pursulus

Pátá čtvrť.¬         Hlubší dojem než tento snímek ve mně zanechala četba předlohy — povídky Batalion od J. H. Týneckého; příběh je v povídce uchopen pevně, sevřeně, s hlubokým citovým výrazem a bez zbytečných rozptylujících odboček; inu, vždyť jej napsal člověk, který byl kromě spisovatele hlavně novinářem a dramatikem. U Cikánova a Schittova snímku tuto pevnost a sevřenost příběhu postrádám, citový jeho výraz je pak zamlžen jednoduchou konkretizací v obrazech (návrat Uhra domů, samostatné "aktovky" v putyce a u soudu a tak podobně). Dramaturgicky tedy ne zrovna dobře zvládnutá látka, jíž povídka nabízí. Kromě uvedených výhrad můžeme ale o všem ostatním hovořiti jako o silném nebo aspoň dobrém provedení: herci (i přes leckdy poněkud šablonovité vystupování postav), kamera (skvěle ovládající hru černé a bílé), hudba (a písňové šlágry), prostředí putyky, soudu, kostela, hřbitova... to všechno dohromady vytváří sled obrazů, jež přitáhne pozornost a zaujme a možná i dojme. Přes mnou uvedené na začátku výhrady proti dramaturgii se tudíž jedná o beze sporu nadprůměrný filmový počin, který mohl býti ovšem daleko lépe zdramatizován, uchopen (možná M. Fričem?).¬                 Jsou příběhy, jsou písně, které mohou dojmouti až k slzám; skrz ně neměli bychom ale zapomínati dívat se kriticky a vždy bychom měli najíti v sobě sílu neupadnouti do slabosti, jako se to stalo doktoru Uhrovi.¬                 Poznámka na závěr: Skutečné životní osudy dr. Uhra zde nechci prozrazovat — a tím kazit dojem z dívání; zájemce odkazuji na doslov J. Opelíka ke knize Batalion, vyšlé r. 1973 v nakladatelství Melantrich, kde nalezne příslušné odkazy i sumace.

Přesto: více Bělásků.¬         Bělásek není vyloženě dobrým snímkem. Je poznamenaný americkou produkcí víc, než je mé oko a srdce schopno snésti. Člověk přirozeně srovnává, a nemohu než vzpomenouti na skvěle zpracovaného Forrest Gumpa s Tomem Hanksem, příběh také tak trochu přitažený za vlasy, ale daleko lépe zpracovaný a podaný. (Podotýkám, že ani Tom Hanks v úloze Běláska by to nezachránil.) A nezachránila by to ani skvělá kamera nebo hudba; pokus vytvořiti "nekomerční" příběh zvláštního, odlišného člověka a jeho údělu se prostě tak docela nepodařil: scénář možná nedával příliš prostoru vykřesati něco lepšího. Vazby mezi lidmi, prostředí bylo podáno jaksi roztržitě, bez soustředění, kvapně, byť se snahou o podchycení různých (po)citových vazeb. Ale přes to: více Bělásků; více děl, snažících se zachytiti do úpletu jemná vlákna duše člověka a světa, a méně sraček postavených na líbivosti a násilném psychologickém účinku na lidskou povahu, jako je, v poslední době, film Avatar J. Camerona & spol.

Bezedná hora.¬         Snímek by měl ve zkratce poučiti o německé válečné podzemní továrně Rudolf na našem území. Místo toho natočili tvůrci protiválečný propagandistický film, vzavši si Rudolfa za záminku. Vypravěči vedou patetické řeči o násilí a válce, do snímku jsou natahány fotografie bombových útoků nebo mrtvých z terezínského koncentračního tábora, aby se samotné podzemní továrně věnovali o to méně. Zvrátiti se a popisovati jinou věc — to je snad nejhorší postavení, které může dokument zaujmouti.

Skvost průměrnosti.¬         Příjemná dobová lehce zapomenutelná detektivka, zápletka je inteligentní (však je dle Evana Huntera). Zajímavá hudba — břitká do děje, zároveň úsporná i výrazná (ejhle — E. Morricone!). Herecké výkony na úrovni, leč nikterak výrazné. Totéž lze říci i o kameře a režisérském vedení. Malý skvost průměrnosti, z něhož vyčnívá jeho hudební složka.¬                 Případné opoznámkování: uživ. Malarkey, Superpero, Greg25.

