ScreamJay

Když každej den neprožíváš jako by byl poslední, nežiješ, jen přežíváš. A taky platí, že život není tehdy ani jednou, žiješ teď a tady (!!!) Now Is Good je zkouška naší všední slepoty, nebo možná taky zaslepená romance, každopádně Dakota Fanning pěkně vyrostla (i herecky) a ten krátkej sestřih ji taky sekne. Jasně, nemůžou u toho chybět Lana Del Ray ani Ellie Goulding, natož O'Halloranův klavír a smyčce. Bojíme se, máme strach z věcí, který lze zvrátit natož pak z těch, kterým se vyhnout nejde. Bojíme se bolest cítit i prožít, i když je naší součástí, i když bez ní by radost a štěstí byly jen prázdný slova. Ol Parker je jak na pomezí dvou světů, na jedný straně všechen ten patos, andělé ve sněhu, s motorkou na pobřeží a uvědomělým manekýnem, kterýho jí sešle zatracenej osud, až doposud. A proti tomu, žádný hrdinský řeči, nebo aspoň ne tolik, jen cynickej slalom mezi vzdorem a nevyhnutelností, mezi touhou a strachem. Tess. Mám jí to věřit? Já nevím, co když to vlastně ani nečeká, nespoléhá na to? Jak je to dál? Někdo musí zemřít aby se jiný naučil žít? K čertu s tím, pořád se učíme. Tohle není dokonalej film, takový klony Aleca Baldwina mezi rodičema často nenajdete, přesto jsem se naučil dávat šanci lidskosti, bez ohledu na uměleckou formu. Jenže tohle pro mě i tu formu má, lidských [final rate: 80%]

Villeneuve vždycky nejezdil jen ve formuli a Jackman si taky vždycky nehrál na zvlčelýho Fredy Krugera s pejzy. Věděl jsem, že ten Kanaďan umí, ale zároveň jsem taky nečekal, že by snad Prisoners odvyprávěl nějak tendenčně, na efekt. V prvé řadě? Zmizení není strhující film, vyprávění je striktní, nevybočuje, neuhýbá z veskrze autentické linky. Je chladný, pomalý a neustále po vás něco chce, abyste se vcítili do zoufalství, abyste tápali, byli empatičtí k zápletce. V duhé řadě? Kamera! Roger Deakins drží obrazové prostředky čistě a syrově, velmi jednoduše se topí v táhlých záběrech, netlačí na pilu. A v třetí řadě? Hudba! Jen málokterý abstraktně ambientní sountrack dokáže fungovat nezávisle na filmu a zároveň přenášet svrchovaně filmový dojem tak, jak se to povedlo Jóhannu Jóhannssonovi. A dál? Už po půl hodině mi z Gyllenhaalova tiku tikalo, přesto u mě Hugha přehrával, držel v šachu a spolu se slušným scénářem udržel v šachu i celou pointu. Pointu, která si díky roztříštění příběhu mezi dvě hlavní a co chvíli jediné postavy, dokázala uchovat moment překvapení. Ne, tady už dávno nejsme v dobách The Silence of the Lambs, aby se rozhřešení stalo nadčasovým, aby to nemělo žádný mouchy a divák se chtěl, potřeboval vracet. Přesto jsou Prisoners somatickou kriminálkou, která není úplně tím, co byste od současný podoby žánru čekali, ale ani tím, čím by vlastně mohla (a měla) být. Ve Ztracených se ztratilo pár nedostatků, ale já se v nich s dojmem našel, rozvážně, uvážlivě, za [final rate: 80%]

