Vančura

Po druhém zhlédnutí jednu hvězdu ubírám, a skoro mám chuť jít až na tři - když jsem si po letech znovu pustil PIANISTU, zjistil jsem, že mě ten film nejenže strašně nudí, ale je mi skoro až otravný. V první řadě je to kvůli tomu, že jsem už na filmy z období WW2 alergický, protože jsem jich viděl moc a nemůžu je ani vystát, pořád je to to samé dokola, a osobně už mám všech těch filmových hákenkrajců právě po krk. Já chci prostě vidět filmy ze současnosti, prahnu po nich celou duší - téma WW2 je podle mě dokonale vytěžené a nejde na něm už objevit zhola nic, zatímco naše současnost přetéká zajímavými náměty pro zfilmování. Za druhé mi přijde směšné, že ačkoli jsou všechny hlavní postavy včetně titulního pianisty Poláci a celý děj se odehrává ve Varšavě, všichni herci mluví anglicky (přitom zlí Němci samozřejmě mluví - jak jinak - německy). Nejvíc to bije do očí v samotném závěru, kdy Brody přesvědčuje ruské vojáky, že není Němec, ale Polák - a říká to anglicky (!). Pochopitelně, že je mi jasné, že film byl natočen v angličtině z komerčních důvodů, ale za sebe prostě říkám, že se tahle bytostně polská látka měla zfilmovat jedině v polštině. Reálný příběh, na němž je tento film založen, je dozajista velmi silný, dojemný, lidský, a co já vím ještě, ale způsob, jímž ho Polanski zfilmoval, se mi nově jeví jako hluboce konvenční, komerční, a pohříchu neživotný - celý film na mě působí nesmírně umělým a ateliérovým dojmem, a celou tu pečlivě budovanou historickou atmosféru v mých očích dokonale umrtvuje angličtina herců, která z toho dělá jednu velkou vylhanou filmovou šmíru. 4 hvězdy, ani nevím vlastně za co - jak jsem v závěru tohoto filmu mohl být kdysi naměkko, dnes už nějak nechápu. Vím-li alespoň něco jistě, pak to, že odteď už do smrti nechci vidět jediný film zasazený do časů WW2, právě jsem s nimi navždy skoncoval.

Na druhé zhlédnutí se mi tento film líbil snad ještě víc než prve, na původním 4 hvězdičkovém hodnocení však netřeba nic měnit. Vzpomínám si, že stejnojmennou Süskindovu předlohu jsem před lety četl, a zrovna dvakrát na mě nezapůsobila. Přišla mi jako strašně přeceňovaný román, na němž zaujmou pouze některé věci, jinak to má k velké literatuře na míle daleko (jinak by se to ostatně nemohlo stát takovým bestsellerem). A jsem skoro v pokušení se domnívat, že filmová adaptace předlohu překonala, je to velmi atraktivní film, který navzdory své značné délce ani chvíli nenudí, a spolehlivě k sobě přitáhne pozornost. Nádherné lokace, v nichž se natáčelo, výborně obsazené role, dokonalá kamera a skvěle zvolená hudba dělají z této podívané nesmírně příjemný divácký zážitek, který funguje i opakovaně. Osobně mě ale stejně nejvíce baví úvodní část, kdy se Grenouille zaučuje u Baldiniho - sekvence, v níž mu namíchá dokonalou kopii konkurenčního parfému Amor a Psýché, je zcela fascinující. Co mi na tomto filmu naopak vadí, je skutečnost, že se v něm mluví anglicky, ačkoli se děj odehrává ve Francii - o to víc bije do očí (nebo spíše tahá za uši), když sem tam některá z postav pronese francouzské slůvko, snad na podpoření francouzského koloritu. Za sebe nemám problém napsat, že tento film měl být ROZHODNĚ natočen ve francouzštině. Celkově ve mně tento film vyvolává obrovský respekt k mimořádně všestrannému talentu Toma Tykwera - viděl jsem od něj 5 filmů, a každý je výborný a zcela jiný. Ze současných evropských filmařů je to rozhodně jeden z mých největších oblíbenců a těším se na jeho další filmy.

