Vančura

Dle traileru i nekriticky nadšených chvalozpěvů po premiéře jsem čekal, že to bude větší pecka, přesto v mém případě vyloženě o zklamání asi mluvit nelze a něco do sebe to má - minimálně bych rád zmínil nádhernou barevnost všech scén, bezchybné (!) obsazení i herecké výkony, a především absolutně dokonalý soundtrack, u kterého jsem umíral blahem (byť je samozřejmě otázka, nakolik se moderní hudba typu Kill the Dandies! hodí k dobovému filmu). Sem tam mi to přišlo i hodně vtipné, ale stejně mi to nevyvážilo tu častou nudu a rozpaky z toho, co se v tom filmu děje, takže za mě nakonec spíše jen rozporuplný dojem.

Až na pár drobností jsem měl tuhle pohádku vždycky velmi rád - nikdy mi moc nesedl herec v hlavní roli prince Velena a postava královského šaška Kacafírka (resp. jeho repliky) mi vždy přišla trapná, podobně jako kostýmy kouzelných švagrů. A triková stránka musela být nepřesvědčivá snad už v době premiéry... Jinak je ale obsazení velká radost, má to velmi hezký příběh, pěknou ústřední píseň, a super lokace, takže ani navzdory nesnesitelně časté televizní reprízovanosti se mi to kupodivu ještě stále nestihlo zprotivit, a to už to znám prakticky nazpaměť. Btw. trochu mě tam zaráží podoba místnosti s tikajícími hodinami, v níž musí Velen poznat správnou Večernici, se síní času v Herzově filmu Deváté srdce - vzhledem k tomu, že jsou oba filmy ze stejného roku, by mě to skoro svádělo k domněnce o tom, že se jeden u druhého možná (?) inspiroval...

Jeden z těch filmů, které jsem měl samozřejmě kdysi rád, ale pro jeho nesnesitelně častou reprízovanost v televizi ho už znám nazpaměť, a nemůžu ho proto už vidět, protože čeho je moc, toho je příliš, jak se říká. Navíc mi je protivná i ta jeho nezměrná popularita u mainstreamového diváctva (a citování notoricky známých replik), jakož i pro mě nepochopitelná skutečnost, že v tom filmu dělají z 54 letého Kemra pomalu starce nad hrobem. A ne vše mi tam přijde jako až taková sranda - třeba to "mlynářovo vyprávění" historky o vodníkovi, kterou nikdo neslyší, nebo zvyk fotříka Lavičky neustále poučovat svoje děti, mi přijdou prostě jen trapné, a takových momentů je tam podle mě víc.

Naposledy mě podobným způsobem srala Hra, mj. rovněž tím černobílým formátem 4:3 a celkovou "přeartovaností". Má to absurdně dlouhé záběry, silně nesympatické postavy (pobavila mě Spáčilová, která je nazvala "mátožnými třicátníky") a děj tak zoufale banální, že se to skoro nedalo dokoukat. Marná sláva, jednou za čas se nechám zlákat zručně napsanou anotací, pěkným plakátem či zajímavým trailerem na podobnou produkci (typu Chvilky), abych si pak jen nadával a želel ztraceného času. Zrcadla ve tmě jsou mně osobně zcela nesnesitelný film, kterému bych se podruhé obloukem vyhnul.

Filmy Olgy Špátové mě dlouhodobě baví, takže když se na Netflixu objevil Karel, neváhal jsem. A ač jsem byl dopředu upozorněn, že to asi bude hodně dojemné, stejně jsem na to nebyl připravený, a skutečně mě to hodně zasáhlo (a žasnul jsem, kam všude Gott a jeho žena kameru pustili). A to se přitom za nějakého jeho velkého fandu rozhodně nepovažuji, líbí se mi od něj jen pár písní - rozhodně už jsem ale dalek toho ho nějak soudit, jak jsem míval ve zvyku dřív, podobně jako mi je ale z druhé strany protivné i to nekritické adorování ze strany jeho fanoušků, kteří mi upřímně přijdou dost směšní (ten fanclub v dokumentu je neskutečný bizar). Každopádně jsem se tam dozvěděl pár nových věcí, které jsem nevěděl, a taky jsem u toho měl prostor přemýšlet, jaký mám vlastně ke Gottovi vztah, a to mi přijde přínosné - a taky to ve mně samozřejmě vyvolalo velkou chuť si od něj něco poslechnout, takže celý den teď jedu jeho věci na YouTube a hodně mě to baví. Jsem vděčný, že tento dokument vzniknul.

Protože jsem se na druhou sérii dlouho těšil, o to víc jsem byl zklamaný, skoro až nasraný. Nejenže to vydatně ztratilo vtip a zábavnost první série, ale Emily se navíc změnila ve (více či méně) nesympatickou postavu, která dává ještě více než "původní" Emily vzpomenout na svou předchůdkyni v Paříži, Carrie Bradshaw, která si podobným způsobem žila na vysoké noze, nevěděla co vlastně chce, neustále mluvila jen o sobě, a vyznačovala se neochvějnou jistotou, že v konfrontaci s pohledem druhých lidí má vždy pravdu ona (obzvlášť při mluvení o své práci). V tomto ohledu byla nejotravnější epizoda hned ta druhá, která se svou odtržeností od reality už ani nesnaží předstírat nějakou dějovou věrohodnost, protože celá ta série mi prostě přišla jen jako povrchní reklama na krásy Paříže a snaha přilákat pozornost nenáročných divaček Netflixu, které mají podobnou povrchní produkci v oblibě. Osobně mě na tom bavilo asi jen to, jak jsou všichni herci permanentně úchvatně oblečení (což se mi líbilo i na první sérii), a taky soundtrack je stále celkem fajn, jakož i herectví Lily Collins; naopak mě otrávilo, že zde více prostoru dostala - pro mě osobně zcela nezajímavá - postava Mindy s tím jejím příšerným pěveckým neumětelstvím, a nejvíc mě otrávila desátá epizoda, ve které se ukáže, že se mezi Emily a Gabrielem absolutně nic nevyřešilo, a konec zůstává zcela otevřený - podle všeho evidentně za tím účelem, aby za rok Netflix mohl přijít s další řadou, kterou si už může - pokud jde o mě - strčit někam.

