vesper001

Will Randall měl štěstí, že se do jeho lidství vlámalo vlčí DNA, protože jinak by ho už dávno někdo utratil. Rozeznat, že nevrlý hňup bude brzy hladový vrrk je pro povrchní postavy obtížné, zatímco krvechtivý divák se nemůže dočkat. Čím větší zvíře z Randalla je, tím víc je k nakousnutí, což se rozhodně nedá říct o jeho zmutovaném kolegáčkovi, který je nechutný konstantně. S tělními tekutinami a násilím se nakládá v rámci žánru úsporně, zajímavá je osoba vzteklinového badatele, který touží po věčném životě natolik, že je ochoten jej trávit jako zrůda, jenjen aby žil. Nicholsonův uměřený Vlk se mi líbil víc než Hopkinskův hlůzostlašný Dlak, který tlhá hlavy a tancuje v nedojedených porcích orgánů.

Knihu jsem nečetla a měla jsem trochu zmatek v ženských postavách – když si sestry berou bratry, kdo se v tom má vyznat (a ne, výjimečně nejde o incest). Nápadů je snad až moc, ale bavilo mě to, což u slečny Marplové – na rozdíl od Poirota – nebývá pravidlem.

Každý máme nějaký ten zlozvyk. Někdo zabíjí mouchy, a to nejen doma, ale třeba i v hotelu. A kdyby jen to, najdou se i tací, kteří, když jim kolem hlavy začne bzučet moucha, nejdou po ní, ale po plácačce. Třeba ochránci přírody nebo slečna Marplová. A takhle divný je i tenhle příběh. Kniha je lepší a úplně nejlepší je, když nejsou mouchy.

Už když se poprvé zahledíte na ty úděsné neherecké tlamy, uvědomíte si, že tohle měla být rozhlasová hra, jenže ve studiu to někdo podělal.

Slečna Sovička opět na návštěvě u starodávné rodiny křiváků a pošahanců, kterými je Anglie očividně dobře zásobená. Velmi dobrý díl.

Měli báječný vztah – dokud trval. Taková menší, luxusnější a navoněnější Válka Roseových v hezčích zákopech. Znáte to, v dobrém i ve zlém… až se projeví, co je kdo zač. Má to švih, až to občas zabolí, má to říz, až se člověku tu a tam pozdvihnou koutky, a spád, že než se nadějete, je tu konec a to přesně takový, jaký má být. Ale nevím, jestli to chci vidět znovu a určitě to nechci zažít.

Ti dva se znali jen od vidění. A po prvním dítěti omezili i tento vztah. :D Večírky jsou zlo, ty dárcovské nevyjímaje. Nikdy nevíte, na co vlastně přispíváte. Ale každopádně si to pak můžete odečíst z daní. A to je podstatný.

Blbá blondýna a manžel magor. Ona ho miluje, on jí dopuje, zkrátka nuda až za hrob. Takové filmy jsou urážkou slova blbost.

Cukr, káva, limonáda, čaj, rum… BUM! Ještě, když to píšu, mi běhá mráz po zádech. A to je vysvědčení, přátelé! Abych byla u filmu vystrašená a na konci dojatá, se mi stalo jen u Šestého smyslu. Téma strašidelného domu a děsivých dětí je klasické, ale každý námět je jako diamant – když ho neopracujete, není k ničemu, ale když si dáte práci… Snad jen seance mě rušila, ale je fakt, že lidé dělají z bolesti blbosti. Zbabrané vyšetřování je vskutku typické, zoufalství matky autentické, Belén Ruedai je prostě světová a pointa silná jak španělská víra.

Někoho nemoc změní k lepšímu, přehodnotí priority, začne si vážit života a odrazí se to i na vztahu k lidem. Z někoho naopak udělá ufňukanou, litující se trosku, na kterou se dívat, natož s ní žít je zabití. Hádejte, který z případů je náčelník Velký Chudák, který se před skonem snaží zamořit planetu tsunami patosu se spoustou kéžby filozofie a plytkého fatalismu. Paříž miluju, ale za tohle by Klapisch zasloužil zaschnekovat. Víte, to se vezme šnek a – :)