Vančura

Zpočátku mi to přišlo tak nezajímavé, že jsem chtěl odejít z kina. Sice jsem vydržel, ale že by to za něco stálo... Nebavilo mě to, obsazení mi bylo strašně nesympatické (především Katherine Waterston mi byla extrémně protivná), přišlo mi to zbytečně dlouhé - a vůbec ne napínavé (hlavně zpočátku trvá vážně věčnost, než se tam začne něco dít). Postavy se tam chovají nelogicky a k žádné jsem si nevytvořil vztah (mj. i kvůli zmíněnému no name obsazení - s výjimkou Fassbendera), bylo mi proto jedno, co s nimi bude. Pár dobrých momentů by se tam sice našlo, ale jako celek to na mě nijak velký dojem neudělalo - i kdybych odhlédl od své averze k sequelům jako takovým, pořád zde bude můj dojem, že ten film není v rámci žánru moc zajímavý, a že jsem v poslední době viděl spoustu mnohem lepších sci-fi. Za sebe tak nemám problém napsat, že kdyby po prvním Vetřelci už žádný další nikdy nevznikl, byl bych radši - každý další film z té "série" je čím dál víc nastavovaná kaše, která mě zajímá míň a míň a ke které mám i celkově nechuť se vůbec vyjadřovat - jako ke každé čisté komerci.

Nejnudnější film pod sluncem. Když si vezmu mou averzi k životopisným filmům obecně a dále skutečnost, že ani písně samotné EP mě nikdy moc nebraly, těžko jsem ten film mohl vnímat nějak jinak. Navíc mi přišlo, že ačkoli bylo těch 140 minut úmorně dlouhých, stejně je výpovědní hodnota filmu malá, a člověk se o životě známé zpěvačky dozví jen fragmentární střípky (které navíc údajně často ani neodpovídají faktům, jak jsem se zde dočetl v několika komentářích). Marion Cotillard - zmalovaná k nepoznání - v titulní roli mě nebavila a působila na mě dojmem, že jsem svědkem nějaké přiblbé revivalové show v Horní Dolní. Negativně jsem vnímal i skutečnost, že celý film působí neobyčejně lacině - nízkorozpočtově, chcete-li - jako nějaká ušmudlaná televizní produkce, spíše než celovečerní film uvedený v kinech (ten papundeklový New York nebo co to bylo, byl vrchol). A konečně skutečnost, že se tam mihnou Vašut a Depardieu - dva herci, které nemůžu ani vystát - je pro mě posledním důvodem, proč jsem tenhle film tak protrpěl a proč ho považuji za naprostou ztrátu času. Podruhé bych už se mu obloukem vyhnul.

Výtečný film, který nezapře typický Sorrentinův režijní styl. Hlavní postava má v sobě navíc mnohé z hlavních postav dalších Sorrentinových filmů - Geremia je podobně bohatý, osamělý a výstřední, jako Titta z NÁSLEDKŮ LÁSKY, Giulio z filmu BOŽSKÝ, Cheyenne z TADY TO MUSÍ BÝT i Jep z NÁSLEDKŮ LÁSKY. Jako by Sorrentina stále přitahoval stejný typ osobnosti, od něhož se částečně odklonil až v MLÁDÍ (které mi z navíc jeho dosavadních snímků přišlo jednoznačně nejslabší). Co mě na tomto filmu nadchlo, bylo dokonale zvolené obsazení - Giacomo Rizzo v titulní roli je naprosto fantastický, stejně jako úchvatná Laura Chiatti, která zde představuje jeho dokonalý protějšek - ti dva jsou kráska a zvíře par excellence. A celkově mi přišlo, že je z toho filmu hodně znát velká příprava, která předcházela jeho vzniku - jako by byl každý herec dlouho hledán tak, aby přesně zapadal do své role, a jako by byl každý detail v tom filmu důkladně promyšlený, a přesně zapadající do jednoho celku - ten film je naprosto omračující po vizuální, zvukové i herecké stránce, a trochu mě tam zamrzel jen konec, který mi přišel tak nějak useknutě otevřený (a který mi mimochodem připomněl závěr filmu Nejvyšší nabídka) - a potom mi moc nesedl soundtrack - většina použité hudby se podle mě do toho filmu nehodí, ale to už je vyloženě otázka osobního vkusu. Rodinný přítel je skvělý artový film, který mě téměř bezmezně dostal.

