Vančura

Když jsem Trhák viděl v dětství, neměl jsem vůbec šanci pochopit, o co v něm jde, ale přesto mi to už tenkrát přišlo hodně zábavné. Nyní s odstupem let, po novém zhlédnutí v telce, jsem se do Trháku (a jeho písní) téměř zamiloval a nově mi zde ten film přijde docela nedoceněný (byť Podskalského filmy jsem nikdy moc nemusel a z dnešního pohledu by se asi řeklo, že to je dějově strašný bizar, který se netrefí do chuti každému). Obsazení je v podstatě bezchybné, stejně jako ty písně, místy mi to přišlo skutečně hodně vtipné, a celkově je to mnohem chytřejší film, než by se mohlo na první (povrchní) pohled zdát. Navíc už je to dnes jedna velká nostalgie, neboť většina umělců, kteří se zde objevili, už jsou dávno po smrti nebo jsou z nich starci nad hrobem, takže není divu, že lidi na YouTube pod každou písničkou z filmu svorně vzdychají, jaká je to krása a současně smutek, že takové filmy už se dnes netočí, což je samozřejmě pravda.

Nemyslím si, že by to byl nějaký vyloženě mimořádný dokument, a ani mi nepřišlo, že by se v něm poučený divák dozvěděl něco extra nového. Samotný Jiří Suchý je ovšem takový titán, před nímž je možné jen pokleknout v nehynoucím obdivu, že je prostě záslužné to připomenout a osvěžit, eventuálně dokonce ukázat mladším ročníkům. A místy je to hodně dojemné.

Musím přiznat, že jsem se do toho musel dost nudit, abych to vůbec dokoukal. Moc mě to nebavilo, přišlo mi to strašně zaseklé v době svého vzniku, a kdybych nevěděl, že to natočil Hitchcock, asi bych měl problém to vůbec poznat. Nepřišlo mi to ani nějak napínavé - rozuzlení lze celkem bezpracně předem odtušit -  a nebavilo mě vlastně ani obsazení - Nova Pilbeam je vyloženě nehezká (byť připouštím, že jsem možná jen zmlsaný Hitchockovými pozdějšími blondýnami) a ani zbytek castu mě nějak nezaujal. Pro fandy Hitchcocka může být fajn to ze "studijních důvodů" vidět, ale jinak si už moc nedovedu představit, kdo jiný by takový film chtěl ještě dnes vidět.

Nechápu, proč musel vzniknout seriál o tak odpudivé existenci, jen se mu tím zase zajistila větší proslulost (osobně bych dal přednost tomu, kdyby bylo jméno Charles Sobhraj zapomenuto). Celé je to navíc zpracováno krajně úmorně a lacině, nebavilo mě to (jako drtivá většina životopisné produkce) a podruhé bych se tomu obloukem vyhnul. Na Jennu Coleman se dalo koukat, ale jinak mi to přišlo v podstatě jako naprostá ztráta času a potvrzení mého dojmu, že Netflix je veskrze zbytečná sračka, kterou lze s ledovým klidem ignorovat.

Spolu s dokumentem Temná stránka lodní dopravy mi to přišlo jako nejdepresivnější věc za hodně dlouho, co jsem viděl - ta nálož zde prezentovaných informací je prostě zničující, byť uznávám, že informovaný divák se zde možná příliš nových věcí nedozví. Většinovému netflixovému publiku by to ale oči trochu otevřít mohlo, i když příliš nevěřím, že by tento film reálně něco dokázal změnit, a v podstatě jen umocnil mou skepsi k tomuto světu jako takovému (a utvrdil můj dojem, že člověk je nejodpornější tvor na této planetě a evoluční omyl). Kritika stran údajné tendenčnosti nebo jednostrannosti dokumentu mi přijde zcela irelevantní a směšná, protože rozporovat základní fakta nelze, a kdo má oči, ten vidí.

Nechápu, kde Boček přišel na to, že by měl vedle kastelánování taky psát knihy, ta jeho předloha bude všeho naprostá sračka, soudě dle její filmové adaptace i toho, že tu látku dál roztahuje do dalších knih. Vlastně i nechápu, proč v roce 2012 někdo napsal knihu na téma tak bytostně spjaté s ranými 90. lety, dle vysokých prodejů celé té série se ale zdá, že české čtenářstvo, odjakživa milující humoristickou literaturu, se podobnými úvahami nijak nezatěžuje, hlavně když je u čeho se odreagovat. Osobně mi v tom filmu nepřišlo vtipné v podstatě nic, ty postavy jsou zcela stupidní, skoro mě to uspalo, jak jsem se u toho nudil, hraje v tom příšerná hudba, obsazeno je to samými notoricky okoukanými hereckými tvářemi, a celkově mám prostě problém s filmem, kde rodilé Američany hrají čeští herci mluvící dokonalou češtinou, protože prostě tenhle nepodstatný detail jaksi ignorovat nemůžu, a od filmů čekám trochu víc, než že jejich jedinou ambicí bude snaha pobavit (nadto humorem, jehož zábavnost v tomto případě považuji za velmi diskutabilní). U Vejdělka mě nijak nepřekvapuje, že se této pokleslé látky chopil, a osobně jsem se u Poslední aristokratky jen utvrdil v tom, že jeho další filmy lze s ledovým klidem ignorovat.

