Vančura

Mimořádně poutavý a srozumitelný film, který mne hluboce zasáhl. Přirozenost, s níž je vyprávěn, a intenzita, s níž graduje ke svému velkému závěru, mě nutí tomuto fantastickému režijnímu debutu sklonit nejhlubší hold. Závěrečná scéna, kdy se nenáviděný učitel loučí se svou třídou a pronáší k ní své poslední poselství o životě a smrti, mnou nesmírně otřásla a pohnula. Herecké výkony představitelů všech rolí jsou mimořádně autentické, civilně napsané dialogy nechávají vzniknout neobyčejně silným emocím, a celý film nutí k dlouhému a bolestnému zamyšlení o našem světě. A celková atmosféra v tomto filmu je nesmírně intenzivní a místy až k nerozdýchání. Filmů s divácky vděčným námětem o školním prostředí a kolektivech teenagerů existují mraky, ale snad žádný mě tak nerozerval na cucky jako tento. Pokud se tomuto filmu poštěstí dostat do české distribuce - a velmi bych mu to přál - jsem si jistý, že získá velký divácký ohlas. Osobně ho doporučuji všemi deseti.

Neobyčejný film, který se k mému údivu doslova měnil před mýma očima. To, co se zpočátku jevilo jako citlivě natočená studie manželství, které je poznamenáno ženiným oslepnutím, postupně přecházelo v komplikovanou a rafinovanou hru s divákem, který v posledku nedokáže rozeznat, co je pravda a co fantazie. (Osobně jsem se v jednom momentě zcela ztratil a propadl dokonalému zmatku ve vztahu ke sledovanému obrazu). Film je postaven na výborně obsazené představitelce titulní role (pozoruhodný herecký výkon Ellen Dorrit Petersen) a nápaditém scénáři. V ději nechybí jemný humor ani lehce provokativní erotické motivy. Ne vše mi zde sice sedlo a chvílemi se mi tam vkrádala lehká znuděnost, ale určitě je to výborný film, který mi třeba vzdáleně připomněl slavné drama ČEKEJ DO TMY z r. 1967. Filmů o slepých lidech (respektive proč mám pocit, že je to vždy atraktivní mladá žena?) bylo natočeno spousty, ale zrovna tento je podle mě výjimečný tím, jak ukazuje, že vnitřní život těchto lidí je možná mnohem překvapivější, než by nás vidoucí asi kdy napadlo. Na celovečerní režijní debut překvapivě vyzrálé a promyšlené - tento film doslova otvírá oči.

Druhý celovečerní snímek nizozemského režiséra Jana-Willema van Ewijka (který si v obou svých filmech zahrál malou roli) je oduševnělou podívanou, vyznačující se neokázalou filmařskou krásou a působivostí. Prostinký příběh o 32 letém rybáři Fettahovi, který se vydá na zvláštní cestu po moři z Maroka do Španělska na windsurfovém prkně, je vyprávěn ve více časových rovinách, kdy je přítomnost na moři prostříhána retrospektivními scénami z nedávné minulosti. V ní se Fettah setká s evropskou dívkou Alexandrou a jejím přítelem, a toto setkání mu změní dosavadní život. Rodná vesnice mu je po Alexandřině odjezdu náhle těsná a Fettah musí pryč. Vydává se na nebezpečnou osamělou plavbu, ze které se se možná nikdy nevrátí. Oceán hraje v tomto snímku stejně důležitou roli jako samotní herci, celý film je díky němu prostoupen melancholickou posmutnělou atmosférou a vůní exotických dálek. Výtečný vizuální dojem je umocněn krásnou kamerou a působivými záběry z výšky. Dialogů je zde pomálu a film je prostý nějakých dramatických či efektních momentů, které se objevují například v částečně podobném snímku PÍ A JEHO ŽIVOT z r. 2012. ATLANTIC je jeden z těch příjemných festivalových filmů, které jsou určeny trpělivým přemýšlivým divákům, schopným docenit filmy, které se hodně odlišují od mainstreamové produkce. Mám rád tenhle typ současných evropských filmů, které mě vždy zasáhnou svou neotřelou filmařskou invencí. Máte-li podobnou artovou produkci v oblibě, pak je to film pro vás.

Výborná kriminálka, která mě na druhé zhlédnutí bavila snad ještě více než poprvé. Sedlo mi zde absolutně vše - herci, hudba, kamera i scénář. Fakt, že je film natočen podle skutečných událostí, mu jen přidává na působivosti. Nelze si než povzdechnout, v jakém světě to někdy žijeme.