Stotřiatřicet let, dvojitej bajpás a nemožný košile aneb důchodci v báni (!!!) Prošedivělej Ježíš a dva týpci, který už maj na těle víc kůže, než můžou potřebovat - tak na tohle si musel filmovej fanoušek počkat víc jak 30 let. Zestárli jsme? Zuby jsou vlastní? I když se Escape Plan tváří jako děsně hypermoderní, já z něj pořád nějak cítím devadesátky, jako kdyby se vrátili někam do doby Assassins, k tomu hudební motiv se stejným feelingem, kterej měla třeba Die Hard 2. Klasickej konflikt mezi neodvratitelnou nostalgií pamětníka VHS éry a tím, co byste tam doopravdy chtěli najít - větší šmrnc dialogů, větší nadhled, víc ironie, víc kontrastů. Čeho se nám dostalo? Film kterej, i když se o to snaží, nemá čím překvapit, skvělá první polovina, v rámci klasickýho námětu nápaditá a k tomu omšelý oldschool závěr, bez jiskry. A jako bonus mimický deathmatch, ve kterým Arnie těsně poráží Slye dva výrazy v ksichtu ku jednomu (!!!) Rozpaky? To, co tu tak děsně smrdí, je Francovka? Houby, Mikael Håfström to prostě natočil tak, jak bychom chtěli v dobách, kdy TI dva byli na vrcholu, nic víc a ani nic míň. Obsazení sympatické, ale ambice nejspíš byly mnohem vyšší. Teprve čas ukáže, jestli byl tohle nadčasový útěk a nebo jen útěk před neúprosným časem. Bavil jsem se a přesto to nedokážu nadhodnotit, takže za mě rozprchlých [final rate: 65%]

Pro chvilku štěstí by snad i vraždila aneb proč na mě ta holka celou dobu tak tupě zírá??!! Čert vem, že je Carrie remake, ale z tohohle filmu už od samého úvodu vyloženě cítíte, jak se bezmála dětinsky těší na předepsaný kultovní finále. V důsledku toho se první 2/3 vlastně snaží jen tak z povinnosti prolítnout. Nechápu to, Kimberly Peirce už dokázala sugestívně rozbrečet kluky, ale tady jako by jí studio tlačilo devítimilimetrovým tamponem mezi lopatky. Proč musí být sarkra všechno poplatný dílčím možnostem digitálu, když jako celek je to naivní, místy směšný, bez atmosféry, která ani nedostává šanci vzniknout, natož fungovat? Carrie vlastně vůbec není ústředním motivem, jen takovej maňásek, prostředník k naplnění paranormálních skečů kolem. Že se pak zdá být Chloë Moretz spíš vyjukaným retardem než telepatem, že jindy skvělá Julianne Moore okatě přehrává, to už jsou jen důsledky výše zmíněného. Jo, vsadil bych na skromnej rozpočet, psychologii na úkor samoučelný levitace a třeba i úplně neznámý tváře, ze kterých by se v každým druhým záběru nedalo tak snadno číst "uděláme to hezčí a líbivější". Pro mě zpravidla platí, že u hororu znamená málo často víc a i když se povrchnost stává posledností doby, Carrie 2013 absolutně postrádá šmrnc, náboj, zhoubu, zlobu, cokoliv, co by se dalo (znovu) prožít. Prefabrikovaná kremace "ošklivý" klasiky pro smartfounovou generaci, u mě za [final rate: 45%]

Pud sebezáchovy kontra díra v charakteru aneb jednou v roce na Vánoce strejda kolta popadne (!!!) Děsnej bordel po baráku a The Purge jedním dechem jako né tak fany Funny Games v přístavbě. Jediný tvor na planetě, který má ze zabíjení požitek je člověk a tak když člověku jako James DeMonaco dají natočit absurditu s pravidly, i já číhal na prožitek. Upřímně, úvodní atmosféra byla plíživě působivá, ale už po pár minutách mi došlo, že charaktery postav jsou napsané a zahrané tak, aby vás nebetyčně štvaly. Jenže Rhys Wakefield rozhodně není tak sadisticky slizkej jako Michael Pitt a provázanost i sledování jednotlivých scén stává se čistě pudovou záležitostí (něco jako "Nedává to smysl, ale víme, že to s váma cukne"). Hah, někdo dokurvil pojistky, máme tmu, ledkový baterky, černocha v khaki bundě a dvě retardovaný děcka, který bych utlouk teflonovou pánví už v půlce děje. Co se děje? Tahle moralita není, ku své škodě, (chytře) absurdní ad absurdum, nedrží jednoznačnou žánrovou linku a tempo zbrkle šroubuje především ktatší stopáží. Ano, člověk zavírá oči před zvráceností, až do chvíle, kdy se dotkne jeho samého nebo jeho blízkých. Jenže ani nadstandardní Ethan Hawke nedotáhne Očistu dál než do průměru, protože s každou minutou ve mě sílil dojem, že z tohohle se dalo vymáčkout víc, mnohem víc. Očista má do čista ještě daleko a vyvolává jen ty pocity, které musí a mě se chce jen na [final rate: 55%]

