Saudek se k tomu snad tématicky hodí, ale dohromady to moc nešlo, o reklamních vsuvkách nemluvě. Dějová logika k pláči, parodičnost na úrovni Teletele (tedy taková, která si vystačí s ukazováním přehnaných typikálií), zuby spadnuté do polévky, hlasitě pérující nože v zádech, zoufalí školáci. Nutno srovnat se starším Kdo chce zabít Jessii (Macourek+Vorlíček): zatímco tam se v „reálném“ světě objevují zhmotnělé komiksové postavy, tady je zřetelný pokus o transformování reality do komiksu, tedy o zfilmovaný komiksový formát jako takový (čímž nemyslím saudkovské náhražky scén, které by byly moc drahé, ale bezprostřednost všech akcí a událostí – výjevů). Janžurová coby mistr převleků není vůbec špatná, bestie Bublina L.L. docela sedí, hoši z Michaga i ze San Boniga rovněž. Postavy jsou vůbec velmi dobře obsazeny (jen tu Bohdalku jsem tady nikdy moc nepochopil), krutými hláškami se nešetří a Zázvorková coby barová kurva je prostě unikát. Trvalou hodnotu má však jen písňová složka, totiž Eva Olmerová s Koptovým textem „městem táhne sex“, jakož i nová vlna z Newyorteku – to můžu.