Vančura

Po druhém zhlédnutí svoje původní plné hodnocení o jednu hvězdu snižuji, přece jenom se mi to už tak nelíbilo, a když člověk navíc zná závěrečné rozuzlení, žádný wow efekt už se bohužel nekoná. (Na druhou stranu to umožňuje koukat na film novýma očima a všímat si tam věcí, které člověk při první projekci ponechal bez povšimnutí). Řemeslně je to však natočeno perfektně, herci jsou excelentní (nejvíc se mi asi líbil fantastický David Bowie, Rebecca Hall mi naopak přišla nepříliš dobrá, podobně jako Scarlett Johansson), a příběh spolehlivě připoutá pozornost, 4 hvězdy proto zcela odpovídají. UPDATE 26.12. 2018 - Na nové zhlédnutí už mě to moc nebavilo, znám to skoro nazpaměť. A některé věci mi tam dost vadily, nepochopil jsem například, na základě čeho byl Alfred Borden obviněn z vraždy Roberta Angiera? Kdyby to na něj chtěl Angier skutečně hodit, musel by přece vědět, na které konkrétní představení z těch 100 Borden přijde, aby mohl zmizet (kdyby se neukázal pokaždé, nedávalo by to smysl, protože by představení připravil o pointu) - nemluvě o tom, že jsem vůbec nepochopil, na základě čeho byl ze smrti Angiera obviněn právě Borden, když se na tom místě vyskytl náhodou, a naopak ještě chtěl "Angierovi" pomoct? (a Cutter byl u toho coby svěděk). A v tom příběhu podle mě nedává smysl víc věcí.

... k čemu kecy, že mám ležet v nemocnici, típněte ty cíga, palte voskovici, doktor mi řek koukej, musíme tam všici... V hlavě mi to hraje celý den, musím si to pořád pouštět, výborná hudba, zpěv i text. A Táňa Pauhofová? Největší zlatíčko. Btw. zajímalo by mě, jestli je titul písně narážkou na poslední Goethova slova ("Otevřete i druhou okenici, ať je tu více světla.")(?).

Tři hvězdy hlavně za herectví Nicole Kidman, jinak mě tenhle film v podstatě dokonale minul.

Mistrovský film, který mě zcela ohromil. Třeba už jen tím, jak moderně působí - přijde mi neuvěřitelné, že ve filmu starém 84 let poznávám důvěrně povědomé motivy z moderních kriminálek. Snad ani nejde docenit, jak invenční a průlomový film toto ve své době muselo být. Nejvíc mě ovšem dostal ten nápad s tím, že se šéfové podsvětí rozhodnou nezávisle na policii chytit hledaného vraha, protože jim neustálé razie policie usilující ho dopadnout kazí kšefty - závěrečné improvizované soudní přelíčení, kdy proti sobě stojí spodina společnosti a dopadený pedofil, má v sobě působivost téměř srovnatelnou se soudním dramatem Dvanáct rozhněvaných mužů. A ještě jeden film mi tahle podívaná připomněla, a sice stařičký horor Příšerný host od Hitchcocka, s nímž má Langův "M" srovnatelnou atmosféru a podobný děj. Ačkoli mi zde s odstupem pár věcí trochu vadí - třeba nepochopitelná naivita dětí, které (ač dobře zpraveny o nebezpečí, které jim hrozí) se klidně nechají vodit kolem ramen cizím chlápkem a kupovat si od něj bonbony a balonky, kristebože!; zmínit lze také řadu otázek, které film vyvolává, aniž by na ně dal odpovídající odpověď - třeba proč vlastně vrah poslal do novin svůj dopis, když přitom nechtěl, aby ho chytili, nebo kam se poděla jeho ostražitost, s níž předtím bezproblémově zabil dvě děti, aniž by ho někdo při tom přistihl - ve svém celku mě tento film zcela přikoval k obrazovce a nesmírně mě bavil. Fascinující už je třeba jenom sledovat, jak se v té dobové dokonale profízlované společnosti postupně utahuje kolem vraha smyčka, z níž není úniku. K jeho dopadení není potřeba žádná sofistikovaná policejní technika ani testy DNA a podobné moderní vychytávky, ale docela primitivní postupy na způsob domobrany. V této části je mimochodem film zcela nejpůsobivější, když ukazuje, jak je podsvětí ve svém fungování mnohem efektivnější, než policie ochromená svou byrokratickou tíhou a neochotou lidí sdělovat jim jakékoli infomace. Pro mě osobně rozhodně jeden z nejlepších předválečných filmů, co jsem kdy viděl - je to nesmírně působivý a silný film, a možnost ho vidět se rovná velkému zážitku. Závěr mě zcela rozerval na cucky.