Poučné je sledovati.¬         Dovolím si porovnati čtyři snímky-dramata, které spojuje ukazování života v lidské pospolitosti úzce ohraničené v prostoru a času; jde o Ostrov (Japonsko, 1960) — o životě jedné rodiny žijící na malém ostrově v Japonsku a živící se zemědělstvím, časově umístěno do 50. roků 20. stor.; Baladu o Narajamě (Japonsko, 1983) — o životě japonské horské vesnice v divočině, časově umístěno asi někam do 19. stor.; Strom na dřeváky (Itálie, 1978) — o životě venkovské chudiny v Itálii konce 19. stor.; Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (Rusko, 2014) — o životě lidé žijících u jezera na ruské Sibiři, časově umístěno do začátku 20. stor.¬                 Ostrov, minimalistické (černobílé a bezdialogové) dílo mimořádné působivosti, kterému jeho tvůrce, Japonec Kaneto Šindó, vzdechl syrovost i poetičnost zároveň, patří mezi vrcholy podruhoválečného filmu. Náboženství tu je nahrazeno jednotvárnou dřinou bez konce, osud člověka ukazován vpravdě po "východním" způsobu. Hodnocení na filmové databázi TMDb (považuji ji za nejhodnověrnější) je 81 %.¬                 Balada o Narajamě je syrové drama takměř bez poetičnosti natočené podle novely japonského spisovatele Shichira Fukazawy. Stáří, boj o potravu a pohlavní záležitosti ukazované tímto na křesťanskou Evropu příliš krutým snímkem jsou na TMDb ohodnoceny 74 %.¬                 Strom na dřeváky italského tvůrce Ermanna Olmiho je nejpoetičtějším snímkem z výběru. Založený je na křestanských hodnotách žijících v prostých vesničanech navzdory surovému skutečnému životu, v němž hlavní úlohu hrají obchodní vztahy určené velkosedláckým kapitálem; tento snímek prostý revolučnosti je na TMDb ohodnocen 79 %.¬                 Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna ruského tvůrce Andreje Končalovského mají v sobě trpkou poetičnost života v odlehlé málo přístupné oblasti Ruska; nejvíce z vybraných snímků poukazují k společenským jevům a politice a jako jediný ze snímků jsou přímou obžalobou společenských poměrů, v tomto případu v posocialistickém Rusku. Na TMDb jsou ohodnoceny 69 %.¬                 Žádný z vybraných snímků není špatný nebo pouze průměrný; přes to mi je vyzdvihnouti dva z nich, a to Ostrov a Strom na dřeváky. Zbylých dvou umělecká síla už není tak velká; za shlédnutí však rozhodně stojí také.¬                 Poučné je sledovati hodnocení uživatelů zde na ČSFd. Tak třeba jistý uživatel hodnotí vysoko Baladu i Bílé noci, nízko Strom na dřeváky; toto spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z liberalismu, ateismu a protikřesťanství. Jiný uživatel zas hodnotí vysoko Strom na dřeváky, ale dosti ponižuje Baladu; to spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z neporozumění, nepochopení a nezájmu o japonskou a v širším ohledu "východní" kulturu. Další, poníživ hodnocením Strom na dřeváky, otírá své boty o italský neorealismus a kritizuje nudu a délku snímku v protikladu k záživným a divácky zajímavým a vstřícným dokumentům National Geographic.

Snad.¬         Stal jsem se na chvíli Íránčanem a magický realismus tohoto milého snímku mne prostoupil na plno. Co na tom, že se mi takto proměněnému zdály Postřižiny možná hezkým, ale tak nějak průměrným dílkem? Byl jsem bohatě obdarován sledem obrazů z prostředí důvěrně známého, íránského města s jeho trhy, ulicemi a krámky, s jeho obyvateli s jejich běžnými starostmi nekončícími ani v poněkud uspěchaném závěru roku. Říkám vám: jen nerad se budu vracet zpátky, jsa zajatcem bílého balónku... Snad až mne probudí nový den...