Bajka o světélkujícím Bournovi a peroxidový mrše Starlingové, která už dávno nečechrá mikádo (!!!) Já nevím, fakt nevím jestli je Elysium jen krátkozraká moralita, která dává prostřednictvím Neilla Blomkampa digitálnímu polotovaru novodobého sci-fi analogově špinavý šmrnc, nebo je to jen syrová předzvěst věcí budoucích. Záleží na tom? Vizuální rukopis District 9 zůstal nezměněný, jako amoled dislej zamazaný od sraček, Neil se prostě té špíny nebojí. Kontrasty fungují, zcivilizovaná pompéznost, nabubřelost sevřená v bídě, aby jedna druhou podtrhly a umocnily. A příběh? Jo, má to díry, je barvoslepý a už od půlky filmu je patrné, k jaké volbě a jakému rozuzlení spěje. Přesto, charaktery ústředních postav mají šťávu, Jodie Foster bych po pár minutách nejradši sám nakopal mandát, Sharlto Copley ja vyloženě archetypální záporák a Matt Damon zas prototyp nejednoznačnýho klaďase, chodící rozpor se skartkabelem u zadku. Sečteno a podtrženo, Elysium, víc než na cokoliv jiného, vsází na energii a filmové nadšenectví, ale taky na emoce, což je (spolu se scénářem) největší kámen úrazu. Protože ze samoúčelný emoce strašně snadno uděláš kýč, který ti u spousty lidí neprojde, jenomže já si naopak říkám, když je surově hodíš jako střep do bláta, můžou dát i mělkýmu ději další (individuální) rozměr. Elitářský know-how, nebo ještě líp, vizuální odkaz z kazem za oddechových [final rate: 75%]

Nemůžeš sakra říct, že tohle bylo kultovní F1 barbecue, když vyhrál, když se zas jednou ukázalo, že největší vítězství nezískáš v tom, co děláš, ale v tom, jak a proč žiješ (!!!) Jedno, jestli vyhrál Lauda, protože "neztratil ksicht" a nebo Hunt, protože to dokázal prožít, až na samou hranici. Rush by klidně mohli být pompézní a patetičtí, ale nejsou. Mohli by vám mazat med kolem huby s kupou slowmotions prokládaných snůškou pitomých mouder o životě a skončili by ve stejný prdeli, na který se třeba ještě dneska drbe Renny Harlin. Tady bylo už dopředu jasný, že aby tenhle film vyprávěl, musí mít skvělou kameru, cit pro příběh a Ron Howard si s tím poradil s grácií. Ukočíroval vizuál, vyvážil obě dějový linky a ještě naservíroval vkusně autentickej adrenalin. Dva charaktery a všichni ostatní jen tak do počtu, Thor vyměnil kladivo za overal, ale na kondicionér a trochu laku pro objem nezapomněl, Daniel Brühl skutečně vypadal jako Lauda a Olivia Wilde měla zase ten pohled, pro kterej bych si natlouk hubu už za první levotočivou šikanou. Ale hlavně, ani na chvilku sem neměl pocit, že prožívám nějak zásadně velkej film, že by se mě někdo snažil opít líbivě falešnou frází, že bych se nějak pral s očekáváním, přesto ve mě Rush zvítězil. Skromnej drive, kterej neleze nikomu do zadku, ale rozhodně vás z něj dokáže zvednout. V dobách, kdy formule 1 vypadaly jako litinová vana na kolečkách, kdy se dalo kroutit volantem a nebylo to jak šestisetkilový tamagotchi, měly závody syrový šmrnc, tak jako ho mají Rivalové a proto za mě [final rate: 85%]. WIN THE BEST (!!!)

