marhoul

Hendikepovaný člověk, který dokáže v životě něco tak dobře, aby jej znal celý svět, vždycky stojí za pozornost a v případě Ray Charlese to platí rovněž. Příběh nevidomého hudebníka, tmavé pleti, který začínal v letech, kdy byla v některých státech stále aktuální segregace, který přesto prorazil a zažil slávu, přičemž zároveň propadl drogám, který měl život jako jízdu na tobogánu jistě za zfilmování stál. A Jamie Foxx se v Raye proměnil dokonale. Zasloužený Oscar.

Bez debaty dobré, ale ta stopáž byla smrtelná. S odstupem času zjišťuji, že si film vybavuji velmi mlhavě a splývá mi s Chyť mě, když to dokážeš, co mě tedy bavilo o něco víc.

Naprosto vymakané, zábavné, napínavé a strašně dobře stravitelné. Lola maličko zapadla a to je škoda. Co mě ale těší, ve své době mi uvíznul za drápy v Bontonlandu jediný exemplář originálního soundtracku, který tehdejší šéf na svoji prodejnu objednal. Stál mě šest stovek a poslouchám jej dodnes. Úsměvný byl moment, kterak jsme se s tím šéfem v ten stejný večer potkali v Desperádu a když jsem se pochválila, co jsem si u něj koupila, smíchy se zlomil v pase. Představil mi pána, pro kterého bylo to jediné CD objednáno. Když ho v regálu nenašli, jelikož jsem ho po dobu, co si dávali kafe vzadu koupila já, musel svého kamaráda-zákazníka pozvat na pivo a pokračovali až do večerních hodin tam, kde jsme se potkali. A tak jsme si dali společně tequilu a bylo zase o jednu povedenou příhodu víc. Film prostě lidi sbližuje. :)

Polulina Inkontinenta.. :) Život Briana je prostě nenormálně dobrá šleha, která jde nekompromisně za hranice korektního humoru s takovou vervou, že by se tomu podle mě od srdce zasmál i sám Ježíš Nazaretský. Ve chvíli, kdy Brian skočil do díry na poustevníka, jsem měla po filmu neboť záchvat smíchu mě doslova trhal na cáry a to tak, že po celý zbytek projekce.

Já ten film viděla asi jako dvanáctiletá, o prázdninách na Slovensku, u dědy. Dávala to slovenská dvojka, která už tehdy měla programovou skladbu jinou než televize česká. Já na ten příběh zírala jako zjara, byl to vlastně jeden z prvních velkofilmů, co jsem kdy viděla. Co se týče indiánů, jednoznačně mě zajímal akorát Vinnetou a najednou Dustin, kterému jsem se smála v Tootsie? To víte, to mě začalo zajímat. Film se mi líbil tehdy a líbí se mi dosud.

Téměř dvacet let jsou Pelíšky filmem, který lidi neomrzel, který baví dorůstající generace a bez kterého si vlastně asi neumíme představit Vánoce a možná ani 21. srpen. Hlášky z filmu jsou zarostlé do běžné společneské konverzace a dokonce došlo i na to, že po těch letech některým lidem docvaklo, že se nejedná o třeskutou komedii s Bolkem a Mirkem, nýbrž o znázornění tragického osudu obyvatel Československa, tehdy v roce 1968. Znám pár lidí, kterým zpočátku nesedělo humorné pojetí, jelikož ty časy zažili na vlastní kůži. Neměli Pelíšky rádi, brali si to osobně, vlastně to uráželo jejich pocity. Ale i oni časem pochopili, že tvůrci zvolili správný způsob, kterým oslovují široké publikum diváků a jak to vypadá, oslovovat budou i nadále..

Kolikrát se na to naše děti koukají? Jednou týdně? Ano, asi tak. A koho to také neomrzelo, když vejde do pokojíčku a zahlédne to na tabletu? Rodiče. Takže to je asi ta nejlepší vizitka pro vynikající biják z dílny DreamWork. Této společnosti se vlastně nic jiného nepovedlo a to je škoda, ale ten Shrek? Ten je fakt TOPka.

Základní film o odporné době, která je bohužel součástí našich dějin. Jak pravil sám pan Brzobohatý, sám není velký zastánce toho, aby manželský pár hrál ústřední role, ale jak se při výběru ukázalo, žádná z hereček nedokázala zahrát, snést, přežít situaci, kdy ji on uhodí tak dobře, jako jeho žena Jiřina. Oba ve filmu excelují a já cítím trošku smutek nad tím, jak vnímají paní Bohdalovou mnozí dnešní diváci. Možná by nebyla na škodu troška ohleduplnosti a uvědomění si toho, že je to už velmi stará paní a kdo ví, jak se budeme v takovém věku ukazovat světu my... Tím chci říct, že nezapomínám na to, co všechno a jak výborně zahrála, jaká je to paní herečka a že konkrétně v Uchu byli s Radkem Brzobohatým oba famózní. "Ucho, piš si!"

Současný tibetský Dalajláma je pro mě persona, kterou obdivuji a chápu jako jednu z nejvlivnějších osobností minulého a současného století. A nejsem budhistka. Zajímá mě vše kolem tohoto sympatického pána a líbí se mi, jaký film o něm Martin Scorsese natočil. Líbí se mi jako celek, nenašla jsem v něm slabších míst, ale je pravda, že jsem ani chyby hledat nechtěla. :) Tibetu bych přála, aby nebyl v područí čínského draka a Dalajlámovi šťastný návrat do chrámů, které kdysi obýval. Já vím, zase jsem naivní...

"Ten člověk nezemře přirozenou smrtí." :-) Trezorový snímek Jiřího Menzela na motivy předlohy Bohumila Hrabala patří mezi filmy, které by se měly promítat povinně ve školách. Nejen kvůli samotnému politickému podtextu, ale kvůli jemnému, inteligentnímu humoru, který je třeba pěstovat! Máme my to ale štěstí, že máme v kultuře v tomto směru takové úžasné velikány! Skřivánci jsou jedna velká hořkosladká paráda a díky všem tvůrcům za ni.