Dick a jeho parta.¬         Poznámka: Toto opoznámkování i mé (zprůměrované) hodnocení je za oba díly "Blade runnera". Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".¬                 P. K. Dick, podle jehož románu byl natočen "Blade runner" z r. 1982 a jestli to chápu správně, i pokračování z r. 2017, byl kvalitním spisovatelem vědecko-fantastické literatury (zemřel v roce natočení prvního "Blade runnera"). O tuto kvalitu se viditelně snažili i oba díly "Blade runnera" (první v režii R. Scotta, proslaveného hlavně snímkem Vetřelec, druhý v režii D. Villeneuvea, známému třeba mysteriózním sci-fi Příchozí).¬                 Režie v rukách R. Scotta odvedla tradičně dobrou práci, které nemám co vytknouti. Snad jsem nespravedlivý, ale nenalezl jsem při sledování nic výjimečného, co by ospravedlnilo zařaditi tento snímek do vyšší třídy než do chvalitebné. Je to tím, že Scottovi na jeho profi finty prostě neskočím jako většina ostatních?¬                 Pokračování v režii D. Villeneuvea bylo poněkud odlišné od Scottova prakticky profesionálního ražení. Jde o pomalý, dlouhý snímek založený na vizuálu a vůbec vnějších ukazatelích (hudba, kamera). Vším tím připomíná mi snímek stejného genru "Smrtihlav" (Dark city) A. Proyase, australského scénáristy a režiséra egyptského původu. (Zatímco však "Smrtihlav" je výkladově neurčitý, příběh v "Blade runner 2049" je znatelně čitelnější.)¬                 K Villeneuveově snaze je mi uvésti, že literatura není film, obé používá k dosažení svých cílů vlastních postupů, a že "zvizualizování" literárních postupů není nejlepším řešením. Jenže právě to se "povedlo" udělati scénáristům a režisérovi "Blade runnera 2049". Zatímco v psaném příběhu slova skrývají zároveň vnitřní smysl, není tomu tak u filmu, totiž, že by vnitřní smysl obsahovala samotná vizualizace — cesta, po níž kráčí Villeneuve i ve svých jiných dílech, ale která z principu nemůže býti úspěšná. Na takto pojaté cestě se vytrácí to, co v literárním díle je mezi řádky, snímek je citově ochuzený na úkor vnějškovosti, která se stává hlavním výrazem. D. Villeneuve nemá v sobě to, co F. Fellini, O. Welles, F. Vláčil, či o co se někdy méně, někdy více úspěšně snaží D. Aronofsky, totiž že vizuál je podřízen vnitřní citové charakteristice ukazovaného, a pro mne tak zůstává druhořadým tvůrcem. To také je mé vysvětlení toho, proč jinak nadprůměrně vyčnívající počin hodnotím hůře, než by si na první pohled třeba zasloužil.¬                 Oba dva díly hodnotím stejně, to je za 3 *.

Mé hodnocení obou dílů "Blade runnera" a můj názor na ně jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)

Ko-hout, nebo ko-ko...?¬         Tenhle snímek o pomstě mi způsobem projevu připomíná romány L. Céliného, kdysi proslulé, budící dojem, jako by na pozadí příběhu mělo být něco víc, než ona popředná slátanina.¬                 A Blue ruin jde dokonce i dál: ani se nesnaží ten dojem vzbudit; jde o děj, nasolené maso; psychologie postav i dějová jsou mu pojmy cizí, měsíční; estetika v jakékoli podobě (estetika zvrácenosti třeba) jest pojmem přímo martovským. V tomto prostředí odmítám hodnotit jednotliviny jako hudbu nebo cokoli jiného jako pozitiva, takové dílo já mohu ohodnotiti pouze výrazem napsaným jako čtvrté slovo v následujícím odstavci.¬                 Je to stejná kokotina jako daleko výše oceňovaný (a lépe nasolený) snímek bří Coenů "Tahle země není pro starý"; s dalšími díly námětově blízkými, pomstovými, jako na příklad "Cesta samuraje" J. Jarmusche nebo "Les 7 jours du talion" Sénecala a Groua, která nejsou světoborná, ale aspoň načrtají pojmový smysl o vztazích a hře obrazů (tedy psychologii a estetiku) se díla Saulnierova (ani uvedené dílo bří Coenů) neporovnají.

