Quint

Trailer navnadí na typickou lekací žánrovku, ale skutečnost je jiná. V monster hororech obvykle bývají v centru dění jejich monstra, zatímco okolní postavy a vztahy mezi nimi tvoří jen bezbarvou omáčku. Tady naopak v popředí stojí dramatický vztah mezi uvěřitelně vykreslenými a přesvědčivě zahranými postavami a hororová linka se odehrává jen na pozadí. Monstrum (čistě anonymní – nevíme, co je zač a odkud se vzalo) pouze reflektuje znepokojivý vztah matky alkoholičky s její rozbouřenou dospívající dcerou a slouží čistě jako katalyzátor k tomu, aby si obě postavy uvědomily, jak se k sobě chovají. A zatímco vztahový vývoj hlavních postav funguje na jedničku, tak jejich reakce na okolní dění šustí papírem, až běda. Monstrum, které lze zahnat pouhou baterkou, se snaží odlákat zbytečně komplikovaným způsobem jen proto, aby prošly kýženým emočním vývojem. Hororová linka tak sama o sobě nepůsobí moc přesvědčivě, chybí jí nápad, větší napětí a logika. Přesto si po celou dobu drží slušnou atmosféru. Staromódní hororové fandy navíc potěší comeback „chlápka v gumovém kostýmu“ (rozuměj žádné CGI), což místy filmu přidává na autenticitě. Ale jen tehdy, kdy je monstrum vidět pouze v náznacích. Když pak vyleze víc na světlo, tak je znatelně gumové. A vypadá dost oldschoolově (trochu jak ten rohatý pes, do kterého se přemění Sigourney Weaver v Krotitelích duchů).

Kickboxer s Van Dammem byl stupidní, ale zábavný. Kickboxer: Vengeance je stupidní (i když předstírá, že není) a nezábavný. Zbytečný reboot, který se marně snaží svoji osmdesátkovou předlohu updatovat pro současné diváky. Tvůrci si zřejmě řekli, že přiblble nerealistická zápletka Kickboxera stála za houby, tak ji zredukovali na minimum (přesto se jí stále drží, aby neurazili fanoušky) a zbylé mezery vyplnili delšími akcemi. Zřejmě, aby to bylo míň blbé (což není) a víc kickass (což také není). Všechno se tu děje hrozně rychle, bez napětí a předehry, aby zbylo co nejvíc času na akci. Nic proti tomu, kdyby ovšem akce nebyla tak fádní. No dobře, jízda na kole pod vodou se zapojením tažných volů jako součást tréninku byla bizarním způsobem cool. Ale jinak mi v paměti neutkvělo vůbec nic. Ve filmu je prý plno známých zápasníku, o kterých jsem v životě neslyšel, tudíž to pro mě (a dost možná pro většinu ostatních diváků) nemá absolutně žádný význam. Pokus o chudší verzi Expendables (viz i plakát) tedy moc nevyšel. Vrací se Van Damme. Bohužel ale v jiné roli. Navíc je zčásti bůhvíproč nadabovaný někým, kdo se snaží napodobit jeho francouzský přízvuk. Překvapilo mě, že film režíroval John Stockwell, herec (např. z Top Gunu), který odstartoval svoji režijní kariéru pozitivně přijatým dramatem Šílená / Krásný. Tímhle ji zcela utopil v nejhlubších béčkových stokách.

