vesper001

Krásné, neobvyklé, vytříbené, a tudíž pro jedince s citlivostí dlabaných necek, nestravitelné. Barevné obrazy ze života několika generací, které odvál vítr času. Lidé se rodí a umírají, po některých zůstane jen stopa v písku, kterou smaže první příliv, po jiných zůstane rána, která se nezahojí. tak bez ustání opadává listí / a s větrem domlouvá se neúnavně tráva / den je jak slza průzračný a čistý / a listí padá dál a padat nepřestává

Znala panna pána, zdálo se, že o ni stál. A to byla rána, jíž se její táta bál. Měl svou dceru příliš rád a pánovi jí nechtěl dát, a kdo tu byl vlastně zlý, můžete hádat dál… Ti, co to s myslí dobře, často napáchají největší škody. Máme vůbec právo násilně zasahovat do životů druhých pod záminkou dobra? Kde je psáno, že „dobře“ je pro nás to nejlepší? Působivý příběh, bolestivě uvěřitelný, stejně jako vývoj charakterů. Olivia de Havilland v roli Catherine dokonalá.

Hypersympatickému hrdinovi zvoní hrana, a divák, který mnohem dřív než on rozezná cosi velmi shnilého ve vypolstrovaném rodinném hnízdě, má chuť na něj také zařičet: Chrisi, meteleskublesku! Pointa je evidentní a zbytečně komplikovaně se to snaží zakrýt, ale ztvárnění natolik precizní, napětí přepečlivě vystavěné a detaily tak promyšlené, že ráda dávám pěkných 80 %. Holčina je ostatně moc prima, stárnoucí rodiče holt mají nějaké ty vrtochy a nemoci z povolání, bratříčka nejlépe zavřít do vrátek a zamknout a sousedi – no ty si člověk nevybírá. Chce to jen trochu tolerance a nadhledu, a když už není, kde brát, pořád je tu psychoterapie.

Potíž s tímhle nepřekvapujícím hororem je ta, že pointa poskakuje, pokřikuje a vehementně na vás mává sombrerem už od prvních vteřin. Takže zatímco hrdinka hledá ztracený rozum a ztraceného kluka, divák hledá maximálně brambůrek na zem spadlý. Lekačky spočívají hlavně v pohybech tlačítka volume a nejvíc mě zklamal závěr, který mohl být alespoň trochu, nepatrně, maličko zlověstný. Za odměnu, že člověk vydržel.

„Pabló! Pabló? Co je? Co to je? Co vidíš? Co tam vidíš? Musíme pryč! Musíme odtud pryč!“ Ach jé... Dabingu netřeba, projekce taky ne. Kdyby Pablo nebyl pablb, jebnul by reportérku roku kamerou hned v úvodu, šel na jedno a na světě by (mu) bylo mnohem líp. „Ááááá! Oni ji snědli zaživáááá!“ slyšíte, zatímco bez dechu a se vztyčenými vlasy sledujete rozmazané schody, když šťastný majitel kamery supí nahoru. Objektiv má taky příhodně zasviněný, takže ze zombíků zahlédnete jen siluety a sem tam v detailu červenou čmouhu. Finální scéna je bohapustá vykrádačka z Mlčení jehňátek a skutečně nervydrásající – člověk má hrozný strach, že to nikdy neskončí. No a jak to dopadne? Z mého pohledu pohádkovým happyendem.

Yesterday upon the stair / I met a man who wasn´t there… K Identitě jsem byla nespravedlivá. Přistupovala jsem k ní přezíravě, ale po skončení jsem se musela hluboce zamyslet. Nad sebou i nad tím, že vrátit se k ručnímu praní na valše, by vlastně mohlo být docela prima. Rozuzlení jsem rozhodně netipla, kdo je vrah jsem rozhodně neuhodla a od zahradního náčiní se rozhodně budu držet co nejdál. A že nechci spoilerovat, tak řeknu jen: líp zfilmovanou báseň jsem neviděla.

A víte co, pro jednou malinký spoiler: přízrak tam není!

„Vzpomínky si člověka neváží,“ zaznělo ve filmu 8 ½. „Někdy se člověk zlých vzpomínek nezbaví. Musíš s nimi žít,“ zaznělo v tomto. Některé jsou jako fúrie, přijdou bez varování-útočí bez slitování-zmizí beze stopy. Chcete s nimi žít, nebo si přejete odhlásit?

Tak po tomhle Woodym mi vůbec nebylo hej. „Nikdo za tebe ven chodit nebude,“ řekla jsem si jako jedna z postav a šla to vyběhat. Bála jsem se, že kdybych zůstala sedět, taky bych si mohla začít povídat…

Sloni jsou šedí, ale ne každá šedá věc je slon. Slečna Marplová je prima, ale na každý díl slečny Marplové je slon. Jazyková klička je v češtině koulí na noze příběhu, za to ovšem dáma Agatha ani tvůrci adaptace nemůžou. Koho jsem ale nezkousla, byl páreček amatérských detektivů, především jeho uječená, ztřeštěná a pitvořící se ženská polovička. Proč nepožádali Evanse, aby ji jebnul po hlavě lopatou a zahrabal ve skleníku?