Výborný dvoudílný dokument, jehož odvysílání na ČT Artu mi udělalo velkou radost. Při jeho sledování jsem se pouze utvrdil v tom, co vím už dávno - Marcello Mastroianni je můj nejmilejší herec, a možnost vidět ho v tomto dokumentu, zestárlého a zežloutlého z celoživotního kouření, pro mě představovala neobyčejně silný zážitek. Jsem naměkko z toho, jak byl Mastroianni i po sedmdesátce vitální, veselý, a především neuvěřitelně pokorný a skromný - z tohoto dokumentu nelze ani vytušit, jak úspěšný a populární herec to ve své době byl. O své herecké kariéře mluví s velkým nadhledem, velmi působivá je například vzpomínka na to, když jednou přebíral prestižní hereckou cenu, a do očí se mu vedraly slzy, ačkoli si to později vyčítal, protože si zakládal na svém hereckém odstupu a nadhledu. K hraní přistupoval s mimořádným nasazením, a přitom současně s neobyčejnou lehkostí a střízlivostí - jeho slovy je to zkrátka jen báječná práce, kde vás platí za něco, co vás baví. Cestujete při tom po světě, poznáváte nejkrásnější ženy, a jen tak mimochodem necháte vzniknout nádherným filmům - které sem tam nutně prostřídají i filmy špatné. Na jejich význam Mastroianni záměrně upozorňuje, protože jak dodává s vtipem sobě vlastním, i ze špatných filmů si herec může něco odnést, a kdyby točil jen dobré filmy, byla by to neživotná nuda. Teprve když osobní filmografie připomíná sinosoidu, kde se střídají dobré a špatné filmy, pak je to přirozené. Vzpomínky na Mastroianniho "špatné" filmy jsou jedním z nejzábavnějších okamžiků tohoto dokumentu, v němž se k mému překvapení vzpomíná spíše na filmy, které mi jsou neznámé, a některé jeho nejlepší filmy, které chovám nesmírně v oblibě, zde vůbec připomenuty nejsou, nebo jen zcela okrajově. Dokument je tak spíše než filmovou bilancí nahlédnutím do soukromého světa jednoho velkého herce, díky čemuž je možné znovu a lépe docenit jeho herecké mistrovství. Hned mám chuť si pustit De Sicovy SLUNEČNICE, Antonioniho NOC, nebo Felliniho SLADKÝ ŽIVOT. Dokument, do češtiny mj. výborně předabovaný Vladimírem Brabcem, celoživotním Mastroianniho českým hlasem, rovněž ukazuje, jak chytrý člověk Mastroianni byl, a zazní zde mnoho inspirujících a podnětných myšlenek - žádné stupidní veselé historky z natáčení, ale skutečně moudré a hluboké myšlenky jednoho starého zkušeného pána. Nesmírně dojemné jsou i Mastroianniho vzpomínky na jeho matku (o které mluví zásadně jako o mamince) a dětství, které se na sklonku života jeví jako nostalgická vzpomínka na časy, které už jsou minulostí. Totéž platí o filmové éře, kterou Mastroianni představoval, především o neobyčejném vzmachu italské kinematografie, která v určité době patřila k nejlepším na světě. Takové filmy už se dnes netočí... Slyším-li Szidi Tobias zpívat v písni "Na hotelu v Olomouci" následující slova, prodchne mě vždy nekonečný smutek: "V půlce ledna ve tmě tmoucí / Na hotelu v Olomouci / Kdo jste, pane? Šátrám dlaní / Řekla bych, že Mastroianni / Ten je ale mrtvej přece. / Leží v zemi, a ne v dece / Pod níž slyším srdce tlouci / Na hotelu v Olomouci...".