I na druhé zhlédnutí jsem se ujistil, že mě tenhle film tak strašně nebaví... ale vážně. Rozpor mezi mým vědomím toho, že to je skoro jistě geniální film, a odporem, který k němu současně cítím, se skoro nedá vydržet. Pokud bych měl zmínit, co mi na tomto filmu imponuje, pak to jsou především všechny lokace, na nichž se natáčelo - všechny ty neuvěřitelné interiéry mě na tomto filmu facinují úplně nejvíc (spolu s houpacím penisem, který ve mně vždy vyvolává spolehlivý výbuch smíchu, jakmile ho vidím - neznám vtipnější ukázku moderního umění). Líbí se mi rovněž použitá hudba (především ta v úvodní scéně je fenomenální) a první část filmu, než Alex skončí ve vězení, pak už se u mě dostavuje narůstající nuda. Jedna moje známá si o tomto filmu myslí, že ho spousta lidí nemá ráda. Já si naopak myslím, že je to v jistém okruhu lidí, mezi nimiž se pohybuji, nesmírně populární film, který bych se nebál nazvat kultem (který však mě osobně vždy míjel a asi bude míjet i nadále - možná i proto, že knižní předlohou jsem nedotčen a ani nemám v plánu ji někdy otevřít). Velmi vlažně se stavím i k tomu, označovat tento film za šokující, kontroverzní, nebo dokonce nebezpečný - po mém soudu z něj většina tehdejší kontroverze časem dávno vyčpěla, a ve srovnání s naturalismem mnohým současných filmů vyznívá MECHANICKÝ POMERANČ až pohříchu krotce. Krve zde moc není, většina nějakého toho násilí se omezuje na mlácení někoho holemi, znásilnění není ukázáno v podstatě vůbec, pár odhalených ňader nemůže dnes šokovat už absolutně nikoho, scéna sexu ve třech kvůli svému zrychlení neukazuje vlastně vůbec nic a je v první řadě komická, nikoli erotická (nemluvě o pochopitelném odklonu od předlohy, v němž dotyčným dívkám bylo 10 let, jak jsem se dočetl - celkově mám dojem, že v 70. letech nebylo možné věrně zfilmovat takto radikální látku, jakou Burgessův text podle všeho je; identický dojem mám z Kubrickovy filmové adaptace LOLITY, která mi svou starosvětskou cudností vždy přišla až nemístně krotká ve srovnání s Nabokovovou předlohou). Marná sláva, člověk se prostě občas musí smířit s tím, že existují filmy, jejichž kvalita je nepopiratelná, ale které ho osobně obloukem míjí - pro MECHANICKÝ POMERANČ to u mě platí dokonale.

Velmi dobrý film, některé momenty v něm jsou hodně silné (v podstatě všechny scény se zpomalenou kamerou). Osobně se však k němu stavím dosti rozporuplně, protože mi v něm celá řada věcí nesedí. Černobílá kamera v retrospektivních scénách mi přijde zbytečná, normální člověk snad dokáže odlišit dvě časové roviny, aniž by k tomu potřeboval podobnou vizuální berličku. Kdyby to bylo jen u pár scén, neřeknu, ale zde je černobílá možná dobrá polovina celého filmu, což na mě nepůsobí dobře. Dále mi moc nesedne obsazení, Edwarda Nortona moc nemusím, a jeho postava mi byla extrémně nesympatická. Vůbec je s podivem, že dvounásobný chladnokrevný vrah dostane pouhé tři roky (!) - scénu se zavražděním černošského zloděje, zakouslého do obrubníku, nedostanu už nikdy z hlavy, jak mnou otřásla i při druhém zhlédnutí. Mám pak věřit, že takové individuum dojde náhle osvícení, potom co se ve vězení skámoší s černošským muklem? A je snad směšná výše jeho trestu filmovým dokladem existujícího rasismu v americkém soudnictví? K smíchu mi přišly i všechny ty filmové hákenkrajcy a Ádovy fotky, nějak se prostě zdráhám věřit, že se v Americe někdo hlásí k Hilterovu odkazu, a že to může někdo brát vážně. Film by byl pro mě mnohem zajímavější, kdyby sledoval pouze motiv rasismu, což je téma, které v posledních měsících opět v USA získává na nečekané aktualitě. Nemůžu si pomoci, ale ačkoli je mi objektivně jasné, že je to dobrý film, subjektivně ve mně při jeho sledování všechno řve odporem, protože je to pro mě film plný hnusných herců, ze kterých mi je na zvracení (Fairuza Balk spolehlivě aspiruje na nejošklivější herečku, co jsem kdy viděl), a celý ten bizarní neonacistický svět, který je zde zobrazován, mě naplňuje odporem a štítivostí. Zdánlivě šokující závěr mě také nebaví, protože mi ve své absurdnosti přijde samoúčelný (jistě že chápu, že záměrem bylo akcentovat závažnost tématu a vzburcovat diváky z lhostejnosti cestou šoku, ale vzhledem k tomu, že se celou dobu předtím film snaží vyvolat dojem, že se člověk může změnit k lepšímu, by filmu podle mě více sedl happy end). Po druhém zhlédnutí jednu hvězdu přihazuji, ale upřímně, vážně tenhle film nemám rád a už ho nikdy nechci vidět.

