Markussis

Frank Riva nebo snad takové pokračování či prohloubení cyklu Fabio Montale? Myslím, bohužel, že to druhé je správně. Měl jsem obrovskou radost, jakým způsobem se, s cyklem Fabio Montale, Delon dokázal vrátit na pole krimi žánru. To mne opravdu dostalo, neboť jsem přesvědčen o tom, že nový komisař Montale oproti jeho všem dřívějším ,zejména ještě z let osmdesátých dostal novou šťávu, dokonce i nové prvky. Vše ve třech dílech bylo takřka dokonale zabaleno a vyváženo. Jeden pořádný výstřel a šlo se od toho. Cyklus Frank Riva je bohužel již pouho pouhá vykrádačka Fabia Montala, zejména co se výrazových prostředků, místy již dosti přepálených, komisaře Rivy týká. Je zde cítit již jistá vyumělkovanost a zbytečné protahování příběhu. Neustále se hraje na jednu strunu. Vše lehce zapomenutelné. Ovšem stále profesionální krimi žánr práce. Fabio Montale i Frank Riva mají kouzelné oldschoolové hudební podkreslení a rafinovaný noční barový jazz se rozléhá celým filmem.

Vysloveně průšvih to, ruku na srdce, není. Na druhou stranu vše od vtipů, překvapení a zvratů tak vyčpěle a vyumělkovaně natočeno až hrůza. Je to celkem vizuálně povedené, ovšem co mi vadí nejvíce, je moderní způsob uchopení příběhu oproti starosvěstskému způsobu uchopení u komiksu. U jedničky to bylo celkem hezky vyváženo. Toto s tím již nemá nic společného.

Pokud nebudu publikovat a nezanechám zde svůj skeptický pohled na tuto věc, tak tedy musím napsat, že to opravdu nechápu a nerozumím tomu. V opačném případě napíšu toto. O peníze jde vždy až na prvním místě, to je jasné dávno. Osobně jsem se s takovýmito pořady - nepořady už smířil a beru je jako fakt. Ono se dnes vlastně jedná téměř vždy již o reklamu. Byť chápáno oficiálně jako televizní pořad a zábava, tak ve skutečnosti pořádně klamavá reklama, zaměřená na mladé naivní zpěváky - nezpěváky. Výdělek komerční televize, o nic jiného nejde. Co je ovšem hnus fialový? To je celá ta zpronevěra okolo, ano to, co se děje okolo. Pan Soukup a Pan Habera by za peníze neváhali prodat svou hudební a uměleckou duši, pokud ještě nějakou mají, ďáblu současného, globalizací zdegenerovaného, showbyznysu. Co je vlastně dnes hudba v ČR. Každému, kdo má všech pět pohromadě a z hudbou to myslí vážně, je jasné, že musí hrát nejprve u táboráku, v klubu a sám si vydláždit svou uměleckou cestu, to za něho, ani případně po úspěšném absolvování soutěže, nikdo jiný neudělá. Mladí náctiletí jsou oblbováni z řad porotců, kteří tuto situaci znají, znají svou nelehkou situaci a svou manipulací si z platu porotců usnadňují své živobytí. Člověk, který vleze s hudbou, zpěvem do televize a projde takovouto soutěží, je v celém jejím průběhu deformován jak sardinka v levné plechovce. Ano, všichni vítězové těchto řad nezapadli, ovšem díky vlastní již našlápnuté hudební cestě. Ten nebohý zbytek končí na firemních večírcích, promo akcích a v nejhorším případě v současných sračkoidních muzikálech, kde je, co do celku, talentu asi jako v Ordinaci v růžové zahradě. Superstar a podobné skvosty tedy dnes mají jediný pozitivní přínos. Člověk se díky těmto ukazatelům může zorientovat a vyhnout se takovýmto nesmyslům i v jiném odvětví.

Čistej průměr, objektivně vzato. V jistých ohledech otravné, zdlouhavé i zbytečné. Pitt je tu fajn a díky němu jsem to vydržel do konce. V závěru nás, diváky, čeká velmi zjednodušený výklad amerického snu a podstaty demokracie. Vztahu byznysu, kapitalismu k demokracii a lidským právům. Nic proti ničemu. Američané takovéto počiny, kde obyčejní pouliční pobudové glosují a trousí moudra a mezitím se desetkrát navzájem drsně vyfuckují, točí od nepaměti. Nikdy jsem nebyl příznivcem tohoto směru filmařiny.