Cynická, mega brutální variace na Terminátora pro ty, kteří Terminátora považují za večerníček pro děti. Po Sarah Connor přichází další hrdinka, která se musí postavit proti nebezpečnému robotovi. Poté, co si ve svém bytě začne vyrábět sochu z jeho rozpadlých součástek, nalezených v poušti, v domnění, že šlo o neškodného údržbářského robůtka, se stroj sám reaktivuje a snaží se hrdinku napadnout svým železným penisem. Ve skutečnosti jde totiž o vojenského robota určeného ke sterilizaci žen ve zdejším přelidněném světě. Nebudeme se tu pouštět do žádných psychoanalýz a pojďme rovnou na hodnocení. Hardware vykrádá řadu známých sci-fi klasik (od Blade Runnera po Vetřelce), ale najdeme v něm i pár neokoukaných prvků. Zatímco většina postapokalyptických filmů se odehrává převážně v exteriérech, tady strávíme většinu času v klaustrofobicky malém bytě. Přesto je film, díky poutavé výpravě a kameře (ale i pohledné hlavní herečce), ohromná vizuální slast. Výtvarníci dokázali kreativně vyjít s malým rozpočtem a povedlo se jim vyrobit působivé dekorace jen ze starého harampádí. Videoklipový režisér Richard Stanley umí slušně pracovat s atmosférou a s pomocí zvuků na pozadí dokáže navodit pocit, že se venku rozprostírá rozsáhlý živoucí svět. Nedokáže se ale oprostit od svých videoklipových kořenů a celovečerní stopáž je pro něj příliš dlouhá. Film tak působí dojmem zbytečně natahovaného kraťasu (robot je mnohokrát poražen a opakovaně znovu ožije) a podobně jako ústřední robot je poskládán z nejrůznějších prvků do poněkud nesourodého celku. Výsledek bych ve zkratce popsal jako "gotické kyberpunkové MTV art giallo na tripu". Zajímavý, ale chaotický mišmaš. Akční scény jsou často zmateně poslepované z videoklipových záběrů bez větší návaznosti. Robot je skvěle nadesignovaný a v ponuře nasvíceném bytě vypadá docela děsivě, ale pohybuje se příliš pomalu a nemotorně na to, aby působil nebezpečně. I přesto je tahle kultovka díky svým osobitým vizuálům nezapomenutelným zážitkem. Po druhém zhlédnutí (na Blu-ray, kde si můžete pořádně vychutnat její extrémně syté barvy) se mi dokonce líbila o něco více než napoprvé. A kdo ví, napotřetí třeba odhalím její skrytou genialitu.

Zběsilá přehlídka těch největších klišé osmdesátkových akčňáků. Film nemá absolutně žádný příběh a všechno, co se v něm děje, se děje jen proto, že je to cool. Celé to působí dojmem jako by pár filmových fanoušků bez jakéhokoliv talentu, zato s obrovským nadšením natočili film, do kterého nacpali ty nejhustší věci, které v akčních filmech viděli. Aby to nebylo málo, tak všechno udělali tisíckrát přehnanější a milionkrát tvrďáčtější. A také za hranou toho, co by si mainstreamové akčňáky mohly dovolit. Smrtelná kořist na rozdíl od nich nemá naprosto žádné slitování s jakoukoliv svojí postavou a většina rvaček je vyhnaná do krajního, až komiksového extrému (největší highlight je moment, kdy hlavní hrdina usekne svému protivníkovi ruku a umlátí ho s ní). Film vás dokáže strhnout už od prvního záběru, v němž ústřední protagonista (naolejovaný ninja v trenkách s účesem na jágra) projde před kamerou, zaujme he-manovksou pózu a bez jakéhokoliv důvodu vítězně pozvedne pušku nad hlavu, načež se objeví název filmu. Hlavní hnací silou je uřvaný herecký výkon bratra režiséra filmu Teda Priora, jenž veškeré své repliky pronáší s chraplavě hrozivým hlasem, kterým přebije i chraplák Christiana Balea v Batmanovi. Pobaví i nemotorné kaskadérské výkony (vojáci opatrně padají na zem několik sekund po výbuchu granátu atd.), které jsou natočené se superdrsnou vážností. Pro příznivce zetkových kultovek povinnost. Film byl dlouho těžko sehnatelnou raritou, jelikož nikdy nevyšel na DVD. Nyní je ale konečně k dostání na nosičích Blu-ray, byť ne ve skutečné HDčkové kvalitě. Jde o přepis z SD zdroje, takže o nostalgický analogový VHS feeling nepřijdete.