Filmová trefa do černého od Falconu. WHIPLASH je zcela mimořádný film, který se dostane hluboko pod kůži. Na první dojem film působí jako klasický příběh o cestě jednoho talentu za úspěchem, třeba na způsob populárního snímku BILLY ELLIOT. Vše je ale trochu komplikovanější. Hlavní postava (ve výborném hereckém ztvárnění Milese Tellera) má ve svých prioritách jasno - nemá přátele, koníčky, a nakonec ani přítelkyni (kterou ve velmi působivé scéně odkopne coby nepotřebné závaží), žije v neúplné rodině ztělesněné postavou outsiderského otce, a jediné, na čem mu záleží, je jeho touha stát se nejlepším bubeníkem, vše ostatní jde nekompromisně stranou. Jeho touha hraničí s posedlostí, která se mj. manifestuje v rukách zničených intenzivním hraním až do krve (pro mě osobně mimochodem fyzicky velmi nepříjemné záběry). Například scéna, kdy po autonehodě vyleze s vypětím sil z auta a pospíchá na životně důležitý koncert, je už daleko za hranicí toho, kam by byl normální člověk ochoten zajít. Ten hlavní konflikt se ale odehrává v lidské rovině - je jím střet ambiciózního Andrewa, přesvědčeného o svém talentu, s autoritativním učitelem Terencem (strhující herecká kreace J.K. Simmonse, který okamžitě připomene legendárního vojenského instruktora Hartmana z Kubrickova filmu OLOVĚNÁ VESTA). Terencovy zničující umělecké nároky, které klade na své studenty, spolu s jeho nevybíravým slovníkem a výbušnou povahou, vyvolávají střídavě údiv, místy až úsměv, respekt, obavy, a nakonec až znechucení - spolu s otázkami, zda cena za takto vykoupený úspěch není až příliš vysoká. Film je povětšinou snímán v detailu nebo polodetailu, což jen umocňuje jeho akcent na sledování vývoje vztahu mezi oběma silnými osobnostmi - skoro jsem v pokušení napsat, že nakonec už nejde ani o tu samotnou hudbu, ale o to, jaký vztah k sobě ti dva zaujmou. Po této stránce mi děj velmi připomínal vynikající německé drama NEVIDITELNÁ z r. 2011, které s tímto filmem vykazuje řadu podobností. V obou filmech je z kolektivu vrstevníků vybrán zdánlivý outsider, kterého si pro své ambiciózní umělecké cíly vybere postava autoritativního dirigenta / režiséra, který se se svým novým svěřencem nijak nemaže. Ze obou zmíněných snímků mi je osobně bližší ten druhý, snad protože život své hrdinky sleduje v komplexnějším měřítku - WHIPLASH je ve srovnání s ním skoro osekaný na kost. Tento dojem kromě zmíněné detailní kamery umocňuje i minimum dějové stránky a upozadění všech vedlejších postav - prostor, který zde mají, je zcela marginální. Například vztah Andrewa s jeho dívkou je jen letmo nastíněn v pár scénách, totéž platí o postavě Andrewova otce. Naopak scény hudebních zkoušek trvají často dlouhé minuty, a hlavní těžiště snímku spočívá v dechberoucí interakci Andrewa s Terencem, který svého žáka žene ke stále více zničujícímu tempu - film po této stránce graduje způsobem, který je skoro k nerozdýchání, a v některých scénách jsem jen žasnul, zda je něco takového vůbec možné. Ve svém celku mě ale film nakonec bohužel nepřesvědčil o tom, že bych mu měl dát plné hodnocení. Jednak mi byly skutečně hodně nepříjemné všechny ty záběry na zkrvavené ruce, a jednak absolutně neholduji hudbě, která zde celou dobu zní - za sebe nemám problém napsat, že mi tenhle styl doslova trhá uši. Pro herectví, které zde ale předvádí ústřední dvojice Simmons + Teller, však chovám jen nejhlubší respekt. Komu čest, tomu čest. A mimochodem, kdyby nic jiného, je příjemné zase po čase vidět film, v němž herec skutečně hraje na hudební nástroj (typicky na rozdíl od záplavy filmů, v nichž herec předstírá, že hraje na piano, a kamera záměrně neukazuje jeho prsty, protože by ve skutečnosti neuměl zahrát ani Ovčáci, čtveráci). Bude velmi zajímavé sledovat, zda se tomuto filmu podaří na letošních Oscarech proměnit některé z jeho - dozajista zasloužených - 5 nominací ve zlaté sošky.

