Muž, který stoupl v ceně

"To snad není možný...snad jsem se ještě neprobudil." Tak přesně to jsem si říkal i já, když jsem sledoval tenhle dokonalý "kocourkov". "Kocourkov", v němž strážci obrazu na těle pana Bendy spí s dotyčným (a jeho ženou) v jeho posteli, kde soudce bez mrknutí oka rozhoduje o tom, že pan Benda může bez zábran krást, policista čile asistuje tomu, jak dotyčný krade přímo za bílého dne ( a nechá dokonce okrást i sám sebe) a blázni si v psychiatrické léčebně "hrají" na psychiatra tak věrohodně, že rozeznat je od skutečného psychiatra je téměř nemožné. Spousta absurdních situací (viz třeba scéna, kdy manželka s dvěma kluky hovoří s panem Bendou sedícím na židli na kolejišti a ten ji říká: "Jděte rychle, už mi jede vlak..") a hodně vtipných hlášek (viz třeba scéna, kdy se sousedky dohadují nad tím, proč pan Benda drží asi hladovku: "Proč to asi dělá? Chce být lehčí, aby mohl létat..."). Konec filmu poté, kdy překupník s uměleckými kuriozitami hovoří s Bendou (a říká mu "vy nejste člověk, který je svobodný, vy nejste věc, která je krásná, vy jste bytost, která ztratila smysl"), je ale takový trošku nevýrazný. Jako by tomu chyběla nějaká závěrečná pointa. (22.07.2019)

Moravcův a Podskalského snímek skličuje již tím, jak se vyslovuje a to neopakovatelně dotváří děsivou atmosféru bezmoci, která je – v perspektivě snímku – jakoby vtisknutá do života každého člověka. Skvělý vtipný tragikomický sujet důvtipně přeložený do (dosud obecně srozumitelného) alegorického jazyka šedesátých let, terciálně vychyluje pokroucené nářečí absurdního, místy až surreálného humoru: každé slovo je potenciálně svým vlastním opakem, jak to nejdokonaleji znázorňují blázni věrohodně si hrající na psychiatra v léčebně duševně chorých. Nelze se vyslovit, lze se jen obávat. Ze spojení dvou nesourodých režisérských vidění vzešlo nebezpečné enfant terrible, které mateřské i otcovské rysy perzifluje každým gestem: prostý humor konzervovaný šíleným světem chutná jako trapnost neprávem uštědřených kopanců a černohumorné „nesmysly“ – jako vyvržené z útrob Bretonových – se vystavují jako vzorky zežloutlého katalogu nadrealistických hříček. Tíseň. PS: Může být větší naplnění hrůzostrašného zdivadelnění moderní kultury, než člověk, který se stane obrazem? (26.12.2017)

V ďalšom z menšiny Československých undergroundových snímkov by bolo treba ponaprávať a vycentrovať zopár detailov, ale každá takáto snaha sa cení. Nadčasová absurdita, ktorej mnohí nebudú rozumieť nikdy a takisto mnohí sa ňou budú baviť aj o tisíc rokov. Odporúčam druhej skupine, ktorá verí, že keď sused zaháji poctivú hladovku, ľahšie vzlietne... (09.01.2011)

Československá absurdní komedie o muži, jemuž na záda v opilosti vytetoval známý malíř svůj obraz. Pan Benda, nešikovný a ušlápnutý pracovník v ničírně poškozených a neplatných bankovek v podání J. Krónera, se domnívá, že díky obrazu na svých zádech přijde k velkému jmění, avšak opak je pravdou. Nastává totiž série absurdních a bizarních situací, neboť grafiku na jeho části těla si přivlastnila galerie a nebohý pan Benda je od té doby označován jako obraz a je s ním jednáno nikoli jako s lidskou bytostí, nýbrž s předmětem. Ke všemu si galerie vyhradila právo svůj obraz hlídat a z toho důvodu jsou s panem Bendou neustále, i v noci, dva střežící mužové (J. Libíček a J. Chvalina), jež ho nenechají ani vteřinu o samotě. Nápad s vnímáním člověka jako věci a potlačení jeho lidské podstaty spojený s mnoho vtipnými situacemi a hláškami byl zajímavý, bavil mne však pouze dočasně. V druhé polovině snímku se totiž úroveň absurdit naprosto vymkla kontrole a vysoce překročila únosnou míru. Dle očekávání byl i závěr jediného filmového díla J. Moravce, jenž při tvorbě tohoto filmu spolupracoval se Z. Podskalským, těžce nepromyšlený a v podstatě neukončený. Navzdory nezvládnuté druhé polovině, kdy jedna šílenost stíhala druhou, a jednotlivé scény se jevily jako stěží uvěřitelné, nesmyslné, či dokonce nemožné, se v této bizarnosti objevila spousta známých hereckých tváří. Zajímavou rolí se prezentoval Z. Řehoř, jenž představoval Bendova právního zástupce u soudu s galerií, jenž na rozdíl od ostatních zcela logicky vnímal svého klienta především jako člověka, avšak jednal s ním jako s věcí, především jeho nařízená hladovka a násilné odstraňování potravy z Bendových úst bylo více než manipulativní. Z neznámých důvodů se svým nemluvným společníkem V. Maurerem také nenechal panu Bendovi žádný osobní soukromý prostor, a tak nakonec spolu s hlídači z galerie sdílel pan Benda manželskou ložnici se čtyřmi neznámými lidmi. Dále se ve výraznějších rolích objevil J. Kemr, coby Bendův nadřízený z ničírny, Bendova manželka J. Tichá a I. Prachař vystřídaný J. Langmilerem v roli neústupného ředitele galerie. Z celkového pohledu nemohu udělit této experimentální ztřeštěnosti ani průměrné hodnocení, neboť autorova bláznivá fantazie neschopná vytvořit alespoň ucházející a smysluplný závěr překročila všechny snesitelné meze a v porovnání s pozdějším známým francouzským filmem na podobné téma Tetovaný neobstojí. (26.06.2018)

Jak je známo některý díla stoupnou v ceně až po smrti autora. Stejně tak je tomu v tomhle případě. Jenže v tomhle případě je dílo vtetováno na zádech J. Kronera. Problém je v tom, že veškerý díla autora po jeho smrti patří galerii. Pro milovník absurdností povinnost. Za mě je to dílko kde je absurdnost dovedena k dokonalosti. (04.03.2023)