Roger Corman opět sáhl po klasice. Kurosawu už jednou vykradl, aniž by ho někdo zažaloval (Sedm samurajů v Sadorovi, vládci vesmíru), tak proč to nezkusit podruhé. Tak přišla na svět retardovaná fantasy verze Yojimba. Většina scén je braná přes kopírák. Přibylo jen pár kosmetických úprav. Pokud jste si vždycky mysleli, že v Kurosawově filmu bylo málo mutantů a telepatických ještěrů, tak jste na správné adrese. The Warrior and the Sorceress patří k sérii „sword and sorcery“ filmů, které Cormanova společnost natáčela v Argentině (nejlepší z nich je Deathstalker II). Tamější levné lokace a levné pracovní síly v tomto případě ovšem neznamenaly to, že by film vypadal jako by měl dvakrát větší rozpočet. Kulisy jsou viditelně papundeklové. Šermování tu sice je (Carradinovi nikdy moc nešlo, nicméně na to, že si před natáčením během hádky s přítelkyní při úderu do zdi zlomil ruku, to odšermoval docela obstojně), ale kouzlení tu žádné není. Čarodějnice zmíněná v názvu filmu tu nečaruje a je tu pouze od toho, aby ukazovala prsa. Všechny ženské postavy jsou tu vlastně od toho, aby ukazovaly prsa. Jedna z nich má dokonce čtyři prsa (na to láká už plakát k filmu). To taky v Yojimbovi chybělo. Takže místo "sword and sorcery" filmu jde spíš o "sword and boobs" film. Aspoň se ušetřilo na kostýmech. Tvůrci se tím zároveň pojistili proti tomu, aby mužští diváci během filmu náhodou neusnuli. A věřím, že to u mnohých zabere (vidět to jako teenager, tak neodlepím oči z obrazovky). Každopádně, je to jeden z nejsexističtějších filmů, co jsem kdy viděl. Asi netřeba zmiňovat, že nejde o dílo, které by patřilo do zlatého fondu světové kinematografie, ale bohužel nejde ani o groteskně špatný trash. Film je na exploatační brakovku překvapivě dost pomalý a zasmušilý (režisér měl pravděpodobně nějaké vyšší ambice) a je zábavný pouze svojí podivností.

Během video revoluce v 80. letech začaly malé hongkongské produkce chrlit do světa spoustu anglicky mluvených bojových filmů s druhořadými západními herci, natočených za pár babek během dvou-tří týdnů v levných lokacích (např. v Thajsku). Většinou šlo o tituly s dost podobnými názvy nebo naopak o tituly distribuovanými do různých koutů světa pod mnoha různými názvy. Není tedy úplně jednoduché se v nich zorientovat. Na Karate Tigera IV (který nemá nic společného s předchozími díly série) pamětníci ale nezapomínají. A to hlavně díky nadupanému finálnímu souboji ve velké bambusové kupoli (připomínající Dóm hromu ze třetího Mad Maxe), kde kickboxeři bojují na plošinách postavených nad vodním příkopem plném ostrých kůlů. Nezapomenutelný je i hlavní padouch Khan, drtící vše, co se mu postaví do cesty. Billy Blanks ho hraje s maximální vervou. Nepříčetně u toho řve, hrozivě valí své vypouklé oči a naběhlé žíly a sráží své protivníky nezapomenutelným kombem krajně absurdních kopů. Blanksův Khan je vizuálně natolik výraznou postavou, že se stal inspirací pro zápasníka Dee Jaye ve videohrách Street Fighter, které jsou mnohem známější než tento film. Čtyřka Karate Tigera se na jednu stranu bere hrozně vážně, ale občas překvapí i nečekanou sebeironií. Loren Avedon v ní například sleduje Karate Tigera III, v němž