Jednoduché, přímočaré a působivé. Děj od začátku do konce, žádná pauza ani dlouhé přemítání. Líbilo se mi velmi prostředí. Na snímku je znát ta uvěřitelná stará pachuť prohnilé mafiánskíé Itálie už od úvodní písně. Je to taková přirozená stylovka bez větší hloubky. Delon jako štvaná krysa jménem Arzenta je nádherně ledově divoký a živelný.

Jeden drsný vyžilý chlap středního věku s nekompromisním pohledem ocelově modrých očí a s nekompromisním pohledem na svět se vrací zpět z vězení. Žádná idylka v nových časech se však nekoná, staré struktury ožívají a dávají o sobě pořádně vědět. Inu diamanty jsou slovy klasika věčné. Zbývá už jen zapálit cigaretu, nadechnout se čistého vzduchu, vše velmi oduševněle prožívat, pořídit nové šaty, zapnout svou ostražitost a vše může maximálně stylově odstartovat. Zápletka naprosto jasná, snad i předvídatelná, ovšem niko-li naivní. To je velké plus, neboť film nenabízí nic jiného, než přímočarou zábavu. Co se týče samotného vyvrcholení a závěru, je mi potěšením konstatovat, že i zde Delon neztrácí nic ze své autentičnosti. Jeho filmová postava jedná tak nekompromisně a nedůvěřivě, že závěrečná Delonova dedikace filmu René Clémentovi je velmi logická. Není pochyb o tom, že Delon je autentický, takřka neměnný. Tuto svou vlastnost propaguje ve svých mnoha filmech, jde jen o to, jak vypadá celkové vyznění Delona v kontextu s daným snímkem. Zde se jistě nelze vyhnout menšímu klišé.

Naprostý výplach, umělotina vytvořená a vykřesená z učásti starého Hagmana, Duffyho, hraního si na vážné problémy, trapného příběhu a samozřejmě z hezkých mladých tvářiček v podobě drsných mačo řízků a jejich nadržených samic připravených plnit pudově své životní poslání. Dallas se opravdu posunul, už to není ten klasický seriál, má jinou podobu. Je daleko blyštivější a lesknoucí se. Bohužel je to však taková hraná reality show, zasazená do nějakého rádoby příběhu. Bral bych alespoň tu nostalgii, ale ta se nekoná. Návod na úspěch v dnešním komerčním světě." Nauč se balit lejno do lesklého papíru. Prodávej ho. Až to budeš opravdu umět, tak budeš nejlepší ".

Legrace to z mého pohledu možná chvílemi je. Spolu s ní se dostavuje místy i pocit uvolnění, což lze i vyzdvihnout. Však koncept, na kterém je humor Coenových založen, mne o délku parníku míjí. Přiznávám, že toto není můj vkus. Malkovich, Clooney celkem ve svých rolích ujdou. Určitě nejlepší je role Brada Pitta, to je okamžik povedené křehké parodie. Zbytek je spíše velmi umělý a z mého pohledu moc popkornově vystavěný. Mám raději komedie a humor, který je uvěřitelný, lidský. Toto je pro mne neuvěřitelná (nevěrohodná) absurdita bez šťávy a života. Rozhodně však stále platí, že proti gustu žádný dišputát. Ovšem strojené je to velmi, to je zkrátka fakt.