Oduševnělý film plný jímavé krásy a příjemně posmutnělé atmosféry. Indie v něm hraje stejně důležitou roli, jako samotný představitel hlavní role, vynikající Jean-Hugues Anglade. Jeho podivné putování za něčím, co připomíná hledání jehly v kupce sena, má v sobě neokázalou působivost a myšlenkovou hloubku. Koho nebo co vlastně hledá a zda to nakonec najde, není důležité. Nevšední podívaná pro citlivé a přemýšlivé diváky, kterým tento film může připravit nečekaně intenzivní a procítěný zážitek.

Pseudoartová ptákovina, rozkročená někde mezi vypjatou teatrálností a bezděčnou směšností. (Ne vážně, vidí-li člověk ty obskurní večeře, kdy skupinku chlípných staříků obsluhují spoře oděné krasotinky, musí se jen popadat za břicho). Hlavní hrdinka mi byla svou nevyzpytatelností nesympatická a snímek vyvolává více než otázek, než nabízí odpovědí. O motivech jejího chování nesděluje vůbec nic, neznáme její minulost, osobní život ani přesný věk. Je s podivem, jak vůbec dokáže časově skloubit dvě brigády, studium vysoké školy a hru na Šípkovou Růženku, kdy zdrogovaná pravděpodobně prospí velkou část dne (zatímco s ní její bizarní klienti provádí bůhvíco - zvědavost ohledně toho, co se s ní děje, zatímco spí, nakonec dožene i samotnou Lucy). A co je vlastně Lucy zač? Bezstarostná intelektuálně nekomplikovaná osůbka, která si proplouvá životem s občasnými náhodnými známostmi a drogovými experimenty? Oběť nešťastného dětství? Smrtelně nemocná dívka, která si chce na osudu vyvzdorovat intenzitu posledních dní života? Emancipovaná mladá dáma, která jen chce žít život naplno? Nešťastná žena zhrzená nevydařenými předchozími vztahy? Amorální kurvička, která podléhá snadno vydělaným penězům? Latentní lesba nenávidící muže? Nebo snad nymfomanka? Éterická Emily Browning, na jejímž hereckém výkonu je tento film postavený, by mohla být vším a současně ničím z toho - kontrast mezi její nevinným kukučem a lascivně zaujatou pozicí dovoluje promítat do ní v podstatě libovolné osobní představy, kdy v ní každý může vidět někoho jiného. Když však vyprchá počáteční okouzlení, které jsem vůči jejímu půvabnému zjevu pociťoval, dostaví se jen útrpné čekání na to, jak tohle celé asi dopadne, vyplněné jejím opakovaným svlékáním a oblékáním. Když se herečka na kameru odhalí poprvé, člověku se zatají dech, když se to opakuje podesáté, už je to jenom otravné. Ve scéně, kdy jeden klient pohazuje se spící Lucy jako s kusem masa, toto vysvitne naplno - její nahota už není vzrušující, je jen bolestně tělesná, zranitelná a kromobyčejně přirozená, jako nahota žen v sauně či na nudapláži, na níž už není vzrušujícího vůbec nic. I proto mě překvapily kostýmy, jež nosily obsluhující dívky u večeře a které jim obnažovaly ňadra (na mysl se hned dere představa podprsenek pro kojící ženy) - nedokážu si představit nic víc antierotického, než podobnou obnaženost, která neponechává jakýkoli prostor fantazii. Pojďme to nějak zakončit - osobně tento film shledávám umělecky nicotný a protivně přesexualizovaný - méně je někdy více. Proboha, nebo si snad myslíte, že je náhoda, že nejpopulárnější herečka na ČSFD je Natalia Portman, která se v žádné své roli nikdy neukázala nahá? Když doběhly závěrečné titulky, uvědomil jsem si dvě věci: jak moc zbožňuji Buñuelův snímek KRÁSKA DNE (vedle něhož se ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA krčí jako nepodařený epigon) a jak intenzivně prožívám osud biblické Zuzany - marná sláva, ve spojení starce s krásnou mladou ženou bylo odjakživa cosi vrcholně odporného a zneklidňujcího.