hrál také hlavní roli, a během toho pronese: „je to jako film s Bruce Leem, jen bez Bruce Leeho“. Někdy to přeroste i v nechtěné sebeshazování, když třeba Avedon reaguje na nabídku hlavní role ve filmu slovy „nejsem herec, ale bojovník“, čímž trefně hodnotí svůj vlastní herecký výkon. Film, který byl ve své době v každé videopůjčovně, ale dnes je těžko sehnatelnou raritou, by se dal v krátkosti popsat jako něco mezi Kickboxerem a 8MM. Kickboxera sice vykrádá, ale zároveň ho překonává lepšími a tvrdšími bojovými scénami. Stejně jako v porno filmech Johna Holmese tu jde hlavně o akci a vše mezi tím je nechtěně komická výplň. Avedon tu hraje Jakea Donahuea, poldu v utajení, který při zatýkačkách soustavně posílá SWAT tým na špatná místa, aby mohl zločincům nakopat zadek sám. Protože je nejlepší policajt široko daleko, tak ho Interpol pošle do Thajska, kde má zastavit mafiány produkující kickboxerské snuff filmy, v nichž hraje obávaný kickboxer Khan, který náhodou kdysi zabil jeho bráchu. Donahueova přehnaná sebedůvěra dostane v Thajsku na frak hned první den, když ho hravě zkope místní řadový kickboxer. Aby porazil Khana, musí na sobě ještě pořádně zamakat a absolvovat jeden z nejdivnějších bojových tréninků v dějinách kinematografie, který spočívá v tom, že ho jeho učitel věší na strom vzhůru nohama a pouští mu na hlavu obří klády. Celý film je extrémně přitažený za vlasy. Každý tu ovládá kickbox a místa činu jsou vyhazována do vzduchu raketomety (asi aby se policie nezdržovala zdlouhavým papírováním). Krvavý sport a Kickboxer se proti tomu drží pevně při zemi. Zatímco Avedonova kariéra akční hvězdy šla dolů poté, co mu Lorenzo Lamas při natáčení videokurzu sebeobrany přerazil nos, tak Blanksova kariéra bohužel skončila ve chvíli, kdy totálně vyměknul a dal přednost tomuhle. Škoda promrhaného talentu.

Druhá cormanovka s Davidem Carradinem, která předstírá, že je pokračováním úspěšného béčka Death Race 2000. Ve skutečnosti ale šlo jen o marketingový trik a oba filmy spolu mají společného pouze Carradina a motoristický gladiátorský sport v dystopické budoucnosti. Tentokrát jsou tu místo aut obrněné motorky s laserovými kanóny, proti kterým bojují pouštní "jediové" s velkými zmizíkujícími baterkami, zatímco všemu přihlíží kanibalští mutanti s pingpongovými míčky místo očí. Deathsport je vrchol toho, co Corman dokázal nacpat před kameru a vydávat to za film. Dokola se tu recyklují stále tytéž trikové záběry (většinou ohromné množství bezdůvodných explozí). Vedle toho se film snaží zapůsobit divnými sci-fi zvuky, které doprovázejí i ty nejvšednější pohyby (od otevírání dveří po mávnutí mečem), a avantgardním střihem, který při akčních scénách maskuje neschopnost herců šermovat s legračně obřími meči. Celé to zní jako velká sranda. Problém je v tom, že zatímco Death Race 2000 byla povedená satira, tak Deathsport se bere sucharsky vážně a chybí mu sebemenší kouzlo a důvtip. Herci prý během natáčení hodně popíjeli a kouřili marjánku, ale ne dost na to, aby to celé zachránili. Jediné, co nelze téhle zapomenuté brakovce upřít, je to, že se svými šílenými motorkáři v postapokalyptické poušti v zásadě předešla proslulého Road Warriora.

