Vančura

Film přinášející mimořádný požitek z herectví Jeanne Moreau, která je zde skutečně úchvatná. Je fascinující pozorovat, jak se její postava pohybuje v prostředí plném přetvářky, napětí, konfliktů a různě vyšinutých nadrženců a frustrátů, kteří se ji snaží nějak zmocnit (záměrně nepíši "dostat do postele", protože tomu tak zdaleka ve všech případech není). Celestina mezi všemi doslova září svým bystrým úsudkem, krásou a kurážnou povahou, ne nepodobna Janě Eyrové - nejenomže na svou stranu postupně získává všechny kolem sebe, ale nakonec z toho prostředí vychází jako morální i faktický vítěz, byť se jí její hlavní cíl splnit nepodaří, a nad její chováním se nepřestanou vznášet jisté otazníky (jako např. kolem její schopnosti slyšet, co o ní jiní říkají v její nepřítomnosti, či proč tolik stála o to, aby se s ní Joseph vyspal, ačkoli to v jejím záměru dostat ho za mříže nehrálo v podstatě roli, atd.). Spousta věcí je v tomto filmu jen decentně naznačena nebo zcela vypuštěna (např. ze zabité Kláry je ukázán jediný krátký záběr na její nohu, po níž lezou šneci), a přišlo by mi zajímavé srovnat ho s literární předlohou, kterou jsem bohužel nečetl. UPDATE 30.11.2019 - Na podruhé už mě to bavilo poněkud méně a dost mi vadilo, kolik je toho zde nevyřčeno (je otázkou, zda je to kvůli vypuštění něčeho z předlohy, nebo zda to byl prostě tvůrčí záměr, nebýt doslovný). Samotný závěr by mě potom dokázal téměř rozladit - tím, jak ponechává zločin nepotrestán. Moje náklonnost k Jeanne Moreau ovšem trvá - opět jsem jí podlehl stejně, jako většina mužů v tom filmu.

Nápaditá komedie, která si na prostoru necelé hodiny a půl stihne udělat srandu snad ze všech upírských stereotypů. Tvůrci si natáčení asi užili - osobně oceňuji už jenom tu práci, kterou si dali s vyhledáním všemožných historických zobrazení upírů, které film nápaditě oživují. Myslím, že existence podobných filmů v posledních letech (PŘEŽIJÍ JEN MILENCI, SAMA NOCÍ TMOU) potvrzuje, že v sérii TWILIGHT dosáhl upírský žánr na své absolutní dno a zcela se zdiskreditoval; dělat si v "posttwilightovské" éře z upírů srandu je tak už jediným možným řešením. P. S. Doporučuji neodcházet z kina před doběhnutím závěrečných titulků. UPDATE 10. 3. 2019 - Na druhé zhlédnutí v telce už mě to tak nebralo - pár scén mě sice pobavilo, ale jako celek mě to spíš nudilo. Buď je to tím, že ten film chce vyloženě vidět v kině, nebo prostě na podruhé už nefunguje.

Na film jsem se velmi těšil a v podstatě se mi líbil. Johnny Depp v roli britského gentlemana je neodolatelně kouzelný, jeho legrační dikce mě bavila a podle mě si tuto roli užil (ačkoli si jistě musí být vědom kvalitativnímu sestupu svých rolí v posledních letech). Gwyneth Paltrow mi zde naopak moc nesedla - pokud jsem se ještě v sérii Iron Man snažil sám sebe přesvědčit, že na ní přibývající roky nejsou zdát, zde už jsem musel rezignovat - především v detailních záběrech na její tvář byly dobře vidět její vrásky, a pro mě osobně tak nastal čas, kdy ji v rolích osudových krásek už nemůžu brát vážně. Ve filmu mě mj. bavilo vizuální ztvárnění létání, jímž se hlavní hrdina přemísťuje po celém světě, a výskyt spousty krásných aut. Samotný Mordecai je po mém soudu rozhodně sympatický chlapík, kterému v mých očích přidává plusové body jeho elegantní zjev, důkladné znalosti výtvarného umění a jistá starosvětská konzervativnost, jak se u správného britského gentlemana očekává. Film však po mém soudu bohužel dojíždí na tom, že je rozkročený někde mezi bláznivou komedií a dobrodružným filmem, aniž by byl pořádně jedním z toho. Spousta dialogů je vyloženě pitomých a tahaly mě za uši, sexuální úspěchy Mortdecaiova sluhy Jocka jsou vzhledem k jeho zjevu dost těžko uvěřitelné, a spousta fórů nemusí sednout každému (pozvracené čelní sklo při automobilové honičce, apod.). Film by se mi asi více líbil, kdyby se více zkultivoval, nebo naopak ještě více odvázal - takhle jak je, se mi jeví být někde mezi Hercule Poirotem a Boratem, což celkový dojem z filmu spíše snižuje. Jak jsem ale již uvedl, mě osobně film docela bavil a asi jsem od něj dostal to, co jsem čekal. P.S. Knižní předlohu jsem nečetl a ani mě nezajímá.