Jako největší slabina mi zde přišlo to, jak debilně - a nezáživně - je to celé odvyprávěno, v podstatě celou dobu mě to příšerně nudilo a bylo mi fuk, jak se to bude dál vyvíjet. Ten stupidní - a prostinký - příběh je navíc tak roztahaný, že na tom prostoru téměř 100 minut o to víc vynikne jeho zoufale nedramatická stavba. Je to asi škoda, protože v některých momentech je to docela zábavné (v podstatě všechny vraždy). má to výborné triky a masky (na to, kolik to celé stálo), a Bobbie Bresee má skvělé tělo, na které se dobře kouká, ale to všechno mi pořád přijde jako strašně málo, aby to vydalo na tu správně pokleslou zábavu, které milosrdně leccos - typu příšerné herecké výkony - odpustíte. Btw. dostal jsem u toho chuť vidět znovu Carpenterovu klasiku Prince of Darkness, která tuhle blbost strčí do kapsy.

Možná, že Hitchcock natočil i lepší věci, ale osobně se mi to líbilo (navzdory mé averzi k filmům, jejichž název se nezmohl na nic lepšího, než použít jméno titulní postavy). Byť mě překvapilo, že Tippi Hedren mě zde moc nebrala - a to jsem jí byl v o rok starších Ptácích zcela okouzlen - možná je to proto, že ji zde po mém soudu - navzdory malému hereckému prostoru její postavy - zastínila Diane Baker, která je zde zcela úchvatná (mimochodem obě herečky jsou dosud naživu, což mě svým způsobem fascinuje). Během sledování jsem si mnohokrát uvědomil, jak skvěle je ten film odvyprávěný - v podstatě v každém momentu chce člověk vědět, co se bude dít dál - ta práce s pozorností diváka je zde podle mě prostě výborná, ačkoli ten film paradoxně podle mě vlastně moc napínavý není, a celkem bezproblémově lze předem odtušit, jak to celé dopadne. Každopádně i po těch letech to podle mě stále stojí za vidění, podobně jako je zajímavé si přečíst ve slavné knize rozhovorů Hitchcocka s Truffautem, co si o Marnii myslel sám Hitchcock, který za ústřední téma toho filmu označil fetišistickou lásku Marka ke zlodějce.

Slabé. Opět jsem si potvrdil mou averzi k povídkovým filmům, nechápu jaký to má smysl, nalepit několik krátkých filmů od různých tvůrců dohromady a uměle to spojit jakoby společným námětem/motivem (takovou spojitost lze při dobré vůli najít v podstatě mezi libovolnými 2 filmy). Nebavilo mě to, přišlo mi to únavně dlouhé, a vlastně jsem moc nechápal, proč to chtít ještě dnes vidět. A taky mi na tom asi vadil i ten "šedesátkově" deziluzivní pohled na lásku - romanticky založený člověk musí u takového filmu zaplakat, podobně jako třeba při četbě Kunderových Směšných lásek. Chápu, že proti tomu stojí nezměrná masa brakové romantické produkce, která pro změnu lásku kýčovitě adoruje a staví na piedestal, ale v tomto povídkovém slepenci je prostě prezentována způsobem, který je mi protivný, a nadto je děj těch krátkých filmů vlastně strašně banální, když se nad tím člověk zamyslí - snad s výjimkou toho japonského, který mi ale pro změnu přišel asi nejnudnější. Film jsem bohužel viděl v italském dabingu se slovenskými titulky - kdyby byla možnost vidět to v původním znění, možná by to na mě zapůsobilo víc, ale stejně si myslím, že povídkové filmy prostě jsou slepou uličkou.

Toto mě minulo podobným způsobem, jako třeba před časem dokument Fenomén VHS. Marná sláva, ale tu éru jsem nezažil, dnešníma očima mi přijde dost příšerná, a celkově je pro mě těžko hledat si cestu k něčemu, co je zde podáno pro mě tak nezáživnou formou, že jsem u toho skoro usnul. V pár momentech jsem se pobaveně uchechtnul, ale to nadšení pro VHS a rychlodabing se na mě stejně nepřeneslo - dost možná kvůli tomu, že dabing prostě odjakživa z hloubi duše nesnáším.