Jedna z nejznámějších arénových mlátiček 80. let, která přiměla celou generaci teenagerů chodit do posilovny a trénovat bojová umění. Krvavý sport je první nezávislý nízkorozpočťák, který Van Damme natočil s produkční společností Cannon Films. Známý bruselský roznožkář v něm poprvé představil své charakteristické výrazové prostředky – přemrštěné pohybové sestavy s konstantně zatnutými svaly a šílené výrazy v obličeji doprovázené nepopsatelným řevem při úderech ve zpomalených záběrech. Vedle své typické roznožky ve vzduchu a rozštěpů při meditacích tu také poprvé zúročil svůj trademarkový 360stupňový rotační kop. Díky němu prý získal v tomto filmu hlavní roli poté, co ho údajně předvedl pár centimetrů před hlavou producenta Menahema Golana, když ho náhodou potkal v restauraci. Golanovi se nicméně výsledný film nelíbil a odmítl ho uvést do distribuce. Po výrazných úpravách ve střižně se ale nakonec nechal ukecat a Krvavý sport se po dvou letech od svého natočení přece jen dostal na plátna kin, kde sklidil velký úspěch a ovlivnil spoustu dalších filmů i videoher. Van Damme tu ztvárnil reálného mistra ninjutsu Franka Duxe, který se zviditelnil díky svým neuvěřitelným historkám (doporučuji podívat se na nějaký dokument o něm), zejména tím, že vyhrál ilegální turnaj "Kumite". Po premiéře filmu nicméně vyšlo najevo, že si Dux všechno vymyslel a vítěznou trofej si koupil v obchodě se sportovními medailemi. Kolem Krvavého sportu koluje spousta šílených zákulisních historek, jejichž pravdivost je dost sporná, jelikož jeho hlavní tvůrci (Van Damme, Dux a scenárista Lettich) se vzájemně obviňují z toho, že si ti druzí vymýšlejí. Duxův hlavní filmový protivník Chong Li je zřejmě nejznámější rolí hongkongského hromotluka Bola Yeunga, jenž se vepsal do diváckého povědomí díky svým velkým prsním svalům, kterými umí bravurně hýbat. Yeung je tu často zabírán z extrémních podhledů, aby oproti ostatním vypadal jak Godzilla. Vůbec nemluví, ale o to víc si vychutnává svůj neverbální herecký projev, který je plný nezapomenutelných výhružných gest, maniakálních úšklebků či posunků na fandící diváky, které se snaží oslnit dorážením svých znehybněných soupeřů. Jestliže byl Van Damme inspirací pro postavu Johnyho Cage z populární videoherní série Mortal Kombat, pak Chong Liho dorážečky byly dost možná inspirací pro jeden z hlavních prvků těchto videoher - finální dobíjení poražených soupeřů zvané „fatalities“. Film celkově působí dojmem obživlé "streetfighterovské" videoherní mlátičky. Je to v zásadě jeden zápas za druhým. Hrubě načrtnuté postavy s odlišnými bojovými styly se tu mlátí jen proto, aby se mlátily. Jedinou jejich motivací je nakopat co nejvíc zadků a být ten nejlepší. Kamera a zvuky se při tom vyžívají v tom, co tvrdé údery dělají s lidským tělem. Místo skutečných herců byli obsazeni opravdoví zápasníci, takže nikdo z nich nepotřeboval kaskadérské dubly. Většina turnajových scén probíhá v dlouhých bezeslovných montážích, aby téměř nikdo z nich nemusel mluvit, natožpak hrát (kromě Van Damma, který je v dialozích viditelně nejistý, zato v ringu je jako doma). Jediným opravdovým hercem mezi zápasníky byl Donald Gibb v roli ranaře Jacksona (který vypadá trochu jak drsnější brácha režiséra Petera Jacksona). Ten byl zároveň jediným z aktérů, který neovládal žádné bojové umění, a jeho bojový styl tedy spočívá jen v tom, že přijde k protivníkovi a dá mu pěstí. Krvavý sport je předvídatelný od začátku do konce a pouze naplňuje vaše očekávání. Ale je natočený s takovou upřímností, energií a klukovským zápalem, že mu jeho cílové publikum jen těžko odolá. I navzdory tomu, jak moc je naivní, stupidní a neumětelský.