Nejsem žádný zaujatec ani fanatik. Karel Gott i ve svém pokročilém věku je obyčejný kluk s Plzně, který chce uspět. Je z něho cítit upřímná touha se blýsknout a zažít potlesk na výsluní. Není žádným disidentem ani dekadentním umělcem buřičem, ovšem není ani nepřítelem těchto hodnot, jen jdou takřka bez dotyku kolem něho. První může být vždy jen jeden a o to Karel Gott usiluje prostřednictvým svého řemesla celý život. Toto má zkrátka v krvi a je to jeho přirozeností, součástí, niko-li naučenou pozou. Co se týče samotné hudby, tak má Gott ve své kariéře skutečně několik etap. Hudebně a pěvecky na vrcholu byl nepochybně zejména v polovině šedesátých a začátku sedmdesátých. Ač si to mnoho rokenrolistů, bigbeaťáků nepřiznává, tak Gott je pěvecky dokladatelnou součástí českého rokenrolu. Tedy určitě né svým životním postojem, tam se Gott vždy hlídal. Ovšem v šedesátkách na podiu ten rokenrol dokázal pěvecky vypálit takovým způsobem, že by i Elvis zrudl závistí.Toto mu prostě nikdo neodepře. Nemůžeme mu upřít, že po celou svou kariéru spolupracoval s nejlepšími muzikanty, orchestry, kteří a které se u nás kdy objevili. Na jeho počátcích můžeme zaregistrovat jazzové a swingové období, které ho v jeho tvorbě velmi pozitivně ovlivnilo. Americkou gramofonovou společností Columbia byl označován za evropského Sinatru, tenkrát byl neuvěřitelně všestranný. Naopak v sedmdesátkách se z něho stal spíše romantický belcanto zpěvák, ovšem opět s velkým Z. Nakoukl i velmi citlivě do folkloru. V osmdesátých letech zaplul celkem šikovně do vod středního proudu již zformované kolovrátkovité Pop Music. Avšak i zde má své světlé chvíle. Od poloviny osmdesátek je to hudebně dodnes již pořád ten stejný Karel Gott. Stal se z něho jaký- si trubadůr romantiky a krásy obecně. Rokenroly v jeho dnešním provedení od něho působí málo živelně a dosti dřevně. Proto se dnes již možná na jeho velké kvality zapomíná. Celkově se Gott stal univerzálním zpěvákem, který dokáže nadprůměrně zazpívat coko-li a přitom neztratit svůj pěvecký výraz. Toto potvrdí každý kritik, který tomuto rozumí a déle se tím zabývá. Jako osobnost je Karel Gott již ze své podstaty charakteru profesionál za hrob, který chce za každou cenu uspět.Tomu přispůsobil a podřídil takřka vše ve svém životě. Jisté části populace právě toto vadí. Mne osobně vadí velmi povrchní posuzování Gotta dnešní doby, právě touto částí populace. Pro ně je to normalizační zpěvák z dnešního bulvárního tisku. Jiří Černý, hudební kritik řekl a odpověděl na otázku: " Co se vám vybaví při vyslovení jména Karel Gott? Jedna z nejsložitěších hudebních osobností vůbec ". Myslím, že má pravdu v tom, že Gott by se měl hodnotit zejména hudebně, protože pro něho je hudba alfou i omegou, je to jeho řemeslo, vše ostatní jde kolem něho. Ono je však snazší zavrhnout ho celkově jako člověka a la normalizační božský Kája, než aby se každý hodnotící zábýval podrobně jeho tvorbou a uměním v rámci nějakých 50 let. To dá dosti zabrat. Dokument je dělaný pro fanoušky Karla Gotta nic víc. Dokumentu, který by měl shrnout výše zmíněné etapy Gottova hudebního vývoje, jsme se nedočkali a nevěřím, že se kdy dočkáme. Jakákoli odbornost zde nebyla ani v náznaku. Dříve existovali alespoň odborné hudební časopisy př: Melodie. Ale to už je jedno. Mám dojem, že Gott je většinou populace i svých fanoušků vnímán povrchně, toť vše.

Velice smutné, opravdu velmi těžké pocity ve mně bouří, když se brodím těžkým terénem tohoto art snímku. Jeden velký chaos, ticho a přicházející hluk, který však okamžitým rázem opět mizí. Zobrazeny lidské tužby, lidské přirozenosti, lidské směřování, řekl bych až mrtvolným způsobem. Pokud bych mohl vůbec pocitově něco chválit, tak snad s odstupem a zvenčí pouze jako divák a sice autentičnost se současnou dobou. Látka je opravdu autentická a přináší jedno velké zhodnocování hodnot i získaných zkušeností lidstva 20. století. Výsledkem je jedna velká moderní dekadence. Tvrdá realia, poctivost sdělení snímku vs utrpení divákova uvědomění. Co si kdo vybere a co přijme, co odmítne? Toto je současnost a jelikož jsem snílek, nemohu dát plný počet, obdivuji toho, kdo to dokáže.