Dílem náhody jsem tuto první část volné Wendersovy road-movie trilogie viděl až nakonec, poté, co jsem zbylé dva filmy Chybný pohyb a V běhu času už zhlédl v minulosti. Proto jsem vlastně k tomuto filmu přistupoval s určitým pocitem, že ho vlastně už tak nějak znám - Rüdigera Voglera jsem si již stačil oblíbit ze zmíněných pozdějších filmů, a byl to tak pro mě skoro starý známý. Je to takový sympatický přemýšlivý flegmouš, moc toho nenamluví, není vyloženě hezký ani ošklivý, a má v sobě prostě něco, kvůli čemu mě na něj baví koukat a co ve mně evokuje dobrou náladu a pocit, že život je vlastně jednoduchý a bezstarostný. Jeho toulky po světě, po boku s doprovodem toho 9 letého andílka, v sobě prostě mají něco kouzelného. Sledovat tento krásný film se pro mě rovnalo údivu z toho, s jakým málem lze dosáhnout takového účinku. Film je to málomluvný a čistý, jednoduchoučký děj je prostý všeho dramatického napětí, a přece si dokázal získat mou pozornost neuvěřitelným způsobem, kdy jsem doslova okouzlen sledoval každý záběr a smál se replikám toho blonďatého zlatíčka - vážně se mi to hodně líbilo. UPDATE 26.1.2019 - Napodruhé už to na mě bohužel tak nepůsobilo jako poprvé a místy se mi tam vkrádala lehká nuda. Oba herci jsou ale skvělí, Philip občas pronáší zajímavé myšlenky o světě, vizuálně je to hodně povedené (Wenders nezapře svůj velký fotografický talent), a má to velmi pěkný závěr. Celkově je to úžasný film, jen na něj asi musí mít člověk zrovna náladu, aby se naladil na jeho tempo.

Nic jsem nečekal, nic jsem nedostal. Moje pocity z tohoto filmu postupně v kině přešly od umírněné zvědavosti, co se z té pakárny vyvrbí, k blazeované otrávenosti, hraničící až s nesnesitelnou znuděností - v závěru už jsem si vážně zoufal ze zjištění, jak moc mě tenhle film míjí, jak je mi protivný a cizí. Srovnání s Jarmuschem, do omrzení všemi podsouvané, se samozřejmě nabízí, ale pro mě z tohoto nerovného duelu vychází právě on jako suverénní vítěz. Hned mám chuť si znova pustit PŘEŽIJÍ JEN MILENCI, abych si spravil náladu. Jedna hvězda za pěknou hudbu a druhá za kameru.