Tři mouchy jednou ranou aneb malý výlet do historie 60. let.¬         V průběhu 60. let 20. století se jako houby po dešti začaly objevovati snímky, v nichž svoboda a spravedlnost hrají hlavní úlohu. Rozvoj technické civilizace a relativního blahobytu ve srovnání s válečným a poválečným obdobím, ukončení Karibské krize podnítily životadárný déšť, v němž vyklíčila kulturní seménka dekády ukončené v 70. letech postupným rozpouštěním pathosu v reálných společenských podmínkách.¬                 Nejprvé se spustila přímo smršť májovek, idealistických filmů z období dobývání Divokého západu natočených podle románů německého spisovatele Karla Maye, v nichž idealismus spravedlnosti představovaný ponejvíce postavami indiánského náčelníka Vinnetoua a bílého muže Old Shatterhanda zcela nahradil původní křesťanskou výplň románů: "Poklad na Stříbrném jezeře" (SRN, 1962), tři díly "Vinnetoua" (SRN, 1963-65), "Old Shatterhand" (Rakousko, 1964) a řada dalších až po "Vinnetoua a Old Shatterhanda v údolí smrti" (SRN, 1968).¬                 V dalším druhu filmů bezúhonní naháněči spravedlnosti jsou vystřídáni tvářemi zločinců nebo aspoň pochybných živlů coby hrdinů snímků*): "Frajer Luke" (USA, 1967), "Bonnie a Clyde" (USA, 1967), "Butch Cassidy a Sundance Kid" (USA, 1969), "Půlnoční kovboj" (USA, 1969), "Vanishing Point" (USA, 1971), "Podraz" (USA, 1973), "Dva muži ve městě" (Francie, 1973).¬                 *) V návaznosti na tuto skupinu vzniká, s určitým přesahem až do 90. let, řada existenciálně laděných snímků, v nichž hrdinou není už tvář zločince či pochybného živlu, ale "ztracená" (případně zpochybněná) existence: "Písečná žena" (Japonsko, 1964), "Zvětšenina" (Itálie, 1966), "Cizinec" (Itálie, 1967), "Zeď" (Francie, 1967), "Malé životní etudy" (USA, 1970), "Zapadákov" (GB, Austrálie, 1971), "Indiánský posel" (USA, 1991).¬                 Okruží příznakově a snad poněkud opožděně uzavírají "Vlasy" (USA, 1979), "květinový muzikál" původem českého režiséra M. Formana a newyorského scénáristy M. Wellera ukazující svět hippies†) v montáži na válečný protest — jeden z kultovních snímků části mládeže své doby.¬                 †) "Pokus o návrat do květinových šedesátých let. Žel už nějak nedokážu cítit sympatii k hippie ideálům té doby. Všichni byli v pohodě, žili jen pro dnešek, milovali volnost... Ty hodnoty znějí tak lidumilně, ale přitom klamou zevnějškem. Byla to také kultura sobectví, dětinské nezodpovědnosti, naivního pacifismu, sebezničující vzpoury. Nemám potřebu si ji idealizovat." — koment. uživ. "Aidan".¬                 Doba (ne nepodobná té po napoleonských válkách) onoho zvláštního pathosu vzniklého z naděje na lepší příští vzešlé z dobových příznaků byla zároveň dobou idealisace možností člověka, ale také — očima tradice — dobou vzpoury; obé poslední se přitom ukázalo jako naprosto neproveditelné. Proto došlo k onomu nepatetickému "rozpuštění" onoho pathosu ve skutečnosti, která měla v dalších dekádách ukázati svou pravou — technokratickou — tvář. Existencialismus se ukázal býti stejně povrchní vlnou a slepým nábojem jako hnutí svobody, lásky a nezávislosti.¬                 Vrátím-li se k opoznámkovanému snímku: je oslavou vzpoury proti systému, proti jeho nespravedlnosti sociální a lidské; hrdinou je v podstatě zločinec, kterému se mají diváci obdivovati pro jeho odvahu vzepříti se konvencím, zažitým stereotypům, pro jeho odvahu nepoddati se. Jde tedy o dekadentní neboli úpadkovou záležitost, zde ve slušivém kabátě. Žel, náš hrdina není žádným Jánošíkem, je nejvýše zatvrzelým individualistou, tudíž je filosoficko-etický přesah snímku nulový, je prázdnou množinou. Poučený divák si však přes to může odnésti platné a působivé poučení pro budoucnost.