Mistrovská karikatura osmdesátkových chlapáckých filmů s pěti nominacemi na Zlatou malinu, která vévodí mnohým žebříčkům nejlepších „guilty pleasure“ filmů. Road House je v podstatě moderní macho western s kung-fu akcemi, kombinující západní kulturu s východní filozofií, který obsahuje tolik nezapomenutelně absurdních momentů, že se u něj nelze ani na chvíli nudit. Patrick Swayze tu hraje světoznámého barového vyhazovače a zenového bojovníka s doktorátem z filozofie, jehož životní náplní je filozofování, souložení, cvičení taj či a když na to přijde, tak i kopání zadků a vytrhávání ohryzků z krků. Jeho úkolem je nastolit pořádek nejen v divokém baru Double Deuce, ale i v celém městečku, ovládaném gangem místního boháče. Se stoickým výrazem a morálním kodexem "i když vás někdo nazve čůrákem, buďte hodní" se zprvu snaží vzdorovat zbytečnému násilí, ale v prostředí prodchnutém testosteronem a toxickou maskulinitou to dlouho vydržet nelze. Road House je příjemným završením absurdní přehnanosti osmdesátkových akčňáků, které postupem času hraničily se sebeparodií a v 90. letech byly postupně nahrazeny realističtějšími filmy. Pobaví svojí jednoduchou černobílostí, šílenou nablblostí, hypermaskulinitou, laciným filozofováním a naprostým odtržením od reality. Odehrává se ve světě, kde se postavy mlátí hlava nehlava, vyhazují do vzduchu své baráky, aniž by se někdy objevila policie, a kde opilci každý večer rozmlátí celý bar, který je druhý den jako nový. Místní putyka, kde kapely musí hrát za železným plotem, aby je nerušily poletující střepy a kusy nábytku, musela sloužit jako inspirace pro upírský pajzl Titty Twister v Rodriguezově Od soumraku do úsvitu (v obou filmech mimochodem vystupuje skupina Tito & Tarantula). Jako v každé osmdesátkové mlátičce tu nechybí povinná várka nechtěných homoerotických podtónů: Swayze nepromarní jedinou příležitost sundat si tričko, zatímco jeho plně oblečení protivníci z něj nespouštějí očí a provokují ho hláškami typu „chlapy jako ty jsem píchal v base“. Film je údajně pouštěn newyorkským policistům v rámci jejich výcviku.

Jeden z prvních filmů, který jsem si jako dítě přinesl z videopůjčovny, ještě spolu s Dunou. Zatímco velkorozpočtovou Dunu jsem tehdy absolutně nechápal a její rozvleklost mě k smrti nudila, tak z laciné brakovky Válečníci z Atlantidy jsem byl naprosto unešený. Díky zběsilému tempu (každých deset minut nové monstrum) se u ní ani na chvíli nelze nudit a 90 minut vám uběhne jako voda, které je v ní požehnaně. Odehrává se totiž pod mořem. Loutka chobotnice stáhne posádku lodi na mořské dno, kde se nachází skvostné dokreslovačky rozlehlé Atlantidy, jejíž obyvatelé nejsou příliš přátelští. Vojáci s plechovými helmami zakrývajícími celý jejich obličej (není moc jasné, jak přes ně vidí) tu zotročují ztroskotané námořníky, kterým ve zdejších podmínkách narostou žábry (navzdory tomu, že nežijí přímo ve vodě). Levitující mimozemšťané s divnými účesy mezitím vymývají vyvoleným lidem mozky promítáním záběrů nacistů. A v mezičasech na všechny útočí zadní projekce rozmanitých gumových monster (dinosauři, chobotnice, obří úhoři, bahenní mutanti a létající ryby), které se většinou pohybují tak pomalu, že si musíte chvíli počkat, než vás sežerou. Ve zdejší Atlantidě najdete snad úplně všechno, co vás napadne, že by tam mohlo být (kromě Mira Žbirky). Tahle přepjatá variace na verneovky je vyvrcholením série fantastických filmů Kevina Connora. Je to přeplácaný mišmaš všeho z Connorových předchozích filmů a ještě spousty věcí navíc. Děj filmu je chytře zasazen do viktoriánského období, kdy lidé ještě mohli věřit na existenci ztracených světů, a jeho staromódní naivita a dětinská nevinnost vás hravě vrátí do doby, kdy vám bylo dvanáct. Plnými doušky si pak vychutnáte nonstop přehlídku spektakulárně špatných triků, chlápků v gumových kostýmech a nezdařilých pokusů o humor, které jsou vtipné svojí nevtipností. Co víc si při nedělním odpoledni přát?