vesper001

Krása střídá temnotu a nadšení plíživě přechází ve zklamání. S Drsným Harrym, jinými filmy od Finchera a výletem na Kokořín se to nedá srovnat. Technicky, herecky, atmosféricky etc. etc. prostě super, jenže po dvou hodinách celá ta sláva uvadá. A já taky.

Proti jiným sitkomům (nejen) s Atkinsonem je to také nedochucené. Anebo mi vtipy o policajtech prostě nepřipadají moc vtipné. Hlavně ty pravdivé.

Ty, kdo jsi bez viny, kamaraď se s kým chceš a modli se, aby sis nevinnost uchoval. My ostatní to máme složitější. Vztahy mohou být nebezpečné a samota lidi mění. Barbara byla sama tak dlouho, až ji letitá frustrace a touha po blízkosti druhého člověka změnila ve zosobněné sobectví, které navenek nosí masku staré dámy, co snad a možná pod slupkou přísnosti a hořkosti ukrývá lidské srdce. Sheba není sama sebou tak dlouho, až i letitá frustrace a touha po změně pomocí jiného člověka změnilo v lehkovážnou fajnovku, která navenek nosí masku křehké květinky, co snad a možná pod slupkou obětavosti a zodpovědnosti ukrývá ryzí jádro. Fantasticky pojaté a nesmírně realistické a značně znepokojivé drama o tom, že každý máme svůj stín a stačí málo a splyneme s ním. A pak je pozdě své lepší já honit.

Will Randall měl štěstí, že se do jeho lidství vlámalo vlčí DNA, protože jinak by ho už dávno někdo utratil. Rozeznat, že nevrlý hňup bude brzy hladový vrrk je pro povrchní postavy obtížné, zatímco krvechtivý divák se nemůže dočkat. Čím větší zvíře z Randalla je, tím víc je k nakousnutí, což se rozhodně nedá říct o jeho zmutovaném kolegáčkovi, který je nechutný konstantně. S tělními tekutinami a násilím se nakládá v rámci žánru úsporně, zajímavá je osoba vzteklinového badatele, který touží po věčném životě natolik, že je ochoten jej trávit jako zrůda, jenjen aby žil. Nicholsonův uměřený Vlk se mi líbil víc než Hopkinskův hlůzostlašný Dlak, který tlhá hlavy a tancuje v nedojedených porcích orgánů.

Knihu jsem nečetla a měla jsem trochu zmatek v ženských postavách – když si sestry berou bratry, kdo se v tom má vyznat (a ne, výjimečně nejde o incest). Nápadů je snad až moc, ale bavilo mě to, což u slečny Marplové – na rozdíl od Poirota – nebývá pravidlem.

Každý máme nějaký ten zlozvyk. Někdo zabíjí mouchy, a to nejen doma, ale třeba i v hotelu. A kdyby jen to, najdou se i tací, kteří, když jim kolem hlavy začne bzučet moucha, nejdou po ní, ale po plácačce. Třeba ochránci přírody nebo slečna Marplová. A takhle divný je i tenhle příběh. Kniha je lepší a úplně nejlepší je, když nejsou mouchy.

Už když se poprvé zahledíte na ty úděsné neherecké tlamy, uvědomíte si, že tohle měla být rozhlasová hra, jenže ve studiu to někdo podělal.

Slečna Sovička opět na návštěvě u starodávné rodiny křiváků a pošahanců, kterými je Anglie očividně dobře zásobená. Velmi dobrý díl.

Měli báječný vztah – dokud trval. Taková menší, luxusnější a navoněnější Válka Roseových v hezčích zákopech. Znáte to, v dobrém i ve zlém… až se projeví, co je kdo zač. Má to švih, až to občas zabolí, má to říz, až se člověku tu a tam pozdvihnou koutky, a spád, že než se nadějete, je tu konec a to přesně takový, jaký má být. Ale nevím, jestli to chci vidět znovu a určitě to nechci zažít.

Ti dva se znali jen od vidění. A po prvním dítěti omezili i tento vztah. :D Večírky jsou zlo, ty dárcovské nevyjímaje. Nikdy nevíte, na co vlastně přispíváte. Ale každopádně si to pak můžete odečíst z daní. A to je podstatný.