Ten film zraje jak víno, i na druhé zhlédnutí mě doslova uzemnil. V kombinaci s krásnou Šostakičovou hudbou je to výjimečný filmový zážitek - uvážím-li, v jaké době to bylo natočeno, člověk nemůže než vyjádřit nejhlubší respekt, všechny ty davové scény, mimořádné herectví všech zúčastněných, neuvěřitelná expresivita všech záběrů... filmový skvost, kterému není rovno. Proslulé scény, jako masakr na oděském schodišti, maso prolezlé červy či mrtvý námořník se svíčkou v rukách, mnou hluboce otřásly a nikdy je nedostanu z hlavy.

Hlavní postava - mladík Pavel - mě celou dobu strašně srala, film mě příšerně nudil a divný závěr vyloženě otrávil, ale přesto - pro svou afinitu k ruským filmům - nemohu jít pod 4 hvězdy. Když musíš, tak prostě musíš.

Goob (titul filmu představuje křestní jméno hlavní postavy, dospívajícího mladíka) je podívanou, která patří do početné rodiny filmů snažících se reflektovat výsek současného světa na vybraném vzorku několika postav, které žijí stranou ruchu velkoměsta na nějakém vidláckém zapadákově, kde se vážné momenty střídají s komickými, aby se vystihla tragikomická podstata lidského života. Dějová stránka je spíše upozaděna, dialogů je výrazně méně než v běžné mainstreamové produkci, a akcent je naopak položen na práci s kamerou, budování civilní atmosféry a sledování interakce několika hlavních postav, které spějí k určitému dramatickému finále. S náběhem závěrečných titulků se dostavuje povědomé poznání - život je někdy těžký, ale současně i krásný; stačí neztrácet naději. Na základní škále LÍBILO - NELÍBILO bych tenhle film viděl tak někde napůl, možná s lehkým vychýlením k druhé poloze, protože jsem se do jeho sledování musel místy skoro nutit a sem tam se tam vkrádala nuda. Ačkoli je zde film označen jako drama, osobně mi přišel spíše jako takový ten typický žánrově nevyhraněný festivalový snímek, který se dotýká sociálních témat a mezilidských vztahů. Film mě potěšil několika zdařile vypointovanými komickými scénami (např. onanie v autě), výbornou kamerou a stravitelnou stopáží. Naopak u mě dojel na nesympatickém obsazení - Liam Walpole v titulní roli skutečně není typ herce, na kterého bych se díval s radostí; Sean Harris jakoby pro změnu vypadl z ukrajinského porna, atd. - a malé originalitě: pocit, že jsem podobných filmů o nelehkém dospívání teenagerů v nějakém vidláckém zapadákově už viděl bambilion, u mě hraničí s jistotou, která mi brání nějak výrazně tento snímek odlišit od podobných filmů. Všichni fandové festivalových filmů a lidé mající v oblibě divácky vděčné filmy o trampotách dospívání si zde pravděpodobně přijdou na své. Osobně ale raději sáhnu třeba po komedii MLÁDÍ V HAJZLU (2009), kterou mi GOOB trochu připomněl a která - když nic jiného - je aspoň zábavná, což se o tomto divném filmu asi moc říct nedá.