Nezaměstnaný učitel literatury Luis si láme hlavu, jak potěšit svou 12 letou dceru Alicii, která umírá na leukemii. V jejím zápisníku objeví, že by si přála velmi drahý kostým z anime série Magical Girl. Když si uvědomí, že rozprodáváním svých knih po antikvariátech potřebných 7000 euro nikdy neziská, pomůže mu náhoda, která mu do cesty přivede tajemnou a bohatou Bárbaru. Oba spolu stráví noc, a protože zoufalí lidé dělají zoufalé věci, Luis se rozhodne Bárbaru vydírat. Jejich sex si nahrál na telefon, a pokud mu Bárbara nedá požadovanou částku na vysněný kostým, předá nahrávku jejímu manželovi. Tím se dá do pohybu nezadržitelný řetězec událostí, který nevratně změní životy všech zúčastněných postav. Rozhodujícím činitelem v tomto soukolí je třetí postava, Damián, starý Bárbařin přítel, který na scénu vstupuje jako poslední, ale nakonec je to on, kdo bude mít v celé hře rozhodující slovo. Film je postaven na výborném scénáři a přesvědčivých hereckých výkonech všech protagonistů, a velmi se mi líbil, byť by jeho tempo asi mohlo být maloučko svižnější - na můj vkus se hlavně zpočátku možná až zbytečně vleče, a trocha dynamičtějšího střihu by zde neuškodilo. Když ale film nakonec vyústí ve své překvapivé finále a naběhnou závěrečné titulky, rozlilo se ve mně příjemně posmutnělé uspokojení - tenhle film stál za to. Nejen všem fandům současné španělské kinematografie, mezi něž se sám počítám, mohu tento výborný neo-noirový snímek, který si z nejprestižnějšího španělského filmového festivalu v San Sebastiánu odnesl dvě ocenění za nejlepší film a nejlepší režii, vřele doporučit. UPDATE 8. 4. 2015 - Film mě bavil i na druhé zhlédnutí, kdy si tam člověk všimne věcí, které mu poprvé unikly. Docenit je nutno propracovaný scénář a výborné herecké výkony. Jim však určitě dominuje José Sacristán - v momentě, kdy (konečně) přichází na scénu, markantně vysvitne, že tento ostřílený herecký bard, kterému táhne na 80 let, přece jenom hraje jinou ligu, a teprve jeho herectví dodává filmu náležité kvality. Jeho ztvárnění postavy Damiána je precizní a v posledku strhává veškerou pozornost jen na sebe. Neuniklo mi, že několik lidí nevydrželo pomalé tempo filmu, který zpočátku příliš nedává tušit, v jaké drama se nakonec vyvine, a z kinosálu předčasně odešli. Podle mě o hodně přišli, jejich smůla.