Toto je film, u něhož jsem si uvědomil, jak nesnesitelně otravné mi už přijde to ohrané české pohádkové klišé, že největší zlo na světě byly (jsou) předem domluvené sňatky (byť v tomto případě jaksi domluvené nadpřirozeným způsobem, ale to na věci nic nemění), a jediná správná cesta je ideál romantické lásky v moderní podobě, která se zrodila někdy v 19. století. Ne že bych chtěl někomu upírat právo na výběr (celoživotního) partnera (pak se ale nesmíte divit 50 % rozvodovosti), jen se domnívám - mj. na základě vzpomínek na vlastní četbu pohádek v dětství (to by ovšem filmaři museli taky šáhnout jinam než k Erbenovi, Němcové nebo Ladovi) - že česká literární pohádka byla výrazně nápaditější a přetékala množstvím jiných, dramaticky výrazně zajímavějších motivů, než je něco tak fádního, jako něčí svatba, do které se princi nebo princezně, případně oběma současně, nechce - takový chudáčci, jejich starosti bych fakt chtěl mít! musí se u toho člověku honit hlavou. Skutečně mi přijde otravné, jak jsou nám - kvůli té panující scenáristické bídě, byť kdo se vlastně prosil každý rok o novou pohádku? - stále servírovány ty samé pohádkové ingredience, jen sem tam ozvláštněné něčím novým, aby se neřeklo - v tomto případě těmi sudičkami, u nichž jsem si pro změnu uvědomil, jak bolestně filmově konkrétní podobu zde dostaly, protože to je podle mě přesně ten typ pohádkových postav, které si každý představoval v duchu po svém, a dát jim podobu tří zestárlých českých hereček navlečených v kostýmech, které připomínají něco mezi řeholním hábitem a burkou, nebylo podle mě nejšťastnější, a podobnou výtku stran nevěrohodnosti by šlo směřovat k více věcem v tom filmu. Moc mi nesedlo ani obsazení jako celek a souhlasím s názorem, na který jsem zde narazil, že Adamczyk a Fialová byli pro své role už staří, a vyloženě mě tam iritoval ten slovenský zrzek Ľuboš Kostelný, na kterého mám osobně alergii. A hodně mě zaujal drtivý odsudek, který vůči tomu filmu projevil xxmartinxx a mnozí další - myslím, že pokud mi než film samotný přijde zábavnější si o něm číst uživatelské recenze na ČSFD, tak je asi fakt něco špatně.

Asi mě pořád překvapuje, že stejný režisér, který si udělal jméno na teenagerských komediích, si v posledních letech vzal monopol na natáčení štědrovečerních pohádek, ale jinak s tím nemám problém, a v tomto konkrétním případě mě to poměrně příjemně překvapilo. Obsazení je fajn (Tereza Ramba je v roli Deničky vyloženě roztomilá), natočili to v krásných lokacích, a ten děj mě celkem bavil a přišel mi jako něco příjemně nového (jako po dlouhé době pohádka, ve kterém není ústředním motivem odpor proti předem domluvenému sňatku, což je podle mě momentálně asi nejotravnější žánrové klišé). Nesedla mi ovšem ta německá ošklivka v roli princezny a v porovnání s vrcholnou českou klasikou typu Princ a večernice mi to pořád přijde jen jako lepší průměr, který se za čas skoro jistě vykouří z hlavy.

V dětství jsem to měl rád, ale pak jsem na to na dlouhé roky zanevřel, a znovu jsem to vzal na milost v momentě, kdy jsem se dozvěděl, v jak útlém věku Jan Hammer složil hudbu k tomu filmu - to mě naprosto šokovalo a přimělo se na ten film dívat novými očima a docenit to, co mi dříve unikalo. Navíc prostě nejde rozporovat, že (rovněž) mladičká Vondráčková je zde skutečně nádherná, a nedokážu si vůbec v té roli představit někoho jiného. Stejně tak proti Neckářovi lze jen těžko něco namítnout, takže podle mě to nejlepší, co se dá v tomto případě udělat, je užít si v telce film, a pak si ho připomínat poslechem skvělého soundtracku.

Když jsem to teď po letech viděl znovu v telce, ověřil jsem si, že to je fakt vtipné (byť je to někdy humor poněkud trapný, jak je u Svěráka zvykem), obsazené dobrými herci, a ty písničky jsou taky fajn, byť bych si je tam dokázal odmyslet (nikdy jsem nebyl velký příznivec zpěvu v pohádkách). Každopádně o své místo u českých reprízovaných televizních Vánoc se to určitě bát nemusí, a až to časem ještě trochu zestárne a tvůrci pomřou nebo se odeberou do důchodu, bude to nejspíš už mít status kultovní klasiky.