Strhující herecká kreace Jaka Gyllenhaala - proměněného skoro k nepoznání (vzhledově ne nepodobný Pavlu Křížovi nebo Jimu Carreymu), který své postavě propůjčil pozoruhodnou přesvědčivost. Jeho Louis Bloom je člověk, který v sobě koncentruje mnohé rysy moderních lidí - nedotčen formálním nevzděláním si většinu znalostí zjišťuje na internetu (kde je podle jeho slov vše, stačí umět hledat), s morálními otázkami si hlavu neláme a pro svou kariéru je ochotný jít přes mrtvoly (v tomto případě to mrazivě platí doslova). Tím, že jsou však u něj vystupňovány do krajnosti, umožňují po mém soudu divákovi, aby se od něj s úlevou distancoval. Každý se jistě bude u sledování tohoto filmu ujišťovat, jaké monstrum ten Lou vlastně je (v sekvenci, kdy chladnokrevně natáčí vystřílené osazenstvo luxusní rezidence, se mi z něj vážně chtělo zvracet), a jak my jsme lepší a nikdy bychom tak daleko nezašli. Podle mě je to pokrytectví - lidé jako Lou pouze vychází vstříc společenské poptávce. Dokud budou televizní diváci lačnit po krvi a tomto typu senzačního infotainmentu, který dávno nemá s objektivním zpravodajstvím nic společného (a nedělám si iluze, že tomu někdy bylo a bude jinak), nemůže se nic změnit. Proto s oblibou už dlouho říkávám, že krví obětí jsou potřísněny nejen ruce novinářů, kteří o nich točí a píší, ale i diváků, kteří to lačně sledují v pohodlí svých obýváků. Připomene mi to vždy ty věčné novinářské diskuse o tom, co je vlastně veřejný zájem a nakolik média naplňují jeho smysl - za sebe nemám problém napsat, že jakákoli vražda do veřejného zájmu nespadá, protože je soukromou trágedií několika jednotlivců, a dostat ji do médií není nikdy motivováno ničím jiným, než komerčními zájmy (i kdyby vás novináři tisíckrát přesvědčovali o opaku - k čemu přece potřebujete vědět, že na druhém konci města někdo někoho odprásknul nebo ubodal? k ničemu). SLÍDIL tuto cynickou stránku televizního světa ukazuje se zdrcující přesvědčivostí (každý, kdo měl možnost do televizního zákulisí trochu nahlédnout, dobře ví, že ve skutečnosti je to ještě horší), byť zde jsou podle mě náznaky toho, že televize už dávno nemá tu moc, jakou disponovala ještě v devadesátých letech (jak působivě ukazuje třeba slavný snímek VRTĚTI PSEM z r. 1997) - možná o to víc ale v souboji s internetovým zpravodajstvím musí zacházet dál a dál, aby si udržela čím dál víc otupělé diváky. Film ale výborně funguje i jako napínavé drama - jak se děj chýlí ke svému děsivému závěru, napětím jsem skoro nedýchal. Plné hodnocení ale nemůžu dát, protože je scénář na můj vkus až příliš vystavěn na nepravděpodobných náhodách a efektních momentech, které mě trochu rušily - tomu chlapíkovi jednoduše vše vychází až příliš snadno. Výborný film, a velký filmový zážitek - scény, v nichž se Gyllenhaal prohání ve svém červeném sporťáku nočním LA, v sobě mají magickou atméféru (vydatně podpořenou skvělou hudbou Jamesa Newtona Howarda), ne nepodobnou snímku BLING RING z r. 2013. Ještě teď se ve mně tají dech, když si je znovu evokuji.

Och bože, po zhlédnutí tohoto filmu už nikdy nejde mít ke střepům stejný vztah jako předtím. Jednou za čas mě popadne strašná chuť vidět nějaký asijský film, a výběr čehokoli od Kim Ki-duka je v takovém případě vždy sázkou na jistotu - DRSŇÁK mě i na druhé zhlédnutí bavil stejně jako poprvé. Film je to neobyčejně násilný, krutý, možná až šokující, ale skoro jistě ne bezútěšný - překvapivý závěr lze pojímat jako svérázný happy end podle Kim Ki-duka. Svět jeho filmů se mi sice jeví mimořádně nehostinný - brutálními fackami, mlácením a řezáním lidí se zde rozhodně nešetří, scény s agresivním naháněním sexuálních zákazníků jsou potom kapitola sama pro sebe a jeden velký neuvěřitelný bizar - ale přesto tam v pozadí (mj. díky nenápadné melancholické hudbě v mnoha scénách, kde zdánlivě kontrastuje s násilnou povahou obrazu) pořád cítím jistou něhu a křehkou krásu lásky. Ta je zde sice vylíčena na míle daleko od podoby, v níž je zobrazována v klasické euroamerické romantické produkci, ale osobně mě tenhle alternativní pohled hodně baví. Pokud jste už dávno otrávení z běžných romantických cajdáků, které jsou od sebe k nerozeznání, tenhle film by na vás mohl zapůsobit jako živá voda. Výtečné obsazení je pro mě dalším důvodem, proč se mi na tenhle film tak dobře kouká - oba herečtí představitelé hlavních postav jsou velice pohlední a zajímaví, a jejich herectví mě baví. Co na tom, že celý děj je tak šíleně nepravděpodobný - u asijských filmů mi to prostě tak nějak nevadí, možná i protože CHCI, aby to skutečně bylo nepravděpodobné. Protože nevím, jestli bych chtěl žít ve světě, kde se může stát něco takového...