Wrestling s kuchyňským nožem aneb dýňová sezona v domě (bezmála) tisíce mrtvol. Amatérský řezník z Haddonfieldu na cestě za sebepoznáním(!!!) Ptám se, má to cenu ohlížet se 30 let zpátky, dívat se Rosenthalovi pod ruce a s trochou nostalgie vzpomínat na prsa, krev a mrkváče? Původní Halloween II byla dobová analogová řezničina, takže kde se vzala odvaha (nebo dost možná naivita) Roba Zombieho vykreslit Myersovu psychologii zrovna teď, v časech, které dusí digitální brutalita? Takhle, z mého pohledu má Rob problém budovat jakoukoliv funkční atmosféru - on prostě "jenom" drží tempo. Navíc ten jeho formát opakujících se bizarrních výjevů k něčemu tak přímočarému, jako je Halloween legacy, prostě nepasuje. Předěly se tlučou jak rozmazlený děcka na pískovišti a i přes to, že se bezútěšně snaží držet za overal chlapce v masce z gumopryže, dostat se do hlouběji do jeho podvědomí, k saméjeho podstatě, psychologie ostatních postav je naprosto stupidní, nekonkrétní. Kupříkladu Loomis Malcolma McDowella, to je P(íá)R extrémně nekontrolovaný debility(!!!) Já to chápu, vizuálně by to tak ze 2/3 obstálo, Zombie je v tvůrčí podstatě neústupný, drží jistý drive a jeho hrdinky jsou vesměs rozcuchaný, potetovaný mrchy, co poslouchaj Alice Coopera a říkaj kurva častěj než dobrej den. Přesto Halloween II jako celek nefunguje a upřímně, mít imrvére za prdelí Sheri Moon Zombie s jednorožcem a upatlanýma očníma stínama, asi by mi jeblo taky(!!!) Suchej steak bez omáčky na podvečerním menu za [final rate: 40%]

Wrestling v poměru 10000:1 aneb neplivej mi do ksichtu tu svou plazmatickou sračku (!!!) Hodinu a půl čekám na to, abych se dozvěděl, že má Rod Perlman docela velký nohy :-) ale popořadě. Ať to beru jak chci, Guillermo del Toro, to je určitý vizuální rukopis, taková ta hi-tech pohádka s cool barvama, která tady ovšem dostává na prdel pěstí z kalený oceli. Pacific Rim není průser, jen se posunuje v linii soudobé digitální onanie o další krůček = VÍC, VĚTŠÍ, NIČIVĚJŠÍ, CAPSLOCK. A vizuálně skutečně šlape, sice bez původního ksichtu, ale formálně sebevědomě (akorát dějově je to plochý jak Rumunská gymnastka). Jednu chvíli senzačně epický fight v ulicích Tokia a v druhou černoch v neoprenu s kupou stupidních motivačních citátů, které jako by mu našeptal sám Emmerich. Ksindl z jiný dimence se možná miliony let těší na naše freony, každopádně Pacific Rim je přesně tím standardem, kterýmu to (protože se těšíte) technicky spolknete i s navijákem, ale v druhým sledu už nemá co nabídnout . Chci říct, jeden z filmů, u kterých máte pocit, že jste dostali strašně moc a přitom odcházíte hladoví. Protože já tu taky u prvního a posledního sledu zůstávám, dávám tomuhle velkorozpočtovému dietnímu koktejlu víc než štědrých [final rate: 65%]

Psychotropní haluz, Frodův fetyš a osvěžovač vzduchu jako terapeutická pomůcka (!!!) He's a Maniac, Maniac on the floor! Nebo jinak, vzpomněl sem si na legendární PoV schízu Smack My Bitch Up a hned mi bylo jasný, že tenhle artový Maniac docela riskuje. To, co na malým formátu může být devízou, dokáže dlouhou stopáž bezútěšně utopit. Nestalo se (!!!) Franck Khalfoun spolu s tvůrčí/producentskou podporou týmu Alexandre Aji servíruje pomalý, atmosfericky nejednoznačný randez vous s nabroušeným loveckým nožem, na kterém je paradoxně právě ten klid tím nejděsivějším. Málokdy si můžete dávkovat přiměřenou brutalitu s takovou přímočarou samozřejmostí, autenticitou a přesto vizuálně vypiplanou do nejmenšího detailu. Není to retro, přesto dokonalá syntezátorová muzika od Roba voní osmdesátkama, Wood není Spinell, přesto mi do toho psychopatickýho hajzlíka sedí, nepřehrává. Zktátka vím přesně, co bude na Maniakovi leckoho štvát, nudit, ale taky přesně vím, co mě na něm baví - je to film, na který se nestačí dívat "z patra", film, který nelze prožít z první. Dost možná, že jeho hodnotu prověří až čas, ale pro mě tohle vypadávání vlasů svépomocí nepůjde pod [final rate: 80%]