Když mi před Vánoci přišla pozvánka na novinářskou projekci "prvního romantického filmu roku 2015", začal jsem se strašně těšit - trailer vypadal velmi slibně a byla zde naděje, že nepůjde o klasickou romantickou komedii, jakých se už léta točí tuny. Velká očekávání - a nakonec i velký filmový zážitek. Největší zásluhu na něm má odzbrojující herectví Lily Collins - do ní se nejde nezamilovat, ona je prostě takové zlatíčko, že jí člověk odpustí i to příšerné obočí. A její postava Rosie je neuvěřitelná sympaťačka, které prostě musíte držet palce, protože se neleká života, má to v hlavě srovnané a sledovat její vývoj je strašně zajímavé. Jsem skoro v pokušení napsat, že Rosie je tak dokonalá, až film doslova zaráží svou nevyvážeností, protože většina mužských postav je zde naopak vykreslena jako naprostí idioti (s výjimkou Rosiina otce, který je pro změnu zcela bez chyby). Autorka předlohy, mladá irská spisovatelka Cecelia Ahern, je podle všeho dobře obeznámená se svou čtenářskou cílovkou, a dovede jí dobře vycházet vstříc, aby se většina čtenářek v postavě Rosie našla. A její literární úspěchy jsou nezpochybnitelné a tento film je jistě jen vydatně podpoří. Z filmu je právě podle mě hodně znát, že byl natočen podle (téměř) 600 stránkové knižní předlohy, z níž se určitě mnohé vypouštělo - místy uhání v čase skutečně mílovými kroky, což podle mě snese plocha románu mnohem lépe než film. Nota bene vypadají-li představitelé obou hlavních postav celou dobu stále stejně, vyjma jiných účesů. Zrovna toto je ale myslím film, u nějž není moc radno se v něčem malicherně kriticky rýpat, protože si člověk jen zkazí celkový zážitek. Prostě stačí jen koukat, bavit se a užívat si to - protože tenhle film je vážně zábavný. Držel-li jsem celou dobu Rosie palce, aby vše dobře dopadlo, uvědomil jsem si v závěru, že hlavní poselství tohoto filmu je až podezřele povědomé - není jím nic jiného než romantické přesvědčení, že jsou-li si dva lidé souzeni, cestu k sobě si nakonec najdou. S naprosto identickou výpovědí o světě přišel třeba už před lety Márquez ve svém románu "Láska za časů cholery" (v roce 2007 nepřiliš zdařile zfilmováno Mikem Newellem). A tak si člověk může na konci jen smutně povzdechnout, jaká je to škoda, že to stejně nefunguje i v reálném světě. Když se všude kolem mě při náběhu závěrečných titulků ozývalo dojaté posmrkávání, neměl jsem k němu taky moc daleko. UPDATE 19.11.2019 - Na druhé zhlédnutí po letech mě to opět hodně bavilo, a to především díky Lily Collins, která je zde skutečně okouzlující. Naopak Sam Claflin mi tam byl dost protivný a vadil mi tam. Vlastně jsem i nechápal, co na něm Rossie viděla, protože mi nepřišel jako nějaký skvělý kamarád, který by její život nějak obohacoval. (Btw. ten film vlastně říká - nedokážu však rozlišit, zda bezděčně či záměrně - že čisté přátelství mezi muži a ženami neexistuje). Celkově si myslím, že v rámci romcom žánru je to veskrze zcela standardní příběh, který drží dvě postavy dostatečně dlouho od sebe, aby je na konci (ne)překvapivě svedl dohromady (S láskou Rossie v podstatě kopíruje průběh vztahu Evžena Oněgina a Taťány, pouze s tím rozdílem, že Rossie má na rozdíl od Taťány o Alexe zájem od začátku do konce, zatímco on o ni až na konci), ale ritualizované žánrové schéma poměrně oživuje skutečnost, že je to to roztáhlé na plochu mnoha let, a hlavní hrdinka mezitím otěhotní, a to dokonce s někým jiným, než se svým vyvoleným. To by mohlo svádět k dojmu, že to bude působit více autenticky "jako ze života", ale podle mě ten film stejně působí dost učesaně a odtrženě od reality, Rosie v podstatě všechno dokonale vychází, a vyjma smrti jejího otce ji nepotká jiný zásadnější trabl (rozvod s nevěrným manželem zde nijak ukázán není, a vzhledem k tomu, že to stejně nebyl její vyvolený, nelze to považovat za negativní událost, ale za pozitivní, neboť jí uvolnil cestu do náruče Alexe). Vše tak může dospět do hodně přeslazeného závěru, který je vlastně od začátku dokonale předvidatelný, ač se to film sebevíc snaží ve svém průběhu kamuflovat. Navíc tam jsou některá otravná klišé, jako např. Rossie připoutaná k rámu postele v rámci milostných hrátek s jakousi náhodnou postelovou známostí, a dalo by se tam najít ještě mnoho dalších věcí, které mě tam iritovaly, ale myslím, že to bude prostě nevalnou povahou té literární předlohy, a pokud se něco na tomto filmu povedlo, tak je to prostě herecký výkon Lily Collins, a každý záběr na ni je radost, kterou si nechci kazit tím, že budu bloumat o věcech, které mě tam štvaly, a že jich nebylo málo.

Ok, jsem asi poslední člověk na světě, který doteď tenhle seriál neznal. Když jsem poslední dobou náhodou na Coolu zhlédnul pár dílů, s údivem jsem seznal, že je to vážně strašně vtipné. Och bože, ale vážně - asi budu muset přehodnotit svůj názor na moderní sitcomy, haha.

Když vyprchá prvotní nadšení z nápadu, na němž je tento film založen, dostaví se neuvěřitelná nuda. Ke konci jsem už skoro myslel, že to nedoukám, jak mě to nudilo. A za sebe nemám problém napsat, že mi nakonec i ty loutky přišly hnusné, děj neuvěřitelně stupidní a ohraný, a vlastně už si ani nepamatuju, jak to skončilo - a to jsem to viděl předevčírem, haha. Za mě osobně strašné zklamání, na tohle DVD jsem měl nechat dál jen prášit.

Největší dramaturgický fail, na jaký bylo v telce možné narazit o silvestrovské noci. Šílený nápad oprášit z archivu tuhle vykopávku byl podle všeho logicky motivován snahou svézt se na "webberovské" vlně, kdy ČT Art o dva dny dříve odvysílal skvostný záznam Fantoma opery z londýnské Royal Albert Hall v r. 2011. Tahle hrůza je ale úplně něco jiného a ani pořádně nevím, proč jsem si to vlastně nahrával. Jesus Christ Superstar nesnáším, z Evity mi je na zvracení, a kromě Fantoma opery, v němž se Webber vzchopil k pozoruhodnému uměleckému vrcholu, od něj již další muzikály neznám. Když jsem si to další den pouštěl, umíral jsem střídavě trapností a smíchy ze vší té pompéznosti, příšerných melodií, afektovaného zpěvu a defilé zestárlých zpěvaček, které se potácely na jevišti jak oživlé zombie - jako by mě přímo ovanul smrad rybiny. A v momentě, kdy se scéně objevila skupina BOYZONE (wtf? v jakém Webberově muzikálu ti nehudební ignoranti kdy vystupovali?), jsem už jen zaúpěl: staré dobré devadesátky jsou zpět, spaste svoje duše! Jednu hvězdu za dvě příjemné písně z Fantoma opery.