Mimořádný film, po kterém se v duši rozleje těžký smutek. Charismatický Oleg Jankovskij se své role ujal s neuvěřitelnou přesvědčivostí. Jeho ztvárnění vdovce, kterému se po náhlé smrti mladé manželky pomalu hroutí svět, má v sobě neobyčejnou působivost. Vývoj jeho vztahu k ženině milenci je zcela fascinující - od počáteční agrese a nenávisti postupně přechází až k bolestnému souznění, kdy se oba muži nakonec shodnou, že si nevěrnice smrt zasloužila, ach! Film je v tomto ohledu samozřejmě jaksi nevyvážený, protože sleduje celou situaci pouze z mužského pohledu, ale to je zcela logické - ta, jíž se vše týká, se už k ničemu vyjádřit nemůže, a o motivech jejího chování, jež si s sebou vzala navždy do hrobu, se zmatení pozůstalí už mohou jen dohadovat. Snad by proto bylo lépe nechat vše být, ale jakmile si jednou zjitřená duše nedá pokoj, pak už takový rozjetý vlak zastavit nejde. Kdo chce kam... Není mimochodem bez zajímavosti, že scénář obsahuje i řadu humorných situací, které tísnivou atmosféru pošmourného Minsku částečně odlehčují. Děj MILENCE by snad bylo možno považovat do jisté míry za předvídatelný, pro mě osobně mu to ale neubírá na působivosti. Vynikající scénář dokonale podporuje krásná kamera, skvělé obsazení a ruské reálie, které tento veskrze univerzální příběh zasazují do konkrétního časoprostorového rámce, který je mně osobně nesmírně blízký. Po doběhnutí závěrečných titulků jsem si vzpomněl na má oblíbená slova z Kunderova Žertu, jejichž platnost lze vztáhnout i na tento film: " Většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty". UPDATE 29. 3. 2015 - Film mě strašně bavil i na druhé zhlédnutí, nesmírně jsem si užíval kameru, hudbu a herectví Olega Jankovského (který mi trochu svým charismatem připomínal Borise Rösnera). Sergej Garmaš je naopak podle mě asi jednou slabinou tohoto snímku, jeho herectví mě nebaví a celý film se v podstatě tváří stejně. Pokud mě něco na MILENCI dostává, je to vědomí toho, s jakým málem prostředků a postav lze natočit tak mimořádný film - scénář tohoto filmu je prostě něco tak dokonalého, že se u něj užírám závistí, že jsem ho nenapsal já. Film mi po této stránce připomíná některé ruské romány, které jsem v minulosti četl, a osobně ho řadím ke svým nejmilejším ruským filmům vůbec.

Velmi dobrý evropský film, který určitě stojí za vidění - už jen kvůli mimořádnému půvabu Moniky Bellucci, která je zde zachycena v 28 letech na vrcholu své tehdejší krásy (btw. spolu s o 4 roky mladší Malénou to jsou podle mě asi její 2 nejhezčí role). V tom nelineárním vyprávění jsem si sice místy trochu ztrácel, ale na konci mi to snad všechno docvaklo. Postava Maxe mi nebyla moc sympatická, mnohem bližší mi byl jeho přítel Lucien, kterého mi bylo upřímně líto za to, jak s ním ta bláznivá Alice zametala - její postava je ve filmu asi nejzajímavější a film kolem ní ponechává řadu otázek nezodpovězenou (kupříkladu byla nějak psychicky narušená, nebo jen prostě žárlila na krásnější přítelkyni?). Pokud jde o závěr snímku, ten mi nesedl a považuji ho za nešťastný; osobně bych uvítal jiné zakončení. Jinak ale Byt považuji za pozoruhodný filmový počin, u kterého mi přijde zvláštní, že jeho tvůrce už nikdy nic dalšího nenatočil (vyjma jakéhosi televizního filmu), a jehož samotný název považuji za poněkud zavádějící, protože tam o nějaký byt v podstatě vůbec nejde. UPDATE 13.11.2019 - Film mě strašně bavil i napodruhé po 4 letech (je samozřejmě nutno to vidět ve francouzském znění), ta Monica Bellucci je zde skutečně naprosto neuvěřitelná (obzvlášť když si člověk vybaví, jak vypadala naposledy v Mléčné dráze v 52 letech). Mladý Vincent Cassel mi zde přijde spíše herecky slabší, ale bohatě to vynahrazuje skvělé duo Romane Bohringer & Jean-Philippe Écoffey. Příběh je hodně dobrý, v některých momentech to má takovou tu správnou osudovou dramatičnost, kdy o dalším vývoji rozhodne naprostá náhoda, a celkově to na mě působí promyšleně (a typicky francouzsky; žádná z postav zde v podstatě vůbec neřeší svoji práci - např. Max nejede na služební cestu a nijak se tím netrápí - a takřka vše se zde točí jen kolem vztahů). Dnes už to je navíc i slušné retro, které dokáže vyvolat příjemnou nostalgii po starých dobrých devadesátkách - po časech, kdy se z Moniky Bellucci podlamovala kolena a mobil měli jen vyvolení.