Nudný, zbytečný a povrchní film, který mi byl protivný skoro tolik, jako z poslední doby třeba Cronenbergova NEBEZPEČNÁ METODA. Nevím, prostě nějak nevidím důvod, proč točit filmy, které se vrací do časů kolem přelomu století, kdy byla současná psychiatrie teprve v plenkách. Respektive samozřejmě tuším, že je za tím fascinace většiny lidí celým tím světem krutých lékařských experimentů, elektrických šoků a svěracích kazajek, ale pořád mi to nepřijde jako dostatečně nosný motiv pro zfilmování - podle mě se tento prostě film vlamuje do otevřených dveří, protože mi neříká vůbec nic nového. Skutečnost, že se tehdejší medicína s psychotickými pacienty dvakrát nemazlila, považuji za notoricky známou, a žádnou "děsivou a ponurou atmosféru viktoriánského ústavu", kterou sliboval distribuční list Bontofilmu, jsem zde neshledal - PODIVNÝ EXPERIMENT je pozoruhodně sterilní a neživotný film, působící nesmírně studiovým a odtažitým dojmem, a prostý jakýchkoli emocí nebo výraznějšího závanu filmařské invence (naopak klišé je zde požehnaně - za všechny budiž zmíněna scéna, v níž hlavní postava v úkrytu omylem vyslechne rozhovor záporných postav, které usilují o její život, a v momentě, kdy už už hrozí prozrazení, nastane poblíž povyk, který na poslední chvíli odvrátí jejich pozornost - bože, v kolika filmech už jsme tuto ohranou situaci viděli...). Nebavili mě ani herci, včetně Michaela Caina, a to je co říct. Nenašel jsem důvod, proč chtít tento film vůbec vidět a proč by se neměl za pár dní vykouřit z hlavy. Švankmajerovo ŠÍLENÍ, v němž se nápad s prohozením rolí personálu a pacientů v blázinci objevil už před 10 lety, strčí podle mě tuhle nudnou komerci do kapsy.

Na druhé zhlédnutí se mi tento film líbil o chloupek míň než prve před 9 lety - pár věcí tam občas trošičku zaskřípe (některé slabší herecké výkony apod.) - ale pořád je to asi můj nejmilejší Kusturicův film, který mi dokáže nesmírně zlepšit náladu. Po umělecké stránce asi nedosahuje kvalit UNDERGROUNDU (v němž se Kusturica podle všeho vzepjal ke svému tvůrčímu vrcholu), a není ani tak zábavný jako ČERNÁ KOČKA, BÍLÝ KOCOUR (který řadím k nejvtipnějším filmům, co znám), ale z mnoha důvodů mi je i přesto nejvíc blízký. Jak je pro Kusturicovy filmy příznačné, i zde se setkáme s odzbrojujícím balkánským temperamentem a neuvěřitelně podařenou hudbou (soundtrack jsme naposlouchal nepočítaně), silnou autorskou výpovědí a příběhem plným velkých emocí. Osobně mi jsou nesmírně blízké i všechny ty svérázné filmové postavy, jimiž je děj zaplněn - za všechny budiž zmíněna ústřední dvojice, kterou si prostě nejde nezamilovat a nedržet jim palce (Luka je neuvěřitelně sympatický chlapík, a Sabaha - v roztomilém hereckém podání krásné Nataši Tapušković - doslova září radostí ze života a optimismem), takže se nemohu divit, že jsem byl v závěru naměkko jak stará kurva, kdy se mi po tváři kutálely slzy jako hrachy. Tenhle film je čistá radost, a - jak to slovní spojení pro jeho zprofanovanost nesnáším - velkolepá oslava života, která podle mě dost možná strčí do kapsy všechny ty filmy, které mají v názvu slovo "život" a které se topí ve vyumělkovaném patosu a ohraných kontrastech typu "krutý svět dospělých očima nevinného dítěte". Zde je totiž hold životu vzdáván jen tak mimochodem, nenápadně, třeba když jedna postava jen tak sama pro sebe pronese: "Co naplat... Život je zázrak". V originále to podle mě vynikne ještě lépe: Život je čudo. Ano ano, život je čudo.