vesper001

V otázce, zda Florence její přátelé tím, že ji za každou cenu chránili před pravdou a udržovali v iluzi, pomáhali nebo ubližovali, se přikláním k první možnosti. Ač se říká, že pravda je lepší, než jakákoli iluze, myslím, že někdy je lepší být šťastný v nevědění, než nešťastný v chmurném hrdinství, které čelí nelítostné pravdě. Film o Florence je především příběhem o oddaném přátelství a laskavém spiknutí s cílem chovat jednoho stárnoucího mazánka jako v bavlnce. „Štěstí je skutečnost, kterou jsme si vytvořili,“ řekl Jean-Paul Belmondo. Pro Florence byla štěstím skutečnost, kterou pro ni vytvořili lidé kolem ní. Meryl Streep je tradičně výborná, aplaus ovšem zaslouží Hugh Grant, který na stará kolena začal konečně hrát.

Investiční bankéř a multimilionář Nicholas Van Orten je zazobané sobecké hovado, který si spokojeně vegetuje ve svém velkolepém světě vytapetovaném akciemi a vystlaném bankovkami. Vztahy nepotřebuje, neb lidská blízkost by ho rušila ve slastném naslouchání libého zvuku cinkajících zlaťáků, ba ani číši studené vody by bližnímu nepodal, neb by si své diamantové botky ošoupal. Takovému nabobovi je těžké vymyslet dárek, když už všechno má a ani ostatní mu nechybí. Když se neurotický bratr vytasí s adrenalinovou bojovkou, vzniká příjemné napětí, které houstne a houstne – jenže pak se z toho člověk zakucká. Hra je nekonečná a konec, překvapivý, překvapivější a pak nejpřekvapivější, je bohužel odhadnutelný zhruba od poloviny. Až do té jsem se ale slušně bála.

Tereza, zaživa pohřbená v nedobrovolném manželství se zoufalcem Kamilem, uvidí záblesk na konci tunelu v podobě mužné siluety Laurenta. Ale v denním světle se vyjde najevo, že ani on není zrovna duševní šlechtic. Člověk se v duchu ptá, kam Zola na ty naturalisticky brutální a temné příběhy chodil. Filmová adaptace je stejně nepříjemná a pod kůži se zarývající jako její předloha. Ne, nemusím to vidět dvakrát.

Předlohy neznaje jsem si kdovíproč myslela, že zápletka bude jak z Dicka Francise. Zamrzelo mě zjištění (bacha, spoiler!), že Plavý kůň není kůň. Ale to není důvod nízkého skóre. Problém je, že tento příběh slečny Marplové je na můj vkus a na uhlazený svět detektivek Agathy Christie moc brutální a temný. Jednou stačilo.

Studie nepříčetnosti, která dokazuje, že mentální zdraví není samozřejmost. Woody, Woody, do čeho ses to jenom dal!

Hrozně moc jsem si přála, aby režisérský debut mého oblíbence Alana Rickmana byl silný, poetický a procítěný. A je – svým osobitým způsobem. Velmi svým a velmi osobitým. S postavami se setkáváme náhodně, jako s lidmi v autobuse, na kratičký okamžik jejich dlouhého a nepoznaného životního příběhu. Možná pár zlomků zahlédneme, ale to už se jede dál. Vidíme další a další lidi, jejichž osudy se na malou chvíli protnuly, a pokud na ně nezapomeneme hned, tak většinou hned poté, co vystoupíme.

„Jednou po mě šel nahatej transvestita s mačetou.“ Škoda, že tvůrci nenatočili tohle, místo hrdinského eposu o komplikovaném vztahu mezi člověkem v plísni a hravými ještěrkami. A co víc, tahle hysterická krokofobie už začíná být přehnaná. Každý dnes ví, že útoky na lidi jsou vždy dílem psychicky narušených jedinců, stačí se semknout, obarvit profilovku na fejsbuku na zeleno a láska zvítězí. Ostatně většina krokodýlů je mírumilovných. PŘECE!

Nesnesitelná esence sentimentu nejhrubšího zrna, který zmutoval do velikosti mrakodrapu. Kéž by debilní hrdinka šla radši za svým mozkem a tvůrci rovnou do dele.

Ze slibného námětu vznikla bohužel polívčička bez výraznější chuti. Příběh postrádá pevnější tvary, jednání živých postav je oproti fiktivním romantickým figurám z knih křiklavě nepřirozené. Bohužel ani jako reklama na povinnou četbu to nefunguje.

„Žádný smysl to nemá a v tom je ten smysl.“ Film, který rozviklá vaši duševní rovnováhu jako odbržděný náklaďák, ale z odstupu těžko říct, co měl vlastně sdělit. Že psychopatem se člověk narodí a pokud ho neutopíte v peřince, můžete už jen čekat, až se lavina utrhne? Že mateřská láska je věčná a bezpodmínečná? Umělecké kvality jsou nepopiratelné, ať se díváme na střih, vizuální stránku i herecké výkony. Ale když se dodíváte, oklepete a husí kůže a děsivý pocit opadne, říkáte si, jestli jste se na to opravdu museli dívat.