Madluska

Tenhle seriál je milý, třeskutě vtipný, originální (koho by napadlo pojmout seriál jako vyprávění dětem?), geniálně obsazený (mám na mysli především Jasona, Niela Patricka a Alyson, Josh mi k srdci nijak zvlášť nepřirostl) a promyšlený (baví mě návraty k modrému lesnímu rohu i předznamenávání osudového setkání poznámkou o žlutém deštníku apod.). Pro všechny tyhle klady mě mrzí, že tak fajn dílko pomalu ztrácí náboj neustálým protahováním, neboť nastavovaná kaše už nechutná tak dobře jako ta původní. P.S.: Taky jste přemýšleli nad tím, zda opravdu tohle všechno vypráví tatík svým těžce pubertálním dětem? A taky vás zaujalo, že i když se Ted v jednom kuse prohlašuje za nenapravitelného romantika, má za sebou pěknou řádku vztahů? Docela by mě zajímalo, kolik přítelkyň už vystřídal. :-)

Profláknutá klasika, ke které se ráda vracím už poněkolikáté. Závidím téhle partičce to stálé setkávání u přátel v bytě nebo na kafíčku v Central Perku s podivínským Guntherem (ok, přiznávám se, toho jim nezávidím :-)). Docela bych brala kámoše, kteří by v jednom kuse sršili vtípky jako Chandler, těžili výhody ze své popularity jako Joey, ochotně poskakovali podle mého přání jako Ross, všechny trable házeli za hlavu jako Phoebe, vařili jako Monica nebo radili v oblasti módy jako Rachel. Ale co to plácám, pár takových už přece mám! To ovšem nic nemění na tom, že tenhle seriál je parádní... :-)

Smršť nonsensů, sebeshazování, dovedně zamaskovaného intelektuálního humoru (fotbalové klání mezi filozofy?) v podání sympaťáků každým coulem. Co víc si přát? Snad jen ještě pár dílů k dobru kdyby se někde v tmavém koutě našlo... Nejspíš ne každému tenhle humor sedne - je to prostě nepopsatelný úlet. Ale musíte to vidět!

Earl je typ tuctového vidláckého podvodníčka, kterému zasáhne do života Karma, v důsledku čehož se vydá na "správnou cestu". Sice to smrdí morálkou na sto honů, ale mně to nevadí. Naopak si myslím, že právě touhle cestou by se snad mohlo podařit do lidí nahustit, že lhát se nemá, krást se nemá, podvádět se nemá... Aby tyhle nepříliš atraktivní pravdy nenudily, pobíhá po obrazovce vedle poměrně jednoduchého Earla ještě jednodušší brácha Randy, hloupá a proradná bejvalka Joy (to jméno je ironie? :-)), pohodový a tajemný kuchař Krabák nebo prostinká striptérka Catalina. A světe div se - ono je to vtipné! :-)

Zajímalo by mě, kam na tu splašenou změť nápadů Groening a Cohen chodí! Taková spousta drobných genialitek v každém díle přece nemůže být dílem dvou obyčejných lidských mozků. Už jen vytvoření daleké budoucnosti, v níž existují sebevražedné budky, kde se lidé prohánějí potrubím, kde existuje robot-závislák a kde jeden pološílený dědula sestrojuje vynálezy, o kterých se nám dnes ani nesní, je úkol pro řádku scénáristů... Chovám k vám obdiv, Davide a Matte. ;-)

Sheldona prostě musíte milovat, i když v reálu byste ho po prvních dvou minutách (nebo i dřív?) toužili zabít. Vlastně celá tahle superinteligentní banda mě baví, i když vůbec netuším, o čem to při čmárání na tabuli melou. (Proč si to nepřiznat, že?) Může za to snad jejich specifický vkus (aspoň co se oblečení týče), naprostá izolovanost od světa běžných smrtelníků, záliba v indickém jídle nebo třeba Sheldonova pravidla? Těžko říct, ale ve výsledku na tom pravém důvodu stejně houby záleží... :-)

Každá série Black Addera se sice odehrává v jiné době a prostředí, ale přesto se nese ve stejném duchu. A ten duch se vyznačuje smrští fórů, kousavých narážek, vychytralých plánů, maskované nevraživosti, nepříliš skrývané nadřazenosti a předem stěží odhadnutelných zvratů. Když máte štěstí a nenatrefíte na česky dabovanou verzi, budete se bavit přímo královsky! (Nebo spíš Blackadderovsky? :-))

Tohle je jednoduše kult. Listerův flegmatismus. Rimmerovo poseroutství a puntičkářství. Kocourova sebestřednost a narsicmus. Krytonova úslužnost a pokora. Hollyho natvrdlost i genialita. A nikdy nekončící ironie těchhle všech. To mě prostě baví. (A taky mě baví nenápadně zjišťovat, kdo v mém okolí trpí podobnou "trpaslíkománií". :-))

Tuhle sondu do devadesátek, kdy možné bylo všechno a nikdo nevěděl, co si s nabytou svobodou počít, jsem objevila díky kapele Colorfactory. Na tu jsem narazila náhodou a ta především mě ke zhlédnutí Šeptej nalákala. S lítostí ovšem musím konstatovat, že zvuk předčil obraz. Z filmu stojí za zmínku (krom soundtracku) ještě nápad s psí optikou (zfetovaný pes s barevným viděním - haha) a Hřebejkova památná věta ("Ahoj, nechtěla by sis zahrát ve filmu?" - hahaha). Jinak to byl vyloženě úlet a "herectví" Jana P. Muchowa mi stále dokola vtloukalo do hlavy něco o ševci a jeho kopytu. Proč asi? :-)

Chudák válečník! Tolik se snažil a nakonec... Ne, nebudu nic prozrazovat! :-) Ale vynalézavost, s jakou mu osud bral protivníky mě dost bavila stejně jako animace - sice trochu "hranatá", ale v případě vikingů to nepovažuju za nedostatek. Navíc je vidět, že si studentíci dali záležet (pokud je tedy pravda, že tenhle filmík vznikl jako bakalářka) - třeba na hře se světlem (když se otevře brána Valhally kupříkladu) nebo na různých druzích pohledu (úplně shora, očima Biorna, zblízka, zdáli...) Jo, dobrá práce! P.S.: Konečně mi někdo přiblížil severskou mytologii srozumitelně. :-)