Uf, dát tohle na jeden zátah mě stálo hodně sil, těch 200 minut ale stálo za to. Pro mě osobně bylo zajímavé sledovat, jak se v průběhu těch více než tří hodin měnil můj vztah ke sledovanému ději. Začátek mě vyloženě nadchnul: bizarní dvojka policejních vyšetřovatelů mi sedla, a malý Quinquin mě hodně bavil a připomínal podobné klukoviny, které jsem dělal v dětství (ježdění na kole, klučičí party, rvačky, prolejzání opuštěných staveb, první cigára, bouchání petard, dětské lásky... důvěrně povědomé atributy dětství ve vidláckém zapadákově). Zdařilým jsem shledal i nápad s kousky mrtvol v těle krav a nevšední smysl pro humor, jímž se tato podívaná vyznačuje - celkově se mi tenhle film prostě jevil jako sympatický bizar, u něhož jsem se hodně nasmál a který mi připomněl spoustu krásných filmů, které jsem někdy v minulosti viděl ve Varech na filmovém festivalu a teď se mi znovu oživily ve vzpomínkách. Postupně ale moje pozornost otupovala a nastupovala jistá únava až znuděnost, zapříčiněná mj. tím, že to celé místy skutečně působí strašně natahovaně, a kdyby se hromada materiálu vystříhala, vůbec by mi to nevadilo. Ke konci jsem ale opět ožil a užíval si to čím dál víc, ten film vrcholí zcela neuvěřitelným finále, které mě ohromilo a dostalo do kolen. Sympaticky bláznivá podívaná, která nabídne skutečně nevšední divácký zážitek. Za sebe mohu jen doporučit.

Výborný film, který je neuvěřitelně přesvědčivým nahlédnutím do světa nemocniční rutiny. Při jeho sledování jsem se skoro zdráhal uvěřit, že jde skutečně o hraný film, protože na mě všichni herci v rolích lékařů působily dojmem skutečných doktorů, totéž lze napsat o pacientech. Ale možná je to jen efekt bílého pláště :-) Film mj. pěkně ukazuje, jak musí být pro mladého idealistického medika skutečně těžké, být naživo konfrontován s těžkopádným světem medicínsko-farmaceutického komplexu, v němž je pacient jen neosobní záznam v kartotéce (když na to člověk kouká, skoro si přeje, aby měl Jan Hnízdil pravdu v tom, že je tento systém nereformovatelný a časem se svou vlastní tíží zhroutí). 38 letý francouzský režisér Thomas Lilti, který film natočil podle vlastního scénáře, v ději pravděpodobně využil vlastní zkušenosti ze studia medicíny, film má však obecnější platnost. Konfrontaci mladického entuziasmu se zaběhlou rutinou nějakého dospělého kolektivu lze považovat za univerzální lidskou zkušenost v našem světě a jeden z hlavních iniciačních momentů na cestě k dospělosti. Osobně bych se asi zdráhal tento film nazývat komedií, humoru je zde pomálu a slouží spíše k charakterizaci postav, které se nějak musí vypořádávat s pracovním stresem své náročné profese (výstižně to vyjadřuje postava alžírského doktora Abdela, který v jedné scéně pronese, že být doktorem není práce, ale spíše něco jako prokletí). Když nic jiného, člověk se po zhlédnutí tohoto filmu jen ujistí v tom, že doktoři to vážně nemají lehké. Film je však ve svém závěrečném vyznění optimistický a ukazuje, že nic nemusí být tak hrozné, jak se to mohlo zpočátku jevit, a vše zlé se dříve nebo později k dobrému obrátí. Velmi pěkný, civilní a neokázale působivý film, který strčí do kapsy většinu doktorských filmů a seriálů, které jsem kdy viděl.

Přiznám se, že jsem měl vůči tomuto filmu jistá očekávání, vědom si skutečnosti, že si loni z Varů odnesl tři filmová ocenění (Zvláštní cena poroty + Cena za režii + Cena Europa Cinemas Label). Vkus festivalové poroty se však v tomto případě s tím mým bohužel velmi rozchází, VOLNÝ PÁD jsem osobně shledal jako nevtipnou výstřední podívanou, která mě neoslovila a vyloženě nebavila - ačkoli má pouhých 89 minut, vleklo se to skutečně nekonečně. Z celého filmu vyniká povídka o bizarním párku, který si libuje ve sterilním životě bez bakterií a zahalování sebe navzájem do umělohmotné fólie - jejich sex je skutečně něco neuvěřitelného. A když nad tím tak přemýšlím, povídka s porodem naruby má taky něco do sebe, byť spíše jen v myšlenkové rovině - její filmařské zpracování mě nebavilo a přišlo mi vzdálené a nepochopitelné, jako samotný zvuk mluvené maďarštiny. Je jistě dobře, že vznikají i takového filmy, na kterých si člověk může otestovat vlastní bezpředsudečnost a otevřenost, ale u mě osobně zrovna tento bohužel nezafungoval. Bizar, který nechcete vidět za střízliva.