Obrazově rozhodně zajímavé a nápadité, jako celek ale téměř nekoukatelné. Dialogů či nějakého děje je zde minimum a většinu filmu tvoří dlouhé statické záběry, které mohou připomenout snímky Michaela Hanekeho, postrádají ale jeho znepokojivost a promyšlenost, o absenci nějaké pointy nemluvě - pokud by někdo snad čekal, že se na jejich konci něco stane, mohl si předchozí čekání ušetřit, protože se samozřejmě nestane vůbec nic. Respektive pochopitelně pouze na povrchu, protože pod ním to zcela jistě vře a tichá voda břehy mele, jak známo - na film lze pohlížet jako na vizuální experiment, který se vydal za hranice celovečerního hraného filmu kamsi do vod experimentálního videoartu, který se snaží postihnout chaotický mikrosvět jednoho dospívajícího kluka, který zjevně trpí posttraumatickým stresem, s nímž by měl vyhledat odbornou pomoc. Své diváky si takový film jistě najít může - především v řadách trpělivých a citlivých lidí, kteří výstřední ráz tohoto snímku docení a nebudou po něm naopak vyžadovat něco, na co tento film nikdy neaspiroval - ale osobně jsem ho bohužel shledal nesnesitelně nudným. Ačkoli mi samotný námět nepřijde příliš originální - filmů o nepochopených teenagerech, kteří se ke své dospělosti probíjejí skrze nejrůznější trable a komplikace, existuje bambilion - určitý potenciál z tohoto filmu přesto cítím, většinou ale zůstalo jen u něj. Film na mě zkrátka působí dojmem, jako by někdo měl spoustu dobrých nápadů, ale nedokázal je dotáhnout do konce. Jsem skoro v pokušení napsat, že je to afektovaná pozérská filmařina, která chce jít strašně proti proudu, ale nakonec pouze nudí. Snad tomuto filmu nebudu příliš křivdit, ocením-li ho pouze 3 hvězdami.

Extrémně nudný film o extrémně nesympatické postavě - sledovat skoro hodinu a půl unylou vizáž Eddieho Marsana, krále všech šediváků mezi šediváky, se rovnalo skoro očistci. Pokud toto někdo označuje za komedii, musí být dočista šílený, ten film by uspal i mrtvého. John May tímto rozšířil početnou rodinu filmových lůzrů, kterým určitý typ filmařů z mně neznámého důvodu cítí potřebu skládat poctu. Vážně bravo, tímto všechny vyzývám, aby na svět přiváděli ještě více filmů o osamělých vyděděncích a honimírech, aby se propast mezi artovou a mainstreamovou produkcí ještě prohloubila a všichni se do ní nakonec zřítili a byl konečně klid. Pokud se ve Varech promítá více filmů tohoto ražení, pak jedině dobře, že už tam několik let nejezdím.