Film, kde všechny postavy mluví anglicky - navíc s příšerným přízvukem - aniž by to vzhledem k jejich původu dávalo smysl. (Věrnost realitě zde asi dostává na frak na více frontách, ale osobně se necítím až tak kompetentní to posuzovat). Natočeno je to neobyčejně tradičně - oldschoolově, chcete-li - takovým tím rozmáchle epickým stylem, kdy se postavy přemisťují z místa na místa, je tam láska (milostné scény) i smrt (válečné zabíjení), dějové zvraty i ohrané motivy typu rodičů nepřejících sňatku své jediné dcery, intimní i davové scény zahlcené komparzem, kamera si často dává na čas a pomalu snímá celou scénu, zatímco na pozadí hraje Marianelliho hudba - kdybych nevěděl, že to natočil autor mého oblíbeného dokumentu Amy, neměl bych šanci to poznat, tak moc jsou oba filmy odlišné - jeden neobyčejně intimní a přetékající emocemi, druhý odtažitý a emočně téměř nefunkční - nešel jsem za těmi emocemi, které to ve mně mělo vyvolat, a nebavilo mě to - ten film mi přišel úmorně dlouhý a natočený ve stylu dnes už klasických snímků z 90. let Anglický pacient a Anna a král - člověk by si skoro myslel, že takové filmy už se dnes netočí, a vždycky se přesvědčí o opaku. Čili Asif Kapadia je podle mě mnohem lepší dokumentarista než autor hraných snímků, byť mohl být v tomto případě hodně svázán předlohou. Závěrem ještě zmínku k obsazení titulních postav - Adam Bakri je herecky doslova tragický, a María Valverde je - navzdory svému mladistvému vzhledu - na roli mladičké dcery, kterou rodiče kvůli jejímu nízkému věku zatím nechtějí provdat - už trochu stará, v době natáčení jí táhlo na 30 (bez zajímavosti ani není, že zde znovu ztvárnila postavu ženy, která otěhotní, tak jako v mnoha svých předchozích rolích, a bohužel zde rovněž potvrdila, že bere role v čím dál horších filmech). Celkově jsem z toho filmu měl dojem ztraceného času, který jen umocnilo dokonale předvídatelné a patosem přetékající finále - na tom filmu se mi líbily snad jen krásné lokace a kamera, jinak mě to v podstatě dokonale minulo - bohužel.

Nejnudnější film pod sluncem - jak obecně životopisné filmy nesnáším, tak u tohoto jsem obzvlášť nechápal, proč vůbec vzniknul - koho zajímá život nějakých bláznivých ženských? - kdyby nebyly příbuzné Jackie, neštěkl by po nich pes - btw. za sebe nemám problém i napsat, koho zajímá nějaká Jackie? - tuhle posedlost slavnejma lidma odjakživa nechápu, je mi protivná, a je to jeden z hlavních zdrojů mé averze k životopisným snímkům, protože nestojím o to nahlížet někomu do soukromí a nezajímá mě osobní život lidí, které osobně neznám a nemám k nim žádný vztah. Grey Gardens mě navíc unavoval svým do očí bijícím nízkorozpočtovým lookem a nudným dějem, a k postavě matky jsem cítil strašnou averzi - nechápal jsem, proč ten barák nemohla prostě prodat, a proč ho nechala tak zpustnout, a vlastně ani proč zkazila život svojí dceři. Svým způsobem mě tam bavila jen ta retrospektivní linka, ve které byla Drew Barrymore neuvěřitelně oslňující a nádherná jak v žádné jiné roli z těch, ve kterých jsem ji kdy viděl. Jinak za mě dojem zcela promarněného času - tahle ušmudlaná televizní produkce by uspala i mrtvýho.

Podle mě výborná věc, která mě hodně bavila. Sice mi tam pár věcí vadilo (typu že jsem něco nepochopil, nebo mi něco nedávalo smysl), ale který film je bez chyby. Taky mi přišlo, že je ten film občas předvídatelný - minimálně na dvou místech jsem předem vytušil další vývoj děje. Btw. trochu mi to připomínalo klasiku žánru Rosemary má děťátko v tom smyslu, že zamilovaný párek přijede někam do nového prostředí, kde se všichni chovají tak trochu divně, až se nakonec ukáže, že... Poznámka závěrem - jako u většiny hororů i zde platí, že čím míň toho člověk o filmu ví předem, tím líp.

Podle mě je zde tato pohádka trochu nedoceněná - osobně mi nepřijde vůbec tak špatná, jak by člověk soudil z jejího aktuálního hodnocení (57% - 2. 5. 2017). Většina české pohádkové porevoluční produkce s tímto podle mě nesnese srovnání, a špatné mi to ani nepřijde v kontextu své doby. Na co ten film asi trochu dojíždí, je podle mě několik věcí: 1) obsazení - spoustu rolí zde hrají slovenští herci, kteří byli předabováni do češtiny, a člověk moc nechápe důvod; 2) samotná Magda Vášáryová není typově pro roli princezny příliš vhodná, v době natáčení navíc ve svých 23 letech ztvárnila 18 letou postavu, a na těch 18 fakt nevypadá; 3) a konečně na filmu zklame i loutkové provedení draka, který je prostě trapas - což ale, pokud se nepletu, jde říct o jakékoli české pohádce, kde se vyskytuje drak - nevím o tom, že by se někomu povedlo ho udělat tak, aby z něj šel skutečně strach. Na pohádce zarazí i zvláštní kostýmy, které někdy vypadají spíš jako z ruského prostředí, než české pohádky. Skvělý mi zde naopak přijde výběr filmových lokací, které mi jsou důvěrně známé, a filmu dodávají na atmosféře. Celkově mě bavilo na to koukat, a jediné, co mi tam vyloženě vadilo, byla ta otravně uřvaná hudba, která tam každou chvíli burácela, jinak film hodnotím kladně.

Od autora excelentního Dne v Jurjevu ani nešlo čekat špatný film - Serebrennikov je v současnosti rozhodně jedním z nejtalentovanějších režisérů v Rusku. Nevěra je zvláštní film - ve fragmentárně vyprávěném ději je toho spoustu nevyrčeno a divák si může jen domýšlet; některé scény navíc zdánlivě nedávají smysl (auto, které nepochopitelně najede do lidí na zastávce, policejní vyšetřovatelka, která od obviněného vyžaduje polibek, atd.). Když se k tomu přičte takřka 2 hodinová stopáž a pomalé tempo děje, vychází z toho film, který určitě nebude pro každého. Mně se ale líbil moc - bavily mě obě ty ruské fešandy v hlavních rolích, jakož i krásná kamera a celkové vyznění, které skýtá hodně látky k přemýšlení. Při sledování se mi spontánně vybavila vzpomínka na jiný ruský snímek Milenec, který se také věnuje tématu nevěry, jeho styl vyprávění je ale na rozdíl od Nevěry nekomplikovaně chronologický (a celkovým laděním je mnohem pochmurnější) - snad i proto se mi do vkusu trefil o něco víc - Nevěra mi přece jen přišla trochu zmatená a obtíženě uchopitelná. UPDATE 11.5.2020 - Na podruhé se mi to líbilo o něco míň - přišlo mi, že se v tom filmu prostě děje příliš mnoho divných věcí a byl jsem z toho poněkud otrávený (jako třeba scéna, v níž se vdova zuřivě holí po celém těle strojkem po prvním manželovi a dokonce pozře několik jeho chlupů, které po něm zůstaly v koupelně). Nejvíc divný je asi ten zlom cca. ve 2/3 filmu, kdy dojde k posunu děje vpřed o několik let, aniž by to bylo jakkoli řečeno, a člověk kvůli tomu prožije malý otřes, kde se tam vzala nová postava druhého manžela (všechny postavy ve filmu jsou mimochodem bezejmenné, což je další divný rys toho filmu). Takže jak říkám, není to film, který by byl po chuti každému, a Serebrennikov to svému divákovi rozhodně neulehčuje; na druhou stranu mi přijde zajímavé, jak dokázal tak banální námět o manželské nevěře ozvláštnit do formy, která se rozhodně vymyká obvyklým standardům, na které jsme zvyklí.

Strašná blbost, ale stejně jsem to chtěl vidět, protože mě zaujal námět, a mám rád herectví Jirky Langmajera, který je zde excelentní jako vždy (byť nastupující stáří už je na něm znát). Minimálně zpočátku mě to hodně bavilo - některé scény jsou fakt vtipné - ale postupně, když mi docházelo, jak moc je ten film špatný, můj zájem o něj opadal - a v momentě, kdy se děj přesunul na Kanáry, už jsem se v tom dokonale ztratil a nechápal jsem, o co tam jde - a bylo mi to vlastně i jedno. Co mě na tom filmu potěšilo, byla skutečnost, že se tam vyskytuje spousta hezkých holek, ale jinak je to vážně hrůza - scénář je naprosto debilní a od reality odtržená slátanina, a herectví některých jedinců je jedna velká katastrofa (Gondíková, Kubelková). A celkově mám z toho hodně špatný dojem, a vadilo mi, jak je ten film prolezlý product placementem. Nevidět ho, člověk o nic nepřijde.

Není to film dle mého gusta a během jeho sledování jsem dlouho odolával, abych šel za těmi emocemi, které to ve mně chtělo vyvolat - nakonec mě ale přece jen dostal a titulní postava si získala mé sympatie - když v závěru vítězně odchází se svými dětmi, člověk jí nemůže nedržet palce, protože její kuráž je skutečně obdivuhodná. Je to film, který ví, co chce říct a jak toho dosáhnout, čehož si cením, ale přesto jsem měl pocit, že občas je toho fakt už moc - mám na mysli to, čím si musí Precious projít. Občas jsem se dokonce neubránil smíchu, protože se to podle mě přehouplo až do nechtěné směšnosti. Co mě ovšem na tom filmu dostalo bez výhrad, byla postava učitelky v hereckém ztvárnění Pauly Patton - její úchvatný zjev mě zcela okouzlil a v té roli si ji prostě nejde nezamilovat, tak moc je v ní skvělá, a tak moc je její postava skvělý člověk. Což lze však na druhou stranu brát i jako určité negativum filmu - všechny postavy mají dosti černobílé charaktery: buď jsou naprosto kladné nebo dokonale záporné, nic mezi tím. (V případě matky se to dosti změní až v drásajícím závěru, kdy jsou její motivace konečně vysvětleny). Čili, jak už jsem řekl, osobně takové filmy nevyhledávám a není to můj cup of tea, ale když už jsem se k němu dostal, dost to mnou otřáslo a budu to z hlavy dostávat dlouho. Když nic jiného, člověk si u takového filmu minimálně uvědomí, jak se má dobře - ve srovnání s tím peklem, kterého je v tom filmu svědkem, se prostě najednou většina